Tomáš Krystlík
K nedávnému 80. výročí květnové mobilizace se objevil článek
Karla Pacnera (https://technet.idnes.cz/castecna-mobilizace-1938-0b1-/vojenstvi.aspx?c=A180525_104234_vojenstvi_mla).
Nedá se říci, že autor článku v něm píše nepravdu, pouze vychází z historických
publikací v Česku všeobecně známých. A to nestačí. U událostí, pro které dodnes
chybí přijatelné podložené zdůvodnění, musí každý, kdo o nich pojednává, hledat
vysvětlení i mimo hlavní proud, mimo frekventované historické publikace.
20. 5. 1938 začala tzv. první (květnová,
částečná) československá mobilizace. Německo na ni nereagovalo. Byla vyvolána
zprávami o koncentraci německých vojsk nastupujících k československé
hranici, které byly nepravdivé. Podle britského historika Zbyňka Zemana Němci
ihned zavezli berlínského britského a francouzského atašé na hranice a do
oblastí údajné koncentrace německých branných sil. Americký historik Igor Lukeš
dovozuje, že podle všeho se jednalo o profesionální provokaci sovětských tajných
služeb. Podle Zbyňka Zemana se naléhavě vtírá racionální vysvětlení, že Beneš
využil podvržených zpráv, které obdrželi i Britové, k vojenskému obsazení pohraničí
pod záminkou mobilizace, aby při nadcházejících dlouho odkládaných komunálních
volbách v pohraničí (konaly se od 22. 5. 1938) zabránil
možným pokusům vyhlásit tato území za německá. Tentýž uvádí, že
českoslovenští vojenští zpravodajci s menší časovou prodlevou označili zdroje zpráv
o koncentraci německých vojsk za nevěrohodné, ale vláda s Benešem přesto
mobilizaci vyhlásila (sic). Zajímavý je v této souvislosti fakt, že v době
rakouské krize před Anschlußem v březnu 1938, tedy dva měsíce předtím, ujišťoval
ministr zahraničí Kamil Krofta Německo, že ČSR nemíní mobilizovat.
Winston Churchill, který v té době ještě nebyl ministerským
předsedou, Benešovi 12. 4. 1938 poradil, aby mobilizací pohrozil válkou
Německu, protože odhadoval pravděpodobnost ochoty Německa jít do války 1 : 50,
tedy coby dvouprocentní. Churchill tak učinil přes pražskou korespondentku Guardianu a Spectatoru Shielu Grant Duffovou, se kterou se 11. 4. vsadil, že v
případě československé mobilizace Hitler nezaútočí. Existuje písemný záznam
Huberta Ripky pro československé ministerstvo zahraničí, který vychází ze
zprávy Duffové z 12. 4.: „Churchill důtklivě zdůraznil, že by byl nejraději, kdyby
nyní Československo vyprovokovalo válku.“ Churchill jí též v této
souvislosti sdělil, že „když Němci budou bombardovat Londýn, vyvolá to hluboké
rozhořčení hrdého lidu, který procitne a vydrží až do konce“. Churchill v čele
organizace The Focus se snažil, mj. i za československé peníze, svrhnout
britskou vládu a dosadit na její místo vládu více protiněmeckou - hodlal
Německo hospodářsky zničit i za cenu války.
Příznačné je, že ačkoliv bylo potvrzeno, že zprávy o
soustřeďování německých vojsk při hranici ČSR jsou nepravdivé, byla mobilizace
nejen vyhlášena, nýbrž až po měsíci odvolána. To svědčí pro všechny možné motivy
mobilizace, ne však pro motiv vojenské obrany Československa. Mobilizace byla
sice částečná, ale jen územně, tj. v německých sídelních územích byla podle
koncentrace útvarů československého vojska úplná – německá sídelní území
připomínala vojenský tábor a obsazené nepřátelské území. Tehdejší
československý ministr vnitra Jan Černý pak vyjádřil v rozhovoru se
sudetoněmeckými zástupci přesvědčení, že mobilizace představovala „vysloveně
jakousi vojenskou revoltu, kterou podnikli štváči kolem Beneše, aby sabotovali
obtížně se rozbíhající jednání Sudetoněmecké strany s ministerským předsedou
(Milanem Hodžou), jakoby závěrečný úder na tympán“.
Pro verzi, že se Beneš schválně nechal mobilizovat, aby
zabránil při příležitosti komunálních voleb možným pokusům Sudetoněmců
vyhlásit secesi, svědčí i rozdílná reakce Francie od britské. Zatímco se
Britové spokojili s tím, že květnovou částečnou mobilizaci označili za nešťastnou,
Francouzi reagovali ostrou demarší; mobilizaci považovali za hrubé porušení
československo–francouzské spojenecké smlouvy, protože Praha je o ní předem
neinformovala, ačkoliv to byla její povinnost. Je totiž neoddiskutovatelným
faktem, že kdyby byla účelem květnové mobilizace obrana státu, museli by
Češi uvědomit o mobilizaci svého francouzského spojence, aby si zajistili
jeho součinnost při možném budoucím napadení ČSR Německem (sic).
Dodnes tedy není jasné, proč v květnu 1938 hnal Beneš zemi do války. Přípustná je i hypotéza, kterou ale pro uzavřenost ruských archivů nelze dokázat, že se Beneš snažil rozpoutat celoevropský válečný konflikt podle pokynů sovětských tajných služeb – vyčerpání bojujících zemí válkou by usnadnilo plánovanou expanzi sovětského bolševismu do západní Evropy. Pavel Sudoplatov tvrdí, že Beneš se v roce 1935 při návštěvě Moskvy zavázal, že vyvolá ozbrojený konflikt ve střední Evropě do konce roku 1938 (Beneš byl agentem NKVD od roku 1934), což nelze potvrdit, nicméně indicie to naznačují.
Následky květnové mobilizace nebyly pro Československo vůbec příznivé.
Podle Zbyňka Zemana nejpozději od ní považovali francouzský premiér Edouard
Daladier a jeho ministr zahraničí Georges Bonnet Edvarda Beneše za vážnou
hrozbu evropskému míru. Pro ostatní byl Beneš běžným válečným štváčem. Bylo
jasné, tvrdí dále Zeman, že Beneš byl ochoten obětovat zájmy Evropy malichernému
českému nacionalismu. Beneš přitom musel předem předvídat, že k takovému závěru
francouzská vláda dojde, ale navzdory tomu onu mobilizaci nařídil.
22. 5. 1938 sděloval vyslanec USA v Paříži, William
Bullitt, Franklinu D. Rooseveltovi, že československá mobilizace „musí být
pojímána coby podněcování k evropské válce, které může mít pouze jediný možný
výsledek – nastolení bolševismu na celém kontinentě“.
Z hlediska mezinárodního práva se mobilizace od roku 1892 pokládá
za neoficiální vyhlášení války. ČSR mobilizovala v roce 1938 dvakrát, Německo
ani jednou. Kdyby došlo k ozbrojenému konfliktu s Německem, bylo by Československo
s jistotou označeno za agresora.
Žádné komentáře:
Okomentovat