Tomáš Krystlík
NĚMECKÁ VYJEDNÁVÁNÍ S POLSKEM 1938–1939
Německo muselo mezi válkami překonávat potíže s dopravním tranzitem do Východního Pruska přes polský koridor, což byl několik desítek kilometrů široký přístup Polska k Baltskému moři na úkor Německa z jihu na sever, který odděloval Východní Prusko od zbytku německého státu. Tranzitní železniční tratě přes polský koridor nebyly v dobrém stavu a Poláci začali v druhé polovině 30. let navíc vyžadovat tranzitní poplatky pouze v polských złotých, jinou měnu neakceptovali. Němci neměli dost deviz, a už vůbec ne złoté. Polsko následkem toho postupně uzavíralo tranzitní železniční tratě a silnice, až Německu v roce 1939 zbyla do Východního Pruska jen cesta po moři. Vyvstaly velké obtíže s nedostatečnou vykládací kapacitou přístavů ve Východním Prusku, kterému začalo v důsledku toho vbrzku hrozit hospodářské zhroucení. Podle svědectví dvou pracovníků britského ministerstva zahraničí, kteří se zúčastnili v květnu a červnu 1939 zvláštních jednání v polském generálním štábu, šlo Polákům evidentně o rozvrat Východního Pruska a jeho následnou anexi. Ze setkání s vedoucím oddělení polského generálního štábu a dalšími důstojníky pořídil Hubert Gladwyn Jebb pamětní spis, ve kterém stálo: „Částečně od něj, částečně od dalších pánů jsem se dověděl, že se zamýšlí začátkem války napadnout Východní Prusko, protože pro Němce bude obtížné provincii posílit dostatečně a včas… V každém případě je všeobecným názorem, že Východní Prusko musí být Polskem anektováno.“
Exkurs. Nebylo to poprvé, kdy se Poláci hodlali zmocnit Východního Pruska a vojensky přepadnout Německo. Takové plány existovaly již za Piłsudského v roce 1933, kdy Polsko bylo zajištěno Polsko-sovětským paktem o neútočení podepsaným 25. 7. 1932 na tři roky. Dokumenty to jednoznačně dokazující byly objeveny Brity až v roce 1958. Německo se svými sto tisíci vojáky oproti dvěma milionům vycvičených polských vojáků představovalo tehdy relativně lehkou kořist. Robert G. Vansittart odhadl, že by válka proti Německu v roce 1933 stála Polsko asi 30 tisíc mrtvých. K válce tehdy nedošlo, protože britská vláda rozhodným způsobem polské válečné plány zavrhla, čímž podpořila Francii, aby je také odmítla. Československý vyslanec ve Varšavě Václav Girsa 10. 5. 1933 sděloval ministerstvu zahraničí v Praze, že mezi polskými důstojníky panuje názor, že válka s Německem je nevyhnutelná a bude vítězná, pokud vypukne ještě v tomto roce, kdy Německo není na válku připraveno a vnitropoliticky je ještě rozpolcené. Takový názor sdílel i maršál Piłsudski, a polský generální štáb nechal do polského koridoru přesunout vojenské jednotky a v dubnu 1933 další k hranici s Německem poblíž Litvy. Zjevným cílem byla anexe Východního Pruska. Válka se měla vést pod egidou „osvobození polských území zpoza německého jha“. Teprve když se francouzská vláda vyjádřila, že polskou akci nepodpoří, změnilo Polsko svou politiku vůči Německu a 26. 1. 1934 s ním podepsalo desetiletý pakt o neútočení.
Danzig, dnes Gdańsk, byl bezprostředně po první světové válce pro Polsko jako přístav životně důležitý, ale po vybudování polského přístavu v Gdyni (Gdingen) ztratil svou důležitost a spíše potřeboval Polsko, než Polsko potřebovalo Danzig.
Ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop v rámci „generálního urovnání všech stávajících třecích ploch mezi Německem a Polskem“ požádal 24. 10. 1938 polského ministra zahraničí Józefa Becka prostřednictvím polského vyslance v Berlíně Józefa Lipského o souhlas se zřízením exteritoriální vícekolejné železniční tratě a dálnice do Východního Pruska, které by dohromady tvořily pás území maximálně jeden kilometr široký přes polský koridor a s připojením území Svobodného města Danzig s přibližně 95 % (podle jiných zdrojů až 97 %) německého obyvatelstva zpět k Německu. Za to nabízelo Německo, co žádná z dvaceti předchozích německých vlád: uznání neměnnosti říšských hranic na východě, tj. definitivní ponechání německých území ztracených prohranou válkou Polsku. Návrh zněl:
> Svobodné město Danzig (Freie Stadt Danzig) se vrátí k Německé říši,
> koridorem (polským přístupem k moři) bude zřízena exteritoriální říšská dálnice patřící Německu, jakož i exteritoriální vícekolejná železniční trať (tzv. dopravní koridor maximálně jeden kilometr široký napříč polským územním přístupem k moři),
> Polsko dostane v území Danzigu rovněž exteritoriální silnici nebo dálnici, železnici a volný přístav,
> Polsku bude zaručen odbyt jeho zboží a hospodářská práva na území Danzigu,
> stávající hranice mezi Polskem a Německem budou uznány za definitivní,
> německo–polská smlouva o neútočení se prodlouží na 25 let,
> obě země připojí ke své smlouvě konzultační doložku,
> společně s Polskem a Maďarskem se bude garantovat nezávislost slovenského státu, přičemž Německá říše se zřekne mocenského přednostního postavení v tomto prostoru,
> Německo podpoří vojensky Polsko v případě jeho napadení ze strany SSSR.
>
(Hitler později ve svém projevu 29. 4. 1939 uvedl nepodstatně odlišná znění některých výše uvedených bodů z 24. 10. 1938, některé vynechal, a dodal, že polská vláda jeho nabídku odmítla a prohlásila, že je ochotna pouze vyjednávat v otázce nahrazení komisaře Společnosti národů pro Danzig a uvažovat o úlevách pro tranzitní dopravu polským koridorem.)
Odpověď na návrh z 24. 10. přednesl polský vyslanec Józef Lipski ústně ministru zahraničí Ribbentropovi 19. 11. 1938 v Berlíně: statut Danzigu by se dal nahradit polsko–německou smlouvou, ale zůstal by i nadále svobodným městem v celní unii s Polskem, polské menšině v něm by byla zajištěna všechna hospodářská práva. K otázce exteritoriálního dopravního koridoru neměl Lipski oficiální stanovisko, ale čistě osobně může říci, že „by takové německé přání snad v Polsku nepadlo na neúrodnou půdu“.
Při návštěvě polského ministra zahraničí Józefa Becka v Berlíně 5. 1. 1939 prodiskutoval s ním Hitler i maďarsko–polskou otázku s tím, že Německo nemá za Karpatami své zájmy. K problému Danzigu se Beck vyjádřil podrobněji o den později v Mnichově v rozhovoru s Ribbentropem, že nenalezl řešení, ale že by se muselo Polsko otázkou Svobodného města Danzig zabývat buď tehdy, ztratila-li by Společnost národů zájem na Danzigu a vzdala-li by se svého komisariátu, nebo kdyby vzhledem k novému vývoji v Danzigu muselo Polsko zaujmout stanovisko. Joachim von Ribbentrop vytkl Beckovi špatné zacházení s německou menšinou v Polsku.
Ani další schůzka Ribbentropa s Beckem 26. 1. 1939 ve Varšavě nic nového v otázce Danzigu nepřinesla, Ribbentrop opět vznesl námitky proti způsobu zacházení s německou menšinou. Beck se netajil, že Polsko má aspirace namířené proti sovětské Ukrajině.
