Tomáš Krystlík
Odpověď není nijak složitá, jen si příčiny nikdo neuvědomuje
a ti, kteří by mohli vnést do věci jasno, mlčí. Za monarchie nebyl v českých
zemích (a celém Předlitavsku) zaveden úřední jazyk, obcovací jazyk v rámci
svého dosahu určovaly obce a nikdo jim nesměl do toho mluvit. Úřadům bylo
ponecháno na vůli, v jakém jazyce se budou mezi sebou dorozumívat, teprve v
druhém roce 1. světové války bylo nařízeno, že korespondence mezi úřady musí
být v němčině. Úředníci byli alespoň dvojjazyční, pokud nešlo o vysloveně
německá území, národnostně většinou naprosto vlažní.
Vznikem Československé republiky v roce 1918 někteří z nich,
kteří znali i česky, složili slib loajálnosti nové republice a dál vykonávali
svou činnost, jiní tak neučinili i přes perfektní znalost českého jazyka.
Nastal nedostatek úředníků, posilovaný skutečností, že nová republika převzatým
rakouským úředníkům nedůvěřovala a snažila se je z úřadů i přes jejich
nenaplněné stavy různými metodami vypudit a nahradit je roduvěrnými Čechy.
Jenže vzdělaní, zkušení úředníci, navíc Čechové jako poleno
nebyli k dispozici a tak do úřadů avancoval kdekdo bez potřebné kvalifikace, vzdělání,
hlavně že byl Čech. K tomu všemu se nedovedli chovat - nebyli letitou praxí v
úřadech všestranně připraveni k výkonu své funkce. Muselo to podle toho
dopadnout. Vědomi si své nedostatečnosti se obávali o svoje posty, aby je
neztratili pro svou neschopnost, a o to více dávali najevo svou důležitost, své
postavení, což se při jednání se stranami projevovalo jako nadřazenost. Kdo z
veřejnosti se netvářil patřičně poníženě, byl postižen kontrolami a represemi
ze strany úřadu.
Za druhé republiky (1938-39), za protektorátu (1939-45)
došlo k částečné obměně úřednictva, kdo dával najevo, že je masarykovec,
benešovec musel pryč. Za třetí republiky (1945-48) se museli vzdát úřadů
všichni, kterým byla předhazována povolnost vůči okupantům. Úplné zemětřesení
spojené s obrovskou výměnou úřednictva nastalo po převzetí moci bolševiky v
únoru 1948. Totéž v obdobném rozsahu nastalo po roce 1968 a 1989. Shrneme-li
to, tak českoslovenští úředníci od roku 1918 nestačili vyzrát, všechno byly
rychlokvašky, neschopné správně rozhodovat a adekvátně se chovat.
Zatímco za Rakouska a mezi válkami byl úředník
nevyhoditelný, pokud nespáchal úmyslný trestný čin, ztratil po roce 1948
jakoukoliv ochranu a tento stav trvá dodnes. Když Česká republika vstupovala do
EU, zavázala se, že do dvou let bude mít zákon o kariérním řádu pro úředníky.
Dodnes ho nemá.
A tak ve všech českých úřadech po volbách se většina
úředníků vyhodí a nabere se fůra známých přátel a přátel přátel, kteří nic
nedovedou, ani chovat se jako úředník ne. Rozhodování úředníka je mezi volbami
navíc silně poznamenáno podle toho, co si přeje jeho nadřízený, kterého si
vytipoval, že zůstane po dalších volbách v úřadu a on s ním. Tedy si nesmí dovolit,
aby strany svými stížnostmi jej ohrozily u nadřízeného. Kolem sebe šíří svou
důležitost, nahání hrůzu, aby nikoho nenapadlo si stěžovat.
Jinak na Západě. Prohraje-li jeho strana volby, odchází pouze
přednosta úřadu, sekretářka a první náměstek, kterého mu dosadila jeho partaj.
Ostatní úředníci a personál zůstávají. Také je to vidět na přístupu například
německých úředníků, kdy dávají svým chováním jasně najevo, že jsou tam oni
kvůli tomu, aby vám posloužili, a ne vy kvůli nim.
Žádné komentáře:
Okomentovat