Beneš chtěl odsun Němců před válkou, po ní byli Němci vyhnáni. Prolomí se Benešovy dekrety?

Vladimír Franta 

Za 2. světovou válku může Německo, ale je pravdou, že po válce to Češi svým německým spoluobčanům pěkně spočítali. V dnešních časech naopak slyšíme, že by mohlo dojít k prolomení Benešových dekretů, Václav Havel se v 90. letech Němcům dokonce omluvil za odsun. O názor jsme poprosili česko-německého publicistu Tomáše Krystlíka a zástupce SPD.

13. května 1945 měl prezident Edvard Beneš projev k Brňanům, kde mluvil o nutnosti vyřešení německé problematiky: „… Nyní se dáme hned do práce. A budeme dělat pořádek ve městě Brně s Němci a všemi ostatními. (Potlesk.) Můj program je — já to netajím — že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. V této práci budeme potřebovat všech sil všech vás…“

V knize Úděl česko-německého sousedství autor publikace Jiří Otter píše, že odsun Němců byl Benešem promýšlen už po Mnichovu: Existoval plán, aby se německé obyvatelstvo z vnitrozemí ČSR přesídlilo do pohraničí, které mělo být postoupeno Německu. Na tento záměr před válkou nedošlo. Na konci války pak byl transfer Němců z našeho území znovu oficiálně naplánován, ale, jak Otter uvádí, „násilná opatření byla organizována skupinami (Národní odpor, Rudé gardy), složenými z dobrodružných živlů, které byly často označeny i českými občany za ‚rabovací gardy‘“. Autor vysvětluje, že Beneš v exilových projevech (i pozdějších dekretech) vyzýval ještě za války k povstání proti Němcům, že je to jedinečná historická šance, která se nesmí propást.

Tomáš Krystlík: Vyhnání Němců bylo důsledkem Jungmannovy definice českého národa, Palackého dezinterpretace dějin a stalo se přáním Čechů v druhé polovině 19. století. Božena Němcová v roce 1850 psala, že Němci by měli být vyhnáni za hranice, kam patří, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů. Ve zprávě z Prahy z ledna 1851 ministru vnitra Alexandru von Bachovi se pravilo: „Rok 1848 způsobil, že se z mnoha jinak hodných a rozumných lidí stali blázni… Fixní idea těchto nemocných spočívá v tom, že Češi (jazykově) jsou vlastně opravdovými pány a vlastníky země; Němci naproti tomu pouze přivandrovalci, vetřelci a kolonisté, kteří se musí ve všem přizpůsobit a podrobit původním obyvatelům, tedy pánům v zemi; rovnoprávnost mezi Čechy a Němci nemůže tedy vůbec existovat, neboť Němci nemají vůbec žádná svoje vlastní práva… Jestliže se Němci Čechům nepodrobí, pak se musí vyhnat pryč ze země a pobít, neboť jen Češi sami mohou a smějí vládnout v této zemi.“ Po 1. světové válce se Němce českých zemí vystěhovat za hranice nepodařilo, Češi tedy museli čekat na další příležitost. Lákavou představou byly přitom nemovitosti v německých rukách, které by zde v každém případě zanechali.

15. 9. 1938, tedy zhruba dva týdny před mnichovskou konferencí, posílá E. Beneš ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Nečase s návrhem tzv. pátého plánu do Paříže, kde 16. 9. jednal s francouzskými politiky a 17. 9. s britskými v Londýně. Podle Benešových představ by ČSR odstoupila Německu a Maďarsku města, oblasti kolem nich a území ležící mezi nimi a stávající státní hranicí: Opava, Krnov, Bruntál, Rýmařov, Jeseník, Králíky, Broumov, Tanvald, Jablonec nad Nisou, Česká Lípa, Děčín, Ústí nad Labem, Kadaň, Doupovské hory, Vejprty, Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Tachov, Kaplice, Nová Bystřice, Mikulov, na Slovensku ve prospěch Maďarska Košice, větší část levého břehu Dunaje u Bratislavy, území u Nových Zámků, na Podkarpatské Rusi Mukačevo a Užhorod. Benešovou podmínkou bylo, že Německo území o rozloze 4 000 až 6 000 km2 převezme celkem se 1,5 až 2 miliony Němců z českých zemí. Protože jich tolik v odstupovaných územích nebylo, jen 800 až 900 tisíc, tak se měli (zčásti) přesídlit i Němci z vnitrozemí. Beneš si představoval, že Francie s Velkou Británií tento plán Německu vnutí. Pravděpodobně byl Beneš již tehdy přesvědčen, že pohraniční okresy Československo nedokáže udržet.

