Tomáš Krystlík
Než se v českých médiích objeví pajány o hrdinném atentátu
na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. 5. 1942 tak trochu
antidota. Naplánovaný atentát prozatímní exilovou vládou v Londýně – prozatímní
proto, že když Češi v protektorátu a Slováci na Slovensku měli své vlády v
Praze a Bratislavě, tak Britové namítali, proč potřebují další stálou v Londýně
– respektive samotným E. Benešem a Františkem Moravcem, měl podle Benešových úvah
vyvolat velké krveprolití, kdy mělo zahynout německou mstou alespoň 50 000
Čechů.
Britové Benešově prozatímní československé vládě v Londýně
předkládali úspěchy, jichž dosáhla podzemní hnutí v okupovaných zemích,
pokládali je za příspěvky ke společnému válečnému úsilí. V jejich pravidelných
přehledech akcí se Československo umisťovalo vždy až ke konci každého seznamu
(sic). Pro Edvarda Beneše bylo, podle svědectví šéfa vojenské zpravodajské
služby Františka Moravce, „trpké, že český lid nedokázal vytvořit silně aktivně
bojující podzemní hnutí jako Francouzi, zejména na Francii velmi žárlil“. Beneš
mu tedy navrhl, že se musí udělat něco okázalého, nějaký atentát, který zvrátí
onen zapšklý klid ve vlasti. „Klíčovou myšlenkou operace Heydrich bylo předstírat,
že Heydrich byl popraven lidem doma, jenž nemohl déle snášet jeho hrůzovládu.“
Celkem 160 československých vojáků prodělávalo ve Velké
Británii diverzní a parašutistický výcvik. Pro atentát na Heydricha byli
vybráni dva z nich, a s dalšími skupinami československých parašutistů byli 29.
12. 1941 vysazeni do protektorátu. Teprve 27. 5. 1942, tedy po půl roce se
atentát uskutečnil, zraněný Heydrich po několika dnech podlehl sepsi. Oba
atentátníci na Heydricha nesplnili při paradesantním výcviku požadavky ve
střelbě a museli se podrobit reparátu. Po vysazení do protektorátu museli velmi
improvizovat, záchytné adresy zčásti nefungovaly, naplánovaná akce v podstatě
selhala, Heydrichova smrt byla náhodná, nastala následkem kontaminace rány
nečistotou. Ocenění, které se pak celé akci dostalo od politiků a pak i historiků,
plyne z faktu, že Heydrich byl coby jeden z nejvyšších představitelů
nacistického Německa odstraněn, což ale na diletantismu přípravy a provedení akce
nic nemění.
Jan Kubiš s Jozefem Gabčíkem, místo aby se věnovali pouze
přípravě atentátu, naváděli na pokyn z Londýna i spojenecké bombardéry na
Škodovy závody v Plzni tím, že ve směru letu před Plzní a za ní zapálili v noci
po jedné stodole (jiné zdroje uvádějí seníky, další zdroj udává, že se jednalo
o ohně v kruhu, v jehož středu ležely objekty zbrojní výroby), čímž londýnská
vláda velmi riskovala a vystavila je enormnímu nebezpečí odhalení. Václav Černý
však uvádí, že se akce zúčastnili jiní dva parašutisté z Velké Británie než
Kubiš s Gabčíkem. Bombardování Škodových závodů nenapáchalo téměř žádné škody,
z několika vln bombardérů zahlédl ohně pouze jeden pilot, ostatní osádky
shodily bomby naslepo. Kvůli naprostému fiasku bombardování se Heydrich domníval,
že bylo pouze zastíracím manévrem, jak odvést pozornost Gestapa od seskoku
parašutistů na jiném místě. Příčinou nasazení Gabčíka s Kubišem při
bombardování Plzně bylo, že nikdo z domácího odboje nechtěl podstoupit riziko
při navádění letadel na cíl.
Na záchytných adresách, které dostali parašutisté v Anglii,
je v mnoha případech odmítli nebo je udali Gestapu z obavy provokace, což se
opakovalo u všech výsadků do protektorátu až do konce války. Zfalšované osobní
protektorátní průkazy britskou tajnou službou všech pětadvaceti do té doby
vysazených parašutistů z Anglie byly, zcela nepochopitelně, vystaveny pouze
jediným úřadem – a to v Brně. Gebhart s Kuklíkem ale tvrdí, že protektorátní
průkazy jim den před svou smrtí (21. 3. 1942) obstaral štábní kapitán Václav
Morávek po předchozí konspirativní schůzce s velitelem výsadkářů z Británie
Alfrédem Bartošem, který mu předal jejich fotografie. Je nepravděpodobné, že
Britové by parašutisty vysadili do protektorátu bez jediného průkazu, když si
ve Velké Británii pro fotografie na ně museli podle svědectví půjčovat několik
málo sak šitých ještě v ČSR, aby je odlišný střih britských neprozradil.
