Tomáš Krystlík
V podrobné monografii letos vydané líčí Jan Benda stěhování z pohraničí českých zemí v období 1938-1939. Již jen podle jím na začátku knihy vzdaného holdu vylhané a desinterpretační publikaci Rozumět dějinám je jasné, kudy se jeho kniha bude ubírat.
Popisuje výsledky komunálních voleb v německy
mluvících sídelních oblastech na přelomu května a června 1938 - drtivé
vítězství Sudetoněmecké strany (cca 90 % hlasů) následované druhým místem
sudetoněmecké sociální demokracie. Jako typický oficiózní český historik zatajuje
Benda čtenářstvu logický důsledek voleb, totiž, že když žádná z tehdejších dvou
vítězných sudetoněmeckých stran neměla v programu odtržení od ČSR, že volby
byly de facto plebiscitem Němců českých zemí o jejich setrvání v ČSR. Tato
interpretace má zcela zásadní význam a Benda jejím neuvedením desinterpretuje
české dějiny.
Benda se v souladu se zaměřením své práce
pokouší stanovit, kolik Čechů z německých sídelních oblastí odešlo do
vnitrozemí. V odhadech některých jiných českých historiků zůstává osud cca
200 000 Čechů neobjasněn - podle německého sčítání lidu v odstoupených
územích v roce 1939 tam nebyli, v seznamech přestěhovalců do vnitrozemí se také
nenalézali - což se vysvětluje tím, že přeložení úředníci a státní zaměstnanci
nebyli započítáváni mezi přesídlence, pokud byli zařazeni na stejné (a stejně
placené) služební místo v původním resortu. U Bendy je podivuhodné, že se ve
své knize pečlivě vyhýbá vysvětlení, že mnohé Čechy nelze ve statistikách
dohledat, protože si změnili národnost na německou (v polském záboru na
slezskou nebo polskou). Čechům v odstoupených územích Německu, pokud se tam narodili
přes rokem 1910 a k 10. 10. 1938 tam měli bydliště, jejich dětem a vnukům a
jejich manželkám, bylo automaticky přiděleno německé občanství bez ohledu na
národnost, pokud se nejednalo o židy podle norimberských zákonů. Vdané ženy
nabývaly zásadně státní příslušnost manžela. Odhadem asi 100 000 Čechů v Říšské
župě Sudety, kteří neobdrželi německou státní příslušnost a chtěli ji mít, si
změnilo českou národnost na německou. I v protektorátu stoupal počet
poněmčených, což lze vysledovat z růstu počtu osob německé státní příslušnosti,
přiliv říšských Němců do země byl zanedbatelný: k 1. 3. 1940 bylo v
protektorátu na 189 000 osob německé národnosti a k 1. 10. 1940 245 000. Benda
tedy zatajuje fakta.
Jan Benda podsunuje čtenářům údaje o násilí
na českém obyvatelstvu z týdenních situačních zpráv vyžadovaných počínaje
listopadem 1938 zpětně od 1. 10. 1938, které měli přednostové československých
okresních úřadů zejména podél nových hranic, v dobové terminologii podél demarkační
linie, podávat nadřízeným úřadům. Měly se sledovat tyto věci: charakteristiky
nálad obyvatelstva jak ve vnitrozemí, tak v odstoupených územích, vztahy
obyvatel k civilním a vojenským úřadům, vzájemný poměr jednotlivých národností,
situace ve školství a hospodářství, zásobování, chování německých úřadů, členů
Frewilliger Schutzdienst (FS), zásahy do vlastnických práv v odstoupených
územích Německu. Zprávy měly sloužit pro tisk a rozhlas k lepší informovanosti
veřejnosti a lepšímu „čelení cizí propagandě“. Úřady se upozorňovaly, že zprávy
mají být pravdivé a všestranně prověřené a ne „jen domněnky a neprověřené
úsudky“. Podávání situačních zpráv bylo ukončeno v březnu 1939. Benda ve své
knize zahrnuje čtenáře na vícero stránkách citacemi z těchto situačních zpráv o
násilí na Češích v odstoupených územích po mnichovské konferenci, aniž ho důrazně
upozorní, že československé okresní úřady podél nových hranic neměly možnost si
ověřovat pravdivost jimi zachycených zpráv o násilí v odstoupených územích a
vysídlování Čechů, a tedy jejich vypovídací hodnota je pochybná a velmi nízká.
To, co činí Benda, je podlý propagandistický trik - cituje z dokumentů, o
kterých musí s jistotou vědět, že jsou nekorektní, aniž na tuto skutečnost
čtenáře upozorní a pro sebe vyvodí důsledky. Značně nečestné.
V této souvislosti je velmi nápadné, že
násilí na českém obyvatelstvu v odstoupených územích se vůbec nepromítlo do
důvodů odchodu přestěhovalců (přistěhovalců, uprchlíků) registrovaných Ústavem
pro péči o uprchlíky, do jejich výpovědí, jak je velmi podrobně zaznamenal
Jaroslav Šíma. Dotázaní přestěhovalci české národnosti uváděli jako popud k
opuštění bydliště „skutečné potíže politické (11,92 %), hospodářské (16,41 %),
kulturní (1,26 %)“, celkem 29,59 %, „obavy před potížemi politickými (19,56 %),
hospodářskými (17,33 %), kulturními (2,40 %)“, celkem 39,30 %, „touhu žít mezi
občany české národnosti a ideové důvody“ (11,82 %), „touhu žít v ČSR“ (7,21 %),
„jiné důvody“ (8,37 %), „důvod neuvedli nebo uvedli nedostatečně“ (3,71 %).
