Když národní diskurs neproběhl

Tomáš Krystlík

V České televizi byl v listopadu odvysílán třídílný dokumentární pořad Česko–německé století (https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11687509867-cesko-nemecke-stoleti/217562266520003-odsun-jako-odplata-1945-1946) scénáristy a režiséra Jiřího Fiedora. Zatímco první díl obsahoval relativně málo nepravd a dal se vyhodnotit přes některá mylná tvrzení jako téměř zdařilý, situace s dalšími pokračováními zhoršovala, aby díl poslední už obsahoval české lži a dezinterpretace v běžné míře. Zde by byly více než sedm desetiletích po daných událostech zásahy odborných poradců Matěje Spurného, Libora Svobody i samotného scénáristy a režiséra v jedné osobě Jiřího Fiedora nanejvýš žádoucí. Pokud nějaké byly, nebyly patrné.

Proč se tím vlastně tím zabývám? Není snad lepší to nechat být? Inu, není, protože historické nepravdy ovlivňují dodnes chování Čechů. Nutno podotknout, že negativně. Očekával jsem, že za téměř tři desetiletí postkomunistického vývoje dojde k národnímu diskursu o líbivé, ale nepravdivé interpretaci české historie, podle níž skvělí čeští junáci vždy za nic nemohli, byli a jsou utiskováni zlými cizáky či odvěkými nepřáteli českého národa holubičích povah, zlými Němci. Začínající diskurs v 90. létech minulého století byl v zárodku zadušen a nepravdy vykládané českými historiky již od roku 1918 se převzaly beze změny. Opraveny byly jen dějiny komunistické éry. Proč a kým byl diskurs zadušen? Českými historiky, kteří by museli každý za svou osobu veřejně přiznat, že celou svou profesionální éru lhali ve jménu českého národa a státu a politiky, kteří by museli doznat, že český stát je vybudován na lži.

Abych nevyčerpával čtenářskou trpělivost výčtem nepravd v páně Fiedorově výtvoru, tak zde jen dva příklady coby pars pro toto.

Narátor v třetím díle Česko–německého století říká, že USA, Velká Británie, SSSR odsouhlasily Benešovi v roce 1943 poválečný odsun domácích Němců z Československa. Je sice pravdou, že Sovětský svaz signalizoval Benešovi, že nebude mít nic proti poválečnému vyhnání československých Němců za hranice, ale Velká Británie a USA nikdy s transferem Němců z ČSR nesouhlasily (!). Ke konci války Beneše několikrát vyzvaly, aby s vyháněním počkal na rozhodnutí velmocí na mírové konferenci. Ani na postupimské konferenci západní velmoci (zde včetně SSSR) neudělily svůj souhlas, jen „uznaly nutnost transferu“, což je významově zcela něco jiného.

Nicméně čeští historici dodnes lživě tvrdí, že britská vláda udělila Československu souhlas 2. 7. 1942. Tehdy Anthony Eden, ministr zahraničí, sdělil v memorandu svým kolegům v britské vládě: „Rovněž žádám své protějšky, aby obecně přistoupili na poválečný transfer německých menšin ze střední a jihovýchodní Evropy do Německa v případech, kdy se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí.“ Vládní kabinet svolil. To však nepředstavuje souhlas s vyhnáním Němců z ČSR!

V polovině roku 1943 během návštěvy USA prý docílil Beneš svolení amerického prezidenta Roosevelta s transferem československých Němců, což se událo, pokud se vůbec událo, zcela bez vědomí amerického ministerstva zahraničí (!). O tomto rozhovoru a Rooseveltově svolení neexistuje písemný protokol; ani v Rooseveltově soukromém archivu není, záznamy, co se projednávalo, co se řeklo a dojednalo se, se ztratily. Jediným svědkem Rooseveltova souhlasu je tedy Beneš sám. Vágnost Benešova svědectví, ani okolnost, že americké ministerstvo zahraničí o tom nic nevědělo, nebrání dodnes českým historikům, aby Rooseveltův souhlas s transferem československých Němců pokládali za nevyvratitelný fakt.

