Tomáš Krystlík
Pojednal-li jsem před časem o otázce
viny za rozpoutání druhé světové války, je na čase zabývat se též rozšířením války
i na Sovětský svaz.
Byla to sovětská nenasytnost, která přiměla Hitlera napadnout SSSR, neví se však do jaké míry. Podle německo–sovětského paktu z 23. 8. 1939 připadlo z baltských zemí do sovětské sféry jen Lotyšsko, Estonsko a Finsko, zatímco celé litevské území mělo připadnout do „německé sféry vlivu“. Vývojem válečných událostí po 17. 9. 1939 se zmocnila většiny území Litvy Rudá armáda a roku 1940 uspořádala „plebiscit“, ve kterém lid této země požádal o přijetí do rodiny národů SSSR. To se upravilo dílčí změnou tajné doložky 26. 9. 1939. Hitler po dalším porušení rozdělení zájmových sfér podle tajné doložky smlouvy obsazením Besarábie a Bukoviny Sovětským svazem 28. 6. 1940 žádal po Moskvě dodržení dohody. Vjačeslav Molotov dal v červenci 1940 Berlínu najevo, že se Moskvě o tom jednat momentálně vnitropoliticky nehodí.
Paralelně s mírovými nabídkami Velké Británii rozvíjel Hitler i další plán. Válka po porážce Francie ustrnula, Velká Británie byla přes kanál La Manche bez vytvoření přepravní a vyloďovací techniky momentálně nedobytná, a tak říšské ministerstvo zahraničí a velení říšského válečného loďstva naléhaly na nějaké vyrovnání s Velkou Británií. Námořnictvo navrhlo též alternativní řešení ve formě spojeneckého kontinentálního bloku složeného z Německa, Itálie, Francie, Španělska a SSSR. Stalin ale na přelomu září a října 1940 podepsal strategickou direktivu Rudé armádě, která byla uvedena formulací o budoucím střetu na dvou frontách „s Německem na západě a Japonskem na Dálném východě“. Říšské ministerstvo zahraničí poslalo 17. 10. 1940 rozsáhlý dopis Stalinovi, kde Ribbentrop zrekapituloval dosavadní průběh války, že květnová ofenzíva Wehrmachtu zmařila „anglické plány na obsazení sovětských ropných polí v Baku a Batumi“, že Churchill a jeho vláda podněcují válku odmítnutím německé nabídky k míru z 19. 7. 1940. Přítomnost německé vojenské mise v Bukurešti a německé garance Rumunsku zdůvodnil potřebou bránit „rumunské ropné zdroje před otevřenými nebo skrytými útoky Angličanů“, pakt tří mocností – Německa, Itálie a Japonska – podepsaný 27. 9. 1940 v Berlíně interpretoval jako protibritské opatření.
Molotov se vypravil na svou první zahraniční cestu v životě a dorazil do německého hlavního města 12. 11. 1940. Předložil ultimativní sovětské požadavky s tím, že rozdělení zájmových oblastí východní Evropy podle tajné doložky německo–sovětského paktu z 23. 8. 1939 dosloužilo a je třeba sjednat nové. Stalin se zřejmě mylně domníval, že Německo je vyčerpáno neúspěšnou válkou s Velkou Británií a že si může diktovat. Dalším důvodem bylo, že se Rusové obávali křížení německého vlivu na Balkáně se sovětskými zájmy. Molotov žádal po Německu potvrzení faktu, že Finsko podle tajné doložky smlouvy z 23. 8. 