To nebylo vše – nikdo nevybavil parašutisty potravinovými
lístky, které byly zavedeny v protektorátu již na podzim 1939 (sic), takže
neměli možnost si opatřit potraviny jinak, než za enormní peníz na černém trhu,
čímž se vystavovali značnému dodatečnému riziku. Nevybavili je ani pracovními
knížkami, byť panovala pracovní povinnost (sic), takže při každé trochu důkladnější
policejní kontrole by byli ihned odhaleni.
Němci se brzy po atentátu dověděli, že všem parašutistům z
Velké Británie vydal osobní průkazy jen jediný úřad v Brně (sic). Jakým
způsobem se tak stalo, není jasné. Buď jim to prozradil někdo z výsadkářů (pět,
tj. 20 % z parašutistů z Velké Británie do té doby vysazených spolupracovalo s
Gestapem), což znamená, že mezi sebou hrubě porušovali zásady konspirace, nebo
je nedodržel Morávek a v jeho okolí byl agent Gestapa. Všechny stávající osobní
průkazy vydané oním brněnským úřadem byly za nejpřísnějších bezpečnostních
opatření během 48 hodin zkontrolovány a označeny. V celém protektorátu byla
zavedena s okamžitou platností pod trestem smrti všeobecná přihlašovací
povinnost. To usnadnilo lustrace a velmi snížilo parašutistům naději na
přežití. Sešlo se ke třem tisícům udání od obyvatelstva, nejdříve během dvou
týdnů 309 udání a pak po vyhlášení Frankovy amnestie 13. 6. 1942 („údaje
vedoucí k objasnění atentátu podané do 20 hodin 18. 6. 1942 služebně státní policie
nebo jiné policie nebudou podléhati hrozbě zastřelením“) dalších více než dva
tisíce, z nichž mnohé velmi napomohly k odhalení a pochytání parašutistů.
Dodnes není dostatečně jasné, kolik parašutistů se atentátu
na Heydricha přímo, nepřímo a na místě zúčastnilo. Dva atentát provedli, podle
některých zdrojů byli jeden až tři další v bezprostřední blízkosti. Proč však
nezasáhli, když se atentát nezdařil? Místo domluveného postupu, vržení bomby
Kubišem a pak Gabčíkovou střelbou ze samopalu, se Gabčík pokusit jako první na
Heydricha zaútočit a zastřelit ho. Stengun mu selhal. Proč pak nevytáhl pistoli
a nestřílel, není známo. Heydrich, když spatřil Gabčíka, jak se pokouší
vystřelit, tak proti všem předpisům zavelel řidiči zastavit a hrnul se z vozu,
zastrkuje teprve zásobník do pistole, si to s ním vyřídit. Přiběhnuvší Kubiš
vhodil pod vůz bombu. Řidič Heydrichova auta podruhé chyboval. Místo aby po
atentátu ujel navzdory příkazům Heydricha (první chyba), vystavil ho bolestí
zkrouceného možnosti dalšího útoku a jal se pronásledovat Gabčíka (druhá
chyba). Po atentátu se ze zastavivších tramvají vyhrnuly desítky Čechů, kteří
se snažili prchajícího Kubiše zadržet. Ten si musel klestit cestu nadávkami a
varovnými výstřely, některým pronásledovatelům těsně kolem obličeje.
V pražském kostele sv. Cyrila a Metoděje Na Zderaze zahynulo
sedm parašutistů. Údajně jim tento úkryt přikázal velitel všech vysazených
britských parašutistů v protektorátu nadporučík Alfréd Bartoš. Zůstává otázkou,
proč se shlukovali, vždyť u diverzních akcí je základní poučkou se nespojovat,
protože se tím enormně zvyšuje možnost vyzrazení a pochytání. Proč část z nich
zvolila za úkryt dokonalou past, kryptu v podzemí s jediným východem, ze které
nebylo úniku, se už nedovíme. Možná vysvětlení jejich soustředění v kostele:
buď nedostatkem psychické odolnosti vlivem nekvalitního výcviku v přežívání v
podstatě nepřátelském území, nebo se už neměli kam uchýlit, kde by je neudali,
nebo je tam vylákalo Gestapo. Václav Černý píše, že následující den měli být
odvezeni policejním autem mimo Prahu, převážně do Kladna, pak odejít na Moravu
a zakládat partyzánské jednotky.
