Politika ČSR proti národně socialistickému Německu

Tomáš Krystlík

Téma je to na disertační práci, takže pro účely blogspotu se omezme na jediný příklad a to na zákon č. 131/1936 Sb. z. a n. o obraně státu ze 13. 5. 1936. Jím se mělo především čelit vojenskému ohrožení republiky ze strany hitlerovského Německa, přičemž obzvláště pozoruhodné je, což čeští historici vesměs opomíjejí, že Německo v té době NEMĚLO úmysl Československo napadnout. To nastalo až 5. 11. 1937, více než rok později, kdy Hitler ve své první tajné řeči prohlásil, že ve vhodné mezinárodní konstelaci vystoupí proti ČSR vojensky.

Protiněmecké zaměření zákona však eskalovalo stávající národnostní konflikt i mezinárodní situaci a bylo jedním z důvodů, proč Velká Británie Československu odmítla v r. 1938 podporu a postavila se na stranu Hitlera. Zákon o obraně státu totiž zavedl v § 19 odst. 9 pojem státně nespolehlivé osoby, a to legislativně neobvyklým, demonstrativním a spekulativním výčtem: „Důvodem označení za osobu státně nespolehlivou nemůže býti nikdy příslušnost k určitému jazyku, náboženství nebo rase. Za státně nespolehlivé třeba pokládati zejména osoby, o kterých možno míti důvodně za to, že by zneužily svého postavení v duchu obraně státu nepříznivém, zvláště pak ty, které vyvíjely nebo vyvíjejí činnost, směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, ústavní jednotnosti nebo demokraticko-republikánské státní formě a bezpečnosti Československé republiky anebo proti obraně státu, které k takové činnosti podněcují nebo jiné osoby svésti hledí, anebo takovou činnost vychvalují, schvalují nebo podporují, které byly příslušníky politické strany, jež byla po účinnosti tohoto zákona pro protistátní činnost úředně rozpuštěna, které mají podezřelé styky s jinými osobami státně nespolehlivými anebo s cizinou a p.“

Státně nespolehlivé osoby nesměly řídit podniky strategické důležitosti, jež byly stanoveny značně širokým výčtem, a nesměly dostávat důležité veřejné zakázky, přičemž zákon v § 19 odst. 6 stanovil, že „úřady nejsou povinny uvésti důvody pro své rozhodnutí, kterým označí držitele podniku důležitého pro obranu státu za osobu státně nespolehlivou", bylo tedy přípustné vydat rozhodnutí bez odůvodnění. Soudní přezkum rozhodnutí o státní nespolehlivosti byl vyloučen.

Významným ustanovením byl § 21 zákona, který upravoval postavení zaměstnanců strategicky významných podniků. V těchto podnicích nesměli být zaměstnávány osoby státně nespolehlivé a pokud již zaměstnány byly, musely být okamžitě propuštěny, protože se v zákoně uvádělo: „Právoplatné rozhodnutí, jímž byl zaměstnanec označen za osobu státně nespolehlivou, je dostatečným důvodem k rozvázání pracovního poměru s okamžitou účinností, bez zřetele na jiná ustanovení zákonná nebo smluvní.“

V praxi zákon umožňoval v pohraničním pásmu, kde žilo 85 % československých Němců, 95 % Maďarů a prakticky všichni Poláci, zabavovat nemovitosti včetně budov, vojsko rozhodovalo o stavbách, o užívání komunikací, veřejných objektů (i hájenek a loveckých chat), armáda rozhodovala i o udělování živnostenských licencí, o telekomunikacích atd. Prvorepublikovými zákony značně omezená samospráva obcí byla tímto zákonem de facto zlikvidována. V případě zabavování nemovitostí říšskoněmeckým státním příslušníkům a jejich propouštění z práce v českých podnicích pohrozila promptně německá vláda československé, že bude totéž aplikovat v poměru jedna ku jedné u československých státních příslušníků v Německu. Československá vláda se zalekla a téměř všechna již vynesená nařízení podle tohoto zákona vůči říšskoněmeckým osobám odvolala. Jakkoli nelze upřít oprávnění Československa zajistit v době ohrožení, které ze strany Německa tehdy neexistovalo, přiměřeně svou obranu, způsob, jakým to bylo v zákoně o obraně státu provedeno, v praxi plošnou diskriminací a rekriminací osob dle libovůle čs. úřadů, které stát zbavit práva se bránit pravomocným rozhodnutím okresních policejních ředitelství o státní nespolehlivosti, prokázalo již po tolikáté od založení republiky, že není právním a demokratickým státem. Protože Německo v květnu 1936 vůbec nehodlalo vojensky vystoupit proti Československu, teprve až od 5. 11. 1937, byl zákon o obraně státu jen prostředkem dalšího šikanování národnostních menšin, nebo projevem agresivní politiky ČSR vůči okolním státům, nebo obojím.

Hitler vyslovil poprvé svůj úmysl při vhodné mezinárodní situaci napadnout Československo ve své první z tajných řečí až 5. 11. 1937 (viz tzv. Hoßbachův plán v minulém blogspotu). Ani mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku neuvedl pro úmysl napadení ČSR starší datum. Jako důvod pro připojení Rakouska a přepadení ČSR udal Hitler získání životního prostoru a větší báze pro výrobu potravin pro zvětšující se počet německého lidu a ani slovem se nezmínil o sudetských Němcích a jejich osudu. Německý generální štáb pojal přepadení Československa do svých strategických plánů o další měsíc později, 7. 12. 1937, takto: „Válečným cílem operace Grün je vždy náhlé zabrání Čech a Moravy za současného řešení rakouské otázky ve smyslu jeho připojení k Německé říši“.