Gerd Schultze-Rhonhof uvádí, že již v lednu 1939 francouzský ministerský předseda Daladier a jeho ministr zahraničí Bonnet Varšavu nabádali, aby „kategoricky záporně odpovídala na požadavky jistých sousedů“. Roosevelt a Chamberlain též naléhali na Polsko, aby Německu neustupovalo. Důvody, proč tak činili, nejsou dodnes známy.
Poláci na německé návrhy nepřistoupili. Důvěřovali ve svou sílu, pohrdajíce českou měkkostí vůči Německu v roce 1938, nehodlali ustoupit ani o píď, což považovali za správnou metodu v jednání s Německem. Nebudou spolupracovat se SSSR proti Německu, ale také ne s Německem proti SSSR. Pohlíželi na sebe jako na velmoc, ale zapomněli, že polský stát vznikl z vůle Dohody po porážce všech států, kterým polská území do té doby patřila: Rakouska, Ruska a Německa. Nyní se cítili být v pozici, že si mohou vybrat mezi Německem a SSSR. Spolupráci s Německem bránil v podstatě jen problém Danzigu (Gdańska), které chtělo Německo vyřešit a Beck z výše uvedených důvodů jej naopak ponechával nevyřešen. Poláci ignorovali, k čemu se zavázali bilaterální mezinárodní tzv. arbitrážní smlouvou uzavřenou v říjnu 1925 v Locarnu, že budou s Německem jednat o všech sporných otázkách. Stejně jako předtím Češi.
Polsko nabylo dojmu, že pomocí svých spojenců, Velké Británie a Francie, lehce srazí Německo na kolena, a nařídilo 23. 3. 1939, den po připojení území Memelu k Německu (Memelland, Memelgebiet, Klaipedos kraštas, území podle Versailleské smlouvy odebrané Německu a svěřené Společnosti národů, přičemž administrativu vykonávala Francie, v roce 1923 obsazeno litevských vojskem a přičleněno k Litvě, po plebiscitu předáno 22. 3. 1939 Německu), částečnou mobilizaci polských branných sil – povoláno bylo 330 tisíc záložníků, velitelé dostali podrobné plány pro vpád do Německa. Polská tajná služba byla 22. 3. přesvědčena, že Německo 28. 3. přepadne Polsko. Německo ale nemobilizovalo, neposlalo svá vojska do pole. O pět dní později táž tajná služba hlásila, že v Danzigu 1. 4. 1939 vypukne německý protipolský puč. Někteří historici hrozbu puče v Danzigu uvádějí za důvod polské mobilizace, zcela ale ignorujíce, že mobilizace časově předcházela hlášení polské tajné služby.
V ulicích polských měst byly vylepovány plakáty s obrázky a nápisy „Vzhůru na Berlín!“ Polské divize zaujaly bojové pozice na hranicích s Danzigem a Východním Pruskem, čímž Polsko jednostranně porušilo Německo–polský pakt o neútočení z 26. 1. 1934, kde stálo: „Pro sporné otázky, které by se nedaly urovnat přímými jednáními, budou (obě strany)… hledat řešení… mírovými prostředky… Za žádných okolností nepřikročí při řešení takových sporných otázek k použití síly.“
Němci vzali polskou mobilizaci na vědomí, ale kromě opatření přímo na hranici nic nepodnikli; Berlín nechtěl ohrozit svá v té době probíhající a nepřerušená diplomatická vyjednávání s Varšavou. Od roku 1892 se mobilizace nicméně považovala za casus belli, přímý válečný akt bez oficiálního vypovězení války. 25. 3. vydává Hitler směrnici: „Führer si nepřeje řešit otázku Danzigu silou. Nepřeje si tím vehnat Polsko do náručí Británie. O eventuálním vojenském obsazení Danzigu lze uvažovat jen tehdy, když L(ipski) dá najevo, že polská vláda nedokáže dobrovolné postoupení Danzigu zdůvodnit vlastnímu lidu a že fait accompli by jim rozhodnutí ulehčil.“
Polská vláda 26. 3. 1939, tři dny po zahájení polské částečné mobilizace, německou nabídku z 24. 10. 1938 definitivně zamítla s tím, „že jakékoliv další sledování těchto německých plánů, zvláště pokud jde o návrat Danzigu k Říši, značí válku s Polskem.“ Ministr zahraničí Józef Beck 28. 3. rozšířil tento casus belli i na případ, kdyby se Německo jednostranně pokusilo jen změnit statut Svobodného města Danzigu (sic). 3. 4. 1939 dává Hitler pokyn pro zpracování plánů pro operaci Bílý (Fall Weiß), pro přepad Polska těmito slovy: „Politické vedení považuje za svůj úkol Polsko pokud možno… izolovat, to znamená omezit válku na Polsko.“ 28. 4. 1939 vypovídá Německo Německo–polský pakt o neútočení, kvůli tomu, že Polsko ji mobilizací 23. 3. a pohrůžkou války 26. 3. porušilo.
