Tomáš Krystlík
Zajisté, že ne
všichni, ale je to zajímavý jev, jehož příčiny se dosud snad nikdo nepokusil
vysvětlit. Nejdříve musíme rozdělit Čechy na Čechy-cikány a Čechy-necikány.
První, pokud kradou, činí tak proto, že bývali tak po staletí zvyklí, například
slepice, ale hlavně nejsou schopni rozlišovat mezi blízkou, vzdálenější a
značně vzdálenou budoucností, tedy uvědomit si dopad současných činů do budoucnosti,
žijí jen přítomností. Je to i vyjádřeno v jejich rčení: „Zavřít mohou, pustit
musí.“ Jestliže se většinové společnosti zdaří jim imprimovat vnímání
budoucnosti, bude po problémech, protože například budou schopni se v takové
míře nezadlužovat u cikánských lichvářů a uvědomit si přínos vzdělání.
U druhých, tedy u
Čechů necikánského původu, pokud kradou, panuje jedna zvláštnost, kterou u
jiných národů nenajdeme, alespoň ne v takovém rozsahu. Přikázání „nepokradeš“
zejména neplatí pro státní, obecní majetek a majetek společností, jejichž
majitel se v blízkosti majetku fyzicky nezjevuje.
Obrozenci vnutili
svou konstrukcí národa na jazykovém základě česky mluvícímu obyvatelstvu pocit,
že žijí ve státě, který není jejich. Češi definovaní na jazykovém základě tedy
odmítali přebírat odpovědnost za společný (rakouský) stát, jehož byli součástí,
a vznášeli vůči němu neustále požadavky, byť splnitelné nebo ne. Státní
reglement prostě bojkotovali. V roce 1863 se na popud říšského poslance Františka
Palackého přestali čeští poslanci zúčastňovat práce vídeňského parlamentu,
Říšské rady a vydrželi to dlouhých 16 let. Pak se divili, že mají jen pramalý
vliv na politické dění. Češi usilovali o autonomii, ale ani po
rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 je nenapadlo, aby se do práce
parlamentu ve Vídni zapojili a snažili se dosáhnout obdobného. Vypěstovali si
vlivem obroditelů neúctu ke svému státu, nepovažovali rakouské mocnářství za
vlastní stát a co horší - začali jej považovat za nepřátelský. Zákony a
předpisy nepřátelského cizího, ne-vlastního státu se mohou přece porušovat, je tedy
společensky únosné takovému státu škodit a to i kradením ze státního, z
obecního. Že tím okrádají i sebe samy, si jaksi neuvědomovali. Tohoto zlozvyku
se pak nezbavili za první, druhé a třetí republiky, aby onu tendenci
přetrvávající do dnešní doby dále rozvíjeli za bolševické éry. V souvislosti s
tím se vynořilo typické české pořekadlo „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Po
cinkání klíči prosadili svými činy do světové slovní zásoby další z několika
málo slov z češtiny: tunelování.
Mezi válkami se Češi
nepřeorientovali a poškozovali kradením svůj vlastní stát. Masarykovo heslo „nebát
se a nekrást“, které bylo původně určeno pro zastupitelstvo pražské radnice ještě
za monarchie, si tehdy zkrátili na
přiléhavější „nebát se a krást“, což evidentně přetrvalo
dodnes. Zpívávalo se na slova
Viktora Dyka: „Nade Hradem, pode Hradem, kradu, kradeš, krade, kradem, na to je
ta republika, od tatíčka Masaryka.“ Válečné intermezzo, kdy německá okupační
moc proti takovému jednání přísně zakročovala, Čechy ke změně chování
nepřiměly. Třetí republika (1945-48) možností ohromného rozkrádání majetku po
českých Němcích, který se stal po zabavení jejich majetku, majetkem státním
tuto tendenci velmi podpořila.
S podvědomým
neztotožněním s vlastním státem souvisejí i dnešní bezohledné poměry na českých
silnicích, nedodržování předpisů, zákonů a jejich obcházení. Pocit, že zákony a
nařízení shora se nemusí dodržovat, je v Češích zakořeněn minimálně od poloviny
19. století, již sedmá generace se chová výše popsaným způsobem. Jestliže dnes
se Češi již se svým státem identifikují, znamená to, že tyto anomálie v jejich
chování vyvolané obrozením přešly do jejich dědičné, fylogenetické výbavy.
Žádné komentáře:
Okomentovat