Tomáš Krystlík
V článku pana Oldřicha Rambouska (www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Oldrich-Rambousek-Belobradek-s-Hermanem-verejne-lzou-491038)
je hned několik závažných nepravd.
„Bělobrádek s Hermanem…
tvrdí, že sudetští Němci byli vyhnáni na základě své národnosti a vyhlašují, že
se toto nesmí již nikdy opakovat. Lži, lži, a jen lži.“ Jak to bylo ve
skutečnosti? Z ČSR byli vyháněni pouze podle své národnosti, dokonce i židé
sotva přišedší z německých koncentráků, pokud nebyli s to prokázat, že tam byli
za odboj proti okupantům, že v nich nebyli zavřeni pouze kvůli své rase.
„Odsun Němců z
Československa a Polska se konal na základě jasné dohody vítězných mocností o
poválečném uspořádání Evropy. Tedy na základě direktivy vydané společně USA,
GB, SSSR. Benešovy dekrety přesně navazovaly na tuto direktivu a nikterak ji
nepřekročily.“ Jaká je skutečnost? Žádná dohoda velmocí neexistuje jen Protokol
z jednání Konference v Berlíně (postupimské konference) a Zpráva o třístranné
konferenci v Berlíně (o postupimské konferenci), kde se shodně praví: „Tři
vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa
uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v
Polsku, Československu a Maďarsku.“ Všimněte si, že spojenci Československu v
Postupimi transfer nevnutili, nenařídili, ani neschválili nebo nepotvrdili,
protože ani zpráva, ani protokol postupimské konference neobsahují nikde
v souvislosti s transferem Němců termíny „rozhodli jsme“ nebo
„usnesli jsme se“, „schvalujeme“, „potvrzujeme oprávněnost transferu“, nýbrž
pouze, že „vlády uznávají, že se do Německa má uskutečnit transfer“.
Postupimská konference nevyplodila nic, co by se dalo označit jako mezinárodní
smlouva (jako například Mnichovská) s patřičně závaznými mezistátními důsledky.
Ta by musela být parlamenty zemí účastníků smlouvy ratifikována a zveřejněna v
publikacích pro to určených, například ve sbírkách zákonů. Československý stát
zahájil vyhánění bez jakéhokoli souhlasu spojenců hned 9. 5. 1945. Na poslední
vzájemné pracovní schůzce, 22. 2. 1945, doporučil Churchill Benešovi, obdobně
jako předtím Nichols, Eden a vláda USA, aby ČSR nerozhodla o transferu
německého obyvatelstva bez souhlasu velmocí, tedy aby ČSR nejdříve získala
souhlas Velké Británie, USA a SSSR, než začne transfer realizovat. Což,
přeloženo do běžné, nediplomatické řeči, se rovnalo zákazu. Nicméně Molotov 21.
3. 1945 Benešovi za přítomnosti Zorina znovu ústně potvrzuje Stalinův souhlas s
vyhnáním, což se pak projevilo přijímáním Němců českých zemí do sovětské
okupační zóny. Podobnému do své zóny se Američané bránili a ubránili do
stanovení Spojenecké kontrolní rady o podmínkách transferu koncem listopadu
1945.
„Pokud nebyla
prokázána kolaborace, či členství v NSDAP, či Hitlerjugend nebo ve Wehrmachtu a
Gestapu, tak byli necháni na pokoji. Mohli zůstat.“ Jasná nepravda. Teoreticky
mohli zůstat jen ti, kteří prokázali účast v odboji proti okupantům a obdrželi
legitimace protifašistického bojovníka. Ty se československé úřady ale zdráhaly
vydávat, takže mnoho, kteří měli na ni nárok, ji neobdrželo. Nicméně bylo takto
uznáno 146 632
osob, z nichž okolo 23 tisíc v ČSR zůstalo, ostatní byly donuceny se
vystěhovat.
„Existovala smíšená
manželství, kde si lidé mohli dokonce vybrat, zda zůstanou v Československu,
nebo půjdou do Německa.“ Nepravda, protože žádosti o zpětné přiznání občanství, což
bylo podmínkou setrvání v ČSR, bylo možné podat jen v určených lhůtách pro
každou kombinaci smíšech manželství jinak. V roce 1945-46 tak směly žádat
jen německé manželky Čechů, v roce 1947, v posledních měsících vyhánění dostali
tuto možnost němečtí manželé českých manželek, což se prakticky nedalo
stihnout, a teprve od roku 1949, kdy už bylo v ČSR jen nepatrné množství
původního německého obyvatelstva, si mohli žádat ostatní.
www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Lziva-tvrzeni-je-nutno-uvadet-na-pravou-miru-491340
Žádné komentáře:
Okomentovat