Poslední měsíce republiky

Tomáš Krystlík

Po odstoupení území Německu v říjnu 1938 se vkládaly naděje do nové slovanské solidarity, ke které dojde, až německý vliv zachvátí všechny slovanské země a vyvolá mezi nimi odpor. Hlavní silou, která obnoví ČSR v hranicích z roku 1937, bude sovětské Rusko. Na rozdíl od představ Karla Kramáře se již připouštělo, že to bude Rusko bolševické. Padl i návrh na přejmenování republiky na Novoslávii. Zde je patrný vliv panslavistických mýtů ražených buditeli českého národa a je jasné, že Češi začali tímto okamžikem dobrovolně směřovat do budoucího sovětského područí.

Jedině katolická církev, byť v ní existovala i jinak smýšlející křídla, odmítala panující český nacionalismus jako herezi 19. století se silně protikatolickým obsahem. Ten neměl za druhé republiky možnost vnějšího výboje, a proto směroval svou agresivitu do vnitra státu: proti židům, německým antinacistům, svobodným zednářům a podobně. („Žid“ s malým „ž“ je psán záměrně, protože Češi rozlišovali tehdy židy a nežidy prakticky jen podle rasových kritérií, uměle vytvořená židovská národnost v meziválečné ČSR se nevžila. Píše-li se dnes podle nových pravidel vždy velké „Ž“, vzniká pak nejistota, zda se o osobu rozlišenou antropologicky nebo jen národnostně. V citátech zachován pravopis originálu.) „Zahyneme pod přívalem cizinců, emigrantů a utečenců,“ burcovala Akce národní obrody. Volná místa měla být přednostně poskytována jen Čechům, Slovákům a Rusínům. Přítomnost německých antinacistů se považovala za ohrožení státu; pokud měli československé občanství, mělo jim být odňato a měli být všichni nuceně vysídleni. Převládl mýtus biologického společenství krve. „Národ jest útvar přirozený, daný krví, jazykem a půdou, k němuž nelze přistoupiti pouhým projevem vůle. Proto Židé, kteří jsou národem zvláštním, i když mluví některým slovanským jazykem, nejsou našimi národními příslušníky.“ Jakub Deml soudil, že „židovství nemusí býti jen věcí krve, ale může býti určeno vlastnostmi povahovými“, a označoval za židy i nežidy, ke kterým pociťoval politickou nenávist.

Podle Václava Černého byl tehdy český „národ přesvědčen, že Hitlera pomocí spojenců smete – Hitlerova armáda má hlad, její výzbroj je z plechu. Celé davy emigrantů a uprchlíků z Říše, židů, demokratů, komunistů, které naší zemí procházely, nás o tom ubezpečovaly. Nenávist poražených jim zavazovala oči, všichni spěchali na výsledek, po kterém toužili, prorokovali Hitlerův pád na každý příští týden.“

„Staletí jsme byli méněcenným národem. Tato tradice jest v nás zakořeněna,“ psal Venkov 5. 10. 1938, „jsme jí prorostlí jako úrodné pole plevelem… Nepoctivost, žebrácká povaha, podezíravost, neúcta, faleš, intrikářství, záškodnictví, lež, bezpáteřnost.“ Národní obnova 12. 11. 1938 tento seznam doplnila o „zahálku, příživnictví jakéhokoliv druhu, nesvornost, neukázněnost, novotářství a velikášství“.

Výsledkem této apologie vlastní malosti byl prohlubující se pokles autority československých státních institucí a úřadů u části obyvatelstva, jenž se razantně projevoval od mnichovské konference. Příkladem může být zpráva, kterou 30. 11. 1938 otisklo pražské Národní osvobození, že překladatelské kanceláře jsou zahlceny německými překlady suplik, v nichž se osoby české (oficiálně československé) národnosti obracely se svými starostmi a žádostmi přímo k Adolfu Hitlerovi!

