Tomáš Krystlík
Do moderních dějin téměř všech evropských států, hlavně do výkladu
historie německého nacionálně socialistického státu je nutné zakalkulovat i
spojeneckou cenzuru, kdy američtí, britští a francouzští historici po druhé
světové válce vybrali do oficiálních svazků Aktů k německé zahraniční politice
(Akten zur deutschen auswärtigen Politik, ADAP) pouze to, co pokládali za
vhodné, takže některé dokumenty nebo pasáže v nich chybí.
Jako typický příklad poslouží Ribbentropův záznam z přijetí polského
vyslance Józefa Lipského 26. 3. 1939 v Berlíně zveřejněný za pár měsíců,
začátkem války v oficiální publikaci německého ministerstva zahraničí Dokumente
zur Vorgeschichte des Krieges (Dokumenty k předválečným dějinám). Obsahuje
větu: „Pan Lipski odvětil, že má nepříjemnou povinnost poukázat na to, že
jakékoli další sledování těchto německých plánů, zvláště pokud jde o návrat
Danzigu k Říši, značí válku s Polskem,“ která v poválečném vydání ADAP v
redakci spojeneckých historiků chybí. Cui bono, je jasné, navíc je zřejmé, že
žádný další dokument nemůže dokázat, že takový výrok polského vyslance v
rozhovoru nepadl. Pochybnosti by vyvrátilo pouze zveřejnění originálu dotyčného
memoranda německého ministra zahraničí z 26. 3. 1939. To se nestalo.
„Správný“, tedy spojenecký výklad německé historie byl do budoucnosti
zajištěn článkem 7, odst. 1 předávací smlouvy (Überleitungsvertrag) z roku
1954, který zavazoval, že „německé soudy a úřady musí nakládat... se všemi
rozsudky a rozhodnutími“ norimberských procesů „coby právoplatnými a právně
účinnými ve všech ohledech“. K rozhodnutím norimberského soudu patří též
„zjištění“ o průběhu událostí nacionálně socialistické politiky a vedoucích k
druhé světové válce obsažená ve zdůvodněních rozsudků a záznamech procesů,
přičemž rozsudky mohly být podle článku 19 a 20 statutu norimberského
vojenského tribunálu vynášeny i bez předložení důkazů nebo dokonce i proti
důkazům obhajoby. Povinnosti plynoucí z článku 7, odst. 1 předávací smlouvy
byly znovu písemně potvrzeny německou stranou v září 1990 při podpisu 2 plus
4-smlouvy. Jinými slovy všechny německé školní učebnice dějepisu a úřední texty
se musely a musí tímto ustanovením, těmito spojenci určenými „pravdami“ dodnes
řídit.
Mechanismus, jak se spojenci upravené dokumenty s dopsanými nebo
vynechanými pasážemi staly pomocí článku 7, odst. 1 předávací smlouvy z roku
1954 „nezpochybnitelnou pravdou“, demonstrujme na tzv. Hoßbachově protokolu.
První z několika tajných Hitlerových řečí, kterou pronesl 5. 11. 1937 na
konferenci nejvyšších velitelů třech branných složek Německa o vyzbrojování
Německa a zásobování surovinami, kde měl zjevit své agresivní válečné cíle,
zaznamenal v hlavních rysech, neboť nedovedl stenografovat a konference byla
supertajná jen se šesti účastníky, Hitlerův adjutant z Wehrmachtu plukovník
Friedrich Hoßbach a v rukopisném originálu předložil pak své memorandum vrchním
velitelům, kteří je po přečtení vrátili do archivu. V norimberském procesu se
ono memorandum ale objevilo ve strojopisu jako hlavní přitěžující indicie vůči
obžalovaným představitelům složek německých branných sil dokazující, že jejich
nejvyšší velení vědělo předem o Hitlerových válečných úmyslech. Hoßbach, ač byl
ve spojeneckém zajetí, jako svědek předvolán nebyl, vypověděl však v zajateckém
táboře po předložení strojopisného přepisu, že „in summa odpovídá jeho
rukopisnému originálu“. Tedy vcelku, nikoliv v detailech. Hitlerův adjutant z
Luftwaffe Nicolaus von Below v roce 1980 napsal, že strojopisná kopie
předložená tribunálu byla delší než rukopisný originál. Hermann Göring u
norimberského tribunálu v roce 1946 poukázal na skutečnost, že formulace v předloženém
strojem psaném memorandu „neodpovídají stylu vyjadřování vůdce“. Velkoadmirál
Erich Raeder zpochybnil podle Hitlerových řečnických obratů před soudem
věrohodnost textu strojopisné kopie a žádal předložit Hoßbachův originální
rukopisný pamětní záznam. Soud jeho požadavek zamítl a taktéž odmítl výslech
Friedricha Hoßbacha soudem. Následkem onoho výše zmíněného článku předávací
smlouvy převzatého do 2 plus 4-smlouvy z roku 1990 se s nejvyšší
pravděpodobností spojenci upravená kopie, obsahující kromě pravdy i nepravdy a
vynechávající některé Hitlerovy výroky, stala z moci úřední pravdou pravdoucí.
