LHANÍ VE JMÉNU JAZYKOVĚ ČESKÉHO NÁRODA

NÁRODNÍ MÝTY PODVRHY A LŽI (1)

Tomáš Krystlík 

 

Před nástupem obrození i během něho byl svět pro jazykové Čechy uzavřen obzorem, jaký lze obhlédnout ze selské chalupy. Byl to svět drobných radostí a drobných tragédií, sousedských vztahů a rolí srozumitelných zblízka. Tento důvěrný malý svět byl však ohrožen vlivy zvenčí do něho pronikajícími, které byly vnímány jako cizí a nesrozumitelné. Vesnické pospolitosti se tomu bránily a uzavíraly se ještě více do své malosti. Ale ta může být někdy tísnivá, což se projevuje v pokušení jí uniknout, vydat se do velkého světa za humny, případně vpustit víření větru vnějšího světa na náves, což je provázeno rizikem ztráty vlastní identity. Obroditelé mentalitu uzavřenosti vesnické pospolitosti využili a vztáhli ji na celé jazykově české národní společenství coby další kritérium odlišnosti od ostatních národů. Bylo to jednodušší než se ji snažit změnit. Proto ona mentalita přežila a je dodnes v chování české společnosti nepříjemně patrná.

 

Národní obrození a celé české 19. století si nelibovalo v kritické sebereflexi, ba co více, odmítalo ji, stavělo si své vzdušné zámky způsobem, který ji vylučoval. Příkladem poslouží Rukopisy královédvorský a zelenohorský, Palackého Dějiny národu českého či svévolné pojetí státního práva, mýty o skvělém, mírumilovném a čistotném českém národě.

 

Dnešní české národní mýty a nepravdy o historii jsou, aniž si to kdo uvědomuje, v podstatě rezidua národního obrození. Téměř nikde se nedočtete, že české národní buditele a obroditele lze označit za lháře a mystifikátory ve velkém stylu. Vnořme se tedy do oné doby, která ve svých důsledcích ovlivňuje dnešní českou psychiku a počínání Čechů.

 

Obrozenecká módní romantická symbolika květin a květomluva převedly významy květin na pole literární. Vytvářely se souvislosti mezi světem květin a literaturou, ba i českou kulturou. Z této doby pocházejí obraty jako „pěstovati literaturu“ nebo „pěstovati český jazyk“, jako kdyby to byly květiny. Na českou společnost se nazíralo jako na zahradu, což mělo závažné důsledky. Zahrada bývá většinou ohraničena, a skrze tuto metaforu se pojímala česká kultura jako útvar uzavřený a odtržený od ostatního světa, jako samostatný, soběstačný svět, protože s představou zahrady se pojí řád a organizovanost, které prostoru vně scházejí. Tyto iluze tlumily povědomí o nedostatečně rozvinuté české kultuře, vytvářely fikci o jejích kvalitách daných jejím vyčleněním z okolního světa do zahrádky a o mystických hodnotách češství a slovanství. To nakonec bylo i účelem oné konstrukce zahrady.

 

Česká zahrádka byla „spanilá“, „cizozemci by se záviděním na zahrádku českou vzezírali“, přeložené dílo byla „z ciziny připěstovaná bylinka“ nebo „kvítí přespolní“, básníci byli „štěpitelé sadů a kvítí“. Když Karel Hynek Mácha z této stylizace „štěpitele“ vybočil, byl na základě onoho dobového ideálu s poukazem na neadekvátnost využití motivů květin v Máji, promptně zavržen. Nutno dodat, že to nebyl jediný důvod. Byl kritizován a zavržen i za „německé“ rýmování, tj. za zvukovou shodu nebo podobnost dvou slabik na konci veršů, které bylo pokládané za německé, nehodné češtiny, na rozdíl od pro češtinu vhodného veršování časoměrného pocházejícího ze starého Řecka. Ve skutečnosti se v Máji Mácha přidržel jen dosavadního středověkého evropského estetického ideálu a staročeského rýmování bez délkového rozdílu slabik na konci verše, tj. použil rýmování typu: stál – dál, duší – tuší, vřava – hlava. Vyhnul se rýmování typu: stál – dal, duši – tuší, vřava – mává, které se etablovalo v 19. století pouze v češtině a ve kterém národní buditelé vedle všeobecně přípustného časoměrného rýmování spatřovali ryze české, tedy neněmecké rýmování. Ostatně, vše se tehdy posuzovalo podle všeobecně platné zásady: „Co je v němčině přípustné a správné, je v češtině chybné.“ Tento usus trval až do roku 1989, doznívá však až do dnešních dnů.

 

Květomluva se stala ideologií; sem patří i konstrukt české země jako „zemského ráje“. Významným nacionálním symbolem se stala lípa; lilie a růže symbolizovaly národní barvy: „Co sličnějšího býti může, / zdobnější krásy má-li svět, / než lilie jsou a než růže?… Ano kvítky jsou nebeské, / to národní barvy české!“ (František Jaroslav Vacek Kamenický).

 

Vedly se spory o to, zda jednotlivé slovanské jazyky jsou nářečími jednoho slovanského jazyka, nebo samostatnými řečmi. Slovanský jazyk byl tehdy současně hodnocen podle potřeby jako „non-logický“ a zároveň i jako „nejlogičtější“, protože jej oba atributy vždy odlišovaly od němčiny jako jazyka pouze logického. Absence přehlásek v češtině byla buď „výsledkem zušlechťovacího procesu v jazyku českém“, nebo „výsledkem procesu jeho úpadku“. V prvním případě to dokazovalo převahu češtiny nad němčinou, v druhém to byl podnět k vymanění češtiny z vlivu němčiny a jejího začlenění do jazykového společenství slovanského. Mnohonářečnost slovanského jazyka, čímž se myslely jednotlivé slovanské jazyky pokládané tehdy za varianty jednoho slovanského jazyka, sloužila jako argument proti němčině směřující k jazykové jednotě, podle tehdejšího výkladu k nesvobodě a totalitě. Slovanské národy byly považovány přes svou jazykovou, politickou, ekonomickou samostatnost a odlišnost za jediný národ, zatímco germánské národy za národy zvláštní. Prostě argumentovalo se, jak se to hodilo, bez ohledu na pravdu, fakta a logičnost.

 

A to nejen v této oblasti. V překladech z cizích jazyků se mnohdy zamlčoval autor, překlad se vydával za dílo překladatele. Ve skutečnosti to nakonec nepostrádalo racionální jádro, neboť překladatelé nejenže neoprávněně vypouštěli z původního textu vše, co se nehodilo tehdejšímu českému vlastenectví do krámu, a svévolně přidávali rozsáhlé vsuvky, které vydávali za překlad z originálu, ba měnili zcela bezostyšně smysl vět, pokud v tom spatřovali přínos pro blaho českého národa.

 

Praktiky, kdy se tvrzení „A“ považovalo za pravdivé a jeho opak „non A“ též, měly za důsledek, že si Češi na upravování, přibarvování skutečnosti nebo její nepravdivý výklad zvykli. V zájmu vyššího (českého národního) cíle se nerozlišovala a dodnes nerozlišuje lež od pravdy. Při pochybách Češi předpokládají, že pravda je někde uprostřed. Ale to je závažný omyl předurčující deformovanost českého pohledu na svět – pravda nemusí a často nebývá někde uprostřed. Ony praktiky, které použili obrozenci, zřejmě přispěly i k bezproblémovému schizofrennímu chování mnohých jedinců za komunistické totality, kdy na veřejnosti se zastávaly jiné názory než v soukromí, a nedělalo jim to nejmenších obtíží. Shrnuto: lhát je přípustné, je-li to k prospěchu českého národa. Je pak poněkud podivné, proč si Češi dali do státního znaku heslo Pravda vítězí. Měl to být vtip, nebo přání, že jednou v budoucnu si přestanou to či ono nalhávat?

 

Obrozenecké texty zbudovaly velmi podrobnou charakterologii Slovanů, kterým připisovaly atributy, které nebyly získány zobecněním konkrétní zkušenosti, jinými slovy si je autoři jednoduše vymysleli. Slovanská „svobodomyslnost“ byla vytvořena transferem z mytologicko-etymologické konstrukce Jana Kollára o slovanské bohyni Slobě; současně se ale vášnivě popírala etymologická souvislost mezi Slovanem a otrokem vzniklá transferem názvu otroka na Slovana nebo obráceně kvůli rozšířenému slovanskému obchodování s otroky, kteří byli převážně z jiných slovanských kmenů. Stejným způsobem vznikla údajná charakteristická slovanská vlastnost „pracovitost“, která negativní charakteristiku zotročenosti přesunula do kladných hodnot.

 

Etymologický exkurs. Otrok latinsky byl původně servus, pak sclavus (plurál: sclavi, sclaveni), řecky sklabos, sklabenos, v moderních jazycích Sklave, schiavo, esclave, slave, slaaf a podobně, přičemž Slawe, slavo, Slave, Slav, Slaaf označuje Slovana, což vzniklo vypuštěním původně latinského „c“ z výrazu pro otroka. Další hypotéza říká, že název Slovan je odvozen z praslovanského slova „sláva“ a poslední tvrdí, že pochází ze „slova“, protože Slované vládnoucí slovem jsou jakýmsi protipólem k lidem, kterým nerozuměli, tudíž je nazývali „němými“, „Němci“.

 

Josef Pekař to vysvětluje následovně. „Otroků si musíme představiti v každém knížectví počet nemalý; byli původu domácího, otroci rodem i otroci z trestu; byli i ze zajatců nabytých v bojích s nepřáteli; trhy na otroky v podhradích lákaly i daleké obchodníky z krajů románských ba i orientálních; arabský popis zemí slovanských, vyšlý původně ze záznamů takového židovského otrokáře z doby Boleslava II., zachoval nám prvá cenná data o situaci a povaze slovanského světa. Nekonečná širokost zemí slovanských a tím nepřeberné množství vývozního zboží otrockého vysvětlují, že na trzích zemí románských a germánských na západě stalo se jméno Slovana a otroka synonymem… mluvíce o poměru a vztahu prvých Slovanů českých ke Germánům, musíme se rozejíti se staršími theoriemi o zásadních rozdílech mezi oběma světy, zejména v nauce o holubičí nebo rolnické mírumilovnosti Slovanů na rozdíl od bojovných, tvrdých Germánů – u Čechů aspoň této protivy nenalézáme. České kmeny té doby, o níž mluvíme, jsou státně organisovány na vojenském základě podobně jako Germáni (proč a jak Germáni Slovany předstihli kulturou, zejména Germáni v mezích bývalé římské říše usídlení, nepotřebuje, tuším, výkladu – Pekařova poznámka v originálu), a co povahy se týče, dosvědčují nám souhlasně soudobé výroky cizí i domácí, že právě Čechové byli pověstni svou divokou bojovností, ‚národ, jenž se nad jiné národy za divočejší samou povahou svou pokládá‘, čteme o nich u Kristiána, ‚Čechy zuřivější než jejich šelmy‘, čteme o nich v době Karla Velikého, že tato surová energie vybíjela se víc ve vzájemných zápasech a nenávistech vnitřních, nedovedouc pravidlem sjednotiti svou sílu proti cizině, jest faktem, jenž nám poněkud vysvětluje, proč staří Slované přes svou početnost a své schopnosti byli takovou měrou státně organisováni nebo ovládáni cizinci.“ Neschopnost Slovanů si vládnout potvrzuje i ruský historik Andrej Zubov, který cituje z letopisů, zejména z Psovského, že Slované museli v polovině 9. století vyzvat své bývalé vládce Varjagy (švédské Vikingy), aby se vrátili a znovu jim vládli, protože po jejich vyhnání upadly slovanské kmeny do krutých bojů a vraždění mezi sebou. Panovala mezi nimi taková nevraživost, že o dohodě o znovunastolení míru bez cizího zásahu nemohlo být ani řeči.

 

Historik Kamil Krofta vyvrací další oblíbený český mýtus slovy: „…se zkrátka staří Slované svou povahou docela podobali jiným národům barbarským, také Germánům. Rovněž poznána nesprávnost názoru, že staří Slované byli od pradávna vždy a výhradně zemědělci, že se vzděláváním půdy zabývali od počátku více než Germáni. Shledalo se, že někteří Slované ještě v době pozdní, ve stol. XI. a XII., trvali ve stavu polokočovném, jsouce pastýři, ne zemědělci.“

 

Herderův atribut pro Slovany „měkcí a poddajní“, v textech obrozenců neoprávněně používaný ve výlučně kladné podobě jako „holubičí trpěliví Slované“, „jemní Slované“, koexistuje bez problému s Kollárovým atributem „zmužilí“ či Hankovým „chrabří“, „bojovní“ Slované. V českých textech se uplatňovala běžně praxe, že charakteristika „statečný“, pokud se jednalo o národ německý a maďarský, se nahrazovala termíny „loupežný“, „divoký“, „vandalský“ nebo „barbarský“. Proti tehdy obvyklé charakteristice Čechů jako „oddávajících se neomezenému pití a choutkám pohlavního pudu“ staví Pavel Josef Šafařík „harm- und arglose Heiterkeit (bezstarostnou a bezelstnou veselost)“ a Jan Kollár „nevinnou veselost“. Proti charakteristikám Slovanů a Čechů jako „divokých“ (posun krutosti připisované Slovanům do neutrálnější polohy) namítá Šafařík, že „pocházejí-li Slované od Indóv, mohli-li býti divocí“. Slované se rovnou označují za „vzdělané“. Atribut „starobylý“, pro ně používaný, implicitně polemizuje s německým tvrzením „asijský, v Evropě nepůvodní“, atribut „čistotní“ a Kollárova mytologie bílé barvy jako barvy slovanské odráží výtky o nedostatečné hygieně Slovanů.

