TŘICETILETÁ VÁLKA 1914–1945 (13)

Tomáš Krystlík

HITLEROVY SNAHY O UZAVŘENÍ MÍRU

Touto subkapitolou otevíráme pomyslnou Pandořinu skříňku dějin, protože spojenečtí a čeští historici německé snahy o uzavření míru zamlčují. 

6. 10. 1939, pět týdnů po vypuknutí války, učinil Hitler ve svém veřejném projevu nabídku: „Mou hlavní snahou je očistit naše vztahy s Francií ode všech stop zlé vůle a učinit je přijatelné pro oba národy… Německo proti Francii nevznáší žádné nároky… Dokonce jsem odmítl byť jen zmiňovat problém Alsaska a Lotrinska… Vždycky jsem dával Francii najevo své přání navždy pohřbít naše odvěké nepřátelství a usmířit tyto dva národy, které se oba honosí zářnou minulostí… O nic menší úsilí jsem vynaložil na to, abych docílil anglo–německého porozumění, ne, víc než toho, anglo–německého přátelství! Nikdy a nikde jsem nejednal v rozporu s britskými zájmy. A ještě dnes věřím, že v Evropě a na celém světě může být skutečný mír jedině tehdy, když Anglie a Německo dospějí k porozumění… Proč by se tahle válka na západě měla vést?… Otázka znovuzřízení polského státu je problém, který se nevyřeší válkou na západě, nýbrž výlučně za účasti Ruska a Německa.“ Hitler ve svém projevu letmo zmínil i celou škálu otázek, které bude nutné vyřešit u konferenčního stolu a nikoli na bojišti: otázku německých kolonií, oživení mezinárodního obchodu, „bezpodmínečně garantovaný mír“, vyřešení etnických otázek v Evropě. 

Britský ministerský předseda Neville Chamberlain se 12. 10. 1939 vyjádřil, že Hitlerovy návrhy jsou „vágní a neurčité“ a „neobsahují žádné návrhy na nápravu křivd způsobených Československu a Polsku“. Že Německo mělo zájem na míru, dosvědčoval i průběh pozdější evakuace britského vojska z Dunkerque (27. 5.–3. 6. 1940), kdy Wehrmacht i Luftwaffe šetřily životy britských vojáků. Proti invazi byla Velká Británie chráněna nejen kanálem La Manche, nýbrž i naprostým nedostatkem plavidel vhodných pro vyloďování. Kromě toho by se invazní síly musely chránit proti útokům britských letadel a válečných lodí, k čemuž jim chyběla, i kdyby měly dost plavidel, vhodná technika. Němci měli v létě 1940 všehovšudy jen tři křižníky a čtyři torpedoborce.

Nově zřízené oddělení SO1 britské tajné služby Special Operations Executive (SOE) začalo hrát s Němci, tedy s Hitlerem, Heßem a oběma Haushofery, zpravodajskou hru, kdy předstíralo, že ve Velké Británii je relativně velká skupina politiků přejících si mír s Německem, což byla pravda, že jsou s to kvůli prosazení míru svrhnout Churchillovu vládu, což ale skutečnosti neodpovídalo. Hitler měl nabýt dojem, že Británie s ním uzavře mír, tedy že může napadnout SSSR, a ne místo toho poslat armádu na Střední východ k dobytí britských ropných polí v okolí Mosulu, což byla noční můra Angličanů. SO1 jednající podle pokynů Churchilla dokázala v Hitlerovi vzbudit a udržovat vidinu brzkého uzavření míru s Velkou Británií. 

Jeden z mírových pokusů v režii SD a SS skončil 9. 11. 1939 incidentem v pohraničním městě Venlo zpackaným únosem dvou britských agentů z Holandska do Německa. Od té chvíle převzali věc mírového vyjednávání výhradně Hitler a Rudolf Heß se svými dvěma poradci Karlem a Albrechtem Haushoferem. Celou věc před ostatními pečlivě utajili. 