1939 patří do sovětské zájmové sféry, žádal volnou ruku pro SSSR v povodí Dunaje (pro zajímavost: první vyslanec u Slovenského štátu, který se rychle v Bratislavě objevil, byl sovětský – Slovensko bylo pro SSSR strategicky významné i vodní dílo z konce 20. století Gabčíkovo–Nagymáros mělo umožňovat sovětským dělovým člunům celoročně se dostat z Černého moře přes místní mělčiny až do nitra Německa), v Rumunsku, Maďarsku, Bulharsku, v Turecku se jeho úžinami (požadavek na zřízení sovětských vojenských základen u Bosporu a Dardanel), v Íránu, Řecku, Jugoslávii, v oblasti výstupních úžin z Baltského moře a na Špicberkách. Dále požadoval, aby Němci vyklidili polské území až k linii ruských hranic z roku 1914, tj. včetně Varšavy. Přijetím sovětských podmínek by Německo přišlo o rumunskou ropu, což by nabylo na důležitosti po přerušení dodávek sovětské ropy z Baku, a hlavně by připustilo sovětský (komunistický) vliv až k hranicím Německa a Itálie. Německo si přálo, aby Sovětský svaz nechal zbytek Evropy na pokoji a obrátil svou pozornost k Perskému zálivu a Indickému oceánu, kde by SSSR mohl získat vliv a území na úkor britského impéria. Hitler sovětský požadavek odmítl s tím, že vojenská přítomnost Wehrmachtu v Rumunsku směřuje proti záměrům Velké Británie na Balkáně, že SSSR nemůže žádat volnou ruku na pevnině mezi Černým a Středozemním mořem, protože tam má své zájmy Itálie, potvrdil, že Finsko patří do zájmové sféry SSSR, aby vytkl sovětské straně nedodržení sféry vlivu podle tajné doložky smlouvy zabráním Besarábie a Bukoviny.
Molotov z Berlína 15. 11. odjel a Sovětský svaz předal 25. 11. 1940 německému vyslanci v Moskvě von Schulenburg oficiální stanovisko sovětské vlády k jednání v Berlíně, které nejspíše formuloval sám Stalin. Nóta podmínila přístup SSSR k Německem chystanému trojstrannému (Německo, Itálie, Japonsko) paktu následujícími předpoklady: anexí Finska, převzetím ochrany Bulharska, vybudováním vojenských a námořních základen v úžinách mezi Evropou a Asií (Bospor a Dardanely), připojení Jižního Sachalinu k SSSR. Další aktivity SSSR jako například budování jeho zájmové sféry v oblasti Indického oceánu a Perského zálivu se již měly dít již v rámci jeho členství ve čtyřstranném paktu Německa, Itálie, Japonska, SSSR.
Hitler vydal 18. 12. 1940 příkaz zpracovat operační směrnici Barbarossa (Fall Barbarossa) pro vpád do SSSR. Hrubý scénář invaze do SSSR sice již existoval od července 1940, ale pouze jako jedna z mnoha teoretických možností dalšího vývoje.
Britský historik Laurence Rees uvádí, že v přepadení SSSR Německem hrál zřejmě svou roli i stupeň připravenost německých protivníků – Velké Británie, SSSR, případně i USA – k válce na evropském kontinentu. S postupujícím časem rostlo pro Německo riziko, že se bude muset počínaje rokem 1943 nebo později vypořádat se všemi najednou. Za situace v roce 1941, kdy britská (ani německá) vojska nebyla s to z technických důvodů schopna invaze přes kanál La Manche (nemožnost vytlačení nepřátelského vojenského loďstva z míst invaze, docílení absolutní převahy ve vzduchu v místech vyloďování, nedostatek plavidel vhodných pro vyloďování), kdy USA nebyly ještě do války zataženy, se naskytla příležitost vyřídit jednoho z potenciálních protivníků, Sovětský svaz. Až do ztroskotání Heßovy mise v květnu 1941 se Hitler snažil s Velkou Británií uzavřít mír a odstranit nebo omezit velkorysými kompenzačními nabídkami státům okupovaným Německem a vichystické Francii nepřátelské postoje vůči Německu.
