Tomáš Krystlík
Pravda je však o hodně střízlivější – zejména co se týká
účinnosti domácího odboje, organizace atentátu a postoje českého obyvatelstva k
němu.
Motivy Beneše pro spáchání atentátu byly tři.
(1) Britové Benešově prozatímní
československé vládě v Londýně předkládali úspěchy, jichž dosáhla podzemní
hnutí v okupovaných zemích, neboť je pokládali za příspěvky ke společnému
válečnému úsilí. V jejich pravidelných přehledech akcí se Československo umisťovalo
vždy až ke konci každého seznamu, což pro Edvarda Beneše bylo, podle svědectví
šéfa vojenské zpravodajské služby Františka Moravce, „trpké, že český lid
nedokázal vytvořit silně aktivně bojující podzemní hnutí jako Francouzi;
zejména na Francii velmi žárlil“. Beneš tedy navrhl, že se musí udělat něco
okázalého, nějaký atentát, který zvrátí onen zapšklý klid ve vlasti. „Klíčovou
myšlenkou operace Heydrich bylo vyvolat dojem, že Heydrich byl popraven lidem
doma, jenž nemohl déle snášet jeho hrůzovládu.“
(2) Beneš potřeboval pro svou vládu v Londýně dosáhnout změnu
jejího statusu. Když 21. 7. 1940 britská vláda
svolila se zřízením provizorní československé vlády v exilu, tak to neznamenalo
uznání uznání právní kontinuity první republiky, ani jejích hranic, ani nulitu
Mnichovské smlouvy. Navíc podle názoru britské vlády československá vláda v
Londýně reprezentovala jen český a slovenský lid, nikoli Československou
republiku – Britové Beneše též upozornili, že československý stát zanikl již
před válkou v březnu 1939. Protektorát
a Slovensko měly své vlastní vlády, což byla situace zcela odlišná od
ostatních exilových vlád okupovaných zemí, takže proč by měla Československo
reprezentovat další, již třetí vláda v Londýně? Tah s atentátem se Benešovi
povedl. Po ohlasu německé exekuce v Lidicích předává 4. 8. 1942 Robert
Anthony Eden ministru zahraničí Janu Masarykovi dopis datovaný 5. 8. 1942, v
němž se britská vláda zříká závazků vyplývajících z Mnichovské smlouvy a uznává
Beneše a jeho exilovou vládu coby reprezentanty Československa.
(3) Snad nejzávažnějším důvodem
atentátu byla Benešova obava, že by při eventuální akceptované německé nabídce
na uzavření míru zůstal protektorát součástí Německé říše. V depeši z 15. 5.
1942 domácímu odboji to říká víceméně jasně: „Prorazí-li (Němci) až na Kavkaz,
bylo by to vážné… V tom případě bych čekal ze strany
Německa na návrhy na nerozhodný mír… jsou však dnešní poměry v protektorátu… t.
j. spolupráce s Němci, Hácha… protektorátní vláda… velkým zatížením, ne-li
velkým nebezpečím. V takové situaci by mohla také u nás býti žádoucí nebo
nezbytná akce násilná, sabotage, manifestace. Bylo by to mezinárodně pro osud
národa pro případ nějakých takových jednání buď ulehčením, nebo dokonce
záchranou, i kdyby to stálo velké oběti.“
Tyto
důvody čeští historikové většinou nezmiňují, protože z nich implicitně víceméně
vyplývá, že účinný domácí odboj prakticky neexistoval. Horší bylo, že
Beneš do svých plánů zakalkuloval 50 až 100 000 českých obětí coby mstu za
atentát, což je z etického hlediska strašlivé. Beneš také počítal s tím, že
atentátem ze zahraničí povzbudí domácí odboj k větší činnosti. Opak byl
pravdou. Do zimních měsíců přelomu roku 1944/45 se prakticky nedá o domácím
odboji proti Němcům mluvit. Němci byli v představách odvety za atentát skromnější,
Hitler chtěl nechat popravit 10 000 Čechů, což mu rozmluvil za ním
okamžitě přiletivší K. H. Frank. (K. H. Frank také nenařídil lidickou exekuci,
to je česká legenda.) 15. 6. 1942 obdržel K. H.