Historik Werner Maser zmiňuje Hitlerův požadavek, aby Británie vrátila Německu jeho někdejší kolonie, a návrh, že se má „zbrojení uvést na rozumnou a hospodářsky únosnou míru“, tedy odzbrojit. Britská vláda na svém zasedání 26. a 27. 5. 1940 sice projevila ochotu vrátit Německu jeho bývalé kolonie, avšak Churchill nechtěl akceptovat jako podmínku míru německý požadavek na odzbrojení (sic).

Od září 1939 do poloviny června 1940 učinilo Německo Velké Británii různými cestami a prostředníky celkem šestnáct nabídek na uzavření míru, které se daly považovat za oficiální. Do nich se nepočítají aktivity typu, kdy diplomatický zástupce Německa v nějaké zemi navštívil britského vyslance tamtéž, aby mu sdělil, že pokud má jeho země zájem, mohl by přes něj předat mírové návrhy Berlína. Víme o těchto 16 nabídkách z instruujícího dopisu stálého podtajemníka v britském ministerstvu zahraničí Alexandra Cadogana vyslanci ve Washingtonu lordu Halifaxovi poté, co Hjalmar Schacht požádal americkou vládu o zprostředkování míru s Velkou Británií. V témž dopise stálo i černé na bílém: „Konflikt rozpoutala neochota polské vlády jednat vážně ve věci Danzigu a koridoru, což bylo umocněno snad jen záměrnou záští ze strany Ribbentropa.“ 

Další tajné německé návrhy na mír následovaly, takže nakonec jich bylo přes dvě desítky. Hitler ve svém projevu 19. 7. 1940 učinil Velké Británii nabídku i veřejně: „Nikoli jako poražený, nýbrž jako vítěz hovořím hlasem zdravého rozumu. Neshledávám žádný smysluplný důvod, proč v této válce pokračovat.“

V létě 1940 předložil osobní první poradce Hitlera Ludwig Weissauer prostřednictvím dr. Ekeberga ze švédského nejvyššího soudu britskému vyslanci ve Stockholmu Victoru Malletovi tyto mírové podmínky:

> imperiu zůstanou všechny kolonie a mandátní území

> kontinentální nadvláda Německa nebude zpochybněna

> všechny otázky týkající se Středomoří a francouzských, belgických a holandských kolonií, jsou otevřené k další diskusi

> musí existovat polský stát

> Československo musí patřit Německu (takto v originálu).

Churchill předložil šifrovaným telegramem onu Hitlerovu nabídku šéfům vlád Kanady, Austrálie, Nového Zélandu a vysokému komisaři Jihoafrické unie. Doporučil ji zamítnout. Oficiální stanovisko: před zahájením mírových rozhovorů by se musely německé branné síly stáhnout ze všech okupovaných území, což byl požadavek evidentně nesplnitelný. Churchillovi bylo také jasné, že Velká Británie nemůže delší dobu vydržet devastující nálety Luftwaffe, byť je před invazí chráněna dvacetimílovým pásem vody a že dost britských politiků si přeje mír s Německem. Panovala i nejistota, zda Hitler dodrží své slovo – z minulosti bylo známo jeho porušení Mnichovské smlouvy ze září 1938 a smlouvy o neútočení s Dánskem z května 1939.

14. 11. 1940 převzal Samuel Hoare od papežského nuncia v Madridu poslední známé německé mírové podmínky s tím, že „následující detaily mají být tlumočeny straně, která bude ochotna jednat v souladu s nimi“, tedy ne nutně přímo britské vládě: 

> Norsko, Dánsko, Holandsko, Belgie a Francie budou nezávislé svobodné státy, které si budou moci zvolit vlastní ústavu a vládu; musí však být vyloučena opozice vůči Německu a poskytnuty záruky, že neproběhnou odvetné akce. Německo stáhne své vojenské síly, nebude na tyto země uplatňovat vojenské nároky, a je připraveno jednat o formě reparací za škody způsobené během záboru.