Násilí ze strany místního obyvatelstva jako příčina odchodu se ve výčtu
nevyskytuje. Velmi podrobně píšící autor Jaroslav Šíma uvádí ve svém poválečném
díle z roku 1945 jako pronásledování ze strany Němců pouze (!) následující:
„22. září jsem byl zatčen, vyslýchán v Drážďanech, pak propuštěn.“ „Vypovězen,
byl jsem členem SOS“. „Byl jsem pronásledován, že jsem pracoval v národních
otázkách“. „Byl jsem ohrožován na životě a byla mně vytlučena všechna okna mého
bytu.“ „Byl jsem funkcionář Sokola, skrýval jsem se, neboť jsme byli zatýkáni,
pak jsem utekl“.
Proč situační zprávy uvádějí četné případy
násilí, nuceného vystěhování Čechů, a uprchlíci v dotaznících Ústavu pro péči
pro uprchlíky je neuvedli, Benda nevysvětluje a zcela opomíjí. Solidní dějepisec
by čtenáře v této souvislosti upozornil, že symptomem prchání (terminus technicus
„uprchlíci z odstoupených oblastí“) byla podle tehdejšího úzu zbabělost, jejím
protikladem hrdinné bránění českého živlu a jeho pozic ve zněmčených územích.
Když migrace do vnitrozemí byla neoddiskutovatelným faktem, tak musely být
důvody vystěhování se, tedy i násilí na Češích, prezentovány coby velmi
drastické, aby nikomu nepřišlo na mysl, že Češi by mohli být někdy zbabělí.
Hlouposti imprimované do českých myslí národnímu buditeli a dějepisci přinesly tak
své pozdní ovoce. Je jasné, že situační zprávy o vyhánění Čechů z pohraničí a o
násilí na nich musely být vlivem okresních úřadů i výpovědí uprchlíků všechno
jiné než pravdivé a objektivní. Příkladů násilí vybraných jím ze situačních
zpráv okresních úřadů při tzv. demarkační hranici na 19 stranách Bendovy knihy
je přehršel: na jižní Moravě byli tři Češi-civilové ubiti, v Šatově byla česká
učitelka a poštovní posel zbiti železnými tyčemi, v Nových Mlýnech u Hustopečí
mučili rodinu českého mlynáře, v Želechovicích u Šumperka znásilnili dvě Češky
atd. atp.
Benda sice koriguje uváděné nereálně vysoké
počty oficiálně i neoficiálně vyhnaných Čechů z územích odstoupených Německu a
omezuje je na 600 až 800 osob, ale zamlčuje skutečnost, že svůj odhad opírá o
naprosto nespolehlivé situační zprávy. To podtrhuje i skutečnost, že kdyby
jediného Čecha nad oficiálně známých 41 osob německé úřady donutily nebo jej
požádaly o vystěhování se, tak by se jejich písemné rozhodnutí o tom objevilo
ve všech poválečných historických pracích hovořících o vyhánění českého
obyvatelstva ze Sudet, zmínil by se o tom i velmi podrobně píšící Jaroslav Šíma.
O kus dál podává Benda mimoděk markantní důkaz nehodnověrnosti situačních
zpráv, cituje zprávu okresního úřadu z Českých Budějovic z října 1938,
uvádějící, že z Prachatic (v německém záboru) byli německými úřady vypovězeni s
lhůtou 24 hodin 32 Češi se zdůvodněním, že z Českých Budějovic (v ČSR) jsou
vypovídáni Němci. Čs. ministerstvo vnitra v tomto případě zcela výjimečně
nařídilo vyšetřování a zjistilo, že německé úřady Čechy z Prachatic nevyhošťovaly
a nevyhostily.
Pan Benda se domnívá, což vyplývá z textu
jeho knihy, že nucená správa (Treuhand) uvalená na podniky českých majitelů v pohraničí
znamenala přechod majetku z českých do německých rukou. To může napsat jen hlupák
- při nucené správě se majetkové poměry nemění, protože pak by to nebyla nucená
správa. Aby potvrdil, že se v této oblasti nevyzná, překládá z němčiny nucené
správce (Treuhänder) jako „správce věrné ruky“. Exkurs do arizace a
vyvlastňování nemovitého majetku je v jeho díle chabý, chybí zdůraznění, že se
Čechům vyvlastňovaly pouze polnosti a statky jim přidělené v nápadně nespravedlivé
pozemkové reformě po první světové válce a k tomu jen zčásti. Benda také neuvádí,
že se o svůj majetek měli možnost čeští majitelé starat dočasnou svou přítomností
- dostávali k tomu propustky z protektorátu do říše. Nestarali-li se o své majetky,
byli dosazeni nucení správci, kteří výnosy z majetků, pokud se nejednalo o
arizovaný majetek, zasílali majitelům do protektorátu až do konce války. Další
Bendova lež.
Dalo by se dál pokračovat, ale recenze Bendova
díla by zbytečně nabývala na délce. Kdo by to četl. Ukázali jsme, kde se Jan
Benda zásadně proviňuje proti pravdě, na což běžný čtenář v podstatě nemůže
přijít. Odtažmo od těchto výhrad je kniha velmi podrobná. Pro všechny, kteří
jsou s migrací 1938-1939 detailně, zdůrazňuji detailně seznámeni, což je
naprosté minimum lidí, je Bendova kniha přínosem co do informativnosti obsahu,
pro ostatní je pro své propagandistické zaměření nedoporučeníhodná.
Benda, Jan: Útěky a vyhánění z
pohraniční českých zemí 1938-1939. Karolinum, Praha 2013, stran 544, 420 Kč
Žádné komentáře:
Okomentovat