 

Poznámka. Jako by to potvrzoval terminus technicus banho checo (česká koupel /lázeň/) používaný dodnes v Brazílii pro osoby nedostatečně dbající o tělesnou hygienu, které se vůči okolí prozrazují zápachem potu. Je to jazyková petrifikace brazilské zkušenosti s českými zaměstnanci fy Baťa, mezi válkami tam vyslanými. V Česku je dodnes prakticky neznámo, že Brazilci si potrpí na čisté oblečení, k čemuž se samozřejmostí patří, aby nebyli cítit potem.

 

Josef Mánes byl jedním z prvních malířů, kteří hledali ztraceného ducha národa, jenž měl být podle tehdejších představ ukryt na nezkaženém českém venkově. Nenašel ho, ani jeho následovníci ho nenalezli, nicméně z vlastní, idealizované a bludné představy o vesnickém ráji se Mánesovi podařilo doslova vybájit novou českou národní kulturu, jež byla plná českoslovanské lepotvárnosti (dobový terminus technicus) a znázorněná v Mánesových obrazech a kresbách ve stylu, co Čech, to Přemysl Oráč, co Čech, to muzikant. Nikomu nevadilo, že Josef Mánes nedovedl česky a že text v češtině k litografiím a reprodukcím jeho Domova a dalším dílům s národnostní tématikou si musel nechat přeložit od Karla Jaromíra Erbena ze svého rodného jazyka – němčiny.

 

Vrcholem Mánesovy fascinace folklorem je jím namalovaná kalendářní deska na pražském staroměstském orloji, zhutněná to představa o bezkonfliktním idylickém venkově, kde žijí šťastní, hrdí, krásní, čistotní a spokojení lidé, byť byli ve skutečnosti upracovaní až sedření, primitivní a přiměřeně tomu se kulturně projevující. Očividný rozpor mezi idealizovanou vizí českých obrozenců a vesnickou realitou vyvolal u národně zapálených jedinců Čechů snahu popírat realitu a nahrazovat ji vykonstruovanou iluzí. Na jedné straně se sbíraly lidové písně, malíři zachycovali vesničany oblečené ve slavnostních krojích a při různých činnostech, na straně druhé se tento materiál vždy upravoval tak, aby vyhovoval představám o jazykově českonárodním vesnickém ideálu. Z básniček a textů písní mizely vulgarismy, z maleb dřevěných chalup bída a bláto. „Ano, ty prosté chaloupky staly se národu českému Bethlemem, v němž zrodili se ti, kdo vedeni a síleni jasnou hvězdou činorodé lásky vlastenecké, ducha svého geniem a od srdce zlatého zápalem národ český opět křísili,“ popsal dobové uhranutí českým venkovem v roce 1885 básník a novinář Josef Barák. Přitom, když byla o šest let později na Zemské jubilejní výstavě v Praze představeny české chalupy coby prazdroj zmrtvýchvstání českého národa, nešlo o reálná obydlí nebo jejich kopie. Komplex budov pro výstavu zcela nově navrhl architekt Antonín Wiehl z jemu nejsympatičtějších částí různých stavení, roubenek jím nalezených ve všech koutech země.

 

Existence novodobého českého národa je tedy od počátku založena na podvodech.

 

 

https://www.historieblog.cz/2021/03/narodni-myty-podvrhy-a-lzi-1-lhani-ve-jmenu-jazykove-ceskeho-naroda/#more-5112

 

 

 

 

Protestující proti výroku paní Pekarové-Adamové lžou

Tomáš Krystlík 

Václav Klaus jr.: „16. března 1939 byl Adolfem Hitlerem vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Podle předsedkyně TOP 09, paní Pekarové, byl protektorát autonomní. Paní poslankyně Pekarová: A) cíleně lže, B) nezná význam slova autonomní, C) nezná českou historii, D) popírá nacistické zločiny spáchané na českých občanech. Ten status byste měla smazat a omluvit se. Váš výrok je naprosto nepřijatelný a urážlivý vůči obětem německé okupace.“

Vznikem útvaru zvaného Protektorat Böhmen und Mähren, pane Klausi mladší, říšská vláda převzala jen resorty zahraničních věcí, financí, hospodářství a obrany. Všechny ostatní resorty zůstaly protektorátní české vládě a českým úřadům a to včetně rasové perzekuce! Autonomie v protektorátu byla rozsáhlejší než měli Češi za monarchie. To si uvědomovali i Hitler s Háchou, kteří dlouhá léta prožili ve Vídni. Říšský protektor Konstantin von Neurath zasáhl do kompetence české protektorátní vlády pouze v české definici žida tak, aby se shodovala s říšskou, dále se Říše zpřísněným dohledem snažila zamezit, aby se majetek židů v arizaci nerozkradl obdobným způsobem jako po anšlusu (připojení) Rakouska. Říše se snažila prosadit své cíle i neoficiálně – zákulisními tlaky vůči protektorátní vládě. Vystěhovávání židů z bytů, zabavování jejich majetku (výtěžek šel do říšské pokladny), organizaci transportů do terezínského ghetta a všechny další represivní úkony vůči židům na území protektorátu měly na starosti pouze české úřady, přičemž obzvlášť iniciativně, tedy v důsledku krutěji vůči perzekvovaným, si v této věci vedly nižší složky české státní správy. Češi ale židy nezabíjeli. Na deportace z židovského ghetta v Terezíně do vyhlazovacích táborů na východě české úřady již vliv neměly. Kniha Wolfa Grunera Pronásledování Židů v Protektorátu Čechy a Morava, přeložená do češtiny teprve v roce 2019, demaskuje jako první publikace mýtus o nevinnosti Čechů a jejich nulového podílu na holocaustu. Čech, který nechtěl z titulu svého postavení a z moci úřední židy v protektorátu utiskovat, zabavovat jim majetek, vystěhovávat je z bytů, organizovat transporty do ghetta v Terezíně, způsobovat jim újmu z moci úřední, mohl bez následků svůj post v české protektorátní správě opustit a živit se něčím jiným. Nezaměstnanost mu nehrozila – panovala všeobecná pracovní povinnost a volných pracovních míst bylo mnoho. A byli by na tom o hodně lépe, protože živobytí se postupem války zdražovalo a platy úředníků jako jediné se nezvyšovaly. Korunu tomu, pane Klausi jr., nasazujte tvrzením, že předsedkyně TOP 09 popírá tvrzením o autonomii nacistické zločiny spáchané na českých občanech. Jakou souvislost mají nacistickými zločiny s autonomií?

Politolog Michal Bok v souvislosti s výroky paní Pekarové zase uvádí, „že to byli Němci, kteří nám nejprve poté, co nás v Mnichově zradila Francie a opustila Británie, zabrali kus území, které k našemu státu patřilo stovky a v mnohých případech i více než tisíc let... Hned v preambuli (vyhlášení vzniku protektorátu) se přitom dočteme: ,Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země.´“

Francie ČSR nezradila, pane Boku, československá vláda se 21. 9. 1938 (více než týden před mnichovskou konferencí) sama uvolila odstoupit území s více než 50 % Němců Německé říši a tento souhlas nikdy neodvolala. Mnichovská dohoda pak stanovila jen organizační a časový rámec odstupování pohraničních okresů. K poslední větě vašeho výroku jen toto: Od roku 805 musela česká a moravská knížata platit Franské říši roční tribut za zachování míru, jejich území se stala pohraniční markou říše Franské. To trvalo až do vzniku Regnum Bohemiæ, Königreich Böhmen, Království českého v roce 1085, které nikdy od svého vzniku až do počátku republiky v roce 1918 nebylo zcela nezávislé a samostatné (!). Nejdříve bylo součástí Říše franské, pak od roku 843 Říše východofranské, nazývané též Království německé, pak po staletí patřilo ke Svaté říši římské, od roku 1512 ke Svaté říši římské národa německého, aby po jejím rozpadu v roce 1806 bylo až do roku 1918 součástí Rakouského císařství a mezi lety 1815 až 1866 též Německého spolku. Tedy od 9. století nepřetržitě až do roku 1918 patřily české země do německého prostoru, vždy byly součástí vyššího státního útvaru zřízeného pro Němce.

Další nonsens pana Michala Boka: „Pokud by snad Německo zvítězilo ve druhé světové válce, čekalo by Čechy ,konečné řešení české otázky´. V rámci něho by část obyvatelstva byla germanizována a část vysídlena, tedy naložena do dobytčáků a odvezena někam do oblastí na východě. Samozřejmě že tohle ,řešení´ by se týkalo jen těch, kteří by nebyli nacisty před tím nebo v průběhu zavražděni.“

To je nepravda. Pouze 0,015 % Čechům, tj. pouze třem lidem z dvaceti tisíců Čechů (!) teoreticky hrozilo vystěhování do Generalgouvernement nebo dále na východ. Ostatní měli být přenárodněni nebo ponecháni nepřenárodněni na místě – k nalezení v knize Detlefa Brandese Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Prostor, Praha 2015.

Pavel Skácel upozorňuje, že „mladší rychle zapomněli na ztrátu 360 000 lidí příslušníků našeho národa,“ což je oblíbený český mýtus. Počet zahynulých Čechů čítá odhadem nejvýše 43 249 osob, židé a cikáni nezapočteni.

Tvrdíte také, pane Skácele, že „Němci sami nemají nárok žádat jejich zrušení“ (Benešových dekretů). Kdo jiný má ale právo žádat napravení bezpráví než poškození? Ti, kteří se na úkor vyhnaných obohatili? Ts, ts, ts!

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Protestujici-proti-vyroku-pani-Pekarove-Adamove-lzou-657659

Výše uvedený text přežvýkaný redaktorem Parlamentních listů  https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/-Zidy-do-Terezina-transportovali-Cesi-Cesko-nemecky-spisovatel-se-postavil-za-Pekarovou-A-pak-napadl-Benesovy-dekrety-657695

ŽIVÉ JAZYKY VE VYŠŠÍM ŠKOLSTVÍ

Na co čeští historici s oblibou zapomínají 12

Tomáš Krystlík

Čeští historici tvrdí, že v roce 1784 byl zaveden v českých zemích jako úřední jazyk němčina. To je ale lež, císař Josef II. jen ustavil na gymnáziích jako vyučovací jazyk místo latiny jazyk živý – němčinu – taktéž i na pražské Karlo-Ferdinandově universitě, přičemž fakulty bohoslovecká a lékařská si zachovaly i nadále latinu jako vyučovací jazyk; v němčině a také v češtině se na těchto fakultách vyučovaly jen pastorální teologie a kursy pro porodní báby. Josefovým záměrem bylo, aby do úřadů a na vyšší posty státní a komunální správy přicházeli v budoucnu lidé používající jako dorozumívací jazyk němčinu a ne jiné jazyky rakouské říše.

Proč byla čeština při náhradě latiny živým jazykem ve vyšším školství ignorována? Německá slovní zásoba odpovídala potřebě doby, měla i názvosloví odborné, čeština tyto požadavky nesplňovala. Nejen tehdy, ale prakticky další jedno století až do posledních desetiletí 19. století, až do roku 1882, kdy byla rozdělena pražská universita na německou a českou část. Kodifikace češtiny byla ukončena až vydáním Slovníku spisovného jazyka českého, jehož první díl vyšel v roce 1939 za protektorátu (sic). Nedostatečnost češtiny přetrvává dodnes. Podíváte-li se detailněji na české názvosloví v jednotlivých oborech, tak často chybí, neexistuje. Je to ale umně zamaskováno a člověk na to přijde jen tehdy, překládá-li odborné texty, zejména z němčiny, do češtiny. 

Tomáš G. Masaryk a Hubert Gordon Schauer věděli velmi dobře, kde by Češi již byli, kdyby nemuseli vynakládat tolik energie na obnovu českého národa na jazykovém základě. Proto vznikla diskuse vyvolaná Schauerovým článkem v prvním čísle časopisu Čas v prosinci 1886 s názvem Naše dvě otázky, zda se vůbec vyplatí chybějící české názvosloví vytvářet, zda není vhodnější se rovnou vyjadřovat německy při zachování si pocitu češství, obdobně jako Irové mluví anglicky, a nevyčerpávat se budováním jazykově odlišné kultury. Výbuch národoveckého hněvu byl tak velký, že dohnal Schauera k sebevraždě [Zeman 2002], jiné zdroje uvádějí jako příčinu smrti tuberkulózu. Masaryk, na rozdíl od Schauera, o tomto problému mlčel 44 let, až do 19. 11. 1930, kdy v dopise historikovi Václavu Chaloupeckému spatřoval ve slabosti české kultury důvod, proč nedokázala vyvinout na Slováky dostatečně silný vliv, hlavně při sjednocení se na jednom spisovném jazyce: „Jako Češi, tak i Slováci potřebovali a potřebují kulturně němčinu. V tom jest i slabost.“ [Zeman 2002] 

Latina ostatně měla dlouhou výdrž jako dorozumívací řeč i mimo vyšší školství a univerzity; do roku 1844 byla jednací řečí uherského říšského sněmu a po většinu 19. století byla úřední řečí v celé řadě uherských komitátů (z latiny: hrabství, též stolice, župa).

I jiné aspekty podporovaly používání němčiny ve vysokém školství. Většina slovanských absolventů pražské univerzity byli právníci, kteří němčinu museli používat denně, tedy ji dokonale zvládnout. Na pražské univerzitě se přednášelo i česky. Zájem studentů o přednášky v češtině byl nevalný, a to dokonce i mezi studenty filozofické fakulty, kde se vyučovala slavistika a kde byli studenti českého jazyka v převaze; zatímco v roce 1849 se na přednášky slavistiky v češtině zapsala stovka studentů, o pět let později to bylo šest studentů, a v roce 1855 jen tři. Znalost němčiny byla nezbytnou podmínkou vzdělání, tedy i sociálního vzestupu. Pražská technika se rozdělila v roce 1869, a v roce 1882 se čeština prosadila na pražské univerzitě politickým rozdělením univerzity na část německou a českou poté, co už v předchozích letech značná část výuky probíhala alternativně v češtině. 