Bezprostředně po Mnichovské dohodě byl vojenský atašé německého vyslanectví v Praze zavalen žádostmi důstojníků, poddůstojníků, zbrojířů československé armády o službu v německých branných silách; první jeho zpráva Říšskému ministerstvu války se seznamem uchazečů je datována 10. 10. 1938. K 19. 12. 1938 se tak přihlásil do služby v německých branných silách 231 československý důstojník. Národnost uchazečů se nezjišťovala, ale musela být česká (československá), protože podle Mnichovské dohody bylo vojákům a policistům německé národnosti umožněno okamžité propuštění  z československé armády a policie. Tedy do Wehrmachtu by se tedy mohli hlásit pouze jako civilisté. Počty přihlásivších se poddůstojníků a zbrojířů nejsou známy. Pravděpodobně z titulu distribuce hodností v armádě byly vyšší.

Vydavatel Lidových novin Jaroslav Stránský napsal 4. 10. 1938 ve svém deníku pod pseudonymem Petr Bílý: „Chybili jsme, jako už mnohokrát v minulosti, svým idealismem… Byli jsme prostoduší a domnívali jsme se, že věrnost se splácí věrností, nikoli zradou… Chtěli jsme zemříti za lepší zítřek a možná, že by nám bylo lépe, kdybychom byli mrtvi. Dobrá, budeme tedy pro tento lepší zítřek žíti ve špatném dnešku, a nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výti s vlky. Obraz světa se pronikavě změnil – na náš účet, ale ne jen na účet náš: naší obětí se vývoj nezastaví, my však už budeme přihlížeti jen jako diváci té špatné a zhoubné hře, do níž se pustila Evropa… Chamberlain jest dnes velký muž, Daladier jest dnes velký muž, Hitler i Mussolini jsou dnes velcí mužové. Dobrá – přejme jim tuto dnešní velikost a ostatní ponechme dějinám, které jsou, věřte, jediné spravedlivé.“ (Václav Černý ve svých pamětech mylně připisuje tento výrok Ferdinandu Peroutkovi.) Dále si Stránský v článku pokládá otázku, co nyní nastane, aby na ni odpověděl: „Nevíme. Víme jen, že v našem sousedství vyrostla velmoc, s níž se už náš stát nesmí dostati do konfliktu. Dosti dlouho jsme hráli roli četníka, který měl Německo držeti na uzdě, a když pak došlo k rozhodování, byli jsme opuštěni. Dobrá – jestliže nemá svět býti ovládán právem, nýbrž silou – buď naše místo tam, kde jest větší síla a větší odhodlanost. Hledejme, nic jiného nám nezbývá… a odmítejme každou kombinaci, která by nás chtěla zařaditi do jakékoliv protiněmecké fronty… chtěli jsme bojovati za spásu lidstva, byli jsme však poučeni, že se takový boj nevyplácí, dobrá, starejme se tedy o spásu vlastní, věrni sobě – a jen sobě… Zákon, který dnes platí, jest zákon džungle a nám nezbývá, než abychom se podle toho zařídili. Ponechme si však, aspoň někde v koutku svých srdcí, víru v ten druhý, vyšší zákon – zákon práva: neboť udeří jednou jeho hodina a s ní i hodina naše.“