Historik Werner Maser dokládá fotokopií originálu, že v sovětském plánu soustředění vojsk adresovaném lidovým komisařem obrany předsedovi rady lidových komisařů SSSR soudruhu Stalinovi datovaném „květen 1941“ a existujícím v jediném exempláři bylo mimo jiné uvedeno:
„Musejí být včas provedena následující opatření, bez nichž by nebylo možné vést nečekaný útok proti nepříteli – jak ze vzduchu, tak i na pevnině:
Byla to sovětská nenasytnost, která přiměla Hitlera napadnout SSSR, neví se však do jaké míry. Podle německo–sovětského paktu z 23. 8. 1939 připadlo z baltských zemí do sovětské sféry jen Lotyšsko, Estonsko a Finsko, zatímco celé litevské území mělo připadnout do „německé sféry vlivu“. Vývojem válečných událostí po 17. 9. 1939 se zmocnila většiny území Litvy Rudá armáda a roku 1940 uspořádala „plebiscit“, ve kterém lid této země požádal o přijetí do rodiny národů SSSR. To se upravilo dílčí změnou tajné doložky 26. 9. 1939. Hitler po dalším porušení rozdělení zájmových sfér podle tajné doložky smlouvy obsazením Besarábie a Bukoviny Sovětským svazem 28. 6. 1940 žádal po Moskvě dodržení dohody. Vjačeslav Molotov dal v červenci 1940 Berlínu najevo, že se Moskvě o tom jednat momentálně vnitropoliticky nehodí.
Paralelně s mírovými nabídkami Velké Británii rozvíjel Hitler i další plán. Válka po porážce Francie ustrnula, Velká Británie byla přes kanál La Manche bez vytvoření přepravní a vyloďovací techniky momentálně nedobytná, a tak říšské ministerstvo zahraničí a velení říšského válečného loďstva naléhaly na nějaké vyrovnání s Velkou Británií. Námořnictvo navrhlo též alternativní řešení ve formě spojeneckého kontinentálního bloku složeného z Německa, Itálie, Francie, Španělska a SSSR. Stalin ale na přelomu září a října 1940 podepsal strategickou direktivu Rudé armádě, která byla uvedena formulací o budoucím střetu na dvou frontách „s Německem na západě a Japonskem na Dálném východě“. Říšské ministerstvo zahraničí poslalo 17. 10. 1940 rozsáhlý dopis Stalinovi, kde Ribbentrop zrekapituloval dosavadní průběh války, že květnová ofenzíva Wehrmachtu zmařila „anglické plány na obsazení sovětských ropných polí v Baku a Batumi“, že Churchill a jeho vláda podněcují válku odmítnutím německé nabídky k míru z 19. 7. 1940. Přítomnost německé vojenské mise v Bukurešti a německé garance Rumunsku zdůvodnil potřebou bránit „rumunské ropné zdroje před otevřenými nebo skrytými útoky Angličanů“, pakt tří mocností – Německa, Itálie a Japonska – podepsaný 27. 9. 1940 v Berlíně interpretoval jako protibritské opatření.
Molotov se vypravil na svou první zahraniční cestu v životě a dorazil do německého hlavního města 12. 11. 1940. Předložil ultimativní sovětské požadavky s tím, že rozdělení zájmových oblastí východní Evropy podle tajné doložky německo–sovětského paktu z 23. 8. 1939 dosloužilo a je třeba sjednat nové. Stalin se zřejmě mylně domníval, že Německo je vyčerpáno neúspěšnou válkou s Velkou Británií a že si může diktovat. Dalším důvodem bylo, že se Rusové obávali křížení německého vlivu na Balkáně se sovětskými zájmy. Molotov žádal po Německu potvrzení faktu, že Finsko podle tajné doložky smlouvy z 23. 8. 1939 patří do sovětské zájmové sféry, žádal volnou ruku pro SSSR v povodí Dunaje (pro zajímavost: první vyslanec u Slovenského štátu, který se rychle v Bratislavě objevil, byl sovětský – Slovensko bylo pro SSSR strategicky významné i vodní dílo z konce 20. století Gabčíkovo–Nagymáros mělo umožňovat sovětským dělovým člunům celoročně se dostat z Černého moře přes místní mělčiny až do nitra Německa), v Rumunsku, Maďarsku, Bulharsku, v Turecku se jeho úžinami (požadavek na zřízení sovětských vojenských základen u Bosporu a Dardanel), v Íránu, Řecku, Jugoslávii, v oblasti výstupních úžin z Baltského moře a na Špicberkách. Dále požadoval, aby Němci vyklidili polské území až k linii ruských hranic z roku 1914, tj. včetně Varšavy. Přijetím sovětských podmínek by Německo přišlo o rumunskou ropu, což by nabylo na důležitosti po přerušení dodávek sovětské ropy z Baku, a hlavně by připustilo sovětský (komunistický) vliv až k hranicím Německa a Itálie. Německo si přálo, aby Sovětský svaz nechal zbytek Evropy na pokoji a obrátil svou pozornost k Perskému zálivu a Indickému oceánu, kde by SSSR mohl získat vliv a území na úkor britského impéria. Hitler sovětský požadavek odmítl s tím, že vojenská přítomnost Wehrmachtu v Rumunsku směřuje proti záměrům Velké Británie na Balkáně, že SSSR nemůže žádat volnou ruku na pevnině mezi Černým a Středozemním mořem, protože tam má své zájmy Itálie, potvrdil, že Finsko patří do zájmové sféry SSSR, aby vytkl sovětské straně nedodržení sféry vlivu podle tajné doložky smlouvy zabráním Besarábie a Bukoviny.