Základní stupeň školního vzdělání v českých zemích tvořily české nebo německé tříleté triviální školy (z latinského trivium, česky trojcestí, protože se v nich vyučovaly kromě náboženství jen tři předměty: psaní, čtení a počítání), na ně navazovaly taktéž tříleté hlavní školy s vyučovacím jazykem už jen německým a absolvováním hlavní školy končila povinná školní docházka. Pak následovala šestiletá gymnázia s vyučovacím jazykem německým. Neblahý vliv českého obrozenectví spočíval v tom, že žák v české triviální škole si jakžtakž osvojil, ale neupevnil české názvosloví, a v následné hlavní škole se seznamoval s německým výrazivem, které často nemělo v češtině, pro její zaostalost, ekvivalent. Pokud žáci z českých triviálních škol nepokračovali po hlavní škole ve studiu gymnaziálním, neosvojili si pořádně hlavní dorozumívací jazyk vzdělanců, němčinu [Hroch]. U žáka přestupujícího z německé triviální školy do hlavní tento problém logicky odpadal. Tímto způsobem děti vychovávané a zpočátku vzdělávané v českém jazyce si tím nesly s sebou do dospělosti vzdělanostní deficit, který se vyrovnal teprve dokonalým zvládnutím němčiny. Výsledkem bylo, že němčinu ovládalo mnoho vzdělaných Čechů, všichni, kteří prošli vyšším školstvím, kdežto jen nevýznamná malá část z řad Němců českých zemí uměla česky. O útisk se nejednalo, příčinou byl stav češtiny, její nedokonalost, zanedbanost.

Na druhou stranu školní docházka, která naučila děti číst, zapojovala lidové vrstvy do systému oběhu informací, a to vlastní četbou. Zde by gramotným, znalým českého jazyka, byly bývaly nápomocny tzv. konverzační lexikony, jednojazyčné slovníky vysvětlující význam všech slov, i cizích termínů, ve slovní zásobě. Lexika byla již tehdy, přísně vzato již od roku 1708, avšak zejména ke konci 18. století k dispozici v němčině, ale ne v češtině. Proto v roce 1850 podává František Palacký Sboru pro vzdělávání české řeči a literatury návrh na přípravu českého konverzačního jednojazyčného slovníku. Jedenáctidílný tzv. Riegerův slovník naučný po způsobu Brockhausova konverzačního lexikonu (navzdory názvu to byla encyklopedie) sice v létech 1860–1874 vyšel. Dodnes ale žádný český jednojazyčný univerzální výkladový slovník stručně vysvětlující význam slov neexistuje, pouze slovník spisovného jazyka českého.

Na nižší vzdělanost česky mluvícího obyvatelstva lze usuzovat z Palackého zdůvodnění nutnosti vydávání dvou časopisů Vlasteneckého musea v Čechách (Vaterländisches Museum in Böhmen, dnes Národní muzeum – všimněte si významového posunu v názvu) z 27. 12. 1825, a to s rozlišným obsahem a periodicitou. Podle Františka Palackého měly oba časopisy též „působit na vědecký a umělecký život národa“. Palacký dále v návrhu psal, že v literární činnosti i v každodenním styku používají obyvatelé Čech dvojí jazyk, z nichž čeština je historickým národním jazykem a jazykem větší části lidu, kdežto němčina je obvyklejším jazykem styku mezi vzdělanci. Národ tedy zahrnoval podle Palackého všechny obyvatele Čech bez ohledu na jazyk, tedy byl dvojjazyčný. (Tento názor Palacký poté opustil a vrátil se k němu až po 43 letech.) Palacký počítal s tím, že německý muzejní měsíčník bude mít odborný ráz s přísně vědeckým aparátem, takže by soupeřil s obdobnými časopisy v zahraničí a obhajoval by český národ proti nespravedlivým úsudkům a hodnocením z ciziny. Pro český muzejní čtvrtletník vytyčil Palacký méně náročný cíl: vzdělávat širší čtenářskou obec srozumitelným objasňováním vědeckých poznatků, prosazovat český spisovný jazyk a zveřejňování příspěvků též z oblasti krásné literatury. Nutno podotknout, že tehdy se zastával názor, prezentovaný také Josefem Jungmannem, že kdo z Čechů mimo nutnou potřebu používá místo češtiny cizí jazyk, zříká se české národnosti [Kořalka]. 

Konzistořím římskokatolické církve byly známy etnické poměry v Čechách a uvědomovaly si, že nelze problém vyřešit prostou germanizací [Hroch]. Vzdělanostní asymetrie mezi prostým lidem hovořícím pouze česky na jedné straně a vzdělanci a šlechtou na straně druhé, používajícími, když ne výhradně, tak převážně němčinu, byla příčinou nezdaru představy Bernarda Bolzana o českém národě dvou jazyků. Kdo ze vzdělanců byl ochoten čekat několik desetiletí (ve skutečnosti to trvalo přibližně století), než čeština, beznadějně nepostačující terminologicky požadavkům vědy, řemesel, obchodu, později průmyslu, to dotáhne na úroveň němčiny? Nedá se ani říci, že se jí to podařilo, protože terminologické deficity češtiny vůči němčině v některých specializovaných oborech trvají dodnes a jsou jen umně zamaskovány. Palacký ale při zpracování hesla Böhmen (Čechy) pro Brockhausův konverzační lexikon v roce 1833 tvrdil, že čeština se již stala formou i obsahem evropským jazykem, vyhovujícím téměř všem požadavkům doby v umění a vědě. Pravda to nebyla.

Rakouské mocnářství se nesnažilo potlačit užívání češtiny nebo klást jejímu rozšíření překážky, naopak. Centrální úřady ve Vídni češtinu respektovaly, nechávaly zákony, výnosy a nařízení ihned překládat do češtiny – vydávaly je česky ve stejný den jako jejich německé znění. Český jazyk se vyučoval nejdříve mimo české země na Vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt), na vídeňské univerzitě, v obou institucích byla zřízena katedra českého jazyka v roce 1775, ve vojenské ženijní škole ve Vídni, na Tereziánské stavovské akademii atd. Ironií je, že na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě vznikla katedra češtiny až o sedmnáct let později, v roce 1792 [Pernes 2006]. V roce 1848 byla ve Vídni ustavena komise, jejímž úkolem bylo vytvoření české úřední terminologie, což byl vážně míněný pokus rakouského mocnářství o odstranění nedostatečnosti a zanedbanosti českého jazyka alespoň v této oblasti [Glotz].

Literatura:

Glotz, Peter: Die Vertreibung: Böhmen als Lehrstück. Ullstein, München 2003; česky: Vyhnání. České země jako poučný případ. Paseka, Praha 2006 

Hroch, Miroslav: Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Mladá fronta, Praha 1999

Kořalka, Jiří: František Palacký (1798–1876). Životopis. Argo, Praha 1998 

Pernes, Jiří: Pod habsburským orlem. České země a Rakousko-Uhersko na přelomu 19. a 20. století. Brána, Praha 2006

Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002

https://www.historieblog.cz/2021/03/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-12/#more-5054

Opětovné vládní plácnutí do vody

Tomáš Krystlík

 

Co česká vláda nařizuje obyvatelstvu od 1. března, je jasné. Jsou to ale zákazy a opatření k ničemu nevedoucí, protože kolik lidí dnes cestuje jen tak z radosti mezi okresy, případně na výlet, když na lyže už od března asi jezdit nebudou? Většinou jen za prací, méně často někoho navštívit. Za prací či k lékaři budou lidé i nadále smět mimo okres, takže viry SARS-CoV-2 různých mutací si budou smět brát s sebou, vládní nařízení sem nebo tam. Tudy účinná cesta k omezení epidemie určitě nevede.

 

Ani povinné nošení respirátorů v práci, v obchodech, ve veřejné dopravě epidemii účinně neomezí (roušky na ulici už vůbec ne, pokud odstupy jsou alespoň dva metry), protože mezery mezi obličejem a respirátorem snižují jejich účinnost o desítky procent a jejich nositelé nejsou vyškolený zdravotnický personál, který věnuje pozornost nejpřiléhavějšímu usazení masky a hlavně, mění je po pár hodinách dříve, než ztratí svou ochrannou schopnost.  

 

Statisticky se nejvíce lidí nakazí v práci, na druhém místě je rodina, přesněji osazenstvo jejich obydlí, bytu. S přenosem nákazy uvnitř jedné domácnosti nelze prakticky nic učinit. Ale v podnicích ano, okamžitě a velmi účinně! Tam, kde jsou závodní jídelny, tak je okamžitě zavřít, nelze přece předpokládat, že by se SARS-CoV-2 v nich na rozdíl od zavřených restaurací a hospod nešířil, a přikázat s okamžitou platností pravidelné testování všech zaměstnanců na Covid-19 přímo na pracovišti. Stát a zdravotní pojišťovny by měly zaměstnavatelům náklady na to hradit. Ty určitě nebudou vyšší než následný pobyt nemocných s Covidem-19 na lůžkách jednotek intenzivní péče! A nejnovější opatření vlády? Od 1. března vláda testy na pracovištích pouze doporučila. To je přímo skandální!

 

Další neblahý fenomén, který je nutné potlačit, je, že statisticky 46 % všech zaměstnanců v ČR chodí do práce i s příznaky Covidu-19, obávajíce se finanční ztráty přechodem na nemocenskou. Představte si, že ve Škoda Auto takto čistě statisticky chodí do práce přes 15 tisíc zaměstnanců s příznaky Covidu-19! Možná i více. Na nemocenské s touto diagnózou je ale jen necelých sedm stovek z 33 tisíc. Důvodem je omezená výše nemocenské při průměrném platu ve Škoda Auto přes 50 tisíc hrubého měsíčně. Náprava? Opět jednoduchá. Použijme jako příklad Německo. Tam již několik desetiletí v prvních šesti týdnech pracovní neschopnosti hradí nemocnému jeho průměrný plat zaměstnavatel (kvůli různým příplatkům nevypláceným každý měsíc bere tedy více, než kdyby pracoval) a sedmý týden teprve začne dostávat od zdravotní pojišťovny místo platu nemocenskou. K tomu během coronavirové epidemie existuje a doporučuje se možnost si zařídit pracovní neschopnost maximálně na dva týdny pouhým telefonátem lékaři bez návštěvy ordinace. Kdyby česká vláda něco obdobného nařídila třeba jen po dobu epidemie, rázem by byl problém vyřešen. Lidé s příznaky Covidu-19 by se do práce kvůli penězům pak neobtěžovali a pár pošuků by vychytaly povinné testy na pracovišti.

 

Také je naléhavě třeba zakázat přihlížení sportovním utkáním a zápasům veškerému obecenstvu a to bez výjimky stejně, jak tomu je od začátku první vlny epidemie v západní Evropě dodnes. V ČR od října 2020 platí vládní (Prymulovo) omezení jejich počtu na 3000 na otevřených stadionech nebo pod širým nebem a 1000 v uzavřených. Prymula svou nedávnou návštěvou fotbalu připomněl, že nařízení je dodnes v platnosti, a evidentně bude platit i po 1. 3. 2021! A pár takových zápasů s obecenstvem spustí další vlnu epidemie stejně jako začátek české hokejové sezóny v září 2020.

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Opetovne-vladni-placnuti-do-vody-655491

Doplnění (01. 03.)

Připadám si jako předseda vlády, protože vláda hodlá po přečtení mého blogspotu zavést povinné testování do závodů, zavřít závodní jídelny a zvýšit nemocenskou na 100 % mzdy.

Doplnění (02. 03.)

Závodní jídelny nebudou zavřeny, ale smět u stolu bude smět jen jeden strávník nebo vícero ale dva metry od sebe. Budou nataženy plexisklové stěny.  

 

   

 

 

 

 

Fatální chyby českého státu

Tomáš Krystlík

Proč ČR se drží ve světové špičce v počtu onemocnění a úmrtí na COVID-19 vztažených ke sto tisícům obyvatel? Protože česká vláda udělala tři fatální chyby. Za čtvrtou, neméně fatální příčinu může mentalita českého obyvatelstva. 

První fatální chyba. Celá západní Evropa již na počátku první vlny epidemie loni na jaře (!) zakázala přítomnost diváků na všech sportovních soutěžích a zápasech bez výjimky. A dodnes bez přerušení zákaz platí. Nikoliv tak Česká republika, kdy se začátkem října (!) dovědělo obyvatelstvo z úst plukovníka Prymuly, že vláda s okamžitou platností omezuje maximální počet diváků na zavřených stadionech na 1000, na otevřených na 3000, což platí dodnes! Přitom shluky lidí, kde se křičí nebo zpívá, jsou přímo ideálními hotspoty.

Druhá fatální chyba. Český stát, přesněji hygienické stanice nebyly schopny po určitá dlouhá období epidemie SARS-CoV-2 řádně vyhledávat kontakty nakažených s nenakaženými kvůli nedostatku lidí. Trasování pomocí mobilní telefonní sítě a bluetooth kontaktů mezi moderními telefony se nezdařilo. Celé léto až do vypuknutí druhé vlny epidemie na podzim měl český stát na to, aby se hygienické stanice personálně posílily o stovky telefonistů in spe k obvolávání lidí, kteří přišli do kontaktu s nakaženými, tedy trasovali klasicky. Hygienické stanice se bránily náboru dobrovolníků tvrzením, že nejsou odborně kvalifikovaní. A stát to nechal být. Takže dodnes se řádně netrasuje. Odkdy je k prostému telefonování potřeba zdravotnická kvalifikace? 

Třetí fatální chyba. Český stát zcela zanedbal, ani se logisticky nepřipravil na celostátní očkování proti viru, i když bylo během první vlny jasné, že jediná cesta, jak z epidemie ven, vede přes vakcinaci, až bude k dispozici. 

