Tomáš Krystlík
V poslední dobou se v ČR dostává do popředí zájmu
vlastenectví jako jakési antidotum užší federalizace EU nebo v souvislosti s
migrací do Evropy, dokonce je „zastoupeno“ i politickou stranou Patrioti ČR.
Režisér pan Alexandr Vojta se před pár měsíci rozhodl v
Debatním klubu (www.debatniklub.cz, formát: Dotazník) pokládat některým jím
vybraným osobnostem, ale každému jednotlivě, soubor stejných otázek na téma
vlast a vlastenectví. Zde hlavní z nich: (1) „Je v dnešní době potřebné vlastenectví? Nemohl by stačit jen
korektní vztah k zemi, ve které žijete?“ (2) „Byli, nebyli či jsou Češi
nacionalističtí, šovinističtí a xenofobní?“ (3) „Bylo podle vás nutné některé
historické skutečnosti dezinterpretovat tak, aby mohl v roce 1918 vzniknout
národní, nikoliv národnostní československý stát, stát přesahující jazykové
hranice českého národa?“ Odpovězme na ně, protože dokud pan Vojta nevyzpovídá
všechny jím vybrané, nebudou televizní záznamy s jejich odpověďmi zveřejněny,
aby dosud nevyzpovídaní si nemohli své názory přizpůsobit názorům již
vyzpovídaných, tedy aby nemohli od sebe „opisovat“.
K
otázce první, k potřebnosti vlastenectví. Patriotismus se může vztahovat jen k
určité části státu, nikoliv ke státu celému – v českých poměrech je to vlastenectví
slezské nebo moravské, protože český zemský patriotismus už dlouho neexistuje. Ne
tedy k národu, což je dost rozšířený omyl zejména v českých podmínkách. Vlastenectví
vztažené ke státu bývá výhodné, má-li dojít k ozbrojenému konfliktu. To je
jedna věc. Jeho umělé vyvolávání, například propagandou, články a pořady v
médiích zvyšuje v nestabilních společenstvích riziko vzniku války nebo pravděpodobnost
násilí proti velkým sociálním skupinám. To je druhá věc. Z tohoto hlediska je dnes
potenciálně nebezpečné vyvolávat vlastenectví vzpomínkami na ideu Velkého Srbska,
na slavná období ruského (sovětského) impéria, na silnou otomanskou říši
(asijské republiky oddělivší se od SSSR jsou s výjimkou Gruzie, Arménie a
Tádžikistánu jsou turkofonní), nebo v ČR vlastenectvím posilovat obranné pudy
obyvatelstva v souvislosti s přílivem migrantů do Evropy.
Patriotismu
slezskému je lhostejné, kterým jazykem jeho vyznavatel hovoří, u moravského je
tomu částečně – moravská slováčtina (slovenština) je tolerována, polština nebo chorvatština
(Jihomoravských Charvátů) méně. Nicméně, obě tato vlastenectví jsou zemská. Speciální
slezskou skupinou jsou hlučínští Moravci, mluvící českým dialektem, mezi světovými
válkami politicky tíhnoucí k Prusku, ze kterého byli vytrženi a s územím
Hlučínska přiděleni Československu. Dodnes nepovažují český stát za svůj, tíhnou
k Německu.
U Čechů
žijících v Čechách se zemský patriotismus hned zpočátku v 19. století, tj. od
definování českého národa podle jazyka, relativně rychle vytratil a nahradilo
jej vlastenectví vztažené k celému Království českému, později k celé Československé
nebo České republice, mezi válkami včetně jinonárodních sídelních území –
Slovenska, Podkarpatské Rusi, polských a německých sídelních území v českých
zemích (Charváty pro jejich malý počet vynechme). Pro úplnost se zmiňme, jak to
bylo s patriotismem Němců českých zemí. Ten se nevztahoval k československému státu,
málokdy k zemi, kde žili (nicméně Henleinův patriotismus byl vztažen k Sudetám,
Frankův k celému protektorátu i k územím odstoupeným Německu), nýbrž většinou pouze
k určité oblasti, okresu, obci, dokonce i k části obce, kterou(-ý) pokládali za
svůj domov, vlast. Proto sudetoněmecký požadavek práva na vlast neznamená hrozbu
odtržení bývalých německých sídelních území od Česka, jak někteří Češi bijí na
poplach, nýbrž pouze požadavek uznání české vlády, že jsou Němci českých zemí i
se svými potomky dodnes českými státními příslušníky.
Vlastenectví
má jednu velmi podstatnou nevýhodu – lehce, pro mnohé nerozeznatelně přechází v
nacionalismus. Stačí maličkost: Být hrdý na vlast prostřednictvím srovnávání
vlastního národa (obyvatelstva) s konkurenčním etnikem, ze kterého plyne
převaha vlastního kmene. Jakýkoli patriotismus vyvyšující vlastní národ
(etnikum, obyvatelstvo) nad ostatní je nacionalismem, podle míry militantnosti
i šovinismem, a přispívá ke xenofobii. Facit: Vlastenectví je spíše záporným
fenoménem, zcela postačí korektní vztah k zemi, kde člověk žije.
