Tomáš Krystlík
Otázka v titulku padla v diskusi k blogspotu s názvem Psywar 1938 je nesmysl. Zde je odpověď.
ČSR si během své krátké existence brzy všechny sousední státy
znepřátelila, výjimkou bylo pouze Rumunsko. Všechny sousední státy, s výjimkou Rakouska
a Rumunska, měly vůči Československu územní požadavky a hodlaly je v roce 1938 dosáhnout
podle potřeby i vojensky. V případě války s Německem by vpadla armáda polská a
maďarská do Československa, aby si ona území zajistila a získala nějaká navíc.
Francie podle spojenecké smlouvy by přispěchala v ozbrojeném
konfliktu na pomoc ČSR jen tehdy, označila-li by Rada Společnosti národů
Československo jako oběť nevyprovokované agrese. Poté a po vojenském zásahu Francie
proti Německu by se smluvně otevřela cesta pro pomoc SSSR. Tuto možnost si Češi
zmařili sami svými dvěma mobilizacemi, které Společnost národů zásadně pokládala
podle svých stanov za agresivní válečný akt. I kdyby polská a rumunská vláda
souhlasily s transportem Rudé armády přes svá území, dorazily by sovětské
vojenské síly na slovensko-moravské pomezí asi za šest týdnů. To už by
Československo zřejmě neexistovalo.
Obranné pevnosti byly ve výstavbě, dokončení bylo naplánováno
na rok 1951 (!). V Čechách byly koncipovány jako tříliniové (plus lokální ochranné
linie před některými velkými městy), žádná linie ale nebyla dostavěna, mezi
pevnostmi jedné linie byly i proluky široké několik desítek kilometrů. A Wehrmacht
měl podrobné mapy s umístěním pevností i s jejich palebnými úhly. Nikam nebylo
namontováno ani jedno pevnostní dělo, v těžkých pevnostech byly jen občas nainstalovány
těžké kulomety a rozmístěny asi dvě stovky polních (mobilních, tedy ne
pevnostních) protitankových (nenamontovaných a nenamontovatelných) děl. Naprostá
většina pevností byla tedy jen lepší kulometná hnízda. Wehrmacht by prolukami v
jednotlivých liniích bez boje pronikl, kde by došlo k boji, museli by se
obránci z menších pevností do pár minut vzdát, protože na rozdíl od velkých
pevností měly mít nucenou ventilaci pouze na ruční pohon, která nebyla v září
1938 namontována – zplodiny ze zbraňových závěrů při palbě by je spolehlivě z
bunkrů vypudily. Jeden z hlavních německých úderů měl jít přes Krkonoše a
další přes západní část Jeseníků, kde byly podle plánu výstavby československých opevnění chráněny
lehkými bunkry jen silnice a železniční trati.
Generální štáb naplánoval při německém útoku ústup
československého vojska po pěti silnicích na Slovensko, protože jediná pořádná
železniční trať na Slovensko vedla v bezprostřední blízkosti nepřátelského
Polska a v dosahu Wehrmachtu ze Slezska. Luftwaffe by stačilo na několika málo
místech bombardovat ustupující jednotky s těžkými zbraněmi, aby se ústup zcela zastavil.
Na Slovensku měla československá armáda vyčkat vojenského vystoupení Francie a
SSSR proti Německu. Tento plán se dal ještě aplikovat i za polského útoku na
Těšínsko, Oravu a Spiš. Přistoupil-li by k tomu současný boj i proti Maďarsku,
pak by nebyly ani nejmenší vyhlídky na úspěch, což náčelník generálního štábu Ludvík
Krejčí sdělil Benešovi i nejvyšším československým politikům.
Přesto existovala řešení, ale pro české chápání značně
netradiční. Buď se dohodnout s Poláky, popřípadě s Poláky, Maďary a Slováky, a nedat nic
Němcům, nebo se spojit s Němci a nedat nic Polákům a Maďarům, obojí však
znamenalo připojit československý stát buď k Polsku, případně vytvořit
polsko-česko-maďarsko-slovenskou federaci, nebo k Německu. V každém
případě Češi světu předvedli, že si svůj stát nedokáží udržet.
Žádné komentáře:
Okomentovat