> Všechny útočné zbraně budou zničeny a pak budou ozbrojené síly redukovány tak, aby odpovídaly ekonomickým a strategickým potřebám každé země.

> Německo požaduje navrácení svých bývalých kolonií, ale nevznese již žádné další územní nároky. Jihozápadní Afrika (dnešní Namibie) by nemusela být nárokována. Německo je ochotno uvažovat o vyplacení odškodného za vylepšení, jež byla v těchto koloniích provedena od roku 1918, a o odkoupení majetku od současných vlastníků, kteří by projevili přání odejít.

> Politická nezávislost a národní identita polského státu bude obnovena, ale území obsazené Sovětským svazem bude z diskusí vyloučeno. Československu (takto napsáno) nebude bráněno v rozvoji jeho národního charakteru, ale zůstane pod ochranou Říše.

> Měla by být prosazena širší evropská ekonomická solidarita a řešení důležitých ekonomických otázek prostřednictvím jednání a porozumění mezi evropskými národy“.

Zde už se Churchill neodvážil nikomu z politiků nabídku jen ukázat, protože se britská situace od léta 1940 velmi zhoršila, Británie válku prohrávala, následky německého bombardování byly strašlivé, britská vojska byla takřka nepřetržitě porážena zeměmi Osy, kdekoliv se s nimi střetla. Dalo se téměř s jistotou předpokládat, že za této situace by byl britský vládní kabinet dotlačen k mírovým jednáním. K tomu nebyl Churchill ochoten, protože chtěl Německo coby největšího britského konkurenta ekonomicky zničit, nepřipustit, aby Německo ovládalo natrvalo hospodářsky prakticky celou kontinentální Evropu. K tomu potřeboval do války zatáhnout USA, protože Velká Británie sama nebyla s to Německo zdolat. Jenže veřejnost v USA nebyla vůbec nakloněna nechat se zatáhnout do evropské války po boku Anglie. Britské zlaté a devizové rezervy, zvláště když na konci roku 1940 musela přenechat jako záruku své zlato Spojeným státům, se povážlivě ztenčily, takže v nejlepším případě by vydržela bez pomoci Washingtonu čelit Německu nejvýše dvanáct měsíců, do konce roku 1941. Churchill by pak musel Britům vysvětlovat, proč je nechal nesmyslně tolik trpět těžkými nálety Luftwaffe, když přijatelné nabídky k uzavření míru přicházely od Německa ještě před Bitvou o Anglii i po ní. Asi by byl Churchill shledán vinným a odsouzen. 

Churchill znal potenciální strategické cíle Německa: Rusko po Ural a k tomu dostat do svého vlivu Střední východ až po Irák včetně. Kdyby Německo expandovalo jihovýchodním směrem – o což se už pokusilo v roce 1888 stavbou železnice nejdříve do města Konya v jižní části turecké Anatolie a pak v roce 1903 dále do Bagdádu. Za to dostala stavbu financující Deutsche Bank od turecké vlády koncesi k těžení ropy kolem trati v oblasti Mosulu. Jenže tím by bylo ohroženo nejen britské koloniální panství na Středním východě, nýbrž i zásobování ropou a bez ropy by se obranyschopnost Velké Británie během relativně krátké doby, pokud by Německo provedlo k tomu příslušné kroky, zhroutila. 

