Tomáš Krystlík
Doufal jsem, že téměř osm desetiletí po rozpadu meziválečné ČSR někdo
nalije při příležitosti okupace českých zemí v této věci čistého vína.
Nestalo se tak, článek
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Stanislav-Krecek-u-prilezitosti-vyroci-okupace-pojednal-o-odsunu-Nemcu-479574
a Stanislav Křeček opakují jen české lži.
Začněme od konce, od výroku Stanislava Křečka, že poválečný odsun
československých Němců byl nezbytný. Skutečně? Pak ovšem musí pan Křeček dovést
smysluplně vysvětlit, že své německé spoluobčany vyháněly jen Československo a
Jugoslávie, s jistými omezeními i Maďarsko a Polsko. Ostatní evropské státy
nikoliv, pomineme-li 3691 Němců z Holandska z celkových asi 150 až
170 tisíc v zemi. Takže, pane Křečku, proč všechny další evropské země,
které měly své vlastní etnické Němce – tedy Francie, Belgie, Itálie, Rumunsko,
Dánsko, s výjimkou necelých čtyř tisíc i Nizozemí – si své německé menšiny
ponechaly a případně jim vrátily občanství? Ani SSSR své Němce nevyháněl. Když
si je ony státy ponechaly a nic převratného se nestalo, proč je podle vás bylo
nutno vyhnat z ČSR? Spoléháte se, že vám jakákoli lež projde?
Maďarsko by si po válce své Podunajské Šváby rádo nechalo, ale nebylo ve
stavu zcela odolávat tlaku sovětské okupační správy, která je chtěla ze země
kompletně vyhnat, na straně druhé se muselo počítat s příchodem asi 300 000
etnických Maďarů ze Slovenska a Sedmihradska (což se nakonec nenaplnilo), pro
které se musely v poválečném nedostatku uvolnit pracovní příležitosti a
byty. Maďarsko se tedy uvolilo odsunout navzdory silnému nátlaku sovětské
okupační správy jen asi 135 000 z nich (cca jednu čtvrtinu) a to
civilizovaným způsobem.
Všichni polští etničtí Němci ustupovali na rozkaz s Wehrmachtem
před Rudou armádou do nitra Německa. Německé obyvatelstvo z území východně za Nisou
a Odrou, připadlých po válce pod polskou správu, již ve zmatcích posledních
týdnů války často zůstávalo na místě. Po skončení války se někteří polští
etničtí Němci odešlí na rozkaz s Wehrmachtem snažili proniknout zpět do
vlastních domovů. Byli ale odsunuti s obyvatelstvem připadlým do Polska,
představovali ale jen malý zlomek z celkového počtu Němců v nových
hranicích polského státu.
K okupaci českých zemí 15. 3. 1939 a k vítání Wehrmachtu.
Inscenovat pro filmové zpravodajství se dá leccos, ale všech Němců v
protektorátu pro ono vítání bylo méně než 5 % obyvatelstva. Ze dvou v tehdejším
tisku dokumentovaných skutečností lze soudit, že vítajícími byli mohli být i
Češi. Pražské Národní osvobození otisklo 30. 11. 1938 (!) zprávu, že
překladatelské kanceláře jsou zahlceny německými překlady suplik, v nichž se
osoby české národnosti obracejí se svými starostmi a žádostmi přímo k Adolfu
Hitlerovi. Časopis Přítomnost z 23. 8. 1939 do svého týdenního přehledu převzal
z deníku Expres článek Proč Češi chodí na Gestapo? Stálo v něm: „V bývalém
Petschkově paláci v Bredovské ulici (dnes Politických vězňů v Praze) se
dveře netrhnou českými návštěvníky, kteří přicházejí se svými všelijakými
stížnostmi a obtěžují úředníky Gestapa. Se všemi stížnostmi a žádostmi o
nápravu skutečných nebo domnělých nešvarů mají se čeští lidé obraceti na státní
a veřejné úřady Protektorátu. Úředníci Gestapa jsou vyřizováním těchto případů
zdržováni od své normální práce.“ České obyvatelstvo bylo zřejmě natolik zklamáno
debaklem českého státu v roce 1938, že se obracelo se svými problémy
s prosbou o řešení k představitelům cizího státu. Kromě jiného
existuje odhad, že asi sto tisíc Čechů si dobrovolně požádalo o německou
národnost a německou státní příslušnost a dostalo ji. To také něco vypovídá. (Protože
v protektorátu jak Němci, tak Češi nabývali německou státní příslušnost
pouze na vlastní žádost bez ohledu na německý původ, rozhodující byla jen rasová
únosnost, nelze počet podíl osob s bývalou československou národností
stanovit.)
