Tomáš
Krystlík
Již na
jaře 1939 připravily protektorátní odbojové organizace Politické ústředí (PÚ) a
Obrana národa (ON) návrh úpravy budoucích československých hranic, které
napříště měly probíhat za hraničními horami. V něm se opět objevuje požadavek
koridoru k Jugoslávii rakouským Burgenlandem jako po první světové válce, s tím
rozdílem, že by ČSR připadla severní a Jugoslávii jižní polovina koridoru.
Maďaři měli být včleněni do „zájmové sféry slovanské“. Zdůvodňovalo se to například
jako v týdeníku Nové slovo z 18. 8. 1945 takto: „Slovanské území už za
starých časů sahalo od Baltského moře až po Jadran… Společné
československo-jugoslávské hranice jsou nutností. Heslem všech Slovanů dnes
nechť jest: Od Baltu až po Jadran!“
Beneš při
jednání v Moskvě v prosinci 1943, vyzván samotným Stalinem, aby na mapě označil
části Německa, které nárokuje pro poválečnou ČSR, odolal. Tvrdil, že se spokojí
s ČSR v předválečných hranicích, jen by chtěl „poněkud posíliti“ kladskou
oblast. Stalin mu Kladsko okamžitě přidělil. Svou „územní zdrženlivost“ pak
Beneš exilové vládě, chtivé nových území, vysvětloval nutností vyčkat, jak se
po válce vyvine situace s vysídlením německého obyvatelstva. V únoru 1945
předkládá Beneš britskému ministerstvu zahraničí mapu ČSR s návrhem na
poválečnou úpravu hranic. Stále počítal s odstoupením Chebska, Frýdlantska,
Rumburska, Broumovska a oblasti mezi Javorníkem a Osoblahou Německu, zato
zbývající hraniční linie československého státu měla být posunuta za horské vrcholky
do území Německa. K ČSR se mělo připojit jižní Kladsko a rozsáhlé oblasti
Horního Slezska, především Hlubčicko. Beneš přitom zdůrazňoval, že poměřována
obyvatelstvem je navrhovaná výměna území pro ČSR nevýhodná – 358 000 versus 181
000 obyvatel. Zajímavé je, že tak učinil vysloveně proti stanovisku exilové
vlády v Londýně, která memorandem z listopadu 1944 britské vládě jednoznačně
zamítla jakoukoliv poválečnou změnu československých hranic ve prospěch
Německa.
Po skončení
druhé světové války si Československo nárokovalo říšskoněmecká území vně
předmnichovských hranic s minimálně 2 200 000 obyvateli a o
odstoupení některých pohraničních okresů se už nemluvilo. Věřilo se, že nastal
příznivý okamžik pro rozšíření území státu, že Československo je objektem
zvláštní přízně velmocí, čímž se opakoval stejný český blud z doby po první
světové válce. Katalog územních požadavků obsahoval Kladsko, Horní i Dolní
Lužici, celé Slezsko, „spravedlivou“ hranici na Šumavě, oblasti při řece Sále
(Saale), zahrnoval i posunutí československé hranice až na levý břeh Dunaje a
to od Řezna (Regensburg) až po Bratislavu. Vyskytl se i požadavek na rozdělení
celého Rakouska mezi ČSR a Německo.
Beneš v
červnu 1945, kdy se o těchto vskutku grandiózních plánech, předkládaných většinou
prostřednictvím jednotlivých ministerstev, dověděl, vládu tomu velmi nakloněnou
varoval, aby „v horečce vítězství“ takové plány neodsouhlasila, protože se
obával, že by větší územní zisky zkomplikovaly vnitřní situaci státu a zatížily
do budoucna vztahy s Německem, popř. s Rakouskem. Osobně stále ještě
nevylučoval možnost vzdát se některých okresů ve prospěch Německa.