Hypotéza o vylákání do kostela Gestapem vychází z faktu, že
Gestapo navedeno výpovědí výsadkáře Karla Čurdy nalezlo v pardubickém bytě manželů
Hany a Václava Krupkových, kde se předtím Alfréd Bartoš skrýval, jeho celý jeho
archiv včetně asi padesáti listů strojopisu depeší odeslaných do Londýna a z
něj přijatých a to včetně smluvených hesel, kterými se vysazení parašutisté
budou hlásit, a s hesly sloužícími pro verifikaci výzvy k setkání se na určitém
místě (sic).
Celkem bylo po atentátu na Heydricha do začátku září 1942
zatčeno 3188 Čechů, z nich 1357, podle jiných zdrojů 1331 nebo 1585 zastřeleno
– 89 za neoprávněné držení zbraně, 105 kvůli chybějícímu policejnímu
přihlášení, 8 za falešné obvinění jiného (sic), 477 pro schvalování atentátu. Stanný soud odsoudil 29. 9. 1942 k trestu smrti ještě dalších
252 příbuzných a pomocníků parašutistů. Naživu zůstalo příbuzenstvo
Jozefa Gabčíka, protože žili v jiném státě, ve Slovenské republice, a hodně z
Kubišových příbuzných, protože celá řada z nich měla německou národnost a
říšskou státní příslušnost, byli členy NSDAP, jeden z nich byl dokonce vedoucím
její místní odbočky.
Heydrichova smrt zajistila Benešovi ohlas u spojeneckých
vlád a zdánlivě vytvořila kýžený zvrat v nečinnosti v protektorátu. Atentát ale
realizovali příslušníci zahraniční armády, nikoliv český domácí odboj, jenž
před atentátem z obav před následujícími represáliemi naléhavě varoval, byl
zásadně proti. Benešův záměr, že atentát povzbudí Čechy k odporu a odboji,
zcela selhal. Dalším možným důvodem atentátu byl dobrý poměr Heydricha s Čechy,
který velmi znepokojoval Beneše. Beneš předpokládal, že atentát na Heydricha
tomu učiní konec a že represálie, které Němci nepochybně vyvinou, podnítí Čechy
k následnému odboji. O tomto důvodu se v české historické literatuře většinou
mlčí.
Proč vlastně Heydrich nahradil Konstantina von Neurath v
úřadu říšského protektora? V létě 1941 poklesla výkonnost ve zbrojním průmyslu
hlavně v důsledku problémů ve výživě dělnictva přibližně o 15–20 % (zpráva
Waltera Bertsche Frankovi 19. 9. 1941). 15. 9. 1941 referoval von Neurath
Hitlerovi, že „zásadní příčinou je zjevně další zhoršení potravinové situace v
protektorátu, která… občas nabývá katastrofálních forem… Jako bezprostřední
důsledek lze v řadě průmyslových a zemědělských podniků v protektorátu
zaznamenat stále se zvyšující nechuti k práci a někde i nezanedbatelný pokles
výkonnosti. Od 10. srpna došlo ve dvanácti případech k přechodné stávce, také v
závodech válečné výroby, vždy z důvodů situace ve výživě. Zkoumání jednotlivých
případů prokázalo, že na dělnictvem vznášené žaloby je třeba pohlížet jako na
částečně oprávněné. Kromě toho lze u dělníků konstatovat rostoucí ochotu
naslouchat nabádání k sabotážím, nepřetržitě vysílanému nepřátelským
rozhlasem.“ Závěrem požadoval Neurath naléhavě „přídavky z říšských zásob.“
Dalšími důvody výměny říšského protektora podle českých historiků byl nárůst
černého obchodu s potravinami, tajných porážek, zatajování úrody i stoupajících
počet různých odbojových organizací.
Přibyvší Heydrich v politice cukru a biče pokračoval, brzy s
Frankem dokázali zvýšit potravinové příděly dělnictvu ve zbrojním průmyslu –
zvýšení přídělů potravin, tabáku, cigaret a alkoholu na úroveň protektorátních
Němců, tuků dokonce i nad jejich úroveň, což bylo dáno jejich oblíbeností u
Čechů, kaloricky to bylo srovnáno snížením přídělu marmelády. Heydrich po
několika měsících zvýšil příděly plošně všem Čechům (sic) na německou úroveň.
