Proč Češi byli tak krutí při vyhánění Němců?

Tomáš Krystlík

Dedikováno Janu Borisu Uhlířovi, Jaroslavu Čvančarovi a dalším pochybným znalcům.

Tuto otázku jsem dostal vícekrát, naposledy před pár dny. Pomiňme skutečnost, že se Češi od roku 1848 snažili zbavit Němců českých zemí, byť to částečně s problémem souvisí, protože Češi o to usilovali téměř století, než se jim to podařilo, a vědomí si promarněných příležitostí stupňuje negativní ressentiments k druhému zemskému národu.

Zdůvodnění poválečných krutostí páchaných Čechy na vyháněných Němcích českých zemí se dá shrnout do tvrzení, že se Češi mstili za své údajné i skutečné národní ponížení, za příkoří způsobená jim Němci, v českých představách trvající staletí, počínajíce bitvou na Bílé hoře. Slováci měli ke svým karpatským Němcům neutrálnější vztah a klidně by si je ponechali. Vyhnáním německého obyvatelstva se Češi také zbavili nenáviděného vzoru, jakéhosi etalonu, se kterým česká společnost svou civilizační, kulturní a ekonomickou vyspělost minimálně po sto let neustále porovnávala, ale nikdy zcela nedosáhla. Současně se Češi dostali k sudetoněmeckému majetku, který kolosálním způsobem z větší části během dvou let rozkradli.

Nikdo z českých historiků se nepokusil vysvětlit, proč Belgie, Dánsko, Francie, Itálie a Rumunsko po druhé světové válce své německé menšiny nevyháněly. Z Nizozemska bylo vysídleno jen 3691 Němců převážně těch, kteří se přistěhovali převážně za války, z celkového počtu 120 až 170 tisíc v zemi. Maďarsko odsunulo asi jen čtvrtinu svých podunajských Švábů většinou civilizovaným způsobem kvůli tomu, že potřebovali pracovní místa pro Maďary vracející se do Maďarska z opět ztraceného Sedmihradska a ze Slovenska. Polsko a Jugoslávie německé obyvatelstvo vyhnaly, přičemž německé menšiny opustily polská území většinou před Rudou armádou společně s ustupujícím Wehrmachtem a na jeho příkaz. K Němcům z územích připadlých po válce Polsku nepřistupovali Poláci s takovou krutostí jako Češi, obdobně to platilo o Jugoslávcích ve vztahu k vlastním Němcům.

Vše začalo v 30. létech 19. století tím, že Josef Jungmann schválně opomněl ve svém několikadílném slovníku německo-českém přeložit slovo Böhme - čeština dodnes mezi tímto pojmem a Tscheche nerozlišuje. Z historického Königreich Böhmen, podle názvu státního útvaru pro veškeré obyvatele českých zemí bez ohledu na jazyk, se stalo Království české, na které měl, podle názoru vyjádřeného Františkem Palackým v roce 1848, nárok pouze český národ definovaný jazykově. Němci českých zemí se tím v okamžiku stali pouze přistěhovalci ve vlastní zemi.

Barbara Pankel, později Božena Němcová v roce 1850 napsala, že „Němci by měli být vyhnáni za hranice, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů“, což byl jeden z prvních požadavků na vyhnání Němců českých zemí. Jaroslav Vrchlický, vydal v r. 1879 sbírku Mythy, kde oslovuje svatého Prokopa, podle legendy prvního němcobijce: „Prokope, kde práce Tvoje? Vyhnals ďábly, vyžeň Němce!... Já vyženu mnichy z chrámu, ty je vyžeň z české země!“ Viktor Dyk v Pohádkách z naší vesnice vyslovil v roce 1908 větu, která se stala heslem českých nacionalistů: „Vím, v mezích dneška nelze věčně žíti, svůj chránit kout. Vím, úkol nás je Čechy počeštiti, anebo zahynout."

