čtvrtek 27. prosince 2012

Proč české úřednictvo dává rádo najevo svou nadřazenost



Tomáš Krystlík

Odpověď není nijak složitá, jen si příčiny nikdo neuvědomuje a ti, kteří by mohli vnést do věci jasno, mlčí. Za monarchie nebyl v českých zemích (a celém Předlitavsku) zaveden úřední jazyk, obcovací jazyk v rámci svého dosahu určovaly obce a nikdo jim nesměl do toho mluvit. Úřadům bylo ponecháno na vůli, v jakém jazyce se budou mezi sebou dorozumívat, teprve v druhém roce 1. světové války bylo nařízeno, že korespondence mezi úřady musí být v němčině. Úředníci byli alespoň dvojjazyční, pokud nešlo o vysloveně německá území, národnostně většinou naprosto vlažní.

Vznikem Československé republiky v roce 1918 někteří z nich, kteří znali i česky, složili slib loajálnosti nové republice a dál vykonávali svou činnost, jiní tak neučinili i přes perfektní znalost českého jazyka. Nastal nedostatek úředníků, posilovaný skutečností, že nová republika převzatým rakouským úředníkům nedůvěřovala a snažila se je z úřadů i přes jejich nenaplněné stavy různými metodami vypudit a nahradit je roduvěrnými Čechy.

Jenže vzdělaní, zkušení úředníci, navíc Čechové jako poleno nebyli k dispozici a tak do úřadů avancoval kdekdo bez potřebné kvalifikace, vzdělání, hlavně že byl Čech. K tomu všemu se nedovedli chovat - nebyli letitou praxí v úřadech všestranně připraveni k výkonu své funkce. Muselo to podle toho dopadnout. Vědomi si své nedostatečnosti se obávali o svoje posty, aby je neztratili pro svou neschopnost, a o to více dávali najevo svou důležitost, své postavení, což se při jednání se stranami projevovalo jako nadřazenost. Kdo z veřejnosti se netvářil patřičně poníženě, byl postižen kontrolami a represemi ze strany úřadu.

Za druhé republiky (1938-39), za protektorátu (1939-45) došlo k částečné obměně úřednictva, kdo dával najevo, že je masarykovec, benešovec musel pryč. Za třetí republiky (1945-48) se museli vzdát úřadů všichni, kterým byla předhazována povolnost vůči okupantům. Úplné zemětřesení spojené s obrovskou výměnou úřednictva nastalo po převzetí moci bolševiky v únoru 1948. Totéž v obdobném rozsahu nastalo po roce 1968 a 1989. Shrneme-li to, tak českoslovenští úředníci od roku 1918 nestačili vyzrát, všechno byly rychlokvašky, neschopné správně rozhodovat a adekvátně se chovat.

Zatímco za Rakouska a mezi válkami byl úředník nevyhoditelný, pokud nespáchal úmyslný trestný čin, ztratil po roce 1948 jakoukoliv ochranu a tento stav trvá dodnes. Když Česká republika vstupovala do EU, zavázala se, že do dvou let bude mít zákon o kariérním řádu pro úředníky. Dodnes ho nemá.

A tak ve všech českých úřadech po volbách se většina úředníků vyhodí a nabere se fůra známých přátel a přátel přátel, kteří nic nedovedou, ani chovat se jako úředník ne. Rozhodování úředníka je mezi volbami navíc silně poznamenáno podle toho, co si přeje jeho nadřízený, kterého si vytipoval, že zůstane po dalších volbách v úřadu a on s ním. Tedy si nesmí dovolit, aby strany svými stížnostmi jej ohrozily u nadřízeného. Kolem sebe šíří svou důležitost, nahání hrůzu, aby nikoho nenapadlo si stěžovat.

Jinak na Západě. Prohraje-li jeho strana volby, odchází pouze přednosta úřadu, sekretářka a první náměstek, kterého mu dosadila jeho partaj. Ostatní úředníci a personál zůstávají. Také je to vidět na přístupu například německých úředníků, kdy dávají svým chováním jasně najevo, že jsou tam oni kvůli tomu, aby vám posloužili, a ne vy kvůli nim.

Žádné komentáře:

Okomentovat