Beneš vyzval k povstání proti Němcům jen jednou, a to hned po pár měsících existence protektorátu. František Moravec 8. 9. 1939 kvůli požadavku britské tajné služby MI6 vydal po předchozí důkladné poradě s Benešem směrnici orientující domácí odboj na brzké povstání proti Německu, až zazní smluvené heslo ve vysílání BBC. Nutno uvést, že v té době neměl československý exil radiotelegrafické spojení s domácím odbojem, ani neznal jeho momentální sílu. Příkazům, pokynům exilového vedení nebo depeším z protektorátu to trvalo přes kurýry a různé prostředníky značně dlouho, než dorazily k adresátům. Beneš chtěl i s těmito nedostatečnými informacemi o síle domácího odboje doslova naslepo vyvolat povstání pouze kvůli tomu, aby byla uznána československá exilová vláda i s ním coby prezidentem a vynutit si britské prohlášení, že jedním z válečných cílů Velké Británie je osvobození ČSR v hranicích z roku 1937. Heslo k zahájení povstání zaznělo v československém vysílání BBC 17. 9. 1939, Beneš současně vystoupil tamtéž s projevem, ve kterém apeloval na obyvatelstvo doma slovy: „Jsme dnes všichni povinni obětovati i svůj život své vlasti a cti… dnes se už násilnickému režimu neustupuje.“ A nestalo se vůbec nic, nikdo nepovstal, nikdo nehnul prstem! O tomto debaklu domácího odboje se zmiňují jen historik Jiří Šolc a Gebhart s Kuklíkem. Posléze vydal generál Sergěj Ingr směrnici novou, podle níž měla být Obrana národa připravena zahájit povstání a sabotáže teprve v době rozhodující bitvy na Západě.

Pan Otter se mýlí, tvrdí-li: „násilná opatření (při vyhánění Němců) byla organizována skupinami složenými z dobrodružných živlů.“ Bezprostředně po konci války, již 9. 5. 1945, začaly různé mocenské orgány a skupiny z vlastní iniciativy a libovůle, převážně však na pokyn československé armády nebo bezpečnostních složek, národních výborů a ve spolupráci s nimi, vyhánět Němce přes hranice do sovětských okupačních zón a do území nově připadlých Polsku. Bez jakýchkoliv právních norem jen prostřednictvím vyhlášek nebo ústně či telefonicky předávanými příkazy. Tuto fázi vyhánění (do konce roku 1945) nelze označovat za divokou, tj. za neorganizovanou, protože historici Tomáš Staněk a Adrian von Arburg prokázali, že byla řízena československým ministerstvem národní obrany a vnitra takovým způsobem, aby to navenek vypadalo jako projev hněvu českého lidu. Ústní pokyny přicházely přímo od ministra národní obrany Ludvíka Svobody i od policejních složek ministerstva vnitra či ministra Václava Noska samého. O tom, že odsun nebyl v žádném případě neorganizovaný, to jest divoký, svědčí i skutečnost, že přes 90 % vyhnaných Sudetoněmců do začátku října 1945 – celkem vyhnáno kolem 700 tisíc – bylo vysídleno jednotkami československé armády. Vyhnat takový vysoký počet lidí za hranice je možné pouze naložením do vlaků, pěšky a auty jich tolik vyhnat za tak krátkou dobu nelze. A vlaky patřily ČSD, státnímu podniku. To je důkaz, že divoký odsun byl organizován a řízen československým státem, stát musel vlaky dát k dispozici i se železničáři, upravit jízdní řády a podobně. Mimochodem Američané na jimi obsazených českých územích divoké odsuny nepovolovali. 

Odpověď na Vaši otázku „Proč je toto téma tak nepopulární v našich médiích ještě dnes?“ zní: „Protože by Češi museli doznat, že Němci je zabíjeli v letech 1939-1945 (bez Slováků, Rusínů, Židů, cikánů) podstatně pomaleji, než pak Češi Němce v letech 1945-1947.

V knize Edgara Snowa s názvem Američan se dívá na Sovětský svaz se lze dočíst, že když němečtí zajatci šli Tverskou ulicí v Moskvě, místní obyvatelé jim neubližovali. Dokonce si Snow vybavuje, že je i litovali, pokud třeba šli bez bot. Po válce se v Rusku lidé chodili dívat na trofejní německé muzikály, které se těšily velké oblibě. Naše země nebyly tak válkou poškozeny jako Rusko, přesto se naše obyvatelstvo chovalo vůči Němcům o poznání nenávistněji. Jak to? Otter: „Často docházelo k nekontrolovanému teroru, nuceným pracím, mučení, až i k zabíjení…“

Historik Jan Tesař uvádí, že během protektorátu „Češi nenáviděli Němce stále více nikoli jako představitele okupačního režimu, jako utlačovatele, jako nacisty a henleinovce, nýbrž právě jako Němce. A česká nenávist nebyla menší proto, že zůstávala skrytá. Byla tím zavilejší, čím méně statečná. Až příliš hluboké poklony byly provázeny představami o pomstě, které byla v pramalém souladu s Masarykovým ideálem humanitním jako údajným charakteristickým rysem i samým smyslem existence českého národa“.