Po první světové válce trvali Češi na územním rozsahu Království českého, tedy včetně německých sídelních území, ale současně se chtěli německy hovořících zbavit. Majetek ale měli Čechům zanechat. Vysídlit je se tehdy pro odpor Britů a Američanů na pařížské mírové konferenci nepodařilo. Zcela explicitně se vyhnání německy mluvícího obyvatelstva z ČSR objevuje v tzv. pátém plánu Edvarda Beneše z 15. 9. 1938, s nímž tajně vysílá ministra Jaromíra Nečase do Paříže, aby zde zjistil pro něj podporu. Podle tohoto plánu by Československo odstoupilo Německu území, písemné instrukce Beneše Nečasovi hovořily o 4000-6000 km2, s podmínkou, že Německo přijme dohromady 1,5 až 2 miliony Němců českých zemí. Jelikož v odstupovaném území in spe tolik Němců nežilo, vyplývá z toho, že zbytek by se donutil k vystěhování z území neodstupovaných. Maďarsku by se odstoupilo též území, ale bez sestěhovávání maďarského obyvatelstva. Beneš si představoval, když s ním bude Francie souhlasit, že s Velkou Británií jeho plán Německu vnutí. Za války byl domácí odboj v protektorátu co se týká vyhnání a vybíjení československých Němců vždy radikálnější než Edvard Beneš sám, kterému dokonce pohrozil, že nebude-li akceptovat vyhnání všech Němců bez rozdílu, nemusí se po válce vracet a tím méně zasednout na prezidentský stolec.

Než se začneme zaobírat příčinami české krutosti při vyhánění Němců po druhé světové válce připomeňme, že tzv. divoký odsun od konce války do konce roku 1945, který byl vydáván československou vládou a historiky po dlouhá desetiletí jako projev nespoutaného hněvu českého obyvatelstva coby reakce na německý protektorátní teror, byl podle nedávných historických prací zcela řízen československou vládou, armádou, policií, MNO, MV, československými úřady a vysídlenci směřováni do sovětských okupačních zón i v době, kdy to velmoci na konferenci v Postupimi zakázaly - od srpna až do konce roku 1945. Američané na území jimi obsazeném divoký odsun coby nelidské vyhánění nepřipustili. Československo postavilo v Postupimi Velkou Británii a USA - se Stalinem byl Beneš dohodnut již od roku 1943 - před hotovou věc: statisíce osob byly v srpnu 1945 již vyhnány, rodiny roztrženy.

Češi si v roce 1938 vůbec nepřipouštěli, ukolíbáni optimistickými tvrzeními československého tisku a spojeneckými smlouvami s Francií a SSSR, možnost změny hranic státu. Nikdo je řádně neseznámil s důsledky arbitrážní smlouvy s Německem o řešení sporných otázek mezi oběma zeměmi z Locarna z roku 1925 a to i otázek týkajících se společných hranic. Též jim nikdo nezdůraznil, že podle článku 19 prvního dílu versailleské smlouvy (též saintgermainské a trianonské) se členové Společnosti národů mohou čas od času vyzvat, „aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohrozit světový mír.“ A právě zachování oněch částí mírových smluv, na jejichž základě vzniklo Československo v daném rozsahu, v roce 1938 kvůli soužití národností ve československém státě vinou Čechů mír ohrožovalo. Na to z běžných Čechů nebyl nikdo připraven. O to bylo zklamání hlubší a realita trpčí. Místo, aby příčiny rozpadu státu hledali Češi u sebe, připsali je zcela vybájené zradě svých spojenců - Francie a Velké Británie.

Komunální volby v německých sídelních oblastech na přelomu května a června 1938 jasně potvrdily, že přes 90 % Sudetoněmců si přeje autonomii a ne připojení k říši, protože volebním programem vítězné Sudetoněmecké strany byly tzv. karlovarské požadavky, kde o secesi není ani náznak. Češi si ale vytvořili mýtus, že československou republiku rozbili svým Heim ins Reich právě Sudetoněmci. Za přispění českých historiků ignorovali výsledek komunálních voleb 1938 a volební program SdP, nýbrž i fakt, že heslo „domů do říše“ se objevilo teprve pouhý týden před rozhodnutím o odstoupení území Německu. Ujaly se bludy, že Sudetoněmci dobrovolně přijali říšskoněmeckou státní příslušnost a že Češi byli z pohraničí vyhnáni - sudetští Němci ji dostali přidělenu a zbavit se jí nemohli, vyhánění Čechů nedokládá ani jeden jediný rozkaz Wehrmachtu, Gestapa nebo pokyn civilní německé správy. Naprostá většina Čechů v územích odstoupených Německu zůstala.