V roce 1938 proběhla v Polsku pozemková reforma, v jejímž rámci nesměli polští Němci v pásmu 30 km od hranic s Německem vlastnit půdu. Počátkem roku 1939 začal polský stát svým německy mluvícím občanům odnímat licence k provozování živností, obchodu, lékařských praxí, advokacie a podobně. Koncem února 1939 začaly bojkot podniků a obchodů německy mluvících obyvatel a demonstrace proti německé menšině v Polsku, které končily výtržnostmi – na ulicích byli Němci uráženi a biti. Polské davy chtěly přivtělení Danzigu a Königsbergu (Královce ve Východním Prusku, dnes Kaliningradu) k Polsku a vyhnání polských Němců ze země.
Ministr zahraničí Józef Beck pronesl 5. 5. 1939 v polském Sejmu provokační projev, v němž zatajil Německem nabízenou záruku dosavadních hranic, a tím násilnosti ještě vystupňoval, což stálo životy polských Němců. Při útěcích Němců před násilím do Říše po nich na hranicích Poláci stříleli. Podle statistik německého ministerstva vnitra bylo do 21. 9. 1939 umístěno v táborech pro uprchlíky na 70 tisíc německých běženců z Polska. Do toho nebyly započteny osoby, kterým se zdařil útěk na území Danzigu a osoby, které se do táborů nedostavily a nalezly přístřeší u známých a příbuzných v Německu. Jiný údaj hovoří o 76 tisících Němců uniklých do Německa a o 18 tisících do oblasti Danzigu. Tyto údaje můžeme na rozdíl od propagandisticky zveličených počtů sudetoněmeckých uprchlíků z ČSR do Německa během krize v roce 1938, o jejichž počtech referoval bez patřičných oficiálních podkladů německý tisk, pokládat za poněkud věrohodnější, protože vznikly úřední sumarizací údajů složek německého ministerstva vnitra.
V polském tisku se začaly objevovat požadavky, že ne Odra, nýbrž Labe bude budoucí západní hranicí Polska, a tvrzení, že Berlín není město německé, nýbrž „staré slovanské a polské sídliště“. V létě 1939 prohlásil generální inspektor polské armády Edward Rydz-Śmigły v přednášce k polským důstojníkům: „Polsko chce válku s Německem a Německo tomu nebude moci zabránit, ani kdyby chtělo!“ Jeho výroku prezentujícího polské válečné tužby si všiml západoevropský tisk a zveřejnil ho, ve Velké Británii například Daily Mail 6. 8. 1939. Rydz-Śmigły se též již v březnu 1939 nechal dopředu zvěčnit zvěčnit na olejomalbě v pozici vítězného vojevůdce na koni před Braniborskou branou v Berlíně. (Avšak po zářijovém válečném debaklu se sám degradoval na vojína.)