Molotov z Berlína 15. 11. odjel a Sovětský svaz předal 25. 11. 1940 německému vyslanci v Moskvě von Schulenburg oficiální stanovisko sovětské vlády k jednání v Berlíně, které nejspíše formuloval sám Stalin. Nóta podmínila přístup SSSR k Německem chystanému trojstrannému (Německo, Itálie, Japonsko) paktu následujícími předpoklady: anexí Finska, převzetím ochrany Bulharska, vybudováním vojenských a námořních základen v úžinách mezi Evropou a Asií (Bospor a Dardanely), připojení Jižního Sachalinu k SSSR. Další aktivity SSSR jako například budování jeho zájmové sféry v oblasti Indického oceánu a Perského zálivu se již měly dít již v rámci jeho členství ve čtyřstranném paktu Německa, Itálie, Japonska, SSSR.
Hitler vydal 18. 12. 1940 příkaz zpracovat operační směrnici Barbarossa (Fall Barbarossa) pro vpád do SSSR. Hrubý scénář invaze do SSSR sice již existoval od července 1940, ale pouze jako jedna z mnoha teoretických možností dalšího vývoje.
Britský historik Laurence Rees uvádí, že v přepadení SSSR Německem hrál zřejmě svou roli i stupeň připravenost německých protivníků – Velké Británie, SSSR, případně i USA – k válce na evropském kontinentu. S postupujícím časem rostlo pro Německo riziko, že se bude muset počínaje rokem 1943 nebo později vypořádat se všemi najednou. Za situace v roce 1941, kdy britská (ani německá) vojska nebyla s to z technických důvodů schopna invaze přes kanál La Manche (nemožnost vytlačení nepřátelského vojenského loďstva z míst invaze, docílení absolutní převahy ve vzduchu v místech vyloďování, nedostatek plavidel vhodných pro vyloďování), kdy USA nebyly ještě do války zataženy, se naskytla příležitost vyřídit jednoho z potenciálních protivníků, Sovětský svaz. Až do ztroskotání Heßovy mise v květnu 1941 se Hitler snažil s Velkou Británií uzavřít mír a odstranit nebo omezit velkorysými kompenzačními nabídkami státům okupovaným Německem a vichystické Francii nepřátelské postoje vůči Německu.
Historik Werner Maser dokládá fotokopií originálu, že v sovětském plánu soustředění vojsk adresovaném lidovým komisařem obrany předsedovi rady lidových komisařů SSSR soudruhu Stalinovi datovaném „květen 1941“ a existujícím v jediném exempláři bylo mimo jiné uvedeno:
„Musejí být včas provedena následující opatření, bez nichž by nebylo možné vést nečekaný útok proti nepříteli – jak ze vzduchu, tak i na pevnině:
1. Tajnou mobilizaci vojenských
oddílů je nutno provést, jako by šlo o cvičení vojáků v záloze.