Za půl roku přišel další otřes: Protektorat Böhmen und Mähren a Slovenská republika. Češi ihned začali tematizovat potřebu naléhavého vysídlení Němců z českých zemí při nejbližší vhodné příležitosti a - s použitím násilí. Beneš se o tom pomocí výzvědné služby Františka Moravce dověděl. Aby to zakryl, zeslabil účinek oněch agresivních českých záměrů a dodal jakousi příčinu pro vznik těchto plánů, nechal v protektorátu šířit zvěst, že Němci chtějí český národ vystěhovat na Sibiř. Jeho antipropaganda byla úspěšná. Když se Hitler 23. 9. 1940 rozhodl, že Čechy poněmčí v časovém horizontu alespoň 100 let, dostal K. H. Frank příkaz, že s přenárodněním Čechů se má začít hned. Frank nechal rozpracovat plány poněmčování podle ekonomických odvětví, ale útržkovité informace ze zpracování se dostaly ven a ilegální tisk v protektorátu začal s propagandou, že český národ bude Němci vyhlazen. Časopis V boj psal v listopadu 1940: „V tom, že musíme být zničeni a vyhubeni, jsou Frank a Neurath zajedno. Frank řádí a řve, pan Neurath nám utahuje smyčku kolem krku a nebere si na to rukavičky. Jiného rozdílu mezi nimi není!“ Z této propagandistické lži vznikl pozdější český blud o tom, že Češi budou přibližně po třetinách vybiti, vyhnáni na Sibiř a poněmčeni.

Reinhard Heydrich, který vystřídal protektora Konstantina von Neurath, zvýšil po svém příchodu do Prahy pracujícím ve zbrojním průmyslu příděly potravin, tabáku, cigaret a alkoholu na úroveň Němců, příděly tuků dokonce i nad příděly Němcům (kaloricky vyrovnáno nižším přídělem marmelády). Příděly Čechům nakonec vyrovnal na úroveň německých s oním rozdílem v tucích a marmeládě, zavedl závodní stravování, ozdravné závodní rekreace ve zrekvírovaných luxusních hotelech a letoviscích (poválečné ROH tuto praxi jen převzalo), lázeňské pobyty, značně zvýšil vdovské, starobní a invalidní důchody, snížil počet německých úředníků v protektorátu z 2500 na 1800. Nasazení na práci v Německu měli stejné platy jako Němci, stejná práva, povinnosti, stejné trávení volného času jako Němci, navíc odlučné a delší dovolenou jako kompenzaci za dobu strávenou na cestě domů a zpět.

Poměry v protektorátu dosvědčují postřehy dvou Němců z říše, jednoho z Rakouska a Poláka z General gouvernementu.

„Žádné po zuby ozbrojené skupiny SS nebo Wehrmachtu nehlídkovaly ulicemi českých měst, žádné přepady podzemních organizací nezneklidňovaly německé posádky a nerušily činnost seřaďovacích nádraží. Protektorát se rozvinul svým způsobem ve vzorovou zemi, ve výkladní skříň obsazené Evropy. Praha se svými výhodnými nákupními možnostmi a kvetoucím černým trhem se stala rájem pro německé frontové dovolence a pro kapitány německého válečného hospodářství."

„Cesta do Prahy na přelomu let 1942 a 1943 je cestou do míru. Obklopen válkou a nebezpečím, skutečným světovým požárem, jenž dokola plane, je protektorát jedinou středoevropskou zemí, žijící v míru."