Bylo tedy nutné odvrátit možný německý průnik na Střední východ a přesměrovat jej jinam – vůči Sovětskému svazu. To by nejen odvrátilo hrozbu zhroucení obrany Velké Británie nedostatkem ropy i snížilo by koncentraci letadel Luftwaffe nad západní Evropou a proti Británii jejich nasazením i proti SSSR. Také by přestaly proudit do Německa potraviny a suroviny nejen ze Sovětského svazu, nýbrž i z asijských zemí a ze zámoří přes sovětskou železniční síť, trasami, které Velká Británie nebyla s to přerušit. Takže Hitler měl být pomocí britské SO1 (Special Operations 1, Speciální operace 1) udržován v dojmu, že skupina stojící mimo vládu s Edwardem Halifaxem a Samuelem Hoarem, která ovšem neexistovala a byla uměle vytvořena jen k oklamání Hitlera, bere jeho nabídku vážně, v pravou chvíli vystřídá Churchillovu vládu a uzavře s Německem mír. Samuel Hoare, coby zvláštní britský vyslanec ve Španělsku, se minimálně dvakrát setkal na přelomu let 1940/1941 ve Švýcarsku s německým vyjednavačem A. Haushoferem a pravděpodobně i s Heßem, který za ním tajně dvakrát do Curychu zaletěl. Hoare měl za úkol tvrdit, že jakýkoliv pokus z německé strany kontaktovat lorda Halifaxe by vedl k okamžitému konci vyjednávání s britskou stranou. Churchill o míru jednat vůbec nechtěl, ale současně se obával, že kdyby Hitler začal pochybovat o možnosti uzavřít s Británií mír, směřoval by německou expanzi v roce 1941 pravděpodobněji ke zdrojům ropy na Středním východě než proti SSSR. 

Bylo to značně riskantní hra. Kdyby Němci zveřejnili své návrhy Velké Británii, byl by Churchill politicky odrovnán a USA by mohly tlačit na Brity, aby uzavřeli s Němci mír, protože v německém návrhu předaném Hoarovi 13. 11. 1940 bylo jen minimum bodů, které se jevily jako méně přijatelné. Tím by se Velká Británie musela smířit s hospodářskou nadvládou Německa v Evropě a nakonec i ve světovém obchodu.

Ministr válečného hospodářství a současně ministr pro SOE Hugh Dalton si uvědomil, kam britská politika Německo žene a 28. 2. 1941 napsal urgentní dopis ministru zahraničí Edenovi. Bylo to v době, kdy se vláda tajně usnesla, že Británie nemůže sama válku v Evropě proti Německu vyhrát. To bude možné pouze v případě, že se válka rozšíří na světovou a vtáhnou se do ní další státy, zejména USA. Dalton v dopisu Edenovi k tomu poznamenal, že to, „co nyní navrhuje Winston (Churchill), je opravdu strašná věc, a já si nejsem jist, zda mi svědomí dovolí podílet se na tom“. Dalton si uvědomoval, že německý výpad na východ, k jehož iniciování politika Churchilla a hrátky SO1 s německými mírovými nabídkami směřovaly, bude mít strašlivé následky a ztráty na životech. V dopise dále pokračoval: „Vždycky jsem tvrdil, že v této válce je házení klacků frickům pod nohy oprávněné, přičemž operace Messrs HHHH (pánů Hitlera, Haushofera, Hoarea, Halifaxe), jakmile jsme se do ní pustili, měla plnit právě tento účel, nicméně nevěřím, že se nám může dostat morálního ospravedlnění, když ji využijeme, abychom přivodili navrhovaný konečný výsledek. Mám pocit, že musíme svolat další poradu, abychom probrali, kam až tuto záležitost chceme dovést.“ V podobném smyslu Dalton napsal i dopis Churchillovi. Vyústilo to v Daltonův politický pád, zbytek války setrval na podřadném úřednickém postu.

Rudolf Heß při svém letu do Skotska 10. 5. 1941 v uniformě poručíka Luftwaffe vezl s sebou z povahy mise zcela jistě detailní mírové návrhy, které se dostaly po jeho seskoku do rukou Britů a hned se údajně ztratily, takže se neví, co v nich bylo. Velká Británie dodnes pečlivě utajuje klíčové dokumenty a výslechy související s Heßovým letem do Skotska. SO1 byla po válce neprodleně rozpuštěna, archiv SOE (Special Operations Executive, Rada pro speciální operace) byl nedlouho po válce z 80 % údajně zničen požárem. Že byl německý emisar očekáván v určitou hodinu na letišti u skotského zámku Dungavel House, je z dalších indicií zřejmé. Britové pravděpodobně očekávali, že přiletí 38letý šéf Auslandsorganisation der NSDAP (Zahraniční organizace NSDAP) Ernst Bohle, do roku 1937 britský občan, narozený ve Velké Británii, který strávil mládí v Jižní Africe. 