O čtvrtou fatální příčinu se stará česká mentalita. Pokud možno neplnit, obejít státní règlement, což se projevuje téměř vždy a všude. Češi se svorně již od doby mocnářství domnívají, že zákony a nařízení platí maximálně pro druhé, ne však pro mne, moji rodinu, okruh známých nebo přátel.

Co by se asi mělo smysluplného učinit, aby se omezila nákaza SARS-CoV-2 v Česku? Vláda ještě váhá (článek psán 25. 2.) a jako vždy vymyslí něco zcela nebo téměř neúčinného. 

Vyplatilo by se zavést pravidelné testy na covid-19 u všech zaměstnanců (a ve školách, až budou otevřeny) placené zdravotními pojišťovnami, připravit se konečně na rozsáhlou vakcinaci obyvatelstva, zamezit dnešnímu protekčnímu očkování. Přestoupí-li míra nakažení na pracovišti určitý limit, je nutné celý nakažený provoz zavřít nebo osazenstvo držet v přísné karanténě, jako tomu bylo při první vlně SARS- CoV-2 loni na jaře v Německu na některých jatkách, kde pracovali převážně Rumuni napěchovaní na ubytovnách, v jídelnách i na pracovišti, nebo obdobně ve Velké Británii Poláci. Osobně jsem o podobném případu v ČR nečetl, ale skoro jistě se několik takových obdobných promořených provozů i zde muselo vyskytnout. Je to zřejmě státní nebo komunální správou dodnes zcela zanedbaná oblast navzdory tomu, že existence nynějších hotspotů SARS-CoV-2 v několika okresech přímo k takové inspekci a opatřením vybízí. Stačí si přečíst reportáže o situaci v tamních montovnách. 

Všeobecná omezení cestování mezi kraji, okresy nebo k pohybu určené maximální vzdáleností od domova nebo i omezením časovým nic nepřinesou, nebo velmi málo. Navíc je to obtížné a drahé kontrolovat. Lze ovšem apelovat na obyvatelstvo, tedy ne zakázat, aby omezilo vzájemné navštěvování se, slavení narozenin, jmenin a podobně a to i v rámci jedné rodiny, pokud nebydlí všichni oslavující v jednom a tomtéž bytě. Pro snížení šíření viru je naprosto nezbytné redukovat vzájemné kontakty, což je dnes de facto již jen jediná prevence. Další možností je už jen zakázat lidem chodit do práce, což celostátně nebo v rámci okresu či kraje nelze.

Zavedení povinnosti nosit respirátory místo roušek je v podstatě k ničemu. Všimli jste si, jak se v této souvislosti rapidně zmnožily v médiích články poukazující na skutečnost, že účinnost roušek a respirátorů je přímo závislá od utěsnění mezer mezi nimi a obličejem, čehož nelze dosáhnout ani v ideálním případě. Ledaže bychom respirátory si k obličeji přilepili. Eufemisticky se tvrdí, že při nedokonalém přilnutí k obličeji následkem každého nasazení klesá účinnost ochrany rouškami i respirátory FFP2 o několik desítek procent – takže jinými slovy jsou v praxi k ničemu!

Naprosté selhání státu například nastalo v sobotu 20.2. u fotbalového stadionu Bohemians Praha (https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/zdravotnictvi/-Stovky-lidi-S-chlastem-v-ruce-bez-rousek-policajti-stali-za-rohem-a-kecali-Neskutecne-FOTO-ze-stadionu-Bohemky-z-tohoto-vikendu-655074) Z fotografií je patrno, jak početný dav fanoušků hodlá sledovat a sleduje zápas ze štaflí a podobných vyvyšujících předmětů přes plot a přitom popíjí, kouří, baví se za přihlížení policajtů ze čtyř policejních hlídkových vozů. Po skončení zápasu přešli fanoušci do blízkého parku a popíjeli skupinově svorně dál. Policie opět nezakročila. Zde český stát hanebně selhal.

Viděl jsem fotku z domácí oslavy narozenin, kde se do objektivu od pokojového stolu díval necelý tucet dospělých. Jak tedy docílit, aby lidé opravdu omezili své kontakty a to i v rámci své širší rodiny a přátel? Drasticky jim připomenout, že počet Čechů, kteří zemřeli s covidem-10 již tvoří početně přibližně polovinu Čechů (národnostně bez židů), 20 tisíc versus 43 tisíc zahynulých za druhé světové války? To nepůjde, protože jsou školami, politiky a historiky udržováni v mylné představě, že válka si vyžádala 360 tisíc českých životů, takže tomu věřit nebudou. Obrat v chování obyvatelstva ČR a redukce vzájemných setkání mezi nimi lze, bohužel, očekávat až tehdy, zemře-li jim část příbuzenstva a známých s covidem-19 a oni se o tom dovědí. Do té doby se budou řídit svou neblahou českou mentalitou obcházet státní nařízení, ignorovat je, kde se dá i porušovat. Z toho dále automaticky plyne, že jakékoli další přísnější opatření českého státu ve věci epidemie se mine s účinkem. 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Fatalni-chyby-ceskeho-statu-655277

 

„TŘISTALETÁ POROBA”

 Na co čeští historici s oblibou zapomínají (11)

Tomáš Krystlík

V první polovině 16. století dochází k další silné migraci Němců z německy mluvících zemí a Románů z dnešní Itálie do Čech, a tudíž ještě více se vlivem obchodu začíná v Království českém uplatňovat němčina [Dvořák]. Českými historiky zdůrazňovaná germanizace českých zemí po bitvě na Bílé hoře začíná oproti jejich tvrzení o století dříve (!). Před českým stavovským povstáním a jeho porážkou byla země jasně českoněmecká, libo-li německočeská, úřadovalo se německy, česky, král užíval latiny, němčiny nebo románských jazyků. Čeština s němčinou byla rovnoprávná a s výjimkou zemského soudu (pro pány a rytíře) mohl být soudní proces veden v češtině i němčině [Pekař 1990].

Království české bylo dvojjazyčné – v městech se mluvilo převážně německy, na venkově zase česky. Příklon k protestantismu zesiloval působení a postavení němčiny v Království, protože většina protestantských kněží v českých zemí, kterých byl nedostatek, pocházela, byla povolána, ze sousedních německy mluvících protestantských zemí a oni, na rozdíl od římskokatolických kněží, česky neuměli.

Zřejmě kvůli rozsahu používání němčiny v zemi vydali v roce 1615 čeští stavové, to jest stav vysoké šlechty, stav rytířský a stav měst, obranné nařízení, jakýsi jazykový zákon, kterým přikázali, aby se všechny děti v Čechách učily česky. Jen tak získají z dědictví po rodičích dvojnásobný podíl dědického podílu a nemovitý majetek, kdežto děti, které se česky nenaučí, smějí zdědit jen peníze a věci movité. S okamžitou platností nesměl být též žádný cizozemec přijat do země, dokud se nenaučí česky, a jeho potomci až do třetího kolena nesměli zastávat úřad, což ale neplatilo pro cizojazyčné obyvatelstvo již v zemi usedlé. Jenže bylo to nařízení zcela neúčinné, protože se nedalo kontrolovat. Neexistovala povinná školní docházka; jak tedy zjistit, kdo, kde a kdy se češtině učí? Co mělo být ještě pokládáno za znalost češtiny a co už ne? Německy mluvící obyvatele Království českého ono nařízení neohrožovalo, ani se tím necítili omezeni v zemi již sídlili po staletí a němčina byla odjakživa dorozumívací řečí v celé zemi [Kučera, R. 1992, Rádl]. 

Zvolený český král Fridrich Falcký se proti Habsburkům spojil s Turky. Sultán Osman II. mu byl ochoten poskytnout pomoc, za kterou mu Fridrich přislíbil 12. 7. 1620 částku 700 tisíc tolarů ročně, a že „bude s královstvím Českým a provinciemi vždycky sultánu ve věrnosti a oddanosti státi.“ [Kryštůfek] Tak se stalo Regnum Bohemi? vazalem Osmanské říše, hlavního nepřítele křesťanstva. Listinu se žádostí českých stavů o osmanskou pomoc, dokazující, že jim šlo jen o moc bez ohledu na to, že tím ohrozí celou křesťanskou Evropu, se prý František Palacký při studiu dokumentů z vatikánského archivu v roce 1837 v Římě údajně snažil sprovodit se světa sežvýkáním a pozřením, čímž si, přistižen, vysloužil doživotní zákaz bádání v tamějším archivu. Nelze to však dokázat, protože Vatikán nic nepotvrzuje ani nedementuje. Vyberte si. 

Potlačené české stavovské povstání ukončené bitvou na Bílé hoře (8. 11. 1620) bylo první fází prvního celoevropského válečného konfliktu, třicetileté války. V bitvě na Bílé hoře bojovali Němci proti sobě, Češi proti Čechům a podobně, byli to najatí vojáci, v žádném případě to nebyl konflikt národnostní – pojem národ, vlast v dnešním smyslu byly vytvořeny teprve na přelomu 18. a 19. století a ruče zneužity českými historiky v popisu českého stavovského povstání. Stavovské vojsko bylo armádou složenou mimo jiné z vojáků z Čech, Slezska, obojí Lužice, Moravy, Horních a Dolních Rakous, z německých zemí, Uher, k tomu i Holanďané, Angličani a Skotové. Císařskou (Svaté říše římské národa německého) a ligistickou armádu (německé Katolické ligy) tvořili vojáci z Čech, Moravy, Rakous, Bavorska, Valonska, Španělska, Neapolska a Francie. Na straně katolické habsburského císaře Ferdinanda II. Štýrského bojovala i protestantská vojska saského kurfiřta Johanna Georga I. von Sachsen (Jana Jiřího I. Saského). Prohráli však čeští a němečtí protestanté Království českého.

Ze 27 vůdců stavovského povstání, českých pánů (zemsky), popravených 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí v Praze, bylo 11 Němců neznajících česky [Jaksch 1990]. Ve skutečnosti byli příslušníky panského stavu jen tři z nich, ostatní byli rytíři a měšťané. Čechy a Moravu pak opouštěli čeští bratři a příslušníci dalších protestantských denominací pro svou víru, které se nechtěli vzdát, kvůli prosazované, původně protestantské (!) zásadě cuius regio eius religio (čí země, toho náboženství), zavedené Augšpurským mírem, dohodou mezi císařem a říšskými knížaty z 25. 9. 1555, ukončující období náboženských válek, bok po boku jazykově Češi i Němci, obyvatelé Království českého, z jazykového hlediska v přibližně stejném počtu. V čele rebelujících českých stavů byli německy mluvící ve většině, mezi protestantskými faráři v Království taktéž, takže při sousedství protestantského Saska a Pruska by byli jazykoví Češi při vítězství českých stavů rychle poněmčeni, stejně jak se po roce 1742 stalo Slezanům po odstoupení většiny Slezska Rakouskem Prusku. Antonín Klimek doslova napsal: „Zárukou udržení českého národa byl v té době (po bitvě na Bílé hoře) katolicismus,“ tedy Rakousko (!) [Klimek 2003–2].

Čeští historici to zamlčují, ale v některých částech Království českého mohli protestanté coby svobodní měšťané, šlechtici, nikoli tedy coby poddaní, zůstat nebo se tam přestěhovat, aniž museli konvertovat ke katolictví nebo k víře židovské – do Ašska, což bylo tzv. říšské bezprostřední léno, do Slezska, které tehdy celé patřilo Království českému, Dolní a Horní Lužice, které byly až do roku 1635 patřily Království českému. Pekař uvádí, že z Prahy mimo Království české se tak mezi léty 1624 a 1627 vystěhovalo na 400 měšťanských rodin [Pekař 1990], celkem z Království asi 36 tisíc lidí. Přímým účastníkům povstání propadl majetek, ostatní šlechtici a měšťané, kteří nebyli ochotni konvertovat ke katolicismu nebo k židovskému náboženství, mohli majetek prodat. Pokud to nestihli do svého odchodu ze země, mohli se za účelem jeho prodeje do Čech a na Moravu vracet (!), ne však znova usadit.

Po třicetileté válce byla země zbídačená, podobně jako převážná část německy mluvících zemí; počet obyvatel českého království klesl ze tří milionů na cca 800 000, ze 150 000 selských usedlostí zelo 80 000 prázdnotou. Velké části měst, která byla mnohem více postižena než venkov, byly v sutinách, nebo chyběli obyvatelé. Např. v Táboře bylo 81 % domů opuštěných, v Hradci Králové 70 %, v Litoměřicích 70 % atd. [Dvořák]. Obyvatelstvo bylo třeba nahradit, a protože Češi v jazykovém smyslu mimo hranice království nesídlili, stěhovali se do království vzhledem ke geografické blízkosti především německy mluvící. S Němci a obyvateli z dnešního Holandska a Belgie přicházeli Románi z dnešní Francie, Itálie i jiní. Další vzestup přistěhovalectví do země nastal později za Marie Terezie, která začala podporovat podnikání.

V době pobělohorské byly zemské úřady pevně české, obsazeny českou šlechtou (zemsky). Mezi bitvou na Bílé hoře a tereziánskými reformami nezastával žádný cizinec důležitý úřad v zemi, jako byl úřad nejvyššího pražského purkrabího, českého kancléře, nejvyššího hofmistra, soudce, maršálka, komořího, prezidenta české komory a prezidenta apelačního dvora. Kromě toho příslušníci české šlechty měli vysoké funkce v císařských radách ve Vídni. Je pravda, že v té době cizí šlechta stejně jako předtím do českých zemí přicházela, ale nezískala politickou moc – původní šlechta ji z rukou nepustila navzdory tomu, že se o to někteří císaři snažili. Zemské sněmy se scházely jednou do roka. I z toho plyne, že veškerá absolutistická opatření musela být schválena a uvedena v život šlechtou českou.