Rakouský průmyslník, jenž navštívil Čechy koncem roku 1943, poznamenal: „Ve srovnání s Rakouskem a Německem jsou v protektorátu všeobecně mnohem lepší poměry. Němci jsou s chováním Čechů celkem spokojeni a chtějí si je volným režimem ještě více získat, což Češi všemožně využívají.“

Podmínky života českého obyvatelstva v protektorátu byly pro obyvatele jiných porobených zemí na těžko představitelné úrovni. O atmosféře, jakou na člověka zvyklého krutému okupačnímu režimu působila protektorátní realita koncem roku 1943, podává zpráva jednoho Poláka z Generálního gouvernementu, který tehdy navštívil Prahu: „Češi žijí v poměrech od našich tak odlišných, že se nám mohou zdát nepravděpodobnými, třebaže jsou skutečné. Vysvětlení spočívá v tom, že Češi neprošli válečnou katastrofou a samostatnost ztratili mírovým způsobem. Existenční podmínky jsou beze vší pochyby obtížné a plné omezení, ale jsou vzdáleny té hrůzy, v níž žijeme my. Češi téměř nepoznali na sobě masových represálií, masových zátahů (łapanek), poprav a odesílání do koncentračních táborů. Nikdy neporozumějí, že vyjdou-li z domu za prací, nemusí se již vrátit." Polský svědek seznal, že Čech má právo sednout si vedle Němce (což jej muselo zcela ohromit), že život v městě trvá bez omezení policejní hodinou po celý den, a že jediné pronásledování se týká židů a cikánů. „Čechům zůstala určitá zdání národního života, dodnes kvantitativně neomezená tisková produkce, Čech čte jako před válkou svůj oblíbený deník, ovšem stejně zglajchšaltovaný jako veškerý německý tisk v říši. Každý Čech má rádio a poslouchá program české rozhlasové stanice, která dbá o českou hudební produkci, vysílá české programy a šíří propagandu. Ale vzdor této propagandě poslouchají se české zprávy z Londýna. České sportovní kluby pořádají zápasy jako před válkou a fanoušci chodí každou neděli na hřiště vzrušovat se výkony oblíbených hráčů.“

Češi nedělali německé okupační moci tolik starostí jako například Dánové, Holanďané, Belgičané, Norové, Francouzi, o Polácích a Jugoslávcích nemluvě. V květnu 1942 si pochvaloval sám Adolf Hitler: „Češi pracují nyní ve zbrojních závodech i jinde k naší naprosté spokojenosti a stále více u nich zdomácňuje heslo: ,Vše pro našeho vůdce Adolfa Hitlera!'"

Během první republiky považovali Češi domácí Němce za hrozbu češství a chtěli je všemi prostředky počeštit. Nepovedlo se. Od počátku protektorátu se už dívali na všechny Němce jako na nepřátele a s pohrdáním jako na méněcenné bytosti. Přirovnání k odporným tvorům živočišné říše byla překvapivě oblíbená a rozšířená - rubriky v časopisech pro milovníky přírody té doby byly plné této symboliky. Českým básníkům, například Holanovi a Nezvalovi (báseň Švábi), byli němečtí vojáci hmyzem bez duše, brouky, pavouky, jindy vampýry. Štítivý odpor vůči Němcům měl z české strany funkci hlubokého příkopu mezi na smrt znepřátelenými národy. Byl zaveden záměrně, protože se stal účinným heslem i českých nejprimitivnějších vrstev, neboť národ údajně přece musel ke své obraně zmobilizovat každého svého příslušníka, i toho nejnevzdělanějšího, měl-li odolat náporu němectví. Hned od počátku protektorátu se zformovala idea naprostého rozchodu a oddělení obou etnik, která se relativně rychle ustálila do představy vystěhování a vyhubení Němců z ČSR. Moskva v letech 1939 a 1940 uložila českým komunistům, aby proti takovým představám bojovali, ale po napadení SSSR s tím přestává.

