Úvaha přednovoroční

Tomáš Krystlík

Jak bývá téměř českým folklórem, tak si všichni stěžují na všechno. Jde o to oddělit, co jsou nářky oprávněné, a které si lidé zavinili sami. Téměř každý si vzpomene na celou řadu příkladů, kdy jsou někteří neoprávněně zvýhodněni a jiným se děje křivda. Pokud si odmyslíme typická česká vysvětlení, k čemu se dopídíme? Srovnávat máme s čím – s minulostí, jejími zvyky a obyčeji.

Souvislost vzdělanosti s úspěchem dnes není tak těsná, jak bývala. Odvíjela se od vzdělanosti kněží, pak farářů k lidem studovaným, v českých poměrech zavrhujících v posledních stoletích víru se úcta transformovala podle objemu absorbovaných vědomostí k lékařům. Rozdíl v mezi postavením lékaře a jiných profesí je v české společnosti dodnes patrné na rozdíl od společností západních. Nová doba též předkládá coby všeobecné měřítko úspěšnosti manažery prosperujících podniků. Jenže, podle tohoto měřítka je úspěšnější ten, kdo zvýší firmě zisky absolutně, ne relativně. Přičemž, jak to obvykle v ekonomice bývá, nelze postihnout příčiny jeho úspěchu coby manažera. Pro to neexistují metody a ani celistvější výčet jednotlivých schopností to způsobujících.

Podle mne jsou dva obory lidské činnosti, které se nedají naučit – žurnalistika a management. Pro obě činnosti chybějí standardizované odhady úspěšnosti adeptů. Jinými slovy: tyto činnosti se nedají cíleně vystudovat. V novinařině je to jasné – buď člověk se na to nějakým způsobem hodí, nebo ne. Otřesná úroveň české novinářské profese to přímo podtrhuje. U manažerů se to takto jednoduše neprojevuje, protože zda bude úspěšný, rozhoduje též dlouhá řada objektivních, na jeho umu nezávislých okolností. Zde se lehce může stát a též se stává, že hloupý manažer je vynášen do nebes a schopný zatracován. Jenže to přineslo 20. století průnikem amerických kritérií úspěšnosti do evropské společnosti.

Specielním fenoménem z přelomu století jsou encyklopedické znalosti rychle dostupné v internetu. Zatímco žurnalistům většinou pomáhají, u manažerů nastávají okamžiky, kdy se musejí rozhodnout ve zlomku sekundy, aniž si zjednají informace z internetu. Zde naopak v rozhodování pomáhá jejich všeobecná vzdělanost a povědomost o souvisejících problémech, která u většiny manažerů je velmi chabá. Tedy všeobecně vzdělaný člověk má předpoklad rozhodnout v takové situaci lépe než vyškolený manažer.

Chceme-li posuzovat morálku, musíme se zabývat českou společností odděleně, protože má specifika jinde neplatící. Českou zásadou dodnes dodržovanou je, že okrást konkrétního bližního se považuje jaksi za nepatřičné. Pokud okradeným je stát, kraj, obec, tak to nikomu nevadí. Obcházet zákony je běžné a považují se za jakýsi kavalírský delikt, pokud nenastoupí závist posuzovatele. Podle všude přítomného rovnostářského přesvědčení české společnosti, která vychází z bludů obrozenectví, je každý, kdo nabyl majetku, vyššího než je obvyklé, nepoctivec. Kdy se tato nastavení české společnosti změní, je ve hvězdách, ale potrvá to jistě několik generací.

Jisté je, že k tomu nepřispívá úpadek parlamentní demokracie vyvolaný prezidentem-diktátorem, který vyšel ze svobodných voleb chytře zmanipulovaných strašidlem nepotrestaných českých zločinů vůči Němcům českých zemí.