Německé dějiny po druhé světové válce spojenci dezinterpretovali mnohdy
i přímo. K tajné řeči Hitlera z 22. 8. 1939 existovalo sedm záznamů, žádný
těsnopisný a některé z nich podsouvaly Hitlerovi značně vulgární výroky. Hitler
měl v něm generalitu seznámit s tím, že diplomatická vyjednání s Polskem jsou
jen zástěrkou pro jeho dobytí Polska a že je jeho úmyslem napadnout Francii a
Velkou Británii. První strojopisný záznam, než byl předložen norimberskému
soudu, byl americkým žalobcem Sidney S. Aldermanem rozdán ještě před
projednáváním tribunálem ve 250 kopiích žurnalistům. Jenže obsahoval tolik
nehorázných tvrzení podsouvaných Hitlerovi, že byl tribunálem jako důkazní
prostředek zamítnut: „Válečným cílem není jen dobytí určitých linií, nýbrž
fyzické zničení nepřítele... Polsko bude zbaveno obyvatelstva a osídleno
Němci... Obávám se jen, že Chamberlain nebo jiný sviňák přijde v posledním
momentě s nějakými návrhy a změnami stanoviska. Poletí se schodů. Třebaže mu
budu muset před očima fotografů nakopat do břicha... Zda tomu svět uvěří, je mi
u prdele...“ Autor tohoto zápisu k tomu zaznamenal, že Hermann Göring pak po
Hitlerově projevu vyskočil na stůl a divoce na něm tančil. (Göring ale, jak
známo, patřil v nejvyšším německém nacionálně socialistickém vedení s Ernstem
von Weizsäcker a Konstantinem von Neurath k nejvýznačnějším holubicím, chtěl
zachovat mír.) Alderman označil rozdání kopií tohoto soudem neuznaného záznamu
Hitlerovy řeči tisku jako technickou chybu, za nedopatření. Britové ale
převzali tento záznam odmítnutý tribunálem a zařadili jej jako důkaz
zločinnosti národně socialistického vedení Německa do svého oficiálního
sborníku Documents on British Foreign Policy (Dokumenty britské zahraniční
politiky). Odtud se lži rozšířily do světa.
Soud pak sáhl po dalším zápisu oné Hitlerovy řeči, který by psán
přibližně z jedné poloviny na jednom, pak na druhém stroji, papír neměl
hlavičku, byl bez data pořízení, evidenčního čísla, označení stupně utajení,
nebyl podepsán. Obhájce Raedera Walter Siemers dokázal, že první polovina
tohoto zápisu byla psána na stejném papíru a na stejném psacím stroji jako
soudem zavržený první záznam. Soud to ignoroval a záznam přitěžující nejvyššímu
velení německých branných sil přiřadil k důkazům.
Další záznam oné Hitlerovy řeči pořídil generáladmirál Hermann Boehm.
Ten byl obhájcem Raedera vyslechnut a učinil před ním místopřísežné prohlášení
o pravdivosti jím uvedených skutečností, kde bod po bodu vyvrátil Hitlerovy
výroky v prvním i druhém zápisu - že je nevyřkl nebo takovou formulaci
nepoužil. Podle něj Hitler řekl, že kvůli popouzení Polska Velkou Británií
proti Německu nebudou asi diplomatická vyjednávání o Danzigu a dopravním koridoru
úspěšná, že pak je jeho cílem zničit polské vojenské síly, přičemž
pravděpodobnost následné války s Francií a Velkou Británií není velká. Nic o
zničení Polska včetně jeho obyvatelstva, ani o „sviňácích“ Hitler podle něj
nepronesl. Zajímavá je i další věc. Záznam Boehmova výslechu společně s jeho
místopřísežným prohlášením odevzdal Siemers tribunálu jako důkaz obhajoby, byl
soudem zaregistrován pod označením „Raeder Nr. 129“ v denním protokolu
norimberského tribunálu, ve vydaném doslovném záznamu z procesu chybí.
Žádné komentáře:
Okomentovat