Otázka
číslo 2, zda Češi byli či jsou nacionalističtí, šovinističtí a xenofobní.
Jednoznačně byli a dodnes jsou, ale nikdy si to nepřiznali a nepřiznají. K
vysvětlení tohoto jevu se musíme vrátit až k roku 1848, kdy vychází první díl
Palackého Geschichte von Böhmen v češtině, dvanáct
let po německém vydání – se změněným názvem na Dějiny národu českého v Čechách
a na Moravě a s textem odlišným od německého originálu. V českých verzích Dějin
byla historie Palackým mnohem více zmanipulována než v předchozích vydáních
německých. Kromě jím podvržené nepravdivé teze, že české dějiny se hlavně vytvářely
potýkáním a stýkáním Slovanstva s Germánstvem, zcela nepřiměřeně heroizoval
husitství. Jan Žižka, podle něj upřímný demokrat (!), vedl své válečníky nejen
na obranu nové církve, nýbrž i českoslovanského národa (!), což obé je nonsens.
Společně s předchozí Jungmanovou definicí českého národa, že Čech je ten, kdo mluví
česky a není šlechtic (tedy jej zákonitě tvořily jen nižší, málo vzdělané vrstvy
obyvatel), proniká tedy počínaje rokem 1848 Palackého výklad dějin mezi prostý
lid neznající dostatečně německy. Důsledkem Jungmannových a Palackého výkladů je
rychle šířící se přesvědčení, že jen jazykoví Češi mají nárok na české země a Němci
českých zemí jako přistěhovalci nikoliv.
Pak to šlo ráz naráz. Již v
roce 1850 psala Božena Němcová, že Němci by měli být vyhnáni za hranice, kam
patří, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů. Ve zprávě z Prahy z ledna 1851
ministru vnitra Alexanderu von Bach se pravilo: „Rok 1848 způsobil, že se z
mnoha jinak hodných a rozumných lidí stali blázni… Fixní idea těchto nemocných
spočívá v tom, že Češi jsou vlastně opravdovými pány a vlastníky země; Němci
naproti tomu pouze přivandrovalci, vetřelci a kolonisté, kteří se musí ve všem
přizpůsobit a podrobit původním obyvatelům, tedy pánům v zemi; rovnoprávnost
mezi Čechy a Němci nemůže tedy vůbec existovat, neboť Němci nemají vůbec žádná
svoje vlastní práva… Jestliže se Němci Čechům nepodrobí, pak se musí vyhnat
pryč ze země a pobít, neboť jen Češi sami mohou a smějí vládnout v této zemi.“
Český nacionalismus vyvolal svou agresivitou zesílení nacionalismu německého,
dalo by se říci, že od té doby obranného, přičemž český nacionalismus byl po celé
století až po vyhnání Němců stejně ostrý, ne-li militantnější než německý.
Xenofobie vůči Němcům byla tím samým vypěstována, přešla do povědomí jako
obecná nedůvěřivost, případně nenávist proti cizincům. Bolševická éra to jen petrifikovala
omezeným vpouštěním cizinců do země a ještě řidším vypouštěním obyvatel státu
za západní hranice – Češi neměli příležitost si na promíšení a koexistenci s
jinými národnostmi přivyknout. Dodnes reagují neadekvátně, xenofobně.
Odpověď na poslední otázku po
nutnosti dezinterpretace dějin k ustavení národního, nikoliv národnostního státu
přesahujícího jazykové hranice českého národa je vlastně předchozím víceméně zodpovězena.
Nejprve byly dějiny českého státu zmanipulovány Františkem Palackým ve prospěch
jazykových Čechů, později jeho výmysly potvrdili svou autoritou i další významní
lháři: Tomáš G. Masaryk a Edvard Beneš. Oba ke konci první světové války tvrdili
spojencům, že německá sídelní území v Království českém neexistují, že jsou to
pouze oblasti národnostně smíšené s cca třetinovým a vyšším podílem česky mluvících.
Skutečnost byla odlišná a oni to museli vědět – česky mluvících tam tehdy bylo
asi 5 až 6 % obyvatelstva. Masaryk též ve svém prvním projevu v Praze po
příjezdu do republiky potvrdil, že Němci českých zemí jsou pouzí přistěhovalci,
tudíž nemají na české země nárok, byť zde žili již i sedm století. Zde se
vynořuje otázka: Od čeho že Češi odvozovali svůj nárok na území Království
českého, když první doložený panovník v českých zemích byl Marbod a byl to
Germán?
O den později měl Masaryk ve
Stavovském divadle v Praze další projev, tentokrát k zástupcům Němců českých
zemí, kde zdůraznil naprostou jejich rovnoprávnost s Čechy a vyzval je ke společnému
úsilí při budování státu. V jednom ze svých projevů tedy očividně a zcela
jednoduše lhal. V preambuli ústavy z roku 1920 se praví: „My, národ
československý…“, ostatní národy v ČSR byly opomenuty. Přitom, jak později
vtipně poznamenal Mussolini, byla ČSR ve skutečnosti Česko-Německo-Polsko-Maďarsko-Rusínsko-Rumunsko-Slovenskem.
To vše čeští historici dodnes pečlivě tají.
Žádné komentáře:
Okomentovat