V posledních týdnech před vypuknutím války se polské protiletadlové jednotky několikrát snažily sestřelit civilní letadla Lufthansy na lince Berlín–Královec (Königsberg), docházelo k přestřelkám na hranicích s mrtvými a raněnými, vypalování statků v Německu poblíž polsko–německých hranic i nadále pokračovalo.
Sovětský svaz skrytě doufal, že Polsko se dříve nebo později dostane do války s Německem a Moskva se opět zmocní území, která musela po vojenském debaklu v polsko–sovětské válce v roce 1920 Polsku přepustit.
Poznámka. Poláci zacházeli s Ukrajinci, Bělorusy, Litevci, Rusíny a židy v polském státě nevlídně, kdo promluvil na veřejnosti jinak než polsky, mohl se dostat do vězení. Tak si etničtí Poláci tvořící 69% podíl obyvatel ve státě stihli mezi válkami popudit proti sobě zbytek jinojazyčných obyvatel v zemi. Poláci se z toho poučili a po druhé světové válce se, na rozdíl od Čechů, odvrátili od nevábného modelu národního státu.
Dalším, ještě silnějším sovětským motivem, byla Stalinova touha nastolit v Evropě komunismus. Proto se snažil vyprovokovat Brity, Francouze a Němce proti sobě v naději, že válka Evropu silně rozvrátí a zbídačí tak, že bude zralá pro komunismus. Pokud komunismus v Evropě nezvítězí sám od sebe, převálcuje ji pak, rozvrácenou válkou, snadno Rudá armáda, a nastolí jej sama.
Jak píše historik Toman Brod, objevila se již v červnu 1939 (sic) v českém ilegálním tisku prognóza ohlašující, že Sovětský svaz sice tvrdě naléhá na Anglii, ale nepřistoupí-li Britové na dohodu, spojí se Rusko s Německem, odejmou společně Anglii a Francii kolonie, rozdělí mezi sebe Polsko, Sovětský svaz si přivtělí Besarábii, zatímco zbytek Rumunska přenechá Německu. Nezůstalo jen u této kombinace, jiný leták z téže doby předvídal i „nové dělení Evropy“, Polsko totiž si mělo za odstoupená východní území vzít náhradou kus Německa „až za Odru“ a „severní Prusko“ (zřejmě míněna část Východního Pruska na sever od polského území). Pomineme-li detaily, tak se to téměř dokonale shoduje s pozdějšími událostmi.
Hitler měl smůlu, že v polských politicích narazil na hazardní hráče stejného ražení. Doplatila na to celá Evropa. Poláci hráli va banque, protože by si jinak neuchovali iluzi o postavení svého státu coby velmoci. Střízliví politici by kapitulovali po zvážení nebezpečí, která Polsku hrozila, zejména zvážila-li by se nedostatečnost jeho zdrojů: na jedné straně jako nepřítel Německo, na straně druhé SSSR a daleko dva neochotní spojenci připravení s Hitlerem uzavřít kompromis, navíc z geografického hlediska bez možnosti poskytnout Polsku účinnou pomoc. Poláci nevyužili bez zbytku ani to, co mohli. Vojenský výcvik neměla ani polovina mužů schopných vojenské služby, záložníci si nemohli být jisti, zda pro ně vybude výzbroj a výstroj. Polsko mělo 250 bojových letadel a jeden tankový prapor. Polákům bylo jasné, že každý jejich vstřícnější tah bude spojen s ústupky v otázce Danzigu, ale ještě více se obávali možnosti, že jakmile začnou vyjednávat, tak Francie a Velká Británie ustoupí v otázce Danzigu Německu. Takže nevyšli Německu v ničem vstříc.
https://www.historieblog.cz/2021/07/tricetileta-valka-1914-1945-7/
Žádné komentáře:
Okomentovat