Ostatní
ale uvažovali zcela jinak, o čemž svědčí i článek Karla Stloukala K úpravě
našich hranic ve Svobodných novinách z 19. 7. 1945, kde se píše: „Zdá se
mi, že zájem veřejnosti se soustřeďuje pouze na budoucí hranice státu na severu
a zapomíná na jih. A přece i zde jest několik důležitých hraničních úseků, jež
by vyžadovaly opravy. Děláme-li už jednou hranici pro ‚věčnost‘ nebo aspoň pro
dlouhodobé věky (staletí), ať jest tedy pokud možno dokonalá. Na jihu volají po
úpravě především hranice v okolí Bratislavy. Stará hranice zde běží pouze
několik kilometrů od Bratislavy, takže by hlavní město Slovenska bylo na
dostřel těžkých děl. Jest tedy naléhavé třeba požadovati rozšíření
bratislavského předmostí až po řeku Litavu (Leitha), případně až k jezeru
Neziderskému (Neusiedler See), které by bylo nejpřirozenější hranicí mezi třemi
podunajskými státy. Litava tvořila ostatně starou hranici mezi Uherskem a
Rakouskem. Burgenlandsko bylo v Trianonu přičleněno Rakousku z důvodů
nikoli zcela přesvědčujících. Otázka Burgenlandu, v němž jsou četné
jihoslovanské menšiny, žádá sama sebou revise. Jest známo, že president Masaryk
chtěl přes Burgenlandsko vytvořiti koridor, spojující Československo s
Jihoslovanskem a toto řešení má pro sebe mnoho vážných důvodů. Jest snad
možné, aby otázka koridoru byla dnes oživena a aby požadavek byl znovu
předložen mírové konferenci. Po úpravě volá celá jižní hranice slovenská, která
jest na mnoha místech pro nás nepříznivá, zejména v okolí Nového Města pod
Šiatrom (dnes Slovenské Nové Mesto), kde železniční trať běží téměř po
hranicích. Nádraží jest na straně slovenské, město a horský předěl v Maďarsku.
U Nového Města pod Šiatrom jest ostatně na maďarském území několik
kompaktních ostrovů osídlených Slováky, takže i tím by zde úprava hranic
byla odůvodněna. Podobná situace jest také v maďarské župě novohradské (Nógrád
megye). Ale to jsou věci, jež se týkají především Slováků, a ti přijdou jistě
se svými územními požadavky sami. Na jižní hranici Moravy vyžaduje úpravy
hranice na jih od Břeclavě, kde česká menšina rovněž sahá hluboko na rakouskou
půdu. Otázku Moravského Pole (Marchfeld) bude nutno řešiti i z důvodů dopravních,
protože zde by bylo záhodno vybudovati lepší spojení západní Moravy se
Slovenskem druhou tratí, běžící na západ od řeky Moravy. V souvislosti s tím by
se rozřešila také otázka mikulovského předmostí. Také zde běží trať příliš
blízko hranic a Mikulov sám postrádá přirozeného zápolí. Nutné úpravy
vyžaduje také hranice jihočeská u Nové Bystřice a na Vitorazsku. Ličovsko
(oblast kolem města Litschau ve Waldviertelu), hornatý a lesnatý kraj, patří
geopoliticky k Čechám – zde bychom měli požadovati rozšíření hranic aspoň po
rakouskou Dyji. Na Vitorazsku (Weitraer Gebiet) a Světlovsku (Zwettler Land)
jsou prastaré české menšiny, kraj patřil původně k Čechám, klášter ve Světlé
(Zwettl) byl ještě za starého Rakouska většinou český, na Vitorazsku byly
konány české bohoslužby. Konečně z důvodů vodní dopravy bychom měli žádati
přístup k Dunaji v pásmu, kde se jeho tok nejvíce přibližuje českým hranicím.