Heß kroužil po odhození dodatečných nádrží svého letadla Messerschmitt Bf 110 (Me-110) celou hodinu nad Severním mořem, než se vydal ke skotskému pobřeží. To naznačuje, že Hitlerův emisar byl očekáván v Dungavel Houseu v předem určenou hodinu. Let nad pevninou byl riskantní i v noci, kvůli protileteckým hlídkám. Heß letěl potmě taktikou pilotů z první světové války ve výšce 15 až 30 m nad povrchem rychlostí 560 km/h (rychlost spočtena ze vzdálenosti dvou hlídek, které jeho Me-110 zaslechly, a času, kdy se tak stalo) a kopíroval tak stromy, stavení a kopce. Hrůzostrašný úkol i pro trénovaného aktivního bojového letce! Stroje v první světové válce létaly 4–5krát pomaleji! Nicméně to mělo výhodu: Heß podlétl radary a nebyl ke spatření pro vizuální pozorovatele proti o něco světlejší obloze.

V roce 1999 se vynořily důkazy, že dva piloti létající na hurricanech ze základny RAF v Algergrove, shodou okolností Češi v RAF, Václav Bauman a Leopold Šrom obdrželi rozkaz stíhat osamělé německé letadlo směřující z východu na západ směrem k Firth of Clyde. Když se chystali na Heßův letoun zaútočit, ve sluchátkách jim zazněl příkaz velitelství stíhacího letectva skončit akci a vrátit se. Seržant Bauman se domníval, že došlo k omylu, sdělil, že se nacházejí na dostřel, ale byl přerušen a rozkaz mu byl důrazně zopakován. V té chvíli byl Heßův Me-110 vzdálen asi devět letových minut od Dungavel House. Heß přeletěl západní pobřeží Skotska v okamžiku, když vyšel měsíc, což mu umožnilo rozeznat moře, a tak se otočil a vracel se zpět.

Exkurs. Luftwaffe za Bitvy o Anglii využívala k rádiové navigaci zjednodušený systém firmy Lorenz zvaný Knickebeine (Zalomené nohy), protože k obsluze nevyžadoval vyškolení posádek letadel. Fungoval na principu vysílání úzkého rádiového signálu (stvolu) z rádiomajáku na kontinentu k cíli, který vymezoval příletový koridor. Letadla, která do koridoru vlétla, byla schopna se pak v něm pohybovat s přesností 90 m k cíli. Druhý radiomaják, vzdálený stovky kilometrů od prvního, vysílal pokud možno co nejkolměji k rádiovému stvolu pro příletový koridor další úzký rádiový stvol, aby naváděcí koridor vymezený rádiovým stvolem prvního rádiomajáku protnul pět kilometrů před cílem. Když přijímač v letadle jeho signál zachytil, automaticky převzal údaj o dopředné rychlosti letadla a spustil odpočítávání času zbývajícího k dosažení cíle. Bomby se pak za přibližně tři čtvrtě minuty dalšího letu obvykle uvolnily automaticky. Přesnost bombardování, kolem 1000 m, nebyla nijak vysoká, ale umožňovala přílet a spolehlivé nalezení cíle v noci nebo za nízké, i nulové viditelnosti. Dosah systému byl omezen zakřivením zeměkoule na cca 500 km od rádiomajáků při letové výšce 6500 m. Britové tomu začali čelit vysíláním rušících signálů na stejných frekvencích, což vedlo k falešným výsledkům navigace. Luftwaffe se tomu bránila častým měněním kmitočtů. 