Ministr zahraničí František Chvalkovský se 21. 1. 1939 v Berlíně na audienci u Hitlera a Joachima von Ribbentrop dovídá německé výhrady vůči česko-slovenské vládě a její politice, které předsedovi vlády a vybraným ministrům tlumočí takto:
   „Hitler žádá, abychom okamžitě splnili tyto požadavky:
   1. Vypověděti spojenecké závazky a plně neutralisovati Česko-Slovensko
   2. Vystoupiti ze Společnosti národů
   3. Prováděti zahraniční politiku v souhlase s Německou říší a připojiti se k Paktu proti Kominterně
4. Zlikvidovati rychle zbytky Benešova režimu a zlikvidovati všechny židy. Propustiti úředníky, proti nimž má Říše námitky, a vydati protižidovské zákony podle norimberského vzoru
5. Demobilisovati vojsko a stav armády snížiti na minimum; stejně tak snížiti vojenský rozpočet
6. Odstoupiti část zlata a reserv Národní banky česko-slovenské, která odpovídá hospodářskému významu Německu postoupených území
7. Nebudovati průmysl, který by konkuroval sudetskému, a česko-slovenské trhy otevříti zboží vyrobenému v Sudetech
   8. Vyhověti všem požadavkům Němců, kteří v českých zemích zůstali. To znamená:
   a) dáti jim volnost, aby se mohli projevovati jako národní socialisté v programu, organizaci i v propagandě
   b) ponechati všechny Němce na jejich místech a
   c) dáti jim právo, aby si mohli sami určiti způsob výchovy a kulturního života
   d) vyloučiti židy ze všech vztahů s Němci
   e) zajistiti dobré vztahy mezi Němci v Česko-Slovensku a česko-slovenskou vládou a odstraniti všechny osoby, které tomu brání
   9. Zajistiti dobré vztahy mezi Prahou a Berlínem ve věcech hospodářských, kulturních a jmenovitě politických
   10. Přijmouti stejnou ideologii, jakou mají Němci. Tento bod byl vysloven ve formě přání.“

S výše uvedenými Hitlerovými požadavky nebyla tehdy česko-slovenská veřejnost seznámena (!) a není bez zajímavosti, že čeští historici o nich dodnes zarytě mlčí – uvedl je ve svých pamětech jen nehistorik F. L. Feierabend. Z výše uvedených německých výhrad implicitně plyne, že česko-slovenská vláda za druhé republiky minimálně až do výše uvedeného data, 21. 1. 1939, neplnila otrocky přání Německa, jak se snaží veřejnosti namlouvat čeští historici, aby podepřeli nesmyslnou teorii kontinuity první republiky a prezidentství E. Beneše.

Ferdinand Peroutka sice českou servilitu vůči Němcům odsuzoval, zároveň však prosazoval porozumění a vstřícnost vůči nacionálně socialistickému Německu. V Přítomnosti 22. 2. 1939 napsal: „Každý organismus se brání otravě cizí látkou. Lze předpokládati, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu… Počet židovských spisovatelů a journalistů v Německu byl přílišný, daleko větší než v kterémkoli jiném národě, přímo sensační počet. Jejich jazykové výkony, brány vcelku, podstatně oddálily němčinu od její klasické podoby. Styl židovského německého spisovatele… podobal se břečce, ve které plavou neznámé substance, styl pak typického německého journalisty, který dovedl udělat feuilleton ze všeho na světě, páchl na dálku jako pomáda.“ Ani pronásledování židů v Německu nepovažoval Peroutka za hodné kritiky a projevil pochopení pro nacistickou politiku vůči židům s tím, že „kdybychom my byli prožili něco podobného, patrně i my bychom cítili v židovské otázce ohnivěji“.

Češi se po mnichovské koferenci stavěli ke všemu německému velmi nevlídně. Protože čeští historici kvůli teorii kontinuity dodnes nepravdivě tvrdí, že druhá republika byla pod takovým tlakem Německa, že byla prakticky nesvéprávná, tak se logicky snaží zamlčet protiněmecké počínání Čechů za druhé republiky. Zejména český tisk vystupoval vůči Německé říši nepřátelsky, projevuje špatně skrývanou naději, že první mezinárodní krize zvrátí československé odstoupení území Německu. Nenávist se projevovala i v detailech. Podle Gerda Schultze-Rhonhofa například odmítaly české nemocenské pokladny coby jakousi pomstu za ztrátu pohraničních území proplácet výkony zdravotnických zařízení německé Univerzitní kliniky v Praze (Universitätsklinik in Prag) a to navzdory s nimi uzavřeným smlouvám. Klinika musela svá pracoviště pro nedostatek financí uzavřít a o práci tak přišlo pár tisíc Němců českých zemí.