Tak to zůstalo až do konce války.
Přes 4000 lidí nechal zatknout, z nich 437 (489) odsouzeno k
trestu smrti a 2242 k umístění do koncentračních táborů podle tehdejšího
českého tisku byly 404 osoby popraveny, 42 % z nich za těžké hospodářské
delikty, většinou za keťasení (z německého Kettenhändler, překupník). Heydrich
zavedl závodní stravování bez potřeby odevzdávat lístky, ozdravné závodní
rekreace ve zrekvírovaných luxusních hotelech a letoviscích (poválečné ROH tuto
praxi jen převzalo), značně zvýšil (o 75 %) vdovské, starobní, sirotčí a
invalidní důchody, uzákonil všeobecné pojištění zaměstnanců pro případ
nezaměstnanosti, sociální pojištění služek, zdravotní pojištění důchodců (za 1.
republiky nebyli pojištěni!).
Pohyboval se všude proti předpisu bez ozbrojené ochrany, sám
většinou neozbrojen, se slovy, že ozbrojeného doprovodu mu netřeba, protože ho
Češi milují; podle oficiální verze sdělené do Berlína, že by osobní stráž
uškodila říšské věci v protektorátu. Když jej říšský ministr pro zbrojení a
munici Albert Speer navštívil v Praze a totéž mu vytýkal, s úsměvem mu
odpověděl: „Češi nezabíjejí, Češi udávají.“ Jezdil v otevřeném voze bez
ochranné stráže a bez zamontovaného ocelového plátu za zadním sedadlem, což
bylo též proti předpisu.
Dalším, snad nejzávažnějším důvodem atentátu byla Benešova
obava, že by při eventuální akceptované německé nabídce na uzavření míru zůstal
protektorát součástí Německé říše. V depeši z 15. 5. 1942 domácímu odboji to
říká víceméně jasně: „Prorazí-li (Němci) až na Kavkaz, bylo by to vážné… V tom
případě bych čekal ze strany Německa na návrhy na nerozhodný mír… jsou však
dnešní poměry v protektorátu… tj. spolupráce s Němci, Hácha… protektorátní
vláda… velkým zatížením, ne-li velkým nebezpečím. V takové situaci by mohla
také u nás být žádoucí nebo nezbytná akce násilná, sabotage, manifestace. Bylo
by to mezinárodně pro osud národa pro případ nějakých takových jednání buď ulehčením,
nebo dokonce záchranou, i kdyby to stálo velké oběti.“ Tento důvod čeští
historikové většinou zamlčují. Dodnes není jasné, kdo dal k atentátu na
Heydricha příkaz, jisté je pouze, že o atentátu předem věděl E. Beneš a
František Moravec.
Australský historik Stanislav Berton shrnuje příčiny, které
vedly Beneše k zorganizování atentátu: provokace pro potřeby československé
zahraniční propagandy, obava z uzavření separátního míru in spe s důsledky pro
ČSR, odčinění Mnichovské dohody, získání spojenců pro plán vyhnání Němců z ČSR.
A přidává další možný důvod. V březnu 1942 při rutinní kontrole dokladů na
varšavském nádraží zadržely Sipo (Sicherheitspolizei, Bezpečnostní policie) a
SD (Sicherheitsdienst, Bezpečnostní služba) německého hudebníka, který se
přiznal, že je sovětský agent s úkolem provést atentát na Heydricha. Hlášení
šéfa pražského Gestapa Horsta Böhma a generála Josefa Bártíka potvrzují, že
Moskva chtěla odstranit Heydricha proto, že ohrožoval sovětského agenta v
Hitlerově blízkém okolí, spekuluje se o Martinu Bormannovi. Další podrobnosti
nejsou známy. Pak by Beneš jako agent sovětských tajných služeb mohl plnit
atentátem na Heydricha přání Moskvy. To ale nelze dokázat.
Beneš atentátem elegantně zabil více much jednou ranou a
smazal špatný dojem z české domácí nečinnosti. Předem zakalkuloval do svého
plánu desetitisíce předpokládaných obětí pozdějších represí, čím více by jich
bylo, tím pro jeho plány lépe. Povědomí Západu o osudu Lidic a Ležáků Benešovi
a jeho londýnské vládě velmi prospělo.
Demagogie a lži.
OdpovědětVymazat