Byl by to územní pás po obou stranách německo–rakouské hranice, východně od
Pasova (Passau). Zde by bylo možno vybudovati průplav z Dunaje do Vltavy,
jímž by šla levná vodní doprava z Černého moře přímo do Prahy.“
V
publikaci Spravedlnost Československu, vydané v roce 1945, se uvádělo: „Po
sedmi letech utrpení a ponížení, jaké náš národ do těch dob nepoznal, budujeme
znovu náš více než tisíciletý stát. Doba žádá od nás vyřešení řady zásadních
otázek jak politiky vnitřní, tak politiky zahraniční. V politice zahraniční
jest to především otázka hranic našeho státu. Jest to otázka dnes daleko
nejdůležitější a všechny ostatní, byť sebe závažnější otázky ustupují před ní
daleko do pozadí… Musíme využít do krajnosti všech možností, které nám
poskytuje dnešní situace, abychom obstáli před soudem příštích generací. Musíme
dnes, kdy se nám snad naskýtá poslední příležitost, uplatniti v rámci možností
všechny naše spravedlivé územní nároky, mravně, historicky, národnostně,
hospodářsky, vojensky a zeměpisně odůvodněné. Z těchto důvodů považujeme za
spravedlivé a nutné připojení k původnímu území ČSR ze září 1938 obojí Lužice,
Slezska až k Odře s městem Vratislaví (Breslau, dnes Wrocław) a takovou úpravu
hranic v Horním Slezsku, která by nám zabezpečovala spravedlivý podíl na
hornoslezské pánvi uhelné v míře potřebám našeho hospodářského života
odpovídající, navrácení Těšínska s hranicí z r. 1918 a území odstoupených
Polsku na Oravě a Spišsku, posunutí jižních hranic proti Maďarsku na čáru Vácov
(Vác) – Mátra a na hory Bukové (pohoří Bükk), jakož i úpravu jihovýchodních
hranic tak, abychom měli opět spojení s Rumunskem. Žádáme proti Rakousku,
t. j. proti Němectvu, hranici po Dunaji až k Řeznu (Regensburg), dále hranici
po rozvodí mezi řekami Nábou (Naab) a Vilicí (Vils), horský uzel Smrčín
(dnes Smrčina, Hochficht) a posunutí hranic z Krušných Hor do Saska. Žádáme,
aby město Štětín se širokým okolím při ústí Odry a s územním pruhem podél této
řeky až k Frankfurtu nad Odrou, kdež by sousedilo s ČSR, bylo organisováno jako
samostatná republika, v jejíchž přístavech by Československo a Polsko měly
vlastní svobodná pásma pod správou svých konsulů a pod eventuelním vrchním
dozorem SSSR. Jest to jediný způsob, zaručující ČSR obchodní přístup k moři a
vlastní přístav, bez něhož se jako vysoce průmyslový stát nemůže obejíti. Naše
nároky na všechna tato území jsou po všech stránkách, t. j. historicky,
zeměpisně, hospodářsky, vojensky i mravně, nepopíratelné a pro každého
nepředpojatého posuzovatele samozřejmé. Všechna tato území byla od nepaměti
ovládána z Čech a byla součástí českého mocenského prostoru… Pokud se týče
práv národnostních, tedy o všech námi požadovaných územích platí, že byla od
dob prehistorických po dlouhá tisíciletí obydlena zemědělským lidem slovanským,
který z močálů a pralesů úmornou prací mnoha pokolení vzdělal úrodné půdy
a vybudoval tu tisíce svých osad. Ve stol. IX.–XIV. Němci jednak ve
staletých krvavých bojích, jednak lstí a zradou si podmanili tamější Slovany, z
části je surově vyvraždili, z části podrobili v nevolnictví a časem
zgermanisovali. V krajinách, o něž dnes usilujeme, šlo pak přímo o Slovany
české, nebo Čechům nejúže příbuzné, t. j. tak zvané Srby v Míšni a Lužici… V
Kladsku, ve Slezsku i v Horních a Dolních Rakousích na levém břehu Dunaje
udržel se podnes početný živel český… V území koridoru, též původně slovanském,
bydlí až dodnes několik set tisíc Slovinců, Charvátů a Slováků. V Horních
a Dolních Rakousích, na levém břehu Dunaje, žijí pak jednak roztroušeně,
jednak souvisle – Vitorazsko, Valčicko (Feldsberger Gebiet, dnes Valticko),
Moravské Pole (Marchfeld) – četní Čechové a Slováci… Koridor znamená pro nás
hospodářsky především svobodné spojení s Jugoslávií a přes tuto s Terstem, v