Po bitvě na Bílé hoře se části majetku po protestantské šlechtě zmocnili i cizí vojenští dobrodruzi, avšak zdaleka největší část majetku si přisvojila šlechta česká (zemsky). Historik Josef Pekař uvádí, že statky zkonfiskované po Bílé hoře česká šlechta většinou skoupila nebo je dostala darem, a další historik Kamil Krofta dokázal, že úbytek česky mluvící šlechty, která odešla z náboženských důvodů, byl kompenzován vyhnáním německy mluvící české šlechty ze stejných důvodů, a jejich majetek většinou připadl zůstavší šlechtě české [Groulík].

Zde je namístě odhadnout následky potlačení stavovského povstání a třicetileté války pro složení obyvatelstva Čech a Moravy (ze Slezska protestanté odejít nemuseli). Česky i německy mluvící obyvatelstvo Čech a Moravy ztratilo exodem protestantů velkou část svých elitních vrstev, protože nesvobodní (poddaní) odejít nesměli, a složení obyvatelstva se tak vychýlilo ve prospěch ekonomicky a sociálně nízkých vrstev. Zatímco tuto vzdělanostní ztrátu u německy mluvícího obyvatelstva Čech a Moravy nahradilo přistěhovalectví po třicetileté válce, u českého ji nebylo čím nahradit, katoličtí Češi mimo Království nežili, byť později byla zčásti kompenzována německy hovořícími, kteří se během generací počeštili. V této souvislosti je třeba též připomenout, že německá příjmení byla v Království českém v převaze již v druhé polovině 16. století (!), tedy před bitvou na Bílé hoře a před exodem protestantů ze země. Berní rula z roku 1654 a soupisy poddaných z té doby vykazovaly z 800 tisíc obyvatel, které přežily třicetiletou válku, 500 tisíc nositelů německých příjmení. To vše ještě před začátkem nového přílivu přistěhovalců, kterým se podíl německého obyvatelstva, tedy i německých příjmení, nutně zvýšil. Z příjmení sice nelze stanovit poměr česky a německy mluvících, protože se počešťovala nebo poněmčovala, jejich nositelé též, nicméně určité vodítko to je. Že po několika dalších generacích a staletích česky mluvící výrazně převýšili německy hovořící, nakonec nelze vysvětlit jinak než přechodem německy mluvících k češtině, protože porodnost obou jazykových skupin se tehdy prakticky nelišila a pozdější vyšší natalitou česky mluvících se to zcela zdůvodnit nedá.   

Za zmínku stojí též sociální složení obyvatelstva. Například v roce 1770 vykazovalo z 12 055 obyvatel pražského Starého Města 58 % německá příjmení s tím, že je mělo 91 % všech univerzitně vzdělaných, 71 % kněží, 70 % studentů, leč u kočích se německá příjmení vyskytovala jen v 38 % a u nádeníků ve 34 % [Müller 1943–1, Müller 1943–2]. Z výše uvedených skutečností lze usuzovat i na příčiny totálního úpadku českého jazyka od exodu protestantů až do začátku 19. století – chyběli vzdělanci, kteří by se o český jazyk starali, aby odpovídal terminologicky požadavkům doby a aby se v něm mohlo vyučovat ve vyšším školství.

Do ostrého protikladu vůči vrcholnému období českého národního jazyka a písemnictví před rokem 1620 postavil období po bitvě na Bílé hoře a po třicetileté válce František Palacký. Vylíčil obrovské zbídačení země, snížení počtu obyvatel Čech a Moravy v důsledku nuceného vystěhovalectví, válečných hrůz, hladu a nemocí, úpadek vědy a vzdělanosti. Odsoudil ničení českých knih prohlašovaných za kacířské, úpadek češtiny a jazykové odcizení vyšších vrstev národa (v originále Nation, nikoliv Volk). Podle něho tak vzniklo nebezpečí, že by slovanská část obyvatelstva Čech a Moravy po několika generacích mohla přestat existovat. A jako první použil pro toto období termín geistige Finsternis (duchovní temno) [Kořalka]. Alois Jirásek pak použil název bez adjektiva.

A tak vlivem Palackého, Tomáše Masaryka a Aloise Jiráska vnímají Češi dodnes období po bitvě na Bílé hoře jako tři staletí poroby, období temna, germanizace, potlačování češství a utrpení pod cizí nadvládou, z které se český národ osvobodil až vytvořením republiky. Takto se to vyučovalo a vyučuje v českých školách. Jde o mýtus: o cizí nadvládu se nejednalo, vliv katolické kultury byl kladný a prospěšný, ovšem za cenu rekatolizace. Vyšší školství nebylo ani před tímto obdobím temna jazykově české nebo německé, bylo latinské (!). Zavádění živého jazyka do výuky a vědy se začalo prosazovat teprve v druhé polovině 18. století a postupovalo ze severozápadní Evropy na jih a východ. Bylo to podmíněno tím, že zákony se začaly vydávat v živých jazycích, stejně jako encyklopedie a konverzační lexikony, které otevíraly cestu ke vzdělání lidem latiny neznalým. Dodnes mají Češi v této oblasti obrovské manko. Kvalitní české nezastaralé encyklopedie Češi nemají, první a poslední kvalitní byla Ottova a jednojazyčné univerzální výkladové (tzv. konverzační) slovníky (s krátkým popisem co veškerá slova ve slovní zásobě, i cizí, znamenají) nebyly nikdy zpracovány a dodnes chybí.

Literatura:

Dvořák, Ladislav František: Vnitřní hospodářská politika Československé republiky. In: Kapras, Jan, Němec, Bohumil, Soukup, František (eds.): Idea československého státu. Národní rada československá, Praha 1936

Groulík, Karel: Böhmens Irrweg durch das 20. Jahrhundert. Vlastním nákladem, České Budějovice 1994

Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Langen Müller, München 1990; česky: Cesta Evropy do Postupimi. Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000 (POZOR! České vydání je neúplné – do češtiny nebylo přeloženo 174 stran textu, z pěti dílů v jediném svazku chybí v českém překladu dva.)

Klimek, Antonín: 30. 1. 1933 Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa. Havran, Praha 2003–2

Kořalka, Jiří: František Palacký (1798–1876). Životopis. Argo, Praha 1998 

Kryštůfek, František Xaver: Protestantství v Čechách až do bitvy Bělohorské (?1517–1620). Dědictví sv. Prokopa, Praha 1906. https://archive.org/details/protestantstvv00kryt

Kučera, Rudolf: Kapitoly z dějin střední Evropy. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1992

Müller, Karl Valentin: Zur Rassen- und Volksgeschichte des böhmisch-mährischen Raumes. In: Das Böhmen und Mähren-Buch, Volkskampf und Reichraum. Volk und Reich Verlag, Prag/Amsterdam/Berlin/Wien 1943–1

Müller, Karl Valentin: Deutsches Blut in Böhmen und Mähren, In: Böhmen und Mähren im Werden des Reiches. Volk und Reich Verlag, Prag/Amsterdam/Berlin/Wien/Leipzig 1943–2

Pekař, Josef: O smyslu českých dějin. Rozmluvy, Praha 1990

Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993

https://www.historieblog.cz/2021/02/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-11/

FFP2 to nespasí

Tomáš Krystlík

Česká vláda už neví kudy kam a tak od úterka přikáže ve veřejné dopravě, v obchodech, nemocnicích nosit respirátory místo roušek. Byť se to zdá být krok správným směrem, tak ve skutečnosti tomu tak není. V podstatě je to k ničemu. Vláda sice bude moci tvrdit, že učinila vše, co bylo v lidských silách, aby zabránila šíření SARS-CoV-2, ale pravda to nebude. Zavést povinnost nošení respirátorů minimálně třídy FFP2 má smysl, ale v jiném prostředí. 

V loňské jarní epidemii v ČR onemocnělo covidem-19, posuzováno podle povolání, extrémně málo pokladních v potravinářských řetězcích. Bylo osloveno několik řetězců s dotazem, kolik u nich onemocnělo pokladních po celém státě. Odpověděl jen LIDL ČR s tím, že v celé republice čtyři, které navíc se podle všeho nakazily v soukromí, a též TESCO ohlásilo dvě onemocnělé pokladní. Další oslovené řetězce neodpověděly. Pokladní obecně byly měsíce po většinu pracovní doby v blízkém kontaktu s kupujícími, tedy i infikovanými, odděleny od nich jen pokladním pásem, a k přenosu nákazy přesto nedošlo. Navlhlým hadrem před obličejem to způsobeno nebylo, to by prodavačky musely být nakaženy alespoň řádově srovnatelně jako ostatní obyvatelstvo roušky podle nařízení vlády též nosící. Z toho se dá celkem spolehlivě vysoudit, že obchody nebudou asi místem přenosu covid-19. 

Vláda reagovala v jarní i podzimní vlně zavřením restaurací, hospod, barů, ponechala však v provozu závodní jídelny, což byla závažná chyba, protože v nich se šíří virus stejně jako v restauracích. Nebo si vláda snad myslela opak? Zavřela nepotravinářské obchody, nechala otevřeny drogérie a lékárny. Když stát přidal i zákaz nočního vycházení, pití alkoholických nápojů na veřejnosti, přešel do oblasti prakticky nesplnitelných příkazů. Noční nevycházení se dá víceméně kontrolovat ve městech, ale kdo by to kontroloval na venkově? Na to policejní síly nestačí. Totéž platí o zákazu pití na veřejnosti. Když to na venkově nejde jinak, shromáždí se obvyklé partičky v nějaké místnosti, garáži, bytu, aby popíjely až do rána. Ne, že by se takové věci neodehrávaly i ve městech, ale na vesnicích je takové počínání spojené s relativně malým rizikem – projevuje se zde nedostatek policajtů a v tomto speciálním případě i nedostatek udavačů, protože večírek je vnímán jako vzpoura proti státní moci, neposlušnost, proti které obyvatelstvo Česka obvykle nic nemá, ba sympatizuje s ní, a protože na vesnici na rozdíl od měst hrozí udavačům vyšší pravděpodobnost prozrazení, tak ze strachu před budoucí odvetou od udání raději upouštějí. Shlukování bez rozestupu za účelem zábavy a pití, případně i zpěvu jak známo značně podporuje přenos nákazy, což se v létě jasně ukázalo na Baleárách. 

Že stát hanebně selhal v ochraně seniorů, což vyústilo v letální průběhy covidu-19 zejména ve starobincích, je dostatečně známo. Hledejme další zdroje šíření nákazy, kde český stát reagoval chybně. Mezi jarní a podzimní vlnou nepovolily státy západní Evropy přítomnost diváků na sportovních utkání, které se hrály a hrají před prázdnými stadiony. Ne tak ČR! K tomu ona hostina na Karlově mostě pro pár tisíc zúčastněných. 

Pak tu byla ryze česky nesmyslná opatření nevedoucí ke znatelnému snížení rozsahu epidemie: zákaz vycestovávání obyvatel českého státu na jaře, tedy přeměna české ústavy vládou v toaletní papír, nošení vlhkých hadrů po celém (!) státě mimo byt i pod širým nebem. Ani jednu z oněch dvou českých hloupostí neučinil žádný stát na světě! Nyní, v druhé vlně, nastoupil zákaz návratu obyvatel ČR do vlastní země, pokud nemají test bezinfekčnosti – přepravující letecká společnost vás bez atestu ne staršího 48 h nepustí do letadla směřujícího do ČR, což je bez pochyb opět přeměna české ústavy v kus toaletního papíru. 

Od úterka, 23. 2., bude tedy předepsáno mít respirátory alespoň třídy FFP2 nebo FFP3, ve veřejné dopravě, v obchodech, v nemocnicích, nebo dvě nemocniční roušky přes sebe. V tom druhém už se projevuje český kocourkov, protože vláda tak implicitně předvídá, že respirátory nebudou k sehnání, nebo že obyvatelstvo nebude mít na FFP2 peníze – měsíční výdaj na jejich opatřování je značně vysoký. Opatření vlády není organizačně zajištěno - dodnes se respirátory neprodávají nebo nerozdávají se na každém rohu, ač by měly. Další problém jsou prodávané padělané respirátory nebo respirátory bez značky evropského zkušebního ústavu zaručující ochrannou třídu respirátoru, protože kvůli vyšší ceně je to lukrativní obchod. Stát by respirátory certifikované podle evropských norem měl přidělovat zdarma. Jeho úlohu nemohou suplovat řetězce – LIDLu ČR vystačí denní zásoba respirátorů v prodeji tak na půl hodiny po otevírací době, protože je prodává dobrovolně s nulovou marží. Podle všeho se začíná schylovat k obdobné taškařici jako loni na jaře, kdy se neschopný český stát za všeobecného nedostatku roušek spokojil s nošením jakéhokoli náhradního hadru přes hubu, protože zásoby respirátory rychle docházejí (stav 20. 2.) a na všechny se zcela určitě do úterka nedostane. Bude se jen vyžadovat, aby náhubek měl nápis KN95 nebo FFP2 nebo 3. Lidové tvořivosti se opět meze klást nebudou. Stát neřeší, že všechny respirátory jsou účinné jen několik málo hodin, jsou jednorázové, nejdou prát jako roušky, takže jejich opatřování bude tvořit, budou-li vůbec k mání, velkou finanční zátěž zejména pro rodiny.

Pohlédněme přes hranice do Německa, kde respirátory FFP2 se již několik týdnů musejí nosit v obchodech a ve veřejné dopravě. Každý obyvatel Bavorska dostal, jiné země to mohou mít řešené jinak, poukázku se svým jménem do poštovní schránky, zašel s ní do jakékoli lékárny a dostal velkou sadu respirátorů. Jejich cenu hradí lékárnám spolková země Bavorsko (zdravotnictví mají v Německu na starosti jednotlivé země, ne federace). Správní soud ve věci nákladů vynesl ve zrychleném řízení rozsudek, který již nabyl právní moci: Dlouhodobě nezaměstnaní s nezaměstnaneckou podporou ve výši sociálních dávek a příjemci klasické sociální podpory musejí dostávat FFP2 respirátory v celém Německu zdarma, nebo musejí dostat na jejich opatřování každý měsíc částku 179 € navíc.