Zvláštní kapitolu tvořil odprodej těžkého dělostřelectva. Už koncem října 1938 jednali generál Josef Mrázek, podplukovník Šmíd a podplukovník Kraus s francouzskou vojenskou komisí, která pověřena francouzskou vládou měla nakoupit nabízený materiál. Než však došla po šesti týdnech francouzská nabídka, projevilo zájem Německo. Přerušila se jednání s Francouzi a vedla se nyní s Němci, která trvala prakticky až do konce roku 1938. Dne 27. 1. 1939 vyšlo vládní nařízení, které stanovilo, že „ministr národní obrany odprodá v dohodě s ministrem financí, případně s jinými zúčastněnými ministry, postradatelný vojenský výstrojní a výzbrojní materiál včetně nemovitostí“. V polovině února odjela vojenská delegace do Berlína a 17. 2. 1939 smlouvu o odprodeji zbraní Německu ve výši 484 000 000 Kč podepsal generál Jan Netík.

Když Neville Chamberlain vystupoval po návratu z Mnichova v Londýně z letadla, nedržel triumfálně nad sebou Mnichovskou smlouvu, nýbrž v týž den v Mnichově podepsané britsko–německé prohlášení o tom, že obě země nepovedou mezi sebou války, že budou konzultovat jakékoliv otázky týkající se obou zemí a pokračovat v úsilí při odstraňování možných zdrojů různic a tím přispět k zajištění míru v Evropě. To však Chamberlain znevěrohodnil, když pět dní po svém návratu z Mnichova nechal parlament odhlasovat bez konzultace s německou vládou rozpočet na zbrojení pro příští roky na dvojnásobnou každoroční částku než dosud a výrobu 11 tisíc vojenských letadel v příštích patnácti měsících. V souladu se zněním tohoto britsko–německého prohlášení připomnělo Německo 28. 2. 1939 formální nótou Londýnu (a další nótou i Paříži – konzultační smlouva s Francií podepsána až po mnichovské konferenci) své pochybnosti o životaschopnosti Č-SR, které vyjádřilo již na mnichovské konferenci před pěti měsíci. Britská ani francouzská vláda na nótu nereagovaly a 13. 3. 1939 se Hitler znova obrátil k britské vládě. Tentokrát Chamberlain splnil konzultační povinnost a odpověděl, že Velká Británie se „do záležitostí bezprostředně se týkajících jiných zemí“ nehodlá vměšovat. Tuto odpověď předal britský vyslanec v Berlíně Nevile Henderson ministru zahraničí Joachimu von Ribbentrop 14. 3. 1939 pozdě večer. Německá vláda však znala postoj Britů s předstihem od své odposlouchávací služby.

Rozchod se Slováky začal již v posledních měsících trvání první republiky. V červnu 1938 zveřejnila Slovenská ľudová strana k 20. výročí podepsání Pittsburské dohody nový návrh autonomie pro Slovensko, který vycházel z Hodžova návrhu federalizace státu, předloženého vládě v roce 1937. Beneš místo federalizace či autonomie slíbil reprezentantům strany ľudové administrativní a personální ústupky. S nimi se Slováci již nehodlali spokojit. Jako další možnosti Slováci zvažovali trojfederaci českých zemí, Slovenska a Polska, slovensko–polskou unii, společný stát z českých zemí, Slovenska a Maďarska, unii tvořenou Slovenskem a Maďarskem, nebo samostatný slovenský stát v rámci Německé říše, Slovensko coby samostatný neutrální stát garantovaný velmocemi, samostatný slovenský stát pod německým protektorátem. Vedení Slovenské strany ľudové však upřednostňovalo federativní společný stát s Čechy s právem Slováků na sebeurčení, což vyplývalo i z manifestu zveřejněného v Žilině 7. 10. 1938. Najednou se slovenská autonomie stala akceptovatelnou. Češi, zřejmě otřeseni ztrátou území, přiznali Slovensku a Podkarpatské Rusi autonomii (poslední ji měla nenaplněnou, přiznanou na papíře již od mírových smluv v Paříži z roku 1919–1920), vytvořil se 22. 11. 1938 federativní stát s centrální vládou v Praze a vládami Slovenskej krajiny a Karpatské Ukrajiny.

