Falšování dějin spojenci

Tomáš Krystlík

Do moderních dějin téměř všech evropských států, hlavně do výkladu historie německého nacionálně socialistického státu je nutné zakalkulovat i spojeneckou cenzuru, kdy američtí, britští a francouzští historici po druhé světové válce vybrali do oficiálních svazků Aktů k německé zahraniční politice (Akten zur deutschen auswärtigen Politik, ADAP) pouze to, co pokládali za vhodné, takže některé dokumenty nebo pasáže v nich chybí.

Jako typický příklad poslouží Ribbentropův záznam z přijetí polského vyslance Józefa Lipského 26. 3. 1939 v Berlíně zveřejněný za pár měsíců, začátkem války v oficiální publikaci německého ministerstva zahraničí Dokumente zur Vorgeschichte des Krieges (Dokumenty k předválečným dějinám). Obsahuje větu: „Pan Lipski odvětil, že má nepříjemnou povinnost poukázat na to, že jakékoli další sledování těchto německých plánů, zvláště pokud jde o návrat Danzigu k Říši, značí válku s Polskem,“ která v poválečném vydání ADAP v redakci spojeneckých historiků chybí. Cui bono, je jasné, navíc je zřejmé, že žádný další dokument nemůže dokázat, že takový výrok polského vyslance v rozhovoru nepadl. Pochybnosti by vyvrátilo pouze zveřejnění originálu dotyčného memoranda německého ministra zahraničí z 26. 3. 1939. To se nestalo.

„Správný“, tedy spojenecký výklad německé historie byl do budoucnosti zajištěn článkem 7, odst. 1 předávací smlouvy (Überleitungsvertrag) z roku 1954, který zavazoval, že „německé soudy a úřady musí nakládat... se všemi rozsudky a rozhodnutími“ norimberských procesů „coby právoplatnými a právně účinnými ve všech ohledech“. K rozhodnutím norimberského soudu patří též „zjištění“ o průběhu událostí nacionálně socialistické politiky a vedoucích k druhé světové válce obsažená ve zdůvodněních rozsudků a záznamech procesů, přičemž rozsudky mohly být podle článku 19 a 20 statutu norimberského vojenského tribunálu vynášeny i bez předložení důkazů nebo dokonce i proti důkazům obhajoby. Povinnosti plynoucí z článku 7, odst. 1 předávací smlouvy byly znovu písemně potvrzeny německou stranou v září 1990 při podpisu 2 plus 4-smlouvy. Jinými slovy všechny německé školní učebnice dějepisu a úřední texty se musely a musí tímto ustanovením, těmito spojenci určenými „pravdami“ dodnes řídit.

Mechanismus, jak se spojenci upravené dokumenty s dopsanými nebo vynechanými pasážemi staly pomocí článku 7, odst. 1