Tomáš Krystlík
Podle článku
v nejnovějším čísle Respektu (Hana Čápová: Najdi si jiného) prosazují čeští
lékaři, aby mohli ukončit péči o pacienta z důvodu „ztráty důvěry“ třeba kvůli
tomu, že pacient nedodržuje jimi stanovenou léčbu, nebo když se jim pacient i jinak
znelíbí. Svůj požadavek se snaží protlačit přes Českou lékařskou komoru a
ministerstvo zdravotnictví.
Jenže, kdo platí lékaře?
Přes zdravotní pojišťovny právě pacienti. To je pádný důvod, proč by lékaři
měli být zticha a nic takového nepožadovat. Další příčiny mají původ v českém
prostředí. V Česku má lékař zbytečně vysoký společenský status a důvody
k tomu jsou navýsost české. V rakouském mocnářství požívali nejvyšší
úcty ti nejvzdělanější, podle cítění lidu ti, kteří toho museli nejvíce přečíst,
nastudovat, tedy kněží. Vlivem českého ateismu přešel v Československu status
nejvzdělanějších na osoby, které musely pročíst obdobné hory knih, na lékaře. Lékaři
si tomuto postavení rychle přivykli a v souladu se svou novou vyšší prestiží
se začali chovat bohorovně.
Dnes určují pro
pacienta léčbu bez jeho součinnosti, rozhodují, která terapie je pro daného
pacienta nejlepší, medikamenty předepisují dle své libovůle. Terapii tím často značně
zdražují a české nemocenské kasy to nejsou schopny uhlídat. V Německu,
abychom použili nějaký příklad, kontrolují měsíčně všechny nemocenské pokladny léčení
každého pacienta s určitou diagnózu. Předepíše-li lékař pacientu třeba o 10 ks více
tablet, než je stanoveno jako norma pro diagnózu, dostane ošetřující lékař od
nemocenské pokladny citelnou pokutu. Té se může vyhnout jen tehdy, když onu
vyšší spotřebu prášků předem odborně zdůvodní. Německý lékař na rozdíl od
českého si vždy najde čas, aby pacientu vysvětlil, co mu chybí, nabídl způsoby léčení,
případně udržování ve snesitelném stavu, a hlavně mu objasní rizika a jejich
výši u jednotlivých metod léčení. A nechá na pacientovi, aby se rozhodl, jak se
bude chtít léčit, popřípadě že se léčit vůbec nebude.
V Česku v nejlepším
případě lékař cosi procedí na půl úst o diagnóze a léčení, s vysvětlováním
pacientovi se většinou neobtěžuje. Najdou se mezi nimi výjimky, ale je jich
velmi málo. Především by si k takovému vysvětlení měli najít čas záchytní
(praktičtí, střediskoví, rodinní lékaři), kteří se oproti svým německým
kolegům, posuzováno podle týdenního objemu ordinačních hodin, značně flákají. Němečtí
praktičtí lékaři mají mnohdy pouze jediný půlden v týdnu bez ordinačních
hodin, objíždění pacientů se věnují před začátkem ordinačních hodin, o polední
pauze a po ordinačních hodinách a to i večer (od 18 h). Není výjimkou, že se
váš praktický lékař, odpoledne objednán, dostaví až těsně před půlnocí, protože
to dříve pro nával požadavků od pacientů ležících doma nestihl. Pacienty lékař
objíždí zásadně sám a vlastním, nikoli služebním vozem, a je k mání pro své
pacienty i o víkendech.
I jiným způsobem dávají
lékaři v Německu najevo pacientům, že jsou živi z jejich pojišťovacích
příspěvků. Sestra je kdykoliv oslovitelná pacienty, sedí totiž za pultem poblíž
čekárny, tedy žádné dveře s koulí místo kliky a s nápisem „Neklepejte,
sestra vychází!“ Praktičtí lékaři ve svých praxích na Západě dělají mnoho věcí
z těch, které jejich čeští kolegové přenechávají jiným – odebírají krev k analýze
nebo k okamžitému zjištění hladiny cukru v krvi i jeho odbourávání
(zátěžové testy), mají EKG (i pro zátěžové zkoušky), sonograf. Chybí jim jen
rentgen a tomograf kvůli vysokým stavebním požadavkům na odstínění záření. Léčí
pacienty po vyšetření specialisty podle jejich doporučení sami, což vede na
rozdíl od Česka k výrazně kratším čekacím dobám na termín vyšetření
specialistou. Pacientovi je necháno na libovůli, ke kterému doktorovi půjde,
třeba jeden týden k jednomu a druhý k druhému. Omezení jako v ČR
nejsou a lékař pacienta neodmítne pro vysoký počet svých dosavadních. Že lékaři
v ČR mají možnost odmítnout nového pacienta kvůli počtu svých stávajících
pacientů a že výměna lékaře je pojišťovnami omezena, je vina českého státu,
který není schopen prosadit přes zdravotní pojišťovny jiný, vhodnější způsob
úhrady.
Svrchu uvedený
požadavek českých lékařů a jejich profesní komory je nanejvýš neetický. Představuje
další odlišnost českého způsobu uvažování od standardního západoevropského,
který nakonec utvrzuje Západoevropany v přesvědčení, že Češi do Evropy jaksi nepatří.
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Ceska-hloupost-usili-o-pravo-lekaru-se-zbavit-pacienta-348081
Žádné komentáře:
Okomentovat