Počátkem března 1939 upozornil francouzský styčný důstojník československou zpravodajskou službu, že v nejbližší době dojde k německé invazi, 8. 3. 1939 si to českoslovenští vojenští zpravodajci ověřili z vlastních zdrojů a 11. 3. ráno již znali od svého agenta Paula Thümmela (A 54), který dojel vlakem z Německa do Turnova, přesné datum i celkové řešení: Protektorat Böhmen und Mähren a Slovenský štát počínaje 15. 3. Téhož dne odpoledne informovali o všem vládu. Vláda informacím vojenské zpravodajské služby nevěřila, protože již dvakrát totálně selhala; nic netušila o přípravách k anšlusu Rakouska a v květnu 1938 na základě falešných informací, jejichž pravost si neověřila, vyvolala mobilizaci a tím málem i válku s Německem.

Během zbývajících dní do okupace zbytku českých zemí se nikdo nepokusil o zničení vojenského materiálu a výzbroje, vše bez jediné výjimky padlo do rukou Němců, i prototyp nového tanku LT-38 a výrobní dokumentace k němu. Ba ani přípravy ke zničení se nepodnikly – údajně chrabří junáci, kteří před několika měsíci chtěli nebojácně bránit republiku před stejným nepřítelem, vše předali neporušené Wehrmachtu. Nikdo z důstojníků se nevzepřel, aby byť na nejnižším velitelském stupni armády nařídil zničení vojenské výzbroje; nenapadlo to ani řadové vojáky, před několika měsíci údajně tak chtivé boje! Připomeňme vichystické loďstvo, které se samo potopilo, aby nepadlo do Hitlerových rukou. Výjimkami byl Frýdek-Místek a Mukačevo, kde se česko-slovenská armáda přece jen pustila do boje.

Když československý štábní kapitán Otto Wagner předložil za války československé vojenské prokuratuře ve Velké Británii podnět ke zkoumání trestní odpovědnosti vysokých československých vojenských důstojníků za zhanobení cti československého vojska tím, že se nepokusili v březnu 1939 zničit výzbroj a výstroj, byl Františkem Moravcem, zřejmě na pokyn Beneše, určitě ale s jeho vědomím, spolu s dalšími 28 umlčen, vyloučen z československé zahraniční armády. Válku museli dobojovat po boku Svobodných Francouzů.

Dvě polské divize se začaly 4. 3. 1939 stahovat k československým hranicím a byly 12. 3. připraveny k vpádu do těšínské části Československa a Beskyd. Od 13. 3. byla připravena polská armáda i na hranicích podkarpatskoruských. 11. 3. se vydala z kasáren maďarská armáda a zaujala pozice u hranic východního Slovenska s Karpatskou Ukrajinou, 13. 3. byli povoláni do zbraně záložníci a maďarský rozhlas hlásil, že 15. 3. se armáda vydá na pochod „osvobodit své rusínské bratry“. Němcům nezůstaly počiny polské a maďarské armády utajeny, Hitler znal polské a maďarské úmysly. Maďarské vojsko 14. 3. 1939 dobylo i přes ozbrojený odpor česko-slovenské armády Mukačevo a obsadilo ho.