V posledním čísle ze září 1941 (č. 3/1941) se v ilegálním nekomunistickém Českém kurýru píše: „Jsou poslední mosty mezi námi a Němci strženy... (Němci) vyvolají proti sobě takovou záplavu nepřátelství na život a na smrt, že jí ve chvíli překypění národního hněvu budou s naší země smeteni.“ Proklamuje se ČSR jako „národní stát slovanský“. Němcům se ponechá říšské občanství a jako takoví budou vystěhováni – zůstat budou moci jen ti, kteří prokáží, že se nijak neprovinili; zde už se prodírala do popředí presumpce viny. Odkaz TGM, jemuž „věrni zůstaneme“, interpretovala redakce jednoduše jako odčinění mnichovské dohody.

V roce 1944 v brožuře sepsané Jiřím Šimkem se mělo naložit s neslovanským obyvatelstvem následovně: „Výslovně chceme vypovězení všech Němců a Maďarů z našeho území a zároveň zabavení jejich movitého i nemovitého majetku... Snad někteří namítnou, že i u nás byli též tak zvaní ,hodní´ Němci a Maďaři, kteří byli nacisty znásilněni a museli poslouchat jako my. Opakujeme důrazně, že nechceme u nás ani ty ,hodné´ Němce, ježto v dobách pro nás zlých byli tito ,hodní´ - stejní jako nacisti. Nynější Němec je dobrý pouze tehdy, když je - mrtvý. Jestliže pak někteří Němci sloužili v naší zahraniční armádě, nemáme námitek, aby naše vláda majetek rodin těchto Němců řádně zaplatila... avšak na našem území zůstat nemohou“.

Češi tedy za protektorátu začali nenávidět Němce ne jako představitele okupantského režimu, ne jako utlačovatele, ne jako nacisty, nýbrž pouze jako Němce, a snovali představy o pomstě, jak s nimi zatočí. K tomu byli povzbuzováni krvelačnými projevy českých politiků ve vysílání BBC z Londýna i v době těsně poválečné. Českoslovenští státníci a politici běžně používali následující obraty: „zdolat, odstranit, odplatit, pobít, zdecimovat, vyřídit si to důkladně, spustit teroristické činy, způsobit krvavý a nelítostný konec, vylikvidovat, vyčistit, vyhnat“.

3. 2. 1944 prohlásil Beneš ve vysílání do Československa a v projevu ke Státní radě, že Čechy a Morava se na konci války stanou jevištěm „mohutného povstání“, které „musí znamenat u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný“.

Prokop Drtina 16. 7. 1944 tlumočil domů Benešův rozsáhlý vzkaz, v němž se mimo jiné pravilo: „Nelze však dnes definitivně říci, že by celé více než tři miliony Němců mohlo být transferováno na základě nějaké mezinárodní úpravy. Touto cestou bude možno snad se jich zbavit jen z části, snad maximálně asi dvou milionů a nemůžeme tedy spoléhat a vyčkávat mezinárodního řešení. Jest třeba, abychom si mnoho vyřídili sami ihned v prvních dnech po osvobození, aby všech vinných nacistů co nejvíce od nás uteklo ze strachu před občanskou revoltou proti nim v prvních dnech revoluce, a aby co nejvíce těch, kteří se budou jako nacisti bránit a klást odpor, bylo v revoluci pobito. Na to stále myslete a na to musí být připraven celý národ." Za domácí odboj potvrdil 1. 9. 1944 Vladimír Tůma: „Rozumíme a bude připraveno vše, aby tímto směrem byly svedeny davové instinkty, nahromaděné k výbuchu pomsty“.

3. 11. 1944 z BBC vyzval z BBC ministr národní obrany generál Sergěj Ingr: „Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnout po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce. A když nebude po ruce střelná zbraň, pak jakákoliv, která bodne nebo zasáhne.”

„Dejte vyvřít ze svých srdcí živelné nenávisti vůči německým katanům ... nyní přišla chvíle odplaty ... Jděte účtovat s Němci za všechna jejich zvěrstva a neznejte slitování s německými vrahy“, vyzývala Košická vláda lid českých zemí 17. 4. 1945.

