Na co čeští historici s oblibou zapomínají (10)
Tomáš Krystlík
V přístupu k Janu Husovi se často objevují nacionalistické nebo marxistické bludy, kritická bádání však vidí Husa především jako reformátora tehdejší církve, nečiní z něj českého protikatolického svatého nebo dokonce protiněmeckého myslitele. Jelikož žoldnéři křižáckého vojska pocházeli často z německých zemí, a křížové výpravy pronikaly do Čech z Bavorska a přes jižní Moravu z Rakouska, vznikl v 19. století další blud o národnostním boji Čechů proti Němcům, který byl prezentován tvrzením o odvěkém boji s Němci, Čechy ohrožujícími. Je to tvrzení nepravdivé, protože šlo o boje, které měly náboženské a politické, nikoliv národnostní pozadí [Voříšek].
Existuje i další mechanismus vzniku mýtu o husitském protiněmeckém boji. Řádění husitů na českém venkově nezanechávalo s výjimkou vypalování klášterů a kostelů tak silné stopy v historické paměti jako jejich počínání ve městech, v místech s vysokou koncentrací populace, zejména počtem obětí a způsobených škod. Města a kláštery v českých zemích byly téměř všechny založeny a spravovány Němci. K nesprávné interpretaci husitského teroru jako protiněmeckého byl tedy jen krůček.
Komunisté vytvořili mýtus o husitství jako o povstání lidu proti církvi, jež bylo jakousi protokomunistickou utopickou revoltou, nevedenou však revolučním předvojem dělníků a rolníků, komunistickou stranou, a proto odsouzenou k neúspěchu. Za komunisty pokládal husity již před první světovou válkou i Tomáš Masaryk (sic). Přestože tehdy ještě ruský bolševický teror byl věcí budoucnosti, jsou jeho slova na pováženou: „Není náhodou, že první komunism novodobý byl český – naši Táboři jsou první novodobí socialisté. Socialism jest čistě český.“ Mezi další české bludy patří i tvrzení, že husité byli vlastně první demokraté ve střední Evropě [Klimek 1996].
O husitské éře se nicméně vyjádřil Josef Jungmann takto: „Češi té doby byli postrachem všech národů, ale kvůli svým náboženským novotám se jevili tak odporní, že byli po dlouhý čas považováni za nejhorší národ na světě.“ [Groulík] Masaryk husitství glorifikoval, vytyčil heslo „Tábor jest náš program“ navzdory faktu, že běsnění husitských vojsk a bojůvek zlikvidovalo ve střední Evropě většinu kulturních statků, budovaných pracně po staletí. Například v Chomutově táborité vyvraždili 2500 mužů a všechny ženy a děti upálili. Havlíčkův Brod úplně zničili, vše žijící zmasakrovali, v Prachaticích a v Ústí nad Labem taktéž nenechali nikoho naživu. Mnoho dalších měst zplundrovali a vypálili.
Odhaduje se, že husité vybili asi třetinu obyvatelstva českých zemí, ztráty v bitvách byly zanedbatelné. Vypálili stovky klášterů a kostelů. Husitství bylo i vleklou občanskou válkou, spojenou s rozsáhlým ničením a hromadným vyvražďováním. Hmotně i mravně zemi vyčerpalo. K tomu se musejí přičíst i zvěrstva během jejich spanilých jízd do okolních zemí. Jan Žižka, podle dnešní terminologie masový vrah, se stal národním hrdinou, a je s podivem, že Masaryk, vyzdvihující při každé příležitosti humanismus, převzal nelidské husitství do svého národního programu. A co je nejhorší, nikdo s výjimkou historika Josefa Pekaře se nad tím dodnes nepozastavil (sic).
Palacký a Masaryk vytvořili nimbus Božích bojovníků, který „zastřel duchovní mělkost husitství. Husovská teologie je nevypracovaná, radikálně utopická a rozporná. Je riskantní svou krátkozrakostí. Lehkomyslně vkládá osud církve do rukou světských, vydávajíc jej davové a náčelnické libovůli. Ohrožuje tím pracně dosaženou autonomii moci duchovní a světské, tedy jeden z principů, který učinil Evropu Evropou.“ [Podiven]
Češi se hlásí k mučedníku Janu Nepomuckému, generálnímu vikáři pražského arcibiskupství, aniž tuší, že to byl jazykově český Němec. Nebyl v roce 1393 z králova rozkazu usmrcen, neboť odmítl prozradit králi obsah královniny zpovědi; to je mýtus, tentokrát katolický. Příčina jeho smrti (utloukli ho tupým předmětem do hlavy, tedy ho neutopili) byla prozaičtější: postavil se proti záměru krále Václava IV. zřídit v západočeských Kladrubech nové biskupství pro králova protégé.
Literatura:
Groulík, Karel: Böhmens Irrweg durch das 20. Jahrhundert. Vlastním nákladem, České Budějovice 1994
Klimek, Antonín: Boj o Hrad, díl I. a II. Panevropa, Praha 1996, 1998
Podiven: Češi v dějinách nové doby (1848–1939). Academia, Praha 2003
Voříšek, Jaroslav: Poznámky k českým reformačním dějinám. In: CS-magazín 12/2008. www.cs-magazin.com
https://www.historieblog.cz/2021/02/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-10/#more-5050
Žádné komentáře:
Okomentovat