budoucnosti pravděpodobně samostatným, svobodným přístavem na Adrii, s vlastním
přístavním pásmem československým… Ve Slezsku žádáme hranici po Odře až k ústí
řeky Biravky (Bierawka, Bierau)… Též úprava hranic jižního Slovenska jest z
hlediska hospodářského nezbytná. Dosavadní nemožně vedená hranice přesekává
železniční i silniční spoje mezi jihozápadním a jihovýchodním Slovenskem a nutí
naši dopravu k velkým objížďkám a tím i k velkým ztrátám přímým a
nepřímým. Námi požadovaná úprava hranic přináší tu nápravu a dává nám území
zemědělsky i průmyslově bohaté se zvlášť důležitým hnědouhelným a
průmyslovým rajonem šalgotarjánským (Šalgov-Tarjany, Salgótarján)… Jedině
hranice severozápadní nevyhovuje celkově požadavkům hranice přirozené, ale v
podrobnostech tu jest hraniční čára dokonale přizpůsobena místním přirozeným a
komunikačním podmínkám a není nikdy vedena násilně a protipřirozeně. Hranice
tato jest neúprosně diktována podmínkami vojenskými a to s velkým kompromisem
na účet náš, pokud se týče vojenské bezpečnosti… Máme-li právo téměř na
čtvrtinu Německa, můžeme pod tlakem okolností sleviti velmi mnoho ze svých
požadavků, nesmíme však prohlásit, že jsme ochotni spokojiti se několika
vesnicemi, neboť tím okamžikem se stáváme směšnými a celý svůj nárok tím
pohřbíváme… Tak se to má s těmi našimi lidmi, kteří mají za to, že budou-li
žádati pár vesnic na Hlubčicku a pár vesnic v Kladsku, vzbudí dojem rozumných
lidí a střízlivých politiků – pravý opak jest pravdou. Zesměšní sebe, což by
nebylo tragické, zesměšní celý náš národ a stát, což je horší, a prohrají náš
osud, což je tragické! Jak dějiny dokazují, používaly staré Čechy svých sil
vždy jen ve prospěch lidstva! Bojovali jsme vždy buď za velké ideály všelidské,
nebo za svá spravedlivá práva, nikdy jsme nebojovali pouze za rozšíření území a
za porobení jiných národů.“
Z
přiložené mapy budoucí ČSR k tomuto spisu, již bez Podkarpatské Rusi, plyne, že
by se k ČSR měla přivtělit část Spiše a Oravy přidělená po první světové
válce Polsku, celé Těšínsko, Rybnik by patřil k ČSR a od něj by ČSR pokračovala
severozápadně až k Odře u města Koźle (Cosel, dnes Kędzierzyn-Koźle). Ratiboř
by byla česká. Pak by hranice pokračovala po Odře s malým vybočením, aby do ČSR
připadla i Vratislav, až do Frankfurtu nad Odrou, odkud by pokračovala západním
směrem až k předměstí Berlína, kde by se otočila k jihozápadu a dorazila k Labi
u Wittenbergu. Pak by vedla po Labi k Drážďanům, které by obešla severně a východně
prakticky po obvodu města a stočila se kolem Drážďan jihozápadním směrem, aby
probíhala mezi Saskou Kamenicí (Karl-Marx-Stadt, dnes Chemnitz) paralelně s
hřebenem Krušných hor přibližně v polovině vzdálenosti Chemnitzu od hranice
ČSR. Jižně od Chemnitzu by se československá hranice obrátila západním směrem,
aby se stočila větším obloukem kolem města Plavna (Plauen), které by připadlo
do ČSR, na jih, a pokračovala až k Dunaji v Řeznu (Regensburg). Od Řezna
až po Vídeň by celý levý břeh Dunaje až k dnešní československé hranici i s
levobřežním Deggendorfem, Pasovem, Lincem a Vídní patřil k ČSR. Pak by se
území ČSR stočilo do koridoru jihozápadním směrem k Jugoslávii, asi do
poloviny vzdálenosti od ní (předpokládalo se, že Jugoslávie si též předsune své
hranice). Do koridoru by připadlo i Neziderské jezero a Sopron. Druhá strana
koridoru by přibočila na východním konci Žitného ostrova k Dunaji, který by
tvořil československou hranici až do Vácova (Vác). Zde by československá
hranice opustila tok Dunaje a vydala se směrem východním, takže do ČSR by
připadla města Eger, Miskolc, Nyíregyháza. Pokračovala by až po Tisu (Tisza) u
města Fehérgyarmat, kde by po předsunutí rumunských hranic měla být hranice s
Rumunskem. Pak by československou hranici tvořil tok Tisy až po město Záhony u
slovenské hranice.