Beneš z Popradu cestou z Košic do Prahy hřímal: „Běda, běda Němcům, třikrát běda! Za své zločiny budou hořce pykat! Zlikvidujte je! Běda jim! Vylikvidujte je!“ 12. 5. 1945 přijíždí do Brna a na radnici pronáší svůj památný projev: „Tento (německý) národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jedna jediná lidská nestvůra. Tento národ musí stihnout za to všechno veliký a přísný trest ... Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat.“

Beneš v květnu 1945 v Československém rozhlasu vyzývá: „Ničte Němce na potkání, všude, kde je naleznete!“ Helena Koželuhová (lidová strana) říká: „máme oprávněný důvod nepovažovat Němce za lidi“. Tisk národně socialistické strany píše: „každý Němec, ať byl od nacistů zavřen nebo nikoliv, nebyl za první republiky ničím jiným než germanizátorem naší země“. Prokop Drtina: „Vyčistit republiku celou a úplně od Němců! To je příkaz chvíle pro každého z nás, to je dějinný úkol naší generace.“ Ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý ve svém projevu v Turnově 5. 6. 1945 otištěném též ve Stráži severu: „Problém odstranění Němců z českých zemí začali u nás řešit již husité. Byli jsme jejich odkazu dlouho nevěrni, avšak nyní dovedeme jejich dílo do konce a já vás ujišťuji, že se tak stane zcela po husitsku.“

Český krutostem při vyhánění se pak nelze divit - likvidovali Němce podle instrukcí politiků a z vlastního vsugerovaného přesvědčení o odvěkých nepřátelích českého národa. Jenže přece cosi v předchozím výčtu objektivních vlivů schází - proč Češi tak rychle začali nenávidět Němce, že je chtěli vyhnat a fyzicky zlikvidovat ne po letech trvání protektorátu, nýbrž ihned v prvních měsících jeho existence? Popuzování národa českými politiky proti Němcům ke konci války sloužilo jen ke změně postoje dosud k vyhnání se vlažně stavějící menšiny Čechů a mělo charakter politického potvrzení směřování národní většiny - k vyhnání všech Němců a vybití takového jejich počtu, aby je to navždy odradilo od záměru se vrátit. Zbývá tedy objasnit, proč se Češi přiklonili během pár měsíců po vzniku protektorátu k tak radikálním řešením. Tím se zatím nikdo nezabýval, pokusme se tedy o to.

Otcem českého národa na jazykovém základě a českého nacionalismu, aniž se Češi k němu hlásí nebo to vědí, byl německý filozof Johann Gottfried Herder, který vykládal vznik ideálního státu po linii přeměny kmene v národ, který si pro sebe, coby nejvyšší národní aspiraci, zřídí stát. Nejcennější tedy byly na národě jeho zvyky, jazyk a jako vzor ideálního národa pokládal jednotlivé slovanské kmeny a národy. Čeští obrozenci jeho názory přeochotně převzali. Z hlediska Herdera byli Češi lepším národem než Němci, kteří byli výbojnější a rozšiřováním území se mísili s jinými etniky. Jenže v 19. století Češi téměř ve všem pokulhávali za vzdělanějším a kulturnějším národem - Němci, se kterými po staletí sdíleli české země. Tento kulturní rozdíl dodnes nedohnali, je jen dnes umně zamaskován. Češi využili své početní převahy (od odstoupení větší části Slezska Prusku), toho, že čeští vzdělanci byli většinou dvojjazyční a začali s čechizací Němců českých zemí. Mezi válkami, kdy se stali státotvorným národem, ústrky a znevýhodňování německy mluvících nabyly na intenzitě. A máme zde první rozpor: na jedné straně (podle ideálů Herdera) jsou Češi lepším národem než Němci, ale jeho úrovně nedosahujícím a neustále se s ním od první poloviny 19. století poměřujícím. Z toho si Češi zapamatovali zejména to první.