Přijímač Knickebeine měl i Heßův Me-110, takže byl systémem navigován z jižního Německa na určené místo nad mořem před východním pobřežím Skotska. Pak se mohl orientovat podle bočního rádiového paprsku nasměrovaného přes letiště u zámku Dungavel House. Oba paprsky radiomajáků se tedy neprotly pár kilometrů před cílem jako při nočních bombardováních, nýbrž již předtím nad Severním mořem, kde pak Heß krouže letadlem čekal, aby byl na letišti u Dungavel Housu v domluvený čas – Heß měl kvůli protiletecké obraně a jasné noci letět co nejméně a co nejrychleji nad britským územím. Již bez možnosti identifikovat cíl překřížením navigačních rádiových stvolů. 

Výsledky nočních britských bombardování německých cílů byly ještě v roce 1941 mizerné – méně než 25 % shozených bomb zasahovalo cíle. To se změnilo na podzim roku 1941, kdy RAF zavedla vlastní rádiový navigační systém Gee (podle počátečního písmena z jeho názvu Grid /Rastr/). Současně se vyvíjel systém Oboe (Hoboj), kde rádiovými majáky byly radary a s ním se dosahovalo přesnosti bombardování kolem 100 m. V roce 1943 již 90 % shozených britských bomb zasahovalo cíle. Od roku 1943 byla britská letadla vybavována radary H2S přímo na palubě, vyhledávání cílů tedy nebylo omezeno vzdáleností letadel od radiomajáků, na stínítcích palubních radarů se přesně zobrazovaly budovy a pozemní zařízení. Nevýhodou bylo, že letadla sama vysílala radarové, tj. rádiové signály a byla tedy snadno zaměřitelná. Američané ve válce zavedli systém Loran, který pak používali až do přelomu století, než jej nahradila satelitní navigace GPS. Z výše uvedeného je také zřejmé, že zničení drážďanských stavebních památek (13.–15. 2. 1945) údajně kvůli nízké viditelnosti, když cílem bylo nádraží dostatečně od nich vzdálené, je vylhané tvrzení. 

Svědectví dvou členek WAAF (Women's Auxiliary Air Force, Ženské pomocné letecké sbory) dokládají, že světla vymezující přistávací dráhu byla přes panující přísná nařízení o zatemnění rozsvícena, ale posléze vypnuta, aby se už nerozsvítila. Pak ony dvě ženy z WAAF dvakrát slyšely přelétnout nízko letící letadlo v temnotě nad zámkem Dungavel House. Heß, když mu docházelo palivo, vystoupal s jeho posledními zbytky do výše a vyskočil padákem. 

Pilot se pravděpodobně podle sjednané předchozí domluvy vysílačkou letišti ohlásil, prozradil svou identitu nebo se z jeho hlášení dovtípili, o koho se jedná. Lidé z SO1 v Dungavel Houseu asi propadli panice z příletu druhého nejvyššího muže nacionálně socialistického Německa, vypnuli naváděcí letištní světla a předstírali, že tam nejsou, doufajíce, že Heß někde s letadlem spadne a zabije se. Nebo tak činili na přímý rozkaz. Důvod paniky? U Ernsta Bohleho nebo jiného emisara mohli Britové jednání protahovat nastolením umělých problémů, které by musel nejdříve konzultovat s Berlínem, kdežto Rudolf Heß coby zástupce Hitlera měl moc exekutivně rozhodovat o všem bez prodlení a konzultací. Když přiletěl druhý nejvyšší muž Německa, muselo se počítat i s eventualitou, že Hitler by mohl důvod jeho mise zveřejnit. Pak by vyšlo najevo, že britská vláda zdržovala jednání o míru s Německem minimálně od přelomu roku 1939/1940. Jak by vláda zdůvodnila britské veřejnosti jí způsobené téměř dvouroční prodlužování války, zbytečné civilní oběti a ekonomické ztráty? 