Československá
vláda uvažovala, že své územní požadavky předloží londýnské konferenci ministrů
zahraničních věcí v září 1945, ale zřejmě pro nejednotnou odezvu spojenců od
toho upustila. Zatímco americký vyslanec Lawrence Steinhardt československé
požadavky akceptoval, britský vyslanec Phillip Nichols je označil za přehnané a
postavil se k nim zcela záporně. Sovětský vyslanec Valerijan Zorin, který byl
Nicholsovu odmítnutí přítomen, jen kousavě poznamenal, že „během války se
československá vláda zřejmě obávala, že by přišla s teritoriálními požadavky
příliš brzo, zatímco nyní se naopak bojí, aby nepřišla pozdě“.
Na podzim
roku 1945 dostaly československé plány na teritoriální zisky poněkud mírnější
podobu. Vysněná česká hranice probíhala nyní po linii Bohumín (Oderberg),
Ratibor (Racibórz), Cosel (Kędzierzyn-Koźle), od něhož je Odra splavná, což byl
hlavní důvod záboru in spe, jižně od měst Neisse (Nysa) a Frankenstein
(Ząbkowice Śląskie), severně od měst Waldenburg (Wałbrzych) a Hirschberg
(Jelenia Góra) a zarovnávala frýdlandský a šluknovský výběžek ve prospěch ČSR.
V Sasku měla být československá hranice předsunuta přibližně na linii
Königstein – Annaberg – Bad Brambach. Na úkor Bavorska měla hranice probíhat zhruba
od Čerchova po Cham a pak podél jižního bavorského úbočí Šumavy až k rakouské
hranici. V územích nárokovaných pro ČSR žilo před válkou asi 943 000
obyvatel. Němci se z těchto oblastí měli vysídlit do německého vnitrozemí.
Požadavky byly podepřeny důvody strategickými, hospodářskými, dopravními,
historickými a dokonce i etnickými. Formou memoranda předala vláda tyto
požadavky v dubnu 1946 konferenci Rady ministrů zahraničních věcí v Paříži. Ta
neměla územní otázky na svém programu, takže se jimi nezabývala.
Zvláštní
úlohu v československých úvahách hrála Lužice, jejíž obyvatelstvo se většinou
nestavělo k možnému připojení k ČSR odmítavě. Pro vznesení požadavku na
Lužici ale chyběl od počátku základní předpoklad – souhlas SSSR. Ten se choval
v lužickosrbských záležitostech vysloveně zdrženlivě, byť se k ostatním
československým nárokům stavěl, alespoň verbálně, vstřícně. Už koncem června
1945 přešli Sověti například naprostým mlčením československý návrh, aby v
Lužici byla umístěna československá vojska.
Náměstek
ministra zahraničí Vladimír Clementis předložil v červenci 1945 sovětskému
vyslanci Zorinovi následující návrh. Lužičtí Srbové se vzdají Dolní Lužice a
spokojí se s připojením pouze Horní Lužice k ČSR. Za minimální variantu
považuje československý stát přičlenění území alespoň po linii
Seidenberg–Weißenberg–Kamenz–Radeberg–Pirna. Mezi oběma Lužicemi by se
uskutečnila „výměna obyvatelstva“. SSSR se k návrhu nevyjádřil.
Další
změna v československém postoji nastala v průběhu příprav na konferenci
náměstků ministrů zahraničních věcí v Londýně v lednu 1947. V memorandu
československé vlády už ale nefigurovaly nároky na území východně od Lužické
Nisy, neboť Moskva signalizovala, že to bude interpretovat jako snahu o
zpochybnění polské hranice na Odře a Nise a tím i své politiky. Vláda pak
prohlásila, že bude „ve svém vnitřním poměru k Polsku plně trvat na svých
požadavcích“, že se o nich v budoucnu dohodne přímo s polskou vládou.
Podstatně redukovány byly i další územní požadavky, protože západní spojenci
dali již na konci roku 1946 zřetelně najevo, že nedají souhlas k dalším
dalekosáhlým teritoriálním změnám, zejména ne k takovým, které by byly
spojeny s dalšími přesuny obyvatelstva.
