Tomáš Krystlík
K přínosnému a zajímavému článku http://nassmer.blogspot.cz/2014/10/proc-slavit-svatek-neexistujiciho-statu.html#more
bude asi většině čtenářů třeba více informací, protože v dílech českých historiků
je nenajdou, nebo jen roztroušeny a skryty v záplavě slov.
Svátek 28. října se slaví v části bývalého Československa nejen proto,
že „český stát již dlouhodobě nedokáže občanům, kromě jediného dne volna navíc,
vlastně nic smysluplnějšího a hodnotnějšího nabídnout“, čemuž nasvědčuje i
fakt, že oslava jeho vzniku coby novodobého útvaru v dnešních hranicích 1.
ledna každého roku by volný den navíc nepřinesla, nýbrž to implicitně dokazuje,
že Československá republika prohlášená 28. 10. 1918 (aniž by měl kdo do roku
1920 věděl, kudy povedou její hranice) byla de facto pouze českým národním
státem, kde Slováci pozbyli vlastní národnost a ostatní národnostní menšiny ve
státě byly brány jako nutné zlo. Pak je jen logické, že si Česká republika
ponechala po 1. 1. 1993 v rozporu se svým písemným závazkem československou
vlajku a má i 28. 10. státní svátek. Tvrzení, že „byla z popudu vítězných
mocností k překvapení všech pokusně vytvořena nikdy předtím neexistující
státnost československá“ zaměňuje následek za příčinu: Nejdříve byl od 19.
století český národ definovaný ne zemsky, ne státem, nýbrž jazykově, který po
první světové válce potřeboval mít v samostatném státě početní (percentuálně) převahu,
kterou neměl. Tu si zajistil umělou konstrukcí o národě československém.
Spojenci pak na mírových smlouvách v Paříži tuto koncepci akceptovali.
Zamáčknutí slzy nad „historickým jazykem moravským“ je u
moravského autora jev předvídatelný. K tomu je pro čtenáře třeba podniknout
menší exkurs. Když se
jedinci, byť různých jazyků, dohodnou, že si pro sebe vytvoří státní útvar –
příkladem budiž Švýcarsko, Francie, Velká Británie, Belgie, USA – vznikne národ
politický či smluvní, tedy lid zorganizovaný pod jednou ústavou (Velká Británie
však ústavu nemá), pod jednou státní svrchovaností, stát je vytvořen
obyvatelstvem, které se dobrovolně spojí do národa. Jazyk a kmenové zvyky zde nejsou
pro národ určující. To nebyl případ ČSR, ani předtím Království českého 19. a začátku
20. století. Protikladem ke smluvnímu je Herderovo kmenové pojetí národa.
Německý filozof Johann Gottfried Herder je tedy ideovým otcem nacionalismu,
komunismu a… českého národa na jazykovém základě, staví celek nad jedince a
podle něj jsou nejcennějším na kmeni (národě) jeho zvyky a jazyk. Vývojová
linie je dána řetězcem rodina – z rodin kmen – z kmene národ. Národ předchází
stát a vlastní (národní) stát je vyvrcholením národnostního hnutí. Jazyk a
kmenové zvyky jsou hlavními určujícími znaky pro národ. Hranici mezi oběma pojetími
národa a státu, smluvním, politickým na straně jedné a kmenovým, jazykovým,
organickým na straně druhé je v Evropě Rýn.
František
Palacký v revolučním roce 1848 vytyčil tezi, že na Čechy (české země) mají
nárok pouze jazykoví Češi (což z českých historiků uvádí pouze Antonín Klimek)
a Barbara Pankel, později Božena Němcová již v roce 1850 napsala, že „Němci by
měli být vyhnáni za hranice, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů“. Je to jeden
z prvních požadavků na vyhnání Němců českých zemí.
Použitý
termín „historické země Koruny Bohemiae“ je chybný, protože existuje jen koruna
svatováclavská, ne koruna česká a už vůbec ne Koruna Bohemiae. Ve spojitosti s
latinským názvem Čech, zemí českých, protože čeština si záměrně nevytvořila
odlišný název pro zemi a národ (obyvatelstvo) ji obývající, se vyskytuje pouze
REGNUM BOHEMIÆ, německy Königreich Böhmen, česky Království české.
Žádné komentáře:
Okomentovat