Podle výpovědí další členky WAAF byly do zámku koncem jara 1941 dodány dvě obrovské bedny, které byly podle nápisů expedovány ze závodů Messerschmitt v Augsburgu. Obsahovaly přídavné benzínové nádrže. Byly původně určeny španělskému letectvu, které mělo tento typ letounu ve výzbroji. To znamená, že Britové počítali nejen s příletem, nýbrž i s odletem emisara zpět do Německa, a znali i přesný typ letadla, kterým přiletí. 

Britům a i Hitlerovi nezbylo nic jiného než prohlásit Heße za duševně chorého. Heß měl nacvičenu tuto eventualitu pro případ, že by jednání ztroskotalo, a to tak dobře, že oklamal i všechny britské a americké psychiatry, kteří zkoumali jeho duševní stav. Fakt, že duševně choří zajatci se podle ženevské konvence mají za války neprodleně repatriovat – Heß byl v uniformě poručíka Luftwaffe – Britové ignorovali. Podle historika Davida Irvinga požadoval Heß, aby směl hovořit s britským králem. Když mu nevyhověli, napsal mu, že přišel s mírovým posláním s tím, že Německo si nečiní žádné nároky vůči Británii nebo jejímu British Commonwealthu. Když zjistil, že nic nedocílí, objevily se u něho podle zjištění britských lékařů příznaky latentní paranoidní schizofrenie. Podle ženevské konvence, jak uvedeno výše, měl být repatriován, ale na základě instrukcí přímo od Churchilla ministerstvo zahraničí zamítlo všechny dotazy a požadavky švýcarského vyslanectví, které diplomaticky zastupovalo Německo. Hess zůstal v rozporu s válečnými konvencemi podepsanými Velkou Británií ve vězení a navíc v nepřípustné izolaci. Dvakrát se pokusil o sebevraždu – jednou se vrhl po hlavě z balkonu v druhém patře a podruhé si vrazil do hrudníku nůž. Britští lékaři zkoušeli vše možné včetně drog, aby z něho dostali tajemství, která v sobě nosil. Neúspěšně. 

Britský historik Martin Allen píše, že i Heinrich Himmler měl již v roce 1939 silnou snahu obnovit mír s Velkou Británií, protože by přinesl blaho nejen Říši, nýbrž i jemu samotnému posílení mocenské pozice. Italský ministr zahraničí Ciano si o něm poznamenal v roce 1942 do svého deníku: „Himmler, který teď cítí skutečný puls země, chce kompromisní mír,“ protože německé „plány na expanzi do Ruska byly založeny na naději, že (Německo) dospěje k dohodě se Západem.“ Na jaře 1941 se na Švýcara Carla Burckharta, vysokého představitele Mezinárodního červeného kříže a bývalého komisaře Společnosti národů pro Danzig obrátil osobní Himmlerův posel se žádostí o zprostředkování míru s Velkou Británií. Himmler jednal sám, za zády Hitlera. I v roce 1944, když se válka vyvíjela v neprospěch Německa, se Himmler vážně angažoval v dalších vlastních mírových jednáních zejména s Američany s využitím Albrechta Haushofera a opět bez Hitlerova vědomí.

Na rozdíl od Hitlera Albrecht Haushofer nevěděl, že místo Bohleho se vydává do Skotska sám Heß. Nepochybně by se ho pokusil od takové cesty odradit, protože okázalé činy tohoto typu nevedou k míru, diplomatická jednání se praktikují v sérii opatrných, velmi složitých krůčků, a značně pomalu. Haushoferovi bylo jasné, že veškerá jím dosud vyvinutá snaha sjednat s Velkou Británií mír byla Heßovým činem zmařena, že nejnevhodnějším, co může politik učinit, je zapojit se osobně do klíčových jednání s nepřítelem a vyrobit nějaké dramatické překvapení.

https://www.historieblog.cz/2021/08/tricetileta-valka-1914-1945-13/