2. Pod pláštíkem narukování do
výcvikových táborů je nutno tajně stahovat vojenské oddíly v blízkosti západní
hranice; přednostně musejí být stahovány všechny armády jako záloha vrchního
velení.
3. Z odlehlých vojenských okruhů
mají být tajně soustředovány letecké ozbrojené síly na polní letiště; ihned se
má rovněž začít s vybavováním pomocných služeb pro letecké ozbrojené síly.“
Plán byl podepsán lidovým komisařem obrany Semjonem K. Timošenkem a náčelníkem generálního štábu Rudé armády Georgijem K. Žukovem.
Žukov podle tohoto Stalinem schváleného plánu vydal 13. 5. 1941 rozkaz vojenským okruhům a armádám k přesunu k západní hranici. Od poloviny května bylo cizincům a sovětským občanům nemajícím domovské právo v západním pohraničí zakázáno tam cestovat. 27. 5. bylo pohraničním okruhům přikázáno zřídit a zaujmout frontové bojové pozice, mezi 12. a 15. 6. převést divize z týlu k západní hranici. 19. 6. se k nim měly začít přesouvat štáby fronty a ve stejný den se měla letadla rozptýlit po ploše letišť, zamaskovat se měla letiště, vojenské jednotky, skladiště a další vojenské objekty. Z mostů, nádražních objektů a jiných důležitých staveb v pásmu u hranic byly odstraněny trhaviny, které tam byly z obranných důvodů předtím uloženy, zlikvidovány byly i tisíce kilometrů záseků – ochranných překážek proti útočníkům z ostnatého drátu – protože by vadily Rudé armádě v útoku proti Evropě. Ze stejného důvodu se počínaje 20. 6. začala vyklízet minová obranná pole u západní hranice. Rozšířená domněnka, že útok SSSR proti Německu a Evropě se měl uskutečnit až v roce 1942, ignoruje zcela fakt, že by pak ruské ozbrojené síly u západních hranic musely přezimovat v poli.
Výzvědná služba Wehrmachtu podle historika Tomana Broda sovětské přípravy k válečnému přepadu Německa včas podchytila, což vyplývá z raportů představitelů vrchního velitelství branné moci Wilhelma Keitela a Alfreda Jodla, které zaslali 11. a 20. 6. 1941 vládě a ministerstvu zahraničí v Berlíně. Keitel uváděl, že původní stav sovětských ozbrojených sil v západním pohraničí, jenž k 1. 9. 1939 činil všehovšudy 65 divizí, stoupl k 1. 5. 1941 na 118 střeleckých divizí z celkového počtu 170 divizí, jimiž Sověti disponovali, na 20 jezdeckých divizí z 33,5 a na 40 motorizovaných a pancéřových brigád z úhrnného počtu 46 (stav ještě před schválením květnového sovětského plánu na výpad proti Německu a Evropě). Jodl hlásil dislokaci téměř 2000 sovětských letadel na letištích severně od pripjatských bažin. Byl s Keitelem zajedno, že uskupení Rudé armády má vysloveně ofenzivní charakter, přičemž soudil, že směr hlavního úderu by mohl být veden proti Východnímu Prusku a oblastem severně od Varšavy. Keitelův rozbor končil slovy: „Všechny tyto skutečnosti spolu s vůlí pěstovanou v ruské branné moci zničit Německo, nevyhnutelně nutí k závěru, že Sovětský svaz se připravuje, aby ve chvíli, která se mu bude zdát vhodnou, nastoupil k útoku proti Velkoněmecké říši.“ Jodl ve své zprávě psal: „Bezpečnost říše žádá, aby toto ohrožování neprodleně bylo odstraněno“.
Podrobně se o Stalinově úmyslu přepadnout západní Evropu rozepisuje ruský historik Viktor Suvorov, vlastním jménem Vladimir Bogdanovič Rezun, ve svých dvou stěžejních dílech Den „M“ a Poslední republika.
Hitler jen předešel Stalinův útok vůči Evropě a přeměna uskupení sovětských ozbrojených složek z obrany na útok pak spoluzavinila počáteční vysoké sovětské ztráty.