Londýnské
konferenci v lednu 1947 tedy ČSR předložila požadavky na přičlenění oblastí na
úkor Německa o celkové rozloze jen 811 km2, ve kterých před válkou žilo 24 700
obyvatel. Z celkem 38 změn se největší týkala úseku mezi Chebem
a rakouskou hranicí, kde měla být hranice posunuta o několik kilometrů na
jih, takže například šumavský Velký javor (Großer Arber) by připadl ČSR.
Oficiálním zdůvodněním bylo zarovnání německých výběžků do československého
území, lepší ostraha hranic a „naléhavé“ dopravní a hospodářské důvody.
Obyvatelstvu se mělo nabídnout vystěhování do Německa nebo česko-slovenská
státní příslušnost s garancí „všech lidských práv“. Clementis změnu požadavků
vysvětlil území chtivému a nacionalismem zachvácenému českému obyvatelstvu tím,
že nelze počítat s odsunem obyvatelstva z nárokovaných území, takže vláda
vedena „tvrdou realitou“ se rozhodla redukovat své územní požadavky na
„nezbytné minimum“.
Šance i
takto redukovaných územních požadavků na úspěch na případné mírové konferenci by
byla nejasná, spíše mizivá, protože je na konferenci v Londýně výslovně
podpořila jen Jugoslávie. Západoevropské státy k tomu mlčely, byť Francie
neoficiálně dávala najevo své sympatie k československým požadavkům. Mlčel k
tomu i Sovětský svaz, zřejmě z obavy, že by se s nastolením úprav hranic
Německa ve prospěch ČSR mohl octnout na programu jednání i problém hranice na
Odře a Nise, o což vůbec nestál.
V létě
1947 projevilo Polsko ochotu jednat o československých požadavcích, ale jen na
základě reciproční výměny území, což československé požadavky zejména na
Kladsko, Ratibořsko a Hlubčicko podstatně omezovalo, protože Československo
nemělo vlastně co nabídnout výměnou. Poláci žádali Těšínsko, což bylo pro ČSR
nepřijatelné. Sovětskou podporu pro své požadavky Československo nezískalo.
Stalin se již v létě 1945 vymluvil, že oblasti, na něž ČSR vznáší nárok, byly
slíbeny Polsku a že má proto svázané ruce. Otázka hranic byla proto oběma
stranami odložena a v 50. letech se dosáhlo dohody v podstatě na základě statu
quo.
Jediným
územním ziskem ČSR po druhé světové válce bylo rozšíření bratislavského
předmostí na pravé straně Dunaje (Petržalky) o katastry maďarských obcí
Oroszvár (dnes Rusovce), Horvátjárfalu (Jarovce) a Dunacsún (Čunovo). Další dvě
Československem požadované obce Rajka a Bezenye zůstaly Maďarsku. Bratislavské
předmostí se tak předáním přiřčeného území 15. 10. 1947 zvětšilo o 65 km2.
Literatura:
Bohemus: Spravedlnost
Československu. Sdružení za spravedlivé hranice, ústředí Praha, Praha 1945
Brandes, Detlef: Die
Tschechen unter deutschem Protektorat. Teil I, II. R. Oldenbourg, München,
1969, 1975; česky: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika,
kolaborace a odboj 1939–1945. Prostor, Praha 1999
Brom,
Ladislav: Od Baltu až po Jadran. In: Nové
slovo, Praha 18. 8. 1945
Češi a sudetoněmecká otázka
1939–1945. Dokumenty (ed. J. Vondrová). Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1994
Kosatík, Pavel České snění.
Torst, Praha 2010
Kučera, Jaroslav: „Der Hai
wird nie wieder so stark sein.“ Tschechoslowakische Deutschlandpolitik.
Hannah-Arendt-Institut für Totalitarismusforschung, Dresden 2001; česky:
„Žralok nebude nikdy tak silný“. Čs. zahraniční politika vůči Německu
1945–1948. Argo, Praha 2005
Táborský, Eduard: Prezident
Beneš mezi Západem a Východem. Mladá fronta, Praha 1993
Žádné komentáře:
Okomentovat