Vypadá to, že český stát v této věci opět vyplazuje na své obyvatele jazyk. Reprezentují jej nejen hlupáci, nýbrž i zbabělci, protože sedmkrát byl Parlament ČR požádán o prodloužení nouzového stavu. Když se naposledy k tomu neuvolil, spadla odpovědnost za řešení epidemie na krajské hejtmany a parlament. Ti se okamžitě podělali strachy z odpovědnosti. Hejtmané obratem požádali vládu o milostivé vyhlášení nového nouzového stavu a společně s parlamentem během několika dní upatlali nový pandemický zákon, který vládě umožňuje mít potřebné pravomoci i bez vyhlášení stavu nouze. Pravděpodobně nový zákon bude, jak je v Česku bohulibým zvykem, opět nepoužitelným právnickým zmetkem odporujícím ústavě, ale naléhavě se nastoluje otázka, proč nesepsali hejtmani a parlament pandemický zákon již dříve? Považovali snad za výchovné trestat české obyvatelstvo za ukradení pár housek v samoobsluze ve stavu nouze i pěti lety kriminálu? 

Pokusme se o shrnutí. Ve veřejné dopravě, pokud nejedete namačkáni v ranní a odpolední špičce, nákaza příliš nehrozí, riziko nicméně stoupá s délkou expozice (přepravy). Záleží též na četnosti otevírání dveří dopravního prostředku, tedy i na větrání. Na rozdíl od západních metropolí nezvládli soudruzi z Dopravního podniku Hlavního města Prahy dodnes ventilaci, takže pražské metro je větráno mnohdy s intenzitou málem uragánu, což se ukazuje po mnoha desetiletích provozu během epidemie jako výhoda. V obchodech je riziko nakažení malé, pokud tam není hlava na hlavě, v nemocnicích a ve zdravotnických zařízeních jste ohroženi zejména dlouhým dlením v plné a nevětrané čekárně. Nejvýznamnějšími prostředími pro šíření covidu-19, vynecháme-li byty, kde s tím nelze nic podstatného učinit, zůstávají školy a podniky se zaměstnanci pracujícími pod střechou – zde hlavně by měly být respirátory FFP2 nebo FFP3 nasazeny (ve školách až se opět otevřou). Vláda opět plácne do vody, pokud bude ona dvě významná centra přenosu nákazy ignorovat a nezavede i zde povinnost mít respirátory. 

Je zde i další problém. Kolik lidí v Česku bude disciplinovaných, přicházejí-li příkazy shora? Vlivem přetrvávajícího negativního postoje Čechů vůči státu, který přežívá od poloviny 19. století dodnes, to vypadá neradostně. Národní buditelé tehdy vyvolali představu, že rakouské mocnářství je cizí stát, takže Češi nemusejí dbát zákonů a jeho nařízení coby cizího státu, mohou mu škodit, kde se dá, a to i ničením a kradením státního, obecního majetku. Za 1. republiky se to Češi nestačili odnaučit, za protektorátu to bylo nebezpečné a za bolševika se to ještě upevnilo, protože stát byl vnímán jako vláda cizí moci a zásobování nebylo dostatečné. Dodnes tento postoj přetrvává a nic nenasvědčuje, že by se vytrácel. To znamená, že nařízená opatření nebude značná část českého obyvatelstva dodržovat jen tak, z principu.

Podle zjištění statistiků dnes chodí 46 % obyvatel ČR mezi lidi nebo do práce i se začínajícími příznaky chřipky nebo covidu-19 s vírou, že to překonají, místo toho, aby si lehli do postele a snažili se to vyléčit doma. Proč se tak děje? Je to nemístný hrdinský postoj, obava z toho, že bude dotyčný považován za měkkotu? Netuším. Řešení tohoto problému tu je, ale není vhodné pro Česko. V Německu při první i druhé vlně SARS-CoV-2, aby omezili nákazu v ordinacích a v jejich čekárnách, zavedli vydávání pracovní neschopnosti na zatelefonování – popíšete lékaři své příznaky a on po ověření přes počítač, zda a kde jste pojištěni, vystaví pracovní neschopenku až na dva týdny. Ta je už je několik let v Německu pouze v elektronické podobě, takže zaměstnavatel ji dostane automaticky. Nyní si tento systém představte v podmínkách ČR – během několika dní by byli prakticky všichni zaměstnanci v pracovní neschopnosti, protože by převládl tradiční český pud: získat výhodu na úkor státu, okrást ho! 

Historickým vývojem se dá také vysvětlit vysoká incidence covidu-19 právě v pohraničních okresech ČR. V 50. létech minulého století byly pohraniční okresy tak mizerně zásobovány, že v obchodech s potravinami byla prakticky jako jediná potravina vždy k mání kořalka. Jelikož obyvatelstvo pohraničí tvořili nově přistěhovalci nižší vzdělanostní úrovně, kteří tam navíc nebyli doma, žili tam od roku 1945 v první generaci, tak si i děti nosily do škol na svačinu lihoviny. Potomci těchto přistěhovalců mají zajisté větší sklon ke konzumaci alkoholu a oblast, kde bydlí, i k vyšší incidenci covidu-19, protože jen málokdo popíjí v naprosté osamělosti. To neplatí pro Ostravsko a Slezsko, kde původní obyvatelstvo mělo pokročilou kulturu konzumování kořalky již v čase mocnářství. Tam se považovalo obecně za neslušnost, když příchozí, i zcela neznámý, si v hospodě přisedl k nikým neobsazenému stolu. A uprostřed stolu byla karafa s vodou, láhev s čistým lihem, malinový sirup a skleničky… 

Některé české příhraniční okresy dnes zásobují SARS-CoV-2 bavorské a saské okresy na druhé straně hranic a zvyšují v nich počet lidí s covidem-19. Přenos opačným směrem vylučují diametrálně rozdílné hodnoty incidence na obou stranách hranice. Pro Němce jsou v ČR levnější cigarety a pohonné hmoty, Češi do nedávna chodili a dodnes občas chodí přes hranici do německých krámů pro jídlo, drogistické zboží zejména tam, kde hranice probíhá mezi ploty zahrad domů a podobně. Srovnejme incidenci. Celoněmecký průměr je 58 nakažených za sedm dní na 100 000 obyvatel a okres s absolutně nejvyšší incidencí covidu-19 v celé Spolkové republice je Tirschenreuth v Bavorsku s incidencí 358. Průměrná (!) sedmidenní incidence v celé ČR na 100 tisíc obyvatel je 499, některé nejvíce zasažené okresy mají incidenci i přes 1000. Otázka, kdo koho nakazil, je tímto, doufám, zodpovězena.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-FFP2-to-nespasi-654746

Čeští vesničani ignorují opatření proti covidu. Popíjejí mezi sebou, objímají se, zpívají, řvou. Němci? To je jiná... Bolestivý zásah od sousedů

 Václav Fiala 

Ohrožují covidem pendleři a Češi Němce, nebo to k nám „zanesli“ Bavoráci a Sasové? Znalec česko-německých vztahů Tomáš Krystlík pro ParlamentníListy.cz udává jasná čísla, ze kterých mrazí. Jak se naše vláda postaví ke stovkám zahraničních řidičů kamionů, kteří brázdí republikou a nyní vytvářejí mnohakilometrové fronty na západní hranici? A co naši dosídlenci k hranicím, jaký mají podíl na zoufalém stavu? Nedivme se, že automobilky „řvou“, protože už ani nevytvářejí jakékoliv zásoby, díly jim docházejí už za pár minut…

Jak vidíte kroky Bavorska a Saska, které se nás už téměř štítí... 

Neštítí se, jsou to jen nezbytná opatření k zachování lidských životů vlastních obyvatel, byť ona opatření německé hospodářství značně poškozují. Bezprostředním důvodem k jejich zavedení je britská mutace koronaviru značně rozšířená v ČR – podle německých veřejnoprávních médií je v Česku již asi jedna třetina případů covidu-19 vyvolána britskou variantou, či britská a jihoafrická v rakouské spolkové zemi Tyrolsko. Obě mají být mnohem nakažlivější než současný SARS-CoV-2.

Jako další důvod k německým hraničním opatřením lze uvést veskrze chaotické jednání českého státu v boji s epidemií. A to hned od počátku epidemie na jaře 2020. Letošní opakovaná neschopnost českého státu omezit šíření covidu-19 přestala Němce kvůli rozsahu epidemie v ČR bavit. Incidence dosáhla koncem minulého týdne v porovnání s Německem následujících hodnot – incidencí se rozumí počet nově nemocných danou nakažlivou chorobou za posledních sedm dní na 100 tisíc obyvatel: Německo v průměru 57,4 nově nakaženého za posledních týden na 100 tisíc obyvatel, ČR 499! V úterý 16. 2. stoupla v Německu na průměrnou hodnotu 59. Lokálně, to jest v jednotlivých okresech a zemích, jsou i vyšší incidence – v Bavorsku 58, v Sasku 68, nejvyšší incidenci má ze spolkových zemí Durynsko se 101. V Česku jsou i okresy s incidencí nad 1 000! Německým cílem je pokud možno si nenechat obě agresivní virové mutace zatáhnout do země a před uvolňováním současných omezení srazit onu incidenci v celé federaci – Bundu – pod 50 – nyní se začíná hovořit o sražení i pod 35, aby se mohlo uvolňovat s větší jistotou, že se nic neblahého nestane ani vlivem vyšší agresivity britské a jihoafrické varianty viru. Proto také ona zostřená hraniční opatření na česko-německých a tyrolsko-německých hranicích.

Německé firmy už vyjadřují nespokojenost s neudržitelnou situací na hranicích, kdy se k nim pozdě dostávají výrobky a polotovary z českých montoven a od českých výrobců... 

Výrobci aut i jiní výrobci složitých produktů odstranili z důvodu cenových nákladů sklady v areálu továren. Světovým rekordmanem mezi automobilkami je zřejmě i dnes Toyota, která již před asi 15 lety zavedla systém přesných dodávek rovnou k výrobním pásům, takže při výpadku jedné součástky nebo dílu má tovární zásobu jen na necelé tři minuty, než pás, a tudíž celá výroba se pro včas nedodaný díl zastaví. Evropské automobilky tehdy měly zásoby tak na cca 15–20 minut výroby, dnes mají zásoby jistě menší.

Německá opatření na hranici vyžadují i větší pružnost ze strany špeditérů. Italští dopravci přes víkend, předvídající, co asi na tyrolsko-německých hranicích v pondělí nastane, pružně přesměrovali veškerou nákladní silniční dopravu z Itálie do Německa, případně dále do Evropy přes Salzburg, aby nákladní vozy nemusely do Německa dálnicí přes Tyrolsko. Tedy Brenner–Innsbruck–Kufstein, a čekat ve frontách, jako se stojí na dálničních přechodech z ČR do Německa. České a jiné přepravce obdobné přesměrování vozů do Německa přes Linec a Pasov, nebo přes Hrádek nad Nisou, Sienawku a Zgorzelec ani nenapadlo. Tyrolané nyní určitě proklínají Němce, protože časově nejkratší spojení pro osobní auta s východem Rakouska, se Salcburkem a Vídní, vede 100 km po německých dálnicích. Nyní budou muset najíždět o 50 kilometrů více po obyčejných silnicích a strávit jízdou o hodinu a čtvrt déle.

Česká vláda bude muset řešit problém zpožďování výrobních dílů pro německé továrny formou zajištění včasného testování všech řidičů české dálkové nákladní dopravy na covid-19. I když takových řidičů relativně není mnoho, musí se jim zajistit přednostní testování poblíž míst jejich bydliště, sídla zaměstnavatele či výrobny dílů, což je prakticky po celé ČR. A to není pro chaotické české vládní počínání zcela lehká věc. Bude se muset ihned vyřešit, zda to budou hradit zdravotní pojišťovny, nebo ne, a během maximálně tří čtyř dnů získat jmenovité seznamy všech takových řidičů po celé zemi. Pak to, že řidiči budou mít před příjezdem na hranici vyplněný digitální formulář s datem vstupu do Německa, bude už maličkost. Navíc bude muset český stát učinit něco s řidiči cizích nákladních vozů, kteří přes ČR jen projíždějí, aby jejich vozy na česko-německých hranicích nevytvářely kolony na několik hodin čekání. To bude o poznání tvrdší oříšek. Vypadá to, že policejní papaláši zahřívající pohodlná křesla se budou muset zdvihnout a začít kontrolovat zahraniční řidiče nákladních vozů přímo na silnicích v dostatečné vzdálenosti před německými hranicemi, zda s sebou mají dostatečně čerstvý negativní test na covid-19 a zda jsou již přihlášeni v německé databázi, že vjíždějí do Německa. Ty, kteří nebudou mít tyto věci v pořádku, nepustí dále, aby u hranic nevznikaly fronty. Podle mne ani to český stát nezvládne.

 

Rozdíl v epidemiologických opatřeních v Německu a v Česku není příliš znatelný. Liší se vůbec?

Hlavní rozdíl spočívá v jejich přesném načasování, v jejich sladění a v přesných informacích obyvatelstvu, co se smí a co nesmí, a dále v tom, že se zavedená omezení pokud možno po delší dobu nemění – tedy ne jako v ČR v úterý něco vyhlásit, ve čtvrtek změnit a v pondělí znova takovým způsobem, že v tom nemají jasno ani profesionální žurnalisté, kteří dostali za úkol zpracovat do článku, co se nesmí. Je též důležité nepřehánět to se zbytečnými preventivními opatřeními – jako české jarní zavření hranic pro obyvatele ČR, nařízené národní rouškové šílenství víceméně k ničemu –  důkazem je podzimní a zimní vlna 2020/2021, kdy roušky nezabránily ničemu, zavření restaurací a současné ponechání závodních jídelen v provozu. Dále není vhodné strašit obyvatelstvo bulvární žurnalistikou i ve veřejnoprávních médiích jako v Česku a podávat veřejnosti neúplné a zmatené údaje. Terminus technicus incidence je ve vládních zprávách a v českých médiích neznámý pojem na rozdíl od Německa, protože by se po týdnu dvou jasně ukázalo, jak opatření české vlády jsou neúčinná. Byť česká vláda minimálně od začátku loňského léta jednoznačně věděla, že cesta z epidemie vede pouze přes vakcinaci, nic k takové masové akci nepřipravila. Němci správně rozeznali organizační nesnadnost očkování takového množství lidí a rychle postavili polní očkovací centra mimo zdravotnická zařízení.