Přímý spor se Slovenskem začal v lednu 1939, kdy se Slováci dožadovali snížení svého příspěvku do státního rozpočtu z 16 % (české země 80, Podkarpatská Rus 4 %) na 12 %. 1. 3. 1939 odmítla federální vláda v Praze slovenské požadavky na rozdělení pluků na české a slovenské a na oddělené povyšování slovenských důstojníků a rotmistrů jako nepřijatelné. Pražská federální vláda, zřejmě podrážděná předcházejícím jednáním Ferdinanda Ďurčanského a Mikuláše Pružinského v Berlíně bez jejího svolení, a skutečností, že z jednání jí ani ex post nepodali zprávu, a rozhovorem Jozefa Tisa a Karola Sidora s německými emisary Arthurem von Seyss-Inquart a Hammerschmiedem 7. 3. v Bratislavě si vynutila u prezidenta Háchy protiakci. V noci z 9. na 10. 3. 1939 Hácha autonomní slovenskou vládu celou odvolal a vojenský velitel v Banské Bystrici vyhlásil 10. 3. 1939 na Slovensku stanné právo. Bylo zatčeno kolem dvou set politických činitelů. 11. 3. jmenoval prezident Hácha novou, prozatímní slovenskou vládu v čele s Karolem Sidorem. Ďurčanský utekl do Vídně. Karol Sidor byl statečný, odolal tváří v tvář tlaku německých emisarů, aby vyhlásil samostatný stát, i když naléhavost jejich žádosti během osobního vyjednávání v Bratislavě byla podpořena hlavněmi německých děl, neustále mířících z Petržalky do oken Sidorovy vládní pracovny.

Německo tedy změnilo postup, a ministr pro zvláštní úkoly Wilhelm Keppler pozval sesazeného ministerského předsedu Jozefa Tisa k rozhovoru s Hitlerem. Tiso dvakrát odmítl, a až po třetím pozvání, oficiálně ověřeném německým konzulem, se odebral z Bánovců nad Bebravou do Bratislavy. Političtí představitelé Slovenska rozhodli, že má pozvání přijmout, ale zdůraznili, že každé rozhodnutí je i nadále v kompetenci Snemu Slovenskej krajiny (Sněmu Slovenské země). S tímto pověřením Tiso odjel 13. 3. do Vídně a pak letadlem do Berlína. Týž den Hitler Tisovi oznámil, že se rozhodl zlikvidovat samostatnost českých zemí (Resttschechei), jeho zájmy končí na Karpatech, a je ochoten uznat a zaručit Slovákům nezávislost, jinak je ponechá svému osudu, což znamená napospas Maďarsku. V ten okamžik předložil Joachim von Ribbentrop telegram se zprávou o soustředění se maďarských vojsk u slovenských hranic. Hitler zdůraznil, že se Tiso musí ihned rozhodnout. Ten nátlaku odolal, požádal o telefon a spojil se s Háchou, aby povolil svolat Snem Slovenskej krajiny. Hácha vyhověl a svolal jej na následující den. Němci nabízeli Tisovi použití německého rozhlasu k vyhlášení slovenské samostatnosti, ale ten odmítl, držel se instrukcí. Ve stejný den, 14. 3. 1939 v poledne, Snem Slovenskej krajiny nezávislost odhlasoval, předsedou vlády a prezidentem se stal Jozef Tiso, Karol Sidor ministrem vnitra. Tiso hned telegraficky požádal Hermanna Göringa o ochranu Slovenského štátu, Týž den ji od Hitlera obdržel.

Den předtím, 13. 3., ministr zahraničních věcí František Chvalkovský požádal ústně a 14. 3. písemně o přijetí Háchy Hitlerem v nejbližším možném termínu. Ke stejnému kroku radil Háchovi i Basil Newton, britský vyslanec v Praze. Kladné vyřízení přišlo z Berlína stejný den, 14. 3.

Přes všechno slovenské úsilí o zrovnoprávnění ve státě a protičeské akce nelze Slovákům vytýkat, že rozbili Česko-Slovenskou republiku. Nemohli jinak, k vyhlášení samostatného státu byli do značné míry donuceni Německem. Nicméně si to výhledově přáli jako jednu z možných variant úniku z českého útlaku. Hitler vzal Slovenský štát v ochranu.