Britské ministerstvo zahraničí se po návštěvě Beneše v USA dopídilo, že se Beneš v soukromých rozhovorech vyjadřuje, že má k vyhnání Němců z ČSR již souhlas Londýna, Moskvy a Washingtonu. Dalo proto svému vyslanectví v USA pokyn, aby informovalo americké ministerstvo zahraničí o pravém stavu věcí a připomnělo, „že vláda Jeho Veličenstva se necítí povinována podporovat vysídlení veškerého sudetoněmeckého obyvatelstva nebo nějakého určitého počtu sudetských Němců. Souhlasila pouze se všeobecným principem poválečného transferu.“

Druhou ukázkou nepravdivého tvrzení je výrok v třetím díle Fiedorova dokumentu, že československá vláda zastavila odsuny těsně před vydáním dekretu presidenta republiky o ztrátě občanství Němců a Maďarů 2. 8. 1945 a obnovila je až v lednu 1946. Opak je pravdou, československou vládu zastavit vyhánění na žádost mocností z Postupimi ani nenapadlo (text protokolu z konference obdržela též 2. 8. 1945), byť před světovou veřejností předstírala opak. Protože Američané se hned od konce války bránili tzv. divoké odsuny československých Němců do svého okupačního pásma přijímat, vyháněli se českoslovenští Němci před tímto datem i po něm do zóny sovětské, navzdory explicitnímu přání spojenců na konferenci v Postupimi zastavit probíhající transfer: „Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli transfer musí být prováděn spořádaně a humánně. Poněvadž příliv velkého počtu Němců do Německa by zvětšil břemeno, které již doléhá na okupační úřady, soudí, že by tento problém měla zkoumat především Kontrolní rada v Německu a přihlížet přitom zvláště k otázce spravedlivého rozdělení těchto Němců do jednotlivých okupačních pásem. Dávají proto svým zástupcům v Kontrolní radě příkaz, aby co nejdříve svým vládám oznámili, kolik takových osob již přišlo do Německa z Polska, Československa a Maďarska, a s ohledem na nynější situaci v Německu podali odhad, v jaké době a jak rychle by měly probíhat další transfery. O tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a Kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhánění, dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě.“ Spojenecká kontrolní rada pro Německo vydala svá doporučení 20. 11. 1945 a počátek tzv. spořádaného neboli organizovaného transferu z ČSR byl stanoven na leden 1946.

Rusové oznámili, že z ČSR do svého okupačního pásma převzali z Československa do 12. 12. 1945 773 840 Němců. Vedoucí osídlovacího referátu Zemského národního výboru v Praze, který musel být nejlépe informován, uvedl 6. 9. 1945, že „nejméně již 500 tisíc tak řečených sudetských Němců jest mimo naše hranice“. To představuje průměrně kolem 130 tisíc (!) vyhnaných měsíčně. Je naprosto iluzorní, že by takové množství lidí bylo živelně vyexpedováno za hranice bez úzké součinnosti s armádou, policií a vyššími složkami státní správy. Oficiální výklad české historiografie, že divoké odsuny (do konce července 1945) byly státem neorganizovaným projevem rozhorčeného českého lidu, je tedy průhledná lež.

Dost výroků českých historiků pronášených jimi v jednotlivých dílech třídílného seriálu přímo do kamery bylo nepravdivých nebo překroucených, což odborným poradcům a scénáristovi taktéž ušlo, nebo se řídili, což je pravděpodobnější, zásadou, že národní narativ se nesmí narušovat, natož vyvracet. Místo aby seriál se snažil obrazně zasypat obranné zákopy českého národa vůči Němcům, Západu, pomohl je tento třídílný dokumentární pořad České televize opět do dalších let uchovat.


https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Kdyz-narodni-diskurs-neprobehl-561232