Frank Himmlerovým prostřednictvím další Hitlerův rozkaz, aby bylo tentokrát
zastřeleno 30 tisíc politicky podezřelých Čechů, ale
ten se mu podařilo oddalovat do smrti atentátníků. Pak Hitler rozkaz zrušil.
Na
záchytných adresách, které dostali parašutisté v Anglii, je v mnoha případech
odmítli nebo je udali Gestapu z obavy provokace. To se opakovalo u všech
výsadků do protektorátu až do konce války. Zfalšované osobní protektorátní
průkazy všech pětadvaceti do té doby vysazených parašutistů z Anglie byly,
zcela nepochopitelně, vystaveny pouze jediným úřadem – a to v Brně. A dvacet
procent z vysazených parašutistů spolupracovalo s Gestapem (!). Nikdo nevybavil
parašutisty potravinovými lístky, které byly zavedeny v protektorátu již na
podzim 1939, neměli ani pracovní knížky, byť panovala pracovní povinnost, takže
při každé trochu důkladnější policejní kontrole by byli ihned odhaleni. Kubiš s
Gabčíkem byli vysazeni pět měsíců před atentátem. Z výše uvedeného je
evidentní, že se s jejich přežitím zřejmě nepočítalo.
Němci se
brzy po atentátu dověděli, že všem parašutistům z Velké Británie vydal osobní
průkazy jen jediný úřad. Jakým způsobem se tak stalo, není jasné. Buď jim to
prozradil někdo z výsadkářů, což znamená, že přes zákaz i mezi sebou hrubě
porušovali zásady konspirace. Všechny stávající osobní průkazy vydané oním
brněnským úřadem byly za nejpřísnějších bezpečnostních opatření během 48 hodin
zkontrolovány a označeny. V celém protektorátu byla zavedena s okamžitou
platností pod trestem smrti všeobecná přihlašovací povinnost. To usnadnilo
lustrace a snížilo parašutistům naději na přežití. Sešlo se ke třem tisícům
udání od obyvatelstva, nejdříve během dvou týdnů 309 udání a pak po vyhlášení
Frankovy amnestie 13. 6. 1942 („údaje vedoucí k objasnění atentátu podané
do 20 hodin 18. 6. 1942 služebně státní policie nebo jiné policie nebudou
podléhati hrozbě zastřelením“) dalších více než dva tisíce, z nichž mnohé velmi
napomohly k odhalení a pochytání parašutistů. Obvykle čeští historici
nezmiňují, že bezprostředně po atentátu se z blízkých tramvají vyhrnuly desítky
Čechů, kteří se snažili prchajícího Kubiše zadržet. Ten si musel cestu prostřílet.
Kde se zde projevil český odpor proti okupantům, jak nám obvykle zdůrazňují
čeští historici? Přece nikdo neuvěří, že v zastavivších tramvajích necestoval
náhodný vzorek pražského obyvatelstva, nýbrž jen kolaboranti s okupanty!
Zajímavé
také je, že v Bernarticích mezi Pískem a Táborem se po atentátu na Heydricha fyzicky
zdržovaly hned dvě skupiny parašutistů – v Lidicích nikdo, v Ležácích jeden
parašutista, ale ve všech třech obcích byly záchytné adresy kontaktních osob, které
znali parašutisté zpaměti. Vlastní indiskrecí v místní hospodě, kde sami na
sebe vyžvanili, odkud přibyli, se o nich dovědělo Gestapo. Bernartice však
vyhlazeny nebyly, jen byly popraveny necelé tři desítky konkrétních pomocníků
parašutistů. Okupační moc již zřejmě nechtěla eskalovat teror vůči českému
obyvatelstvu a tento trend se za pár měsíců potvrdil v Rovensku pod Troskami uzavřením
písemné smlouvy z jičínského Gestapa s představiteli obce, že vsi se nic
nestane, vydá-li dva v ní se skrývající parašutisty. Němci úmluvu dodrželi. Po
atentátu na Heydricha dostalo 88 osob a čtyři města vysoké finanční odměny za
pomoc při dopadení atentátníků, dohromady 15 399 000 korun. Odměnění
nejsou vyděleni podle národnosti, ale podle křestních jmen a příjmení se zřejmě
jedná o 76 Čechů.