Českým básníkům, například Holanovi a Nezvalovi (báseň Švábi), byli němečtí vojáci hmyzem bez duše, brouky, pavouky, jindy vampýry, symboly pro onu dobu obvyklé. Češi se od začátku protektorátu dívali na všechny Němce, i domácí, s pohrdáním jako na méněcenné bytosti, zvláště přirovnání k odporným tvorům živočišné říše byla překvapivě oblíbená a častá, rubriky v časopisech pro milovníky přírody té doby byly plné této symboliky. Štítivý odpor vůči Němcům měl z české strany funkci hlubokého příkopu mezi na smrt znepřátelenými národy. Byl účinným heslem pro české nejprimitivnější vrstvy, neboť národ údajně přece musel ke své obraně zmobilizovat každého svého příslušníka, i toho nejméně vzdělaného, měl-li odolat náporu němectví. Postupně, hned od počátku protektorátu, se vytvářela idea naprostého rozchodu a oddělení obou etnik, a to fyzickým vyhubením Němců. Moskva v letech 1939 a 1940 ukládá českým komunistům, aby bojovali proti tomuto projevu českého šovinismu, po napadení SSSR s tím přestává. Určujícím elementem ve vztahu k Němcům se stává česká lůza.

Otter udává, že se transfer Němců zvrhl v živelné vyhánění, akce se opírala o exilové dekrety československé vlády, kde se hovoří o „bezprávnosti Němců po prohrané válce“. Současná Česká republika si v těchto letech vzpomněla, že chce po německé straně válečné reparace. Jak byste to komentoval?

Dekrety prezidenta republiky se týkaly osob německé a maďarské národnosti – které měly československé občanství – dále jejich majetku, který byl zabaven. Že pak tento asi jen z poloviny připadl československému státu, protože zbytek byl Čechy rozkraden, to už je věc jiná.

Blud o nezaplacených reparacích Československu se objevuje stále dokolečka. Ve zkratce tomu bylo takto. Československá strana vznesla nesmyslně vysoký reparační požadavek proti Německu, který neodpovídal skutečnosti, byl mocně zfalšován ministerskými úředníky. Reparační konference v Paříži sečetla vznesené reparační nároky 18 států vůči Německu, i ten nadsazený československý, což vzala jako 100 %, a vypočetla procentní podíly jednotlivých zemí z reparačního majetku podle vznesených návrhů. V celkem dvou reparačních kategoriích (více jich nebylo) připadlo pro ČSR asi 4,57 %. Majetek určený k reparaci se rozděloval podle onoho klíče z pařížské reparační konference, než západní mocnosti v roce 1962 reparace ukončily. ČSR dostalo o něco méně, než bylo stanoveno. Obdobným způsobem bylo zkráceno ve svých nárocích i dalších 17 států.

Celkem bylo z našeho území odsunuto na tři miliony Němců. Odsun byl částečně řízen i Američany z jejich okupační zóny. Jak se díváte na to, že se Německo stalo tak rychle členským státem NATO?

Může za to podle mého sovětská blokáda západních sektorů Berlína (červen 1948 až květen 1949), kdy se letecky do Berlína muselo vozit i uhlí. Kdyby se SRN stala neutrálním státem, tak SSSR blokádou Berlína názorně předvedl, co by si z německé neutrality asi tak dělal.

Rozumím. Vysídlením většiny německého obyvatelstva mělo skončit tisícileté sousedské soužití Čechů a Němců. Pak se ale daly dějiny znovu do pohybu a s Němci nyní obýváme EU. Jak se situace má dnes? To je má závěrečná otázka. Má smysl se ptát nyní, kdo komu více ublížil?

Počítat mrtvé a podle toho usuzovat míru viny je nesmyslné. Němci ale dodnes svou vinu za nacionálně socialistický teror přiznávají, Češi za poválečný teror na Němcích nikoliv. Je na Češích, aby uznali svou vinu, nejen vyslovili politování za výstřelky (excesy) při transferu. Pokud by Benešovy dekrety byly zrušeny ex nunc, nic by se pro Čechy nestalo. Pokud by se ovšem zrušily ex tunc, pak by sudetští Němci měli nárok na restituci majetku.

