Tomáš Krystlík
Můj známý z Bratislavy v jednom svém e-mailu podotkl v určité
souvislosti, že prodavačky z bývalé Německé demokratické republiky podle něj předčily
svou neochotou dokonce i sovětské. Inu, poznal jsem obé z vlastní zkušenosti a
rozhodl jsem se při nebližší návštěvě bývalé NDR si všimnout současného stavu.
Ano, návštěvníci z ČSSR představovali za bolševické éry pro východní
Němce potencionální nebezpečí, že skoupí mnohdy ne vždy dostatkové zboží, takže
se na místní nedostane - slovanské zákazníky odbývaly, odmítaly jim určité zboží
prodávat. Zejména nápadné to bylo v přilehlém Sasku. Hlavně se to týkalo
masných výrobků, které proti českým byly nesrovnatelně lepší s odpovídající
neokradenou kvalitou. Byly prodáváné u pultu, takže byla možnost jejich prodej
odmítnout nebo prodat menší množství, než člověk chtěl. I piva byla v Sasku chutnější
- tehdy české pivovary kapacitně nestačily piva vystavovat, tedy je podtržená,
nedobré chuti a kalná dodávaly do obchodů - takže jsem je začal kupovat a vozit
si je domů. Odlišné pivní láhve, které nešly v ČSSR vrátit, mi mimoděk dopomohly
k privilegiím východoněmeckého domorodce. Bez ohledu na to, že jsme mezi sebou občas
prohodili nějakou tu větu v češtině, dostali jsme v obchodě vždy vše, co jsme
chtěli, nikdo nám zboží u pultu neodmítl, když nás předtím viděl vracet nebo dokonce
osobně převzal od nás zálohované pivní láhve. Nejhorší zážitek nás však čekal na
Rujáně, kde nás, zaslechnuvše češtinu, v jedné restauraci naprosto ignorovali, a
to navzdory tříleté dceři a tomu, že moje matka hovořila německy bez přízvuku.
Nicméně v následující restauraci v jiném městě bylo vše bez problémů a pro
dceru přinesli s úsměvem a bez vyzvání ke stolu i dětskou židličku.
Kýžená příležitost ke zjištění dnešního stavu nastala jeden
pátek v jenom saském městu. Vlezl jsem do LIDLu, a než jsem se s vozíkem ocitl
u pokladny, objevila se proti mně prodavačka táhnoucí za sebou zboží k doplnění
regálů. Uvolnil jsem ji cestu a ona s úsměvem poděkovala. Potud stejné chování jako
na jihu Německa, v bývalé BRD. Platě u pokladny, popřála mi prodavačka za kasou
hezký víkend. Přání jsem opětoval. I zde stejné jako v jižním Německu. I
prodavač za pokladnou v další prodejně, v ALDI mi s úsměvem popřál hezký konec
týdne.
To mě přimělo ke srovnání s českými prodavačkami. Navzdory
tomu, že jsem již několikráte uvolňoval cestu prodavačce se zbožím pro doplnění
do regálů, nezaznamenal jsem zatím v ČR poděkování, natož úsměv. To se asi v
českém prostředí pokládá za cosi nepatřičného. Rozhodl jsem se pro porovnání
zvyků panujících v obou státech k vlastní iniciativě. Vždy, když se mi podaří v
Česku nakupovat v pátek, tak zásadně popřeji prodavačkám hezký víkend. Každé. Zatím
ani jednou se mi nedostalo protipřání ve formě slůvka „nápodobně“. Stačilo by
mně i „děkuji“. Kasírky buď mé přání ignorují, nebo se na mne koukají, jako
kdybych spadl s Marsu! Zřejmě to spočívá v české povaze. Zřídka se mi poštěstí
jet ráno pražským metrem, ale tolik nasraných ksichtů člověk v Německu nepotká
snad ani za rok. Přitom úsměv nikoho nic nestojí!
I další český obyčej, opět odpozorovaný z krámů, je pro mne záhadou.
Bon z automatu na vrácené láhve odečítá od účtu pokladní v obou státech přečtením
barcodu. V Německu pak bon pokladní hází zásadně do koše, v Česku pečlivě
přeškrtne barcode na bonu fixkou a schová si ho napíchnutím na trn.
Nepochopitelné! Vždyť je hračkou k ceně vrácených láhví dodat do barcodu
identifikační znak, který znemožní opakovanému odečtení obnosu za vrácené láhve!
Navíc automat může dodávat všem pokladnám v obchodě pro kontrolu on-line
informace o vydaných bonech. Čím to vysvětlit? Zřejmě zažitým českým zvykem vše
kontrolovat do nejmenšího detailu, i když to nemá žádný smysl. To zřejmě souvisí
s českou posedlostí vše reglementovat a pořádek udržovat represemi. Jenže to už
je jiná kapitola.
Žádné komentáře:
Okomentovat