Další důvod není v historiografické literatuře příliš zastoupen, ale mnohé zdůvodňuje nebo podporuje: Stalin byl oklamán Hitlerem ve vzájemné korespondenci a věřil mu, že proti SSSR nezaútočí. Pro tuto hypotézu skóruje Stalinovo chování bezprostředně po vpádu Wehrmachtu do Sovětského svazu připomínající reakci hluboce zklamaného člověka, kterého někdo podvedl – stažení se na několik dní do soukromí, způsob jeho opožděného rozhlasového projevu k obyvatelstvu. Německá Luftwaffe před vpádem způsobila 324 incidentů při průzkumných letech porušením sovětského vzdušného prostoru, které řešila společná německo–sovětská komise; na Stalinův pokyn sovětská protivzdušná obrana v takových incidentech nezasahovala. Podle toho, jak Stalin reagoval na docházející hlášení o hrozícím německém vpádu z mnoha zahraničních informačních zdrojů coby na provokace, lze soudit, že to bylo buď výsledkem jeho extrémní podezřívavosti, nebo sednutím Hitlerovu ujišťování ve vzájemné korespondenci, že SSSR nenapadne, na lep.
Georgij K. Žukov v roce 1966 potvrdil, že někdy na počátku června 1941 předložili společně s lidovým komisařem obrany Semjonem K. Timošenkem Stalinovi mapy se zakreslenými dislokacemi německých vojsk u hranic s SSSR. Za několik dní byl Žukov Stalinem opět předvolán. Vrátil se k předchozímu Žukovovu referátu o dislokaci německých vojsk, vytáhl několik archů papíru a podal je Žukovovi, aby si je přečetl. Šlo o dopis Stalina Hitlerovi, ve kterém vyjadřoval obavy z rozmístění Wehrmachtu u hranic s SSSR a Hitlerovu odpověď. Hitler nechal krátce před svou smrtí zničit svou soukromou korespondenci s hlavami států, archívy Ruské federace jsou nepřístupné.
V roce 1997 byl v Rusku vydán román Igora Buniče Hrůza, kde se o této korespondenci hovoří poměrně detailně a uvádějí se výňatky. Podle Buniče „od října 1940 do května 1941 poslal Hitler Stalinovi šest osobních dopisů. Nalezeny byly pouze dva, jeden z 3. 12. 1940 a druhý ze 14. 5. 1941.“ Odpovědi Stalina podle autora románu nalezeny nebyly. Ve svém prosincovém dopise Hitler Stalinovi oznamuje, že se bude snažit „nejpozději následujícího léta" vyřešit britský problém, a to „obsazením a podrobením centra Britského impéria – Britských ostrovů". Přitom odkazuje na některý ze svých předchozích dopisů, kde sdělil, že německé vojenské jednotky jsou koncentrovány v prostorech nedosažitelných britským letectvem, aby provedly reorganizaci a výcvik. Uznává, že tyto přesuny musely u Stalina vzbudit „pochopitelnou úzkost". Dále ale uvádí, že „některé pověsti o přípravách německého útoku na Sovětský svaz záměrně šíří německé zdroje" jako efektivní způsob, jak „držel Churchilla a jeho kruhy v úplné nevědomosti o našich přesných plánech." Hitler navrhoval Stalinovi osobní schůzku někdy na přelomu června a července 1941.
Výňatky z dopisu ze 14. 5. 1941 ukazují, že Hitler znovu vysvětloval uskupení německých vojsk podél sovětských hranic jako ochranu před britským bombardováním, i když Britové podněcovali pověsti o konfliktu „mezi námi". Hitler Stalina ujistil, že tyto zvěsti může naprosto ignorovat. Šeptandu „šíří britští agenti", tvrdil a připouštěl, že při takové koncentraci vojenských jednotek u státní hranice by ovšem mohl vypuknout konflikt, „aniž bychom si to přáli". Vyslovil obavy, že „někteří z mých generálů by byli schopni vědomě takový konflikt rozpoutat, aby zachránili Velkou Británii a zhatili mé plány". Hitler nakonec v tomto dopise Stalina upozornil, že „někdy mezi 15. a 20. 6. 1941 míním zahájit masivní přesun vojsk směrem na západ od Vašich hranic". Zároveň žádal Stalina, aby „případně nereagoval na provokace způsobené některými mými generály, kteří by zapomněli na své povinnosti. Samozřejmě by bylo dobré nezavdat jim příčinu. Pokud nebude možné vyhnout se provokaci některých mých generálů, žádám Vás o zdrženlivost, nereagujte na to, ale rychle se se mnou spojte prostřednictvím Vám známého kanálu."