A teď si uvědomte, že všechno, co se odehrává v tomto směru v Německu, se činí teprve po předchozí dohodě šestnácti ministerských předsedů a vlád jednotlivých spolkových zemí, protože každá spolková země má jako ve správném federálním státě plně na starosti zdravotnictví, školství a policii. Federace jim nemá do toho co mluvit. Na rozdíl od ČR nevyhlásila SRN během epidemie nikdy stav nouze, vše se řeší dohodou mezi spolkovými zeměmi a s použitím běžných zákonů. Když Poslanecká sněmovna PČR neodsouhlasila minulý týden vládě prodloužení nouzového stavu, nastala v ČR obdobná situace – přes víkend se mělo mezi sebou dohodnout 14 krajských hejtmanů a začít organizovat. Selhali do jednoho. Ze strachu z odpovědnosti se připlazili poníženě k vládní vrchnosti a požádali ji o vyhlášení stavu nouze. Proč tedy byli voleni? Aby stáhli při nejbližší příležitosti ocas? Výmluvy některých zbabělých hejtmanů, že se přidali k většině žádající nový nouzový stav jen kvůli tomu, aby se jim do otevřených obchodů nevevalili kupující z ostatních krajů, je mimořádně odporná. Kdo jim bránil nevyhlásit stav nebezpečí s tím, že obchody zůstanou i nadále zavřeny?

Vláda pokorně žádajícím hejtmanům ráda vyhověla, protože za stavu nouze může opět zadávat veřejné zakázky bez soutěže, a o to asi jde v první řadě. Vydělat peníze za předražené výkony bez jakékoli kontroly. Bez nouzového stavu by česká vláda zřejmě nemohla podle libosti a podle svých hloupých nápadů ani omezovat obyvatelstvo. V SRN se zavádějí všechna protiepidemiologická opatření bez vyhlášení stavu nouze a jde to! Závěr se sám nabízí: Česko má nedokonalé zákony, parlament jako zákonodárce nedokázal za tři desetiletí dotáhnout právní systém do použitelnosti, když se musí při epidemii vyhlašovat stav nouze. Z toho plyne, že Češi nejsou schopni si sami vládnout.

 

Může za větší nápor covidu u hranic s Německem Česko, nebo Německo? Nebo pendleři?

Loni na jaře byli z přenosu nákazy obviňováni pendleři a český stát jim házel všechny možné klacky pod nohy. Byla však posléze prokázána jejich nevina, což doznal i Prymula – nákaza se do jihozápadních pohraničních okresů zřejmě dostala via bavorské bály a různé hromadné akce, kterých se na pozvání zúčastnili oficiální představitelé českých příhraničních okresů, kteří nákazu dále šířili. Na začátku roku 2021 saské i bavorské příhraniční okresy vykazují vyšší incidenci, obdobně jako české okresy k nim přiléhající. S tím kontrastuje na české poměry relativně nižší incidence Prahy. Co je toho asi příčinou? Vesničané se obecně na rozdíl od obyvatel měst zřejmě nevzdávají svých sociálních styků. Když jsou hospody zavřeny, sejdou se jinde. A navíc v oněch českých pohraničních okresech s vysokou incidencí bydlí obyvatelstvo chudší než ve zbytku státu, které v pohraničí dodnes není pořádně doma – jejich předci tam přišli převážně v letech 1945–1948 – jsou asociálnější, což se projevuje i v ignorování základních pravidel ochrany proti epidemii. Zejména se i nadále stýkají, popíjejí mezi sebou, objímají se, zpívají, řvou. A občas, nic si nedělajíce ze zákazů, si skočí do Německa nakoupit. Proč ne, když v Německu jsou potraviny levnější a kvalitnější, lihoviny a víno taktéž a oni nemají peněz nazbyt? Pro Němce jsou v Česku levnější cigarety. To se děje zejména v obcích, kde státní hranice vede uprostřed vsí mezi zahradami domů, potokem a podobně. Takže se tam zájemci trousí pěšmo po různých cestičkách pár set metrů na druhou stranu nakoupit.

 

Odpověď na vaši otázku zní: české obyvatelstvo asi více nakazilo německé na druhé straně hranic než naopak – není to ale čím dokázat – a to vlivem vyššího podílu nižších sociálních vrstev na české straně hranice následkem vyhnání původního obyvatelstva po druhé světové válce, respektive jejich počínáním. Na německé straně jsou potomci původního obyvatelstva. Pendleři, ať chtějí, nebo nechtějí, mají přísnější životní režim. Na roznášení viru jim příliš času nezbývá. Když přijedou z práce, mají méně času se stýkat s jinými lidmi, protože musejí rodině nahradit čas strávený pendlováním, či vykonat určité nutné práce v domácnosti a navíc druhý den vstávat dříve než všichni ostatní.

 

Nedávno jsme psali o případu vdovce, pendlera, který se stará o tři děti a nemůže zůstávat v Německu. Poradil byste mu?

Je to snadné. Sasko a Bavorsko nabízejí pendlerům paušál 40 eur za den po celý týden, budou-li v Německu přespávat a nebudou-li se vracet každý den přes hranice. Každému rodinnému příslušníku, kterého si pendler přivede s sebou, přispějí 20 eury na den a hlavu. Takže najmout si byt, přihlásit se k pobytu na radnici a poslat hned děti do školy – Jugendamt, tedy úřad pro mládež – kohokoli, vznese-li dotaz, přímo navede, jsou na takové případy zvyklí. Mají zřízeny takzvané přestupní třídy pro děti neznající německy, které se pak po roce zařadí do normálních tříd. Výuka němčiny je jednojazyčná, z němčiny do němčiny. Je to přes počáteční nezvyk snadné a vede to hlavně rychleji k cíli. Fakultativně si dotyčný může vzít s sebou jen desetiletého syna a dvě zletilé ratolesti nechat v Česku. Je to ale škoda, protože Sasko a Bavorsko mají nejkvalitnější školství v celém Německu a s rakouským i v celé střední Evropě. Ať nezapomene pro děti přihlášené v Německu k pobytu, pokud se připravují na povolání, chodí do školy, nebo studují, si zažádat o přídavky na děti – formuláře jsou k mání na pracovních úřadech. Na dítě mu přísluší minimálně 219 eur na měsíc.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Cesti-vesnicani-ignoruji-opatreni-proti-covidu-Popijeji-mezi-sebou-objimaji-se-zpivaji-rvou-Nemci-To-je-jina-Bolestivy-zasah-od-sousedu-654302

HUSITSTVÍ, JAN NEPOMUCKÝ

Na co čeští historici s oblibou zapomínají (10)

Tomáš Krystlík

V přístupu k Janu Husovi se často objevují nacionalistické nebo marxistické bludy, kritická bádání však vidí Husa především jako reformátora tehdejší církve, nečiní z něj českého protikatolického svatého nebo dokonce protiněmeckého myslitele. Jelikož žoldnéři křižáckého vojska pocházeli často z německých zemí, a křížové výpravy pronikaly do Čech z Bavorska a přes jižní Moravu z Rakouska, vznikl v 19. století další blud o národnostním boji Čechů proti Němcům, který byl prezentován tvrzením o odvěkém boji s Němci, Čechy ohrožujícími. Je to tvrzení nepravdivé, protože šlo o boje, které měly náboženské a politické, nikoliv národnostní pozadí [Voříšek]. 

Existuje i další mechanismus vzniku mýtu o husitském protiněmeckém boji. Řádění husitů na českém venkově nezanechávalo s výjimkou vypalování klášterů a kostelů tak silné stopy v historické paměti jako jejich počínání ve městech, v místech s vysokou koncentrací populace, zejména počtem obětí a způsobených škod. Města a kláštery v českých zemích byly téměř všechny založeny a spravovány Němci. K nesprávné interpretaci husitského teroru jako protiněmeckého byl tedy jen krůček.

Komunisté vytvořili mýtus o husitství jako o povstání lidu proti církvi, jež bylo jakousi protokomunistickou utopickou revoltou, nevedenou však revolučním předvojem dělníků a rolníků, komunistickou stranou, a proto odsouzenou k neúspěchu. Za komunisty pokládal husity již před první světovou válkou i Tomáš Masaryk (sic). Přestože tehdy ještě ruský bolševický teror byl věcí budoucnosti, jsou jeho slova na pováženou: „Není náhodou, že první komunism novodobý byl český – naši Táboři jsou první novodobí socialisté. Socialism jest čistě český.“ Mezi další české bludy patří i tvrzení, že husité byli vlastně první demokraté ve střední Evropě [Klimek 1996]. 

O husitské éře se nicméně vyjádřil Josef Jungmann takto: „Češi té doby byli postrachem všech národů, ale kvůli svým náboženským novotám se jevili tak odporní, že byli po dlouhý čas považováni za nejhorší národ na světě.“ [Groulík] Masaryk husitství glorifikoval, vytyčil heslo „Tábor jest náš program“ navzdory faktu, že běsnění husitských vojsk a bojůvek zlikvidovalo ve střední Evropě většinu kulturních statků, budovaných pracně po staletí. Například v Chomutově táborité vyvraždili 2500 mužů a všechny ženy a děti upálili. Havlíčkův Brod úplně zničili, vše žijící zmasakrovali, v Prachaticích a v Ústí nad Labem taktéž nenechali nikoho naživu. Mnoho dalších měst zplundrovali a vypálili.

Odhaduje se, že husité vybili asi třetinu obyvatelstva českých zemí, ztráty v bitvách byly zanedbatelné. Vypálili stovky klášterů a kostelů. Husitství bylo i vleklou občanskou válkou, spojenou s rozsáhlým ničením a hromadným vyvražďováním. Hmotně i mravně zemi vyčerpalo. K tomu se musejí přičíst i zvěrstva během jejich spanilých jízd do okolních zemí. Jan Žižka, podle dnešní terminologie masový vrah, se stal národním hrdinou, a je s podivem, že Masaryk, vyzdvihující při každé příležitosti humanismus, převzal nelidské husitství do svého národního programu. A co je nejhorší, nikdo s výjimkou historika Josefa Pekaře se nad tím dodnes nepozastavil (sic).

Palacký a Masaryk vytvořili nimbus Božích bojovníků, který „zastřel duchovní mělkost husitství. Husovská teologie je nevypracovaná, radikálně utopická a rozporná. Je riskantní svou krátkozrakostí. Lehkomyslně vkládá osud církve do rukou světských, vydávajíc jej davové a náčelnické libovůli. Ohrožuje tím pracně dosaženou autonomii moci duchovní a světské, tedy jeden z principů, který učinil Evropu Evropou.“ [Podiven]

Češi se hlásí k mučedníku Janu Nepomuckému, generálnímu vikáři pražského arcibiskupství, aniž tuší, že to byl jazykově český Němec. Nebyl v roce 1393 z králova rozkazu usmrcen, neboť odmítl prozradit králi obsah královniny zpovědi; to je mýtus, tentokrát katolický. Příčina jeho smrti (utloukli ho tupým předmětem do hlavy, tedy ho neutopili) byla prozaičtější: postavil se proti záměru krále Václava IV. zřídit v západočeských Kladrubech nové biskupství pro králova protégé.

Literatura:

Groulík, Karel: Böhmens Irrweg durch das 20. Jahrhundert. Vlastním nákladem, České Budějovice 1994

Klimek, Antonín: Boj o Hrad, díl I. a II. Panevropa, Praha 1996, 1998

Podiven: Češi v dějinách nové doby (1848–1939). Academia, Praha 2003

Voříšek, Jaroslav: Poznámky k českým reformačním dějinám. In: CS-magazín 12/2008. www.cs-magazin.com

https://www.historieblog.cz/2021/02/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-10/#more-5050

Poskytl jsem rozhovor Sputniku

 

 

 

 

Drancování Sibiře. Tomáš Krystlík promluvil o neblahém podnikání československých legií v Rusku

Vladimír Franta

 

Desítky firem a závody s tisíci pracovníky. Co všechno víme o působení československých legií v ruské Sibiři a jaký přínos pro Čechy ve skutečnosti znamenalo? O vytvoření legendy o hrdinných legionářích jsme mluvili s česko-německým spisovatelem a žurnalistou Tomášem Krystlíkem.

 

Doc. Lozoviuk (ZČU) měl v Ruském středisku vědy a kultury v Praze přednášku o tom, že během 2. světové války skupina německých expertů, provázená akademiky z pražské univerzity, došla k závěru, že Češi si jsou kulturně a příbuzensky s Němci blízcí. Proč tedy Čechoslováci během 1. světové války přebíhali k Rusům?

 

Tomáš Krystlík: Zodpovězme nejdřív otázku příbuznosti s Němci. Genetické výzkumy posledních desetiletí se týkají jen mužů, neboť jsou dány chromozomem Y, který je děděn z otce na syna. Mateřské rodové linie rozlišovací znaky příslušných haploskupin nemohou ovlivnit.

 

Germánská haploskupina R1b je rozšířena převážně v západní Evropě. V českém prostředí se nazývá germánsko-keltská, protože na začátku letopočtu žili v českých zemích Germáni, kteří s původním keltským obyvatelstvem splynuli. Němečtí muži ale mají germánskou haploskupinu R1b jen ze 44,5 % (jiné zdroje udávají 43 %), což vynikne ve srovnání s Francouzi, kde 58,5 % francouzských mužů má gen R1b, a s 69 % mužů španělských. Francouzi a Španělé jsou tedy z větší části romanizovaní Germáni. V severní a západní Anglii, ve Walesu, v Irsku tvoří muži-Germáni až 90% většinu.