O průběhu jednání Háchy v Berlíně (14.–15. 3. 1939) vypovídají dokumenty Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku, paměti Hitlerova tlumočníka Paula Ottona Schmidta, oficiální protokol legačního rady Walthera Hewela z jednání Háchy s Hitlerem a spojenci vydaná Akta k německé zahraniční politice 1918–1945 (ADAP) něco zcela odlišného, než líčí čeští historici. Již v berlínském hotelu Adlon, kde byl Hácha s dcerou ubytován, měl prohlásit vůči ministru zahraničí Joachimu von Ribbentrop ještě před svým setkáním s Hitlerem, že přijel, aby „vložil osud českých zemí do rukou Führera“. (IMT, Vernehmungen, Band X, S. 291) Schmidt o jednání s Hitlerem napsal: „Přesto té noci nedošlo k bouřlivým scénám mezi Háchou a Hitlerem, jak tehdy i později psal zahraniční tisk.“ (ADAP, Serie D, Band IV, Dok. 228)

Podle dokumentů poválečného norimberského vojenského tribunálu (IMT) zahájil Hácha jednání s Hitlerem slovy: „Excelence, nevíte, jak vás obdivuji. Přečetl jsem všechna vaše díla a zajistil jsem si, abych mohl vyslechnout téměř všechny vaše projevy.“ Hácha v projevu dále řekl, že celý systém (Masaryka a Beneše) „mně byl ostatně tak cizí, že po zvratu (po mnichovské konferenci) jsem si kladl otázku, zda vlastně Československo coby samostatný stát bylo šťastným řešením.“ K tomu dodal, že „pro Slovensko slzy ronit nebude“. (IMT, Band XXXVIII, S. 12997 f.) V Hewelově protokolu se praví, že Hácha byl spíše poddajný než rozrušený, Hitlerovi se představil jako vídeňský c. k. správní soudce, který si kladl otázku po účelnosti Československa coby samostatného státu (ADAP, Serie D, Band IV, Dok. 229).

Ve stejný den, 14. 3., vyhlásila samostatnost země i vláda Karpatské Ukrajiny (do 22. 11. 1938 byl její název Podkarpatská Rus). Avgustyn Vološyn požádal Německo stejně jako Tiso o ochranu nového státu, Hitler mu ji ale neposkytl. Do druhého dne večer, 15. 3., obsadila maďarská vojska území Karpatské Ukrajiny.

Česko-slovenská armáda selhala v okamžiku, kdy Wehrmacht obsazoval Moravskou Ostravu a Vítkovice o den dříve než zbytek českých zemí, 14. 3. 1939 odpoledne a to kvůli nebezpečí zabrání vítkovických oceláren Polskem. Z obavy před zabráním Těšínska Polskem postupoval Wehrmacht hned dále směrem na Frýdek-Místek. Generál Alois Vicherek k tomu napsal: „Byl jsem ještě chvíli u štábu (generálního), kde jsem se dále dozvěděl, že již minulý den (14. 3. 1939) Němci obsadili Ostravu. Vyslovil jsem velké podivení nad tím, že nikde nedošlo k brannému odporu, když přece každá stráž musí v podobném případě použíti zbraně. Od nikoho jsem nedostal žádnou odpověď. Rozrušen jsem odešel na MNO.“ Ve Frýdku-Místku samém se nakonec 14. 3. česko-slovenská armáda Wehrmachtu na odpor postavila, taktéž v Mukačevu proti armádě maďarské. Vicherkův názor je správný: rozkaz k nečinnosti byl armádě vydán až o den později, 15. 3. Do té doby měly všechny armádní složky bojovat!

I poslední hodiny druhé republiky nejsou ničím, na co by mohli být Češi hrdi. Čeští fašisté v uniformách obsadili budovu parlamentu. Bizarní scenérii v okolí Rudolfina podtrhovala nákladní auta plná židovských kultovních předmětů z vyrabovaných synagog, jimž velel karlínský holič Rovný. České fašistické úderky v té době přebíraly a demolovaly židovské obchody, firmy, kanceláře a ordinace. Státní moc proti tomu vůbec nic nepodnikla.