Timošenko, Žukov a další generálové obeznámení s koncentrací německých jednotek u hranic jistě věděli, že jakékoliv útočné akce na frontě o šířce více než tisíc kilometrů nemohou být nikdy „provokací" několika disidentských generálů, ale Stalinův postoj změnit nedokázali. Alexandr Solženicyn měl zřejmě pravdu, když o Stalinovi napsal, že „nedůvěřoval nikomu, ale ve skutečnosti věřil Adolfu Hitlerovi“.
Ještě jeden aspekt Hitlerova květnového dopisu v Buničově románu stojí za pozornost. Téměř na konci jsou věty: „Děkuji, že jste se mnou souhlasil ve Vám známé otázce a prosím omluvte způsob, který jsem zvolil pro co nejrychlejší doručení tohoto dopisu." Je totiž možné, že „způsob doručení dopisu" se týká mimořádného letu letounu Junkers Ju 52 do Moskvy 15. 5. 1941. V Buničově románu se praví, že dopis byl Stalinovi poslán kurýrním letounem. V každém případě ten den Ju 52 s německou imatrikulací bez ohlášení pronikl do sovětského vzdušného prostoru, byl odhalen 29 km za hranicí, nedonucen k přistání, až dosedl na ústředním moskevském letišti. Nejenže zde směl přistát, ale i doplnit pohonné hmoty. A dostal i povolení opustit sovětský vzdušný prostor, vše zřejmě na základě Stalinova rozkazu.
Náčelník štábu vojenského letectva generálmajor Pavel S. Volodin a náčelník 1. oddělení štábu generálmajor Vladimir D. Grendal byli včas informováni, že ono letadlo neoprávněně vniklo do sovětského vzdušného prostoru. Oba přikázali jednotkám protivzdušné obrany, aby letoun navedly na přistání na moskevském letišti. 7. 6. 1941 byl zatčen generálplukovník Grigorij M. Štěrn, náčelník Hlavní správy protivzdušné obrany, Volodin a další 27. 6., pět dní po německém vpádu. Všichni zatčení byli 28. 10. 1941 zastřeleni bez soudního procesu. Stalin nemohl připustit, aby na veřejnost někdy prosáklo, jak naivně věřil Hitlerovi.
V den přepadení, 22. 6. 1941, disponoval Sovětský svaz více než pětinásobným množstvím letadel a více než sedminásobným množstvím tanků než Německo. A měl 200krát více parašutistů než všechny ostatní země světa dohromady, vycvičených jich byl cca jeden milion. Na tratích k západní hranici se ten den nalézalo na 47 000 železničních vagonů s vojenským materiálem. Žádná ze sovětských tankových divizí neměla ženisty pro vyhazování mostů do povětří při eventuálním ústupu, leč všechny měly pontonové prapory pro překonávání vodních toků při postupu vpřed. Ve výzbroji Rudé armády byly i tanky A-20 („A“ podle „avtostrada“, dálnice), které po najetí na silnici s kvalitním pevným povrchem odstřelily pásy a pak jely vysokým tempem rychle po kolech s pneumatikami jako automobily – byly určeny pro německé dálnice, protože v SSSR dálnice neexistovaly. Kompletní nástup Rudé armády do výchozích pozic u hranic k útoku proti Německu a Evropě byl stanoven sovětským nejvyšším vojenským velením na 10. 7. 1941.
Žádné komentáře:
Okomentovat