 

V populaci ČR není žádná výrazně převládající genetická skupina zastoupena, slovanské prapředky, haploskupinu R1a, má 33,8 % mužů (jiný zdroj: 36,8 %), přičemž přibližně srovnatelně početnou skupinu 23,6 % tvoří muži (podle jiných zdrojů 25,6 nebo 28 % nebo 35,6 %) s genem R1b, tzv. germánským (germánsko-keltským). Rozdílné výsledky jsou zřejmě dány výběrem vzorku z obyvatelstva ke genetické analýze. Zbytek české populace má původ ve Skandinávii, Středomoří, ale také třeba i v Mezopotámii. Vysoký podíl haploskupiny R1b nám říká, že Slované po příchodu do českých zemí původní germánské obyvatelstvo nevytlačili a nenahradili, nýbrž s ním splynuli, a vylučuje hypotézu o příchodu mírumilovných slovanských zemědělských kmenů odněkud z východu nebo z jihovýchodu. Došlo jen k výměně elit a původní obyvatelstvo budoucího království Regnum Bohemiæ bylo poslovanštěno skupinkami přišedších slovanských bojovníků. Pro srovnání: germánskou haploskupinu R1b má jen 16,4 % polských mužů a 13,3 % Maďarů.

 

Rod Přemyslovců si zcela vymyslel a nazval jej Přemyslovci František Palacký v 19. století, Přemyslovci se takto sami nenazývali, ani ve své době nazýváni nebyli. Podle Palackého a pozdějších českých historiků byli Přemyslovci národnostně, tj. jazykově, českou (slovanskou) panovnickou dynastií, ale z ostatků syna Bořivoje I., knížete Spytihněva I. se zjistilo, že měl germánskou haploskupinu R1b, tedy že byl Germán. Buď se matka Spytihněva spustila s nějakým Němcem, nebo všechna předchozí přemyslovská knížata před Spytihněvem do jednoho byla Germány-Němci. To natolik otřáslo českými historiky, že se od té doby nepokusili prokázat genetický původ žádného z dalších panovníků. Přemyslovský rod panovníků od Spytihněva I. až po jejich vymření je tedy 100 % německý, chcete-li germánský, ledaže by nějaká z jejich manželek podvrhla syna se Slovanem jako kukačka. Všichni čeští dějepisci též dobře vědí – i bez genetických zkoušek, ale nezmiňují se o tom – že ani jeden z dalších panovníků Regnum Bohemiæ po Přemyslovcích neměl většinu české krve, všichni byli cizinci nebo z větší části Nečeši – jedinou výjimkou byl Jiří z Poděbrad.

 

Genetická příbuznost s Germány (Němci) neměla na přebíhání Čechů k Rusům za 1. světové války vůbec žádný vliv. Přebíhání zavinil panslavismus, což je pohádková, zcela smyšlená představa o mohutné slovanské říši všech slovanských národů pod vládou ruského cara. Potíž byla v tom, že kromě Čechů, Srbů a přirozeně i Rusů se žádný slovanský národ touto představou neopájel. Češi jako nejzápadnější Slované začali v 19. století nelibě vnímat převahu Němců ve středoevropském prostoru a národní buditelé přišli na nápad, že sloučením všech Slovanů do jedné říše by se mohlo Němcům snadněji čelit. Ten vtiskli prostému lidu ve formě poetické představy mohutného ruského slovanského dubiska na východě, o které se budou moci opřít, až bude českému národu nejhůře. Srbové vycházeli z něčeho jiného – byli s Rusy spřízněni stejným pravoslavným vyznáním. Vlivem oné panslavistické pohádky a Palackého lživé tezi o agresivních Germánech ohrožujících Slovany pak Češi coby rakouští vojáci přebíhali na frontě k ruským jednotkám.

 

V sovětské historiografii se na československé legionáře pohlíží jako na činitel, který měl podíl na vzniku občanské války v Rusku. Nakolik se vměšovali do vnitřních záležitostí Ruska?

 

Masaryk jakékoli vměšování do vnitroruských poměrů Československému vojsku na Rusi (legiím) zakázal, jako radikální socialista ruské bolševiky podporoval, nazýval je spolurevolucionáři a takže často byl mimo Rusko považován přímo za ministra bolševické ruské vlády!

 

S Trockým byl dohodnut přesun legií na francouzskou frontu přes Vladivostok. Na Trockého rozkaz se pak pokusily bolševické jednotky československé legie na několik místech odzbrojit a legie se pochopitelně bránily. Pak si občas vynucovaly průjezd vlakem se zbraní v ruce. Horší to bylo s tzv. zaopatřovacími výpady. Legionáři měli rozkaz zabavit a odvézt vše potřebné pro republiku. Takže vyráželi i několik desítek kilometrů od Transsibiřské magistrály například pro domácí šicí stroje. Chodili od domu k domu, ptali se po šicích strojích. Kdo ho zapřel a oni ho u něj doma nalezli, byl jimi zastřelen. Nelze to však věrohodně dokázat, protože čeští dějepisci o tom mlčí a ruské prameny jsou zcela nespolehlivé.

Konstantin Sacharov, bělogvardějský generál v německém exilu, popisuje incident v Chabarovsku, kde pod záštitou Červeného kříže vyhrával orchestr složený z českých Němců. Když se na otázku: „Kdo se chce stát Čechem?“ nikdo nepřihlásil, tak je českoslovenští legionáři přes protesty přítomných zástupců Červeného kříže postříleli a dobili bajonety. Sacharov také zmiňuje zprávu zástupců švýcarského Červeného kříže o zabití 18 maďarských zajatců v zajateckém táboře Vojennyj Gorodok československými legionáři a cituje svědectví zástupce švédského Červeného kříže, že Češi zacházeli s německými válečnými zajatci úděsným způsobem porušujícím veškeré mezinárodní konvence.

 

Proč se v ČR uděluje taková pozornost prioritně legionářům? Představovali 10 % všech československých rekrutů. Ostatní vojáci, kteří nepřeběhli, rovněž byli (třeba statečnými) vojáky, navíc nezradili přísahu, nepřeběhli k Rusům. Ještě na začátku roku 1918 u nás nebyly takové nálady, že by bylo jasné, že vznikne ČSR.

 

Protože Češi nemají žádnou slavnou minulost. Tedy mají, ale pod Rakouskem, například v bitvě národů proti Napoleonovi u Lipska v osobě knížete Schwarzenberga nebo později v osobě maršála Radeckého. To se ale nehodilo, neb Rakousko bylo „žalářem národů“, což je další český výmysl, takže glorifikovali husity a z dnešního hlediska masového vraha Jana Žižku, kteří svým počínáním vrhli střední Evropu kulturně o dvě staletí zpět. A v roce 1918 si Češi přece nemohli přiznat, že republiku získali pouze propagandou, intrikami a lžemi Masaryka a Beneše, tak si museli vymyslet slavné bojovníky – legionáře, kteří tvořili čtyři promile spojeneckých vojsk a neměli tudíž žádný vojenský význam.

 

Existuje legenda o tom, že legionáři se zmocnili carského zlatého pokladu. Další stopa pokladu mizí. Kde končí mýtus a kde je díl pravdy? Legionáři dle zjištění novináře a spisovatele Stanislava Motla pro ČT dovezli sice z působení na Sibiři velké bohatství, asi 32 milionů dolarů ve zlatě, jednalo se ale údajně především o výnosy z „podnikání“. Legionáři v centrálním Rusku měli vlastnit i řadu dolů. Je možné, aby vojáci během války podnikali? Dá se k tomu něco říct?

 

To není legenda, nýbrž pravda. Legionáři se carského pokladu v Kazani, kde byla uložena větší část ruského imperiálního pokladu, proti rozkazu svých českých velitelů zakazujícího jim postup do Kazaně zmocnili, nicméně jej pak odevzdali ruské vládě v Samaře (otázkou je, jak velkou část), pak ho od Kolčaka převzali, aby ho odevzdali u Irkutsku revolučnímu komitétu výměnou za odjezd do Vladivostoku. Mezitím se z něj od Samary po Irkutsk ztrácelo zlato, ba i celé vagony. Něco z pokladu použil Kolčak coby zálohu japonským a americkým bankám na dodávky výzbroje a výstroje pro svou armádu, něco Češi odcizili pro stát nebo zcela soukromě rozkradli. Z 80 až 120 vagonů v Samaře jich Češi odevzdali za Irkutskem 18. A bez kontroly obsahu.

 

K podnikání Čechů na Sibiři. Pro představu, co si všechno československé legie musely samy pro sebe zajistit, aby mohly fungovat, poslouží výčet jimi zorganizovaných dílen a provozů ještě na povolžské frontě: v Omsku pro ně pracovaly dílny krejčovská, obuvnická, zámečnická, továrna na makarony a továrna na vazelínu a mazání zbraní, v Petropavlovsku to byla dílna obuvnická a mýdlárna, v Kurganu zřídily legie pivovar s výstavem 3600 věder piva týdně, v Novonikolajevsku byla v provozu chemická laboratoř a zámečnická dílna, na vícero místech byly zřízeny sýrárny a tři mlýny. Paralelně s tím zprostředkovávali Češi též ve sporech dělnictva s vedením uralských podniků, zřizovaly se obchodní a živnostenské komory, např. Rusko-československá obchodně průmyslová komora v Omsku a v Jekatěrinburgu.

 

Železnice byly v Rusku v problematickém stavu a fungující železniční doprava byla pro legie nutností. V druhé polovině července 1918 bylo rozkazem zřízeno Technické oddělení československého vojska (TECHOD) s devíti odbory: strojním, stavebním, báňským, chemickým železničním, obchodně statistickým, sociálním a hospodářským a politicko-hospodářským. Podle rozkazu se mělo starat o pravidelnou výrobu v ruských podnicích, družstvech a dalších organizacích vedoucích k logistické podpoře československého vojska a obnovování železniční dopravy. TECHOD ovládal na Sibiři 95 velkých firem a 150 závodů majících dohromady 30 000 lidí. Čeští odborníci z řad legionářů zaváděli do ruských podniků nové výrobní postupy a budovali odvětví, která v oblasti dosud nebyla zastoupena, například výrobu nafty, benzínu, skla, léčiv, různých chemikálií, válcování trubek, dřevěného uhlí, dehtu, dřevného lihu, kyseliny octové, Češi zahájili i těžení rašeliny.

 

Kde se vzal termín legionáři? V Rusku si takto původně říkali dobrovolci. Bojovali na straně bílých, ale přitom vydali bílého generála Kolčaka, který se projevil diktátorsky, legionáři vyznávali demokratické principy… Proč tedy vydali Kolčaka, posloužil ideologický rozpor jako záminka? Komu tímto legionáři vlastně prospěli více? Rudým či bílým? Čili: lze stručně shrnout roli, význam a přínos československých legionářů?

 

Abych se přiznal, nevím, odkud se vzal název legionáři. Inspirace slavnými římskými legiemi? V Rusku usedlí Češi (cca 100 tisíc, podle jiného zdroje jen 60 tisíc) vytvořili prapor s názvem Družina (později přejmenovaný na Československý střelecký pluk) o 1 200 vojácích (podle jiných zdrojů jich bylo jen 800), k čemuž museli být poddanými cara, tj. mít ruskou státní příslušnost. Kromě výjimek jim veleli ruští důstojníci a poddůstojníci, byl to útvar ruské armády. V roce 1915 již stačilo, aby si o poddanství cara jen zažádali, což ale bez výjimky znamenalo předem přijmout pravoslaví. V roce 1917 začal nábor mezi rakouskými zajatci. Z přibližně 250 000 českých a slovenských válečných zajatců v Rusku souhlasilo se vstupem do legií pouze 21 760 zajatců, tedy necelých devět procent z nich. Koncem roku 1917 měly legie přibližně 40 000 lidí, k 15. 3. 1918 cca 42 000 mužů. Metody českých náborářů pro službu v armádě byly nevybíravé, Svaz česko-slovenských spolků na Rusi hrozil válečným zajatcům v případě odmítnutí vstupu do legií deportací na Sibiř.

 

Z náboru mezi zajatci pochází jejich pojímání sebe samých jako dobrovolníků. To mělo ale značné nevýhody – každý rozkaz musel být odsouhlasen mužstvem až do posledního vojína, a když se usnesli, že jej nesplní, tak jej nesplnili. To byl důvod, proč se zastřelil Josef Švec. Z bojového hlediska se československé legie na Rusi k ničemu nehodily, snad byly schopny jen hlídat Transsibiřskou magistrálu, a to jen kvůli tomu, že to byla jejich ústupová cesta do republiky.

 

V Irkutsku smíšený revoluční výbor z bolševiků a eserů nechal zaminovat tunely u Bajkalu a požadoval vydání Kolčaka, kterého měly legie chránit. Ty ho a zbytek carského pokladu pod vidinou zhaceného odjezdu do vlasti vydaly.

 

Československé vojsko na Rusi (legie) bylo ozbrojenou vojenskou složkou, která od čeljabinského sjezdu legií v květnu 1918 nebyla bojeschopná, protože rozkazy muselo vždy schválit mužstvo, ale dokázalo udržet v různých obdobích různé úseky Transsibiřské magistrály pro možný přesun invazních jednotek spojenců z Vladivostoku. Hlavním přínosem ruských legií pro Čechy bylo drancování Sibiře, odcizení části carského pokladu a vytvoření hrdinné legendy o bojujících Češích na správné straně. Podrobnosti přesahují rámec tohoto rozhovoru.

 

Děkujeme za vyčerpávající rozhovor.

 

https://cz.sputniknews.com/nazory/2021012913119223-drancovani-sibire-tomas-krystlik-promluvil-o-neblahem-podnikani-ceskoslovenskych-legii-v-rusku/