Do rukou Sicherheitsdienstu a Gestapa padly kompletní policejní kartotéky policejních ředitelství v Praze, v Brně a Moravské Ostravě a další důležité doklady z ministerstva vnitra. Nic z toho nebylo zničeno, Němci tak získali dokonalý přehled o potenciálních protivnících. O německých odpůrcích německého nacionálního socialismu v českých zemích Gestapo a SD vedly a neustále doplňovaly tzv. kartotéku M, která jim umožnila ve spolupráci s českou policií zahájit již 16. 3. 1939 prověřování a zatýkání těchto osob. Do konce května 1939 bylo lustrováno odhadem 5800–6400 osob, z nichž asi 1500 skončilo v koncentračních táborech.

Nově vzniklý státní útvar českých zemí se nazýval Protektorat Böhmen und Mähren (český název Protektorát Čechy a Morava byl neoficiální a neměl se používat). Patřil k Velkoněmecké říši a požíval její ochrany. Obyvatelé protektorátu se stali na žádost německými státními příslušníky, ti, kteří nepožádali, se stali státními příslušníky protektorátu. Kritériem nebyla dosavadní národnost žadatele, ani jeho německý původ či znalost němčiny, nýbrž pouze ještě vyhovující míra nevhodných rasových přimíšenin.

Ze Slovenskej krajiny (ze Slovenské země) se stal vyhlášením nezávislosti na Č-SR nejdříve Slovenský štát, který se záhy přejmenoval na Slovenskou republiku. Západně od linie Devín–Trenčín–Žilina bylo zřízeno 23. 3. 1939 tzv. německé ochranné pásmo, podle ochranné smlouvy mezi Německem a Slovenským štátem. Maďarská vojska výpadem z Karpatské Ukrajiny (Karpátálja) vpadla na Slovensko a mezi 23. a 31. 3. 1939 zabrala území mezi obcemi Stakčín a Sobrance (asi 70 000 většinou nemaďarských obyvatel), jejich připojení k Maďarsku bylo smluvně potvrzeno 4. 4. 1939.

Adolf Hitler, který se do Prahy na Pražský hrad dostavil 15. 3. 1939 večer autem z Böhmisch Leipa (z České Lípy) ještě před přibytím Háchova vlaku z Berlína, se nechal následující den před odjezdem zpět vozit po Praze v otevřeném autě, v době, kdy se ještě nezačalo s odzbrojováním československých vojáků!. Buď riskoval ještě více než Heydrich tři roky poté, nebo správně odhadl, že se nikdo nepokusí po něm vystřelit.

České země se bez území odstoupených Německu v roce 1938 staly Protektoratem Böhmen und Mähren s tím, že říšská vláda přebírá resorty zahraniční politiky, financí, hospodářství a obrany.

Zbývá se pokusit objasnit, proč ke zřízení protektorátu došlo. Až na G. Schultze-Rhonhofa se touto otázkou nikdo příliš nezabývá. Jisté je, že Hitler měl pravdu, když 28. 2. a 13. 3. 1939 připomněl Velké Británii a Francii nestabilitu československého státu. Č-SR byla stále spojencem Francie a byla i nadále po zuby ozbrojená (kulomety a protitanková děla namontované v cca dvou stovkách těžkých pevností, které musely být odevzdány Německu po září 1938, byly jediné ztráty československé armády co do výzbroje). Hitler mohl využít Háchovy vstřícnosti a situace, ve které se Češi odtržením Slovenska ocitli, a uzavřít s ním smlouvu o přátelské spolupráci, hospodářskou a celní unii spojené s odzbrojením armády a příslibem, že zahraniční politiku budou české země koordinovat s německou. Rozhodl se, zřejmě pod vlivem dlouhé existence Svaté říše římské národa německého, jejíž součástí bylo po mnohá staletí i České království (do roku 1806) a pak Deutscher Bundu (1806–1866), pro připojení země k Třetí říši.


http://www.historieblog.cz/2019/01/posledni-mesice-republiky/