I ke svěření českých zemí do rukou Hitlera Háchou se dodnes traduje
český lživý výklad. O průběhu jednání Háchy v Berlíně (14.–15. 3. 1939)
vypovídají dokumenty Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku
(IMT), díl XXI, paměti Hitlerova tlumočníka Paula Ottona Schmidta, oficiální
protokol legačního rady Walthera Hewela a západními spojenci vydaná Akta k
německé zahraniční politice (ADAP) něco zcela odlišného, než líčí čeští
historici. Již v berlínském hotelu Adlon, kde byl Hácha s dcerou ubytován,
prohlásil vůči ministru zahraničí Joachimu von Ribbentrop před svým setkáním s
Hitlerem, že přijel, aby „vložil osud českých zemí do rukou vůdce“. Schmidt o
jednání s Hitlerem zaznamenal: „Přesto té noci nedošlo k bouřlivým scénám mezi
Háchou a Hitlerem, jak tehdy i později psal zahraniční tisk.“ Podle dokumentů
poválečného norimberského vojenského tribunálu (IMT) zahájil Hácha jednání s
Hitlerem slovy: „Excelence, nevíte, jak vás obdivuji. Přečetl jsem všechna vaše
díla a zajistil jsem si, abych mohl vyslechnout téměř všechny vaše projevy.“
Hácha v projevu dále řekl, že celý systém (Masaryka a Beneše) „mně byl ostatně
tak cizí, že po zvratu (21. 9. 1938, kdy československá vláda odsouhlasila
odstoupení okresů s většinou německého obyvatelstva Německu) jsem si kladl
otázku, zda vlastně Československo coby samostatný stát bylo šťastným řešením.“
K tomu dodal, že „pro Slovensko slzy ronit nebude“. V Hewelově protokolu se
praví, že Hácha byl spíše poddajný než rozrušený, Hitlerovi se představil jako
vídeňský c. k. správní soudce, který si kladl otázku po účelnosti
Československa coby samostatného státu.
Zbývá posoudit výrok: „Československo bylo státem, který nerespektoval
právo národů na sebeurčení a pod vlivem jejich požadavků se prakticky rozpadl“.
Ano, tak tomu bylo, Češi nehodlali žádné národnostní skupině přiznat autonomii.
Výjimkou byla autonomie Podkarpatské Rusi, ke které smluvně zavázala ČSR
Společnost národů, ale ta existovala jen na papíře. ČSR tedy byla, jak vtipně
vystihl Benito Mussolini,
Česko-Německo-Polsko-Maďarsko-Rusínsko-Rumunsko-Slovenskem, kde Češi neměli ani
většinu. Navíc článek 86 Versailleské smlouvy a článku 57 Saint-germainské
obsahoval možnost secese území od československého státu, pokud to bude potřeba
k „ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny
obyvatelstva liší rasou, jazykem nebo náboženstvím.“
Výše uvedené čeští historici dodnes pečlivě tají. Nelze se jim příliš
divit, protože je zaměstnává přes rozpočtové organizace sám český stát, a kdo
by se proti české omertě provinil, byl by doživotně ostrakizován a jako
dějepisec by se již neuchytil. Bližší k výše uvedeným informacím lze
nalézt v knize Co v českém dějepisu chybí, která je momentálně k mání
v knihkupectvích.
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Cesi-museji-konecne-prestat-lhat-o-vlastni-historii-479687?nocache=1
Žádné komentáře:
Okomentovat