Jak se dodnes ohýbá historie

Tomáš Krystlík

K nedávnému 80. výročí květnové mobilizace se objevil článek Karla Pacnera (https://technet.idnes.cz/castecna-mobilizace-1938-0b1-/vojenstvi.aspx?c=A180525_104234_vojenstvi_mla). Nedá se říci, že autor článku v něm píše nepravdu, pouze vychází z historických publikací v Česku všeobecně známých. A to nestačí. U událostí, pro které dodnes chybí přijatelné podložené zdůvodnění, musí každý, kdo o nich pojednává, hledat vysvětlení i mimo hlavní proud, mimo frekventované historické publikace.

20. 5. 1938 začala tzv. první (květnová, částečná) československá mobilizace. Německo na ni nereagovalo. Byla vyvolána zprá­v­ami o kon­cen­traci německých vojsk nastupujících k československé hranici, které byly nepravdivé. Podle britského historika Zbyňka Zemana Němci ihned zavezli berlínského brit­­ského a francouz­ské­ho ata­šé na hranice a do oblastí údajné koncentrace německých branných sil. Americký historik Igor Lukeš do­vozuje, že podle všeho se jednalo o profesionální provokaci sovětských taj­­ných služeb. Podle Zbyň­ka Zemana se naléhavě vtírá racionální vysvětlení, že Beneš využil podvrže­ných zpráv, které obdrželi i Britové, k vojenskému obsazení po­hra­ničí pod zá­min­kou mobilizace, aby při nadcháze­jí­cích dlouho odkládaných komunálních volbách v pohraničí (konaly se od 22. 5. 1938) zabránil možným pokusům vyhlá­sit tato území za němec­ká. Tentýž uvádí, že českoslovenští vojenští zpravodajci s menší časovou prodlevou označili zdroje zpráv o koncentraci němec­kých vojsk za nevěrohod­né, ale vlá­da s Benešem přesto mobilizaci vyhlásila (sic). Zajímavý je v této souvislosti fakt, že v době ra­kouské krize před Anschlußem v březnu 1938, tedy dva mě­síce předtím, ujišťoval ministr zahraničí Kamil Krofta Německo, že ČSR ne­míní mo­bili­zovat.

Winston Churchill, který v té době ještě nebyl ministerským předsedou, Benešovi 12. 4. 1938 poradil, aby mo­bilizací pohro­zil válkou Německu, protože odhadoval pravděpodobnost ochoty Německa jít do války 1 : 50, tedy coby dvouprocentní. Churchill tak učinil přes pražskou korespon­dent­ku Guardianu a Spectatoru Shielu Grant Duffovou, se kterou se 11. 4. vsadil, že v případě československé mo­bi­li­za­ce Hitler nezaútočí. Existuje písemný záznam Huberta Rip­ky pro československé ministerstvo zahraničí, který vy­chá­zí ze zprávy Duffové z 12. 4.: „Churchill důtklivě zdůraznil, že by byl nejraději, kdyby nyní Československo vy­pro­vo­kovalo válku.“ Churchill jí též v této souvislosti sdělil, že „když Němci budou bom­bardovat Londýn, vyvolá to hluboké rozhořčení hrdého lidu, který procitne a vydrží až do konce“. Churchill v čele organizace The Focus se snažil, mj. i za československé peníze, svrhnout britskou vládu a dosadit na její místo vládu více protiněmeckou - hodlal Německo hospodářsky zničit i za cenu války.

Příznačné je, že ačkoliv bylo potvrzeno, že zprávy o soustřeďování němec­kých vojsk při hranici ČSR jsou nepravdivé, byla mobilizace nejen vyhlášena, nýbrž až po měsíci odvolána. To svědčí pro všechny možné mo­tivy mobilizace, ne však pro motiv vojenské obrany Československa. Mobilizace byla sice částečná, ale jen územně, tj. v něme­ckých sídelních územích byla po­dle koncentrace útvarů československého vojska úplná – německá sídelní území připomí­na­la vojenský tábor a obsazené ne­přá­tel­ské území. Tehdejší československý ministr vnitra Jan Černý pak vy­jád­řil v rozhovoru se sudetoněmeckými zástupci pře­­svědčení, že mobilizace představovala „vysloveně jakousi vo­jen­skou revoltu, kterou podnikli štváči kolem Beneše, aby sa­­botovali obtížně se rozbíhající jednání Sudeto­němec­ké strany s ministerským předsedou (Milanem Hodžou), jakoby závě­reč­­ný úder na tympán“.

Pro verzi, že se Beneš schválně nechal mobilizovat, aby zabránil při příležitosti komunálních voleb možným pokusům Su­de­to­něm­ců vyhlásit secesi, svědčí i rozdílná reakce Francie od britské. Zatímco se Britové spokojili s tím, že květnovou částečnou mo­bilizaci označili za ne­šťastnou, Francouzi reagovali ostrou demarší; mobilizaci považovali za hrubé porušení česko­slo­ven­sko–francouzské spojenecké smlou­vy, protože Praha je o ní předem neinformovala, ačkoliv to byla její povin­nost. Je totiž neoddiskutovatelným faktem, že kdyby byla účelem květno­vé mo­bi­lizace obrana státu, museli by Češi uvědomit o mobilizaci svého fran­couz­ského spojence, aby si zajistili jeho součinnost při možném budoucím na­padení ČSR Německem (sic).

Dodnes tedy není jasné, proč v květ­nu 1938 hnal Beneš zemi do války. Přípustná je i hypotéza, kte­rou ale pro uzavřenost ruských archivů nelze dokázat, že se Beneš snažil rozpoutat celoevropský válečný konflikt podle po­kynů sovětských tajných služeb – vyčerpání bojujících zemí válkou by usnadnilo plánovanou expanzi sovětského bolševismu do západ­ní Evropy. Pavel Sudoplatov tvrdí, že Beneš se v roce 1935 při návštěvě Moskvy zavázal, že vyvolá ozbrojený konflikt ve střední Evropě do konce roku 1938 (Beneš byl agentem NKVD od roku 1934), což nelze potvrdit, nicméně indicie to naznačují.

Následky květnové mobilizace nebyly pro Československo vůbec příznivé. Podle Zbyňka Zemana nejpozději od ní považovali francouzský premiér Edouard Daladier a jeho ministr zahraničí Georges Bonnet Edvarda Beneše za vážnou hrozbu evropské­mu míru. Pro ostatní byl Beneš běžným válečným štváčem. Bylo jasné, tvrdí dále Zeman, že Beneš byl ochoten obětovat zájmy Evropy mali­chernému českému nacionalismu. Beneš přitom musel předem předvídat, že k takovému závěru francouzská vláda dojde, ale navzdory tomu onu mobilizaci nařídil.

22. 5. 1938 sděloval vyslanec USA v Paříži, William Bullitt, Frank­linu D. Rooseveltovi, že československá mobi­li­zace „musí být pojímána coby podněcování k evropské válce, kte­ré může mít pouze jediný možný výsledek – nastolení bol­še­vismu na celém kontinentě“.

Z hlediska mezinárodního práva se mobilizace od roku 1892 pokládá za neoficiální vyhlášení války. ČSR mobilizovala v roce 1938 dvakrát, Německo ani jednou. Kdyby došlo k ozbrojenému konfliktu s Německem, bylo by Československo s jistotou označeno za agresora.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Jak-se-dodnes-ohyba-historie-537494