O další blud v českých myslích se postarali Beneš s Masarykem. Beneš 31. 10. 1918 v Ženevě před poslanci a delegáty Národní rady pražské označil Čechoslováky za nejobdivovanější národ světa, za miláčky Dohody, jež jim poskytne rychlou vojenskou a hospodářskou pomoc, ujišťoval, že v otázce hranic je vše již jasné a že Čechoslováci se jenom budou muset rozhodnout, které oblasti chtějí ke svému státu připojit. Členy delegace z Čech ovlivnil dokonale. Jeden z nich, vůdce národních socialistů Václav Klofáč, pak s pýchou prohlašoval, že „Wilson nebo kdokoli jiný neřekne nikdy nic, co by nedostal napsáno od Masaryka anebo Beneše. Autorita těchto lidí je přímo neuvěřitelná!“ Blud se promítl do nároků Čechů týkajících se územního rozsahu československého státu, kterým mocnosti na pařížské mírové konferenci, pomineme-li Slovensko, nevyhověly. I zde si Češi z toho zapamatovali jen to, že jsou miláčky Dohody.

Vůči jinojazyčným sídelním území v ČSR vystupovali Češi jako kolonizátoři v koloniích vůči místnímu obyvatelstvu. To se dá dokázat, ale pro naše pojednání značně zdlouhavě. Použijme zkratku. V Ottově obchodním slovníku vydaném v roce 1924 stojí: „Slovensko bude naší koloniální zemí. Je mylným názorem domnívati se, jako by snad koloniální země nesměla s mateřskou hraničiti. Příklad je Rusko se Sibiří“. Všechny národy v ČSR byly tedy vůči Čechům v podřadném postavení.

To vše se promítalo do chování Čechů, takže mezi válkami se stali nejméně oblíbeným národem Evropy. Nevlídná, ledová přijetí, kterých se dostávalo českým sportovcům i ve státech přátelských jako Francie či neutrálních jako Švýcarsko, kulminovala v roce 1931 na mistrovství světa v ledním hokeji v polské Krynici, kde se k československým reprezentantům urážlivě a nepřátelsky chovali nejen polští diváci, nýbrž i další mužstva, volalo se „fuj!“, „české svině!“, jásot zazníval, byl-li některý československý hokejista sražen na led. V ČSR to vyvolalo rozsáhlou debatu, proč tomu tak je. Události byly v příkrém rozporu s oblíbeným českým tvrzením, že Češi jsou „miláčky Dohody“ a „všemi obdivovaný národ“. Nacionalisté nalézali vysvětlení v prométheovské oběti za to, že Češi ostatním národům přinášeli světlo. Jako „důkazy“ se omílaly oslavné pajány na husity, stále se opakovalo, že za vše zlé, co Čechy potkalo, vždy mohli jen „cizáci“. Josef Schieszl tehdy napsal, že daleko oblíbenější Holanďané ani další národy nehodlají stále jiné národy poučovat a hlavně neprovolávají, „že jsou prvními, že kráčejí v čele pokroku světa... Snad je tedy příčinou naší neoblíbenosti náš prázdný messianism, nebo méně vznešeně řečeno, naše prázdná ideologičnost a z té vyplývající zestraničtění veřejného života... Příliš mnoho povinností a zodpovědnosti uvalili jsme na národní kolektivum, abychom sami nemusili nic dělat, a pokud něco děláme, abychom za to nebyli zodpovědni“. Švéd Neander S. Nilson napsal: „Nikdo pořádně neví, proč některé národy jsou sympatické, jiné nikoli. Češi jsou, bez nejmenší pochyby, nejméně populárním národem ve střední Evropě a není vlastně nikoho, kdo by chápal proč... Ale i daleko za hranicemi střední Evropy je nepopulárnost Čechů faktem“.

Ony skutečnosti české mysli neovlivnily, Češi setrvali v bludném přesvědčení, že jsou neskvělejším národem alespoň střední Evropy a že za vše negativní a jejich neúspěchy mohou cizáci, především Němci, případně že jim všichni ostatní národové jejich postavení zavidí. A 15. 3. 1939 se náhle ocitli v Německé říši. Při takovém výše popsaném nastavení české psychiky muselo v podstatě ihned nutně dojít k výronu až patologické nenávisti vůči Němcům. Proto byli Češi při poválečném vyhánění tak krutí, mstili se za domnělé národní pokoření.