Heydrich nenahradil von Neurath kvůli tomu, že byl k Čechům
vlídnější nebo slabý protektor. Důvody byly zcela odlišné. V létě 1941 poklesla výkonnost ve zbrojním průmyslu v
důsledku problémů ve výživě dělnictva přibližně o 15–20 %. 15. 9. 1941
referoval von Neurath Hitlerovi, že „zásadní příčinou je zjevně další zhoršení
potravinové situace v protektorátu, která… občas nabývá katastrofálních forem…
Jako bezprostřední důsledek lze v řadě průmyslových a zemědělských podniků v
protektorátu zaznamenat stále se zvyšující nechuti k práci a někde i
nezanedbatelný pokles výkonnosti.“ Závěrem požadoval Neurath naléhavě přídavky
z říšských zásob. Frank už předtím, 21. 8. 1941, písemně vyzval Neuratha, aby
pro ně oba domluvil společnou audienci u Hitlera, protože „stále hrozivější
situace ve výživě protektorátu naléhavě vyžaduje Vůdcovo rozhodnutí, zda bychom
mohli být v následujících měsících zásobováni z říšských zásob… nebo budeme
nadále odkázáni na nedostačující protektorátní zásoby. Pokud nám Říše nemůže
pomoci, je třeba z toho vyvodit závažné politické důsledky. I toto rozhodnutí
musí učinit sám Vůdce, a sice po našem vysvětlení.“ K tomu poznamenal, že se
jedná o „poslední možnost, jak zajistit v protektorátu potřebný klid a
nakonec i nadále nést politickou odpovědnost.“ Přibyvší Heydrich vybaven patřičnými
pravomocemi od Hitlera brzy s Frankem dokázali zvýšit potravinové příděly
dělnictvu ve zbrojním průmyslu na úroveň protektorátních Němců a po několika
měsících plošně na stejnou úroveň i všem Čechům. Za první heydrichiády bylo 42
% všech popravených odsouzeno za těžké hospodářské delikty, většinou za keťasení.
Heydrich zavedl závodní stravování bez potřeby odevzdávat lístky, ozdravné
závodní rekreace ve zrekvírovaných luxusních hotelech a letoviscích (poválečné
ROH tuto praxi jen převzalo), značně zvýšil, o 75 %, vdovské, starobní, sirotčí
a invalidní důchody, uzákonil všeobecné pojištění zaměstnanců pro případ
nezaměstnanosti, taktéž zdravotní pojištění důchodců, což obé do té doby
neexistovalo.
I Heydrichův projev v
Černínském paláci k vysokým funkcionářům NSDAP dne 2. 10. 1941 je často
dezinterpretován. Nejčastěji se čeští historici opomíjejí zmínit o tom, že
Heydrich ve svém projevu k zacházení s Čechy též dodal: „Ale nenaštvat! Vždyť
je to všechno jen teoreticky!“ (německý originál je k dispozici ve website
Ministerstva zahraničí ČR). Dne 17. 11. 1941 prohlásil, že „Čech může v
soukromí říkat, co chce, ale v hospodářství… musí mít Německo primérní
platnost“. V dalším svém
projevu k vedoucím činitelům německých úřadů v protektorátu dne 4. 2. 1942 počítal
Heydrich pod vlivem konference ve Wannsee s vystěhováním neponěmčitelných Čechů
do táborů GULAGu na severu Ruska, kde by dělali dozorce a předáky tam vyhnaným
židům z Evropy, a s rozptýlením poněmčitelných Čechů v Říši. Heydrich ale
nemohl tušit, že jeho nadřízený
Reichsführer SS Heinrich Himmler za pár měsíců, 12. 9. 1942 změní způsob
zacházení s Čechy tak, že jen 0,015 % Čechů mělo být vystěhováno na východ a nejvýše
12,45 % posláno pracovat do staré říše k převýchově. Nikdo neměl být zastřelen
a 87,45 % Čechů mělo být přenárodněno.
Žádné komentáře:
Okomentovat