Panu Krystlíkovi zatím poděkujeme a zeptáme se dále. Sputnik položil stejnou otázku zástupcům hnutí Svoboda a přímá demokracie – předsedovi Tomio Okamurovi, europoslanci Ivanu Davidovi a poslanci Jiřímu Kohoutkovi: Opravdu hrozí České republice, že budou prolomeny tzv. Benešovy dekrety a Češi budou vracet Němcům majetky?

Ivan David: Prolomení dekretů s velkou pravděpodobností hrozí, protože v letošním roce, a sice 28. ledna, v Petičním výboru Evropského parlamentu byl projednán případ dvou maďarských petentů, kteří se dožadují majetku zabaveného jejich maďarským předkům na Slovensku. Na těch pozemcích nyní stojí kruhový objezd dálnice. Jednalo se o to, že se k této věci vyjadřovala celá řada přítomných poslanců v Petičním výboru. Všichni s výjimkou polského poslance trvali na tom, že Benešovy dekrety je třeba zrušit, protože porušují lidská práva tím, že staví na uplatnění kolektivní viny. Takto se vyjádřil i zástupce Evropské komise s tím, že Petiční výbor rozhodl, že vyšle na Slovensko delegaci, která bude zjišťovat skutečnou situaci, která se týká žádosti oněch petentů. Čili na základě tohoto podnětu se chystá EU zcela vážně začít projednávat nulitu neboli zrušení Benešových dekretů, což bude mít dopad i na ČR… To by mělo naprosto zásadní důsledky. Není to žádná nahodilá záležitost. Není to ani poprvé, co se o tom hovoří. Pokud se to bude nyní posuzovat dle lidských práv, jak je chápeme dnes, lze předpokládat, že to bude mít zásadní politické důsledky během krátké doby, třeba dvou či tří let. Ani jeden poslanec za ČR není členem Petičního výboru. Jen, abyste věděli. Ostatně, snad by se mělo poradit USA, aby vyklidily kontinent a rehabilitovaly původní obyvatele. Některé věci prostě už jsou nyní historicky dané. Nedá se nic dělat. Smiřme se s vysídlením Němců z našeho teritoria…

Tomio Okamura: Odsun Němců bylo rozhodnutí vítězných mocností a šlo o reakci na zvěrstva Němců, kteří vyvolali válku. Sudetští Němci se v drtivé většině případů podíleli na rozbití ČSR a byli významnou součástí represivního aparátu v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava. Některé politické strany v čele s KDU-ČSL, TOP09 a ČSSD by proti prolomení Benešových dekretů asi nic neměly, takže to hrozí. My v SPD se budeme všemi silami bránit proti prolomení Benešových dekretů a je pro nás zásadní záležitost, aby Benešovy dekrety nebyly prolomeny.

Jiří Kohoutek: Odsun Němců z ČSR po 2. světové válce byl naprosto oprávněnou a spravedlivou reakcí na hrůzy a zločiny, které tzv. sudetští Němci napáchali na českém národě za války i před ní. Navíc šlo o opatření plně odsouhlasené vítěznými spojeneckými mocnostmi. Sudetští Němci před válkou z 90 % volili nacistickou stranu SdP (Sudetoněmecká strana) a podporovali Adolfa Hitlera. Dobrovolně si zvolili německé říšské občanství, v roce 1945 tedy nebyli ani občany Československa. Odsun Němců navíc zabránil velkému krveprolití a možné občanské válce. Byl to klíčový čin v rámci bezpečnosti a budoucnosti našeho státu. Prolomení Benešových dekretů, což jsou zákony se statusem „dekrety prezidenta republiky“, hrozí pouze v případě, že by ústavní většinu v obou komorách českého Parlamentu získali proněmecké protinárodní síly okolo tzv. Demokratického bloku, tj. hlavně Pirátská strana, STAN, lidovci a TOP09. Česko-německá deklarace je politickým, nikoli právním dokumentem, na rozdíl od odsunu Němců a německých válečných reparací, které jsou podloženy normami vnitrostátního i mezinárodního práva. Ale je fakt, že jde o dokument nadbytečný a přespříliš vůči Německu servilní, jelikož de facto staví na roveň viníka a oběť, což je nepřijatelné.

Všem zúčastněným respondentům moc děkujeme za obsáhlý rozhovor.

https://cz.sputniknews.com/20210513/benes-chtel-odsun-nemcu-pred-valkou-po-ni-byli-nemci-vyhnani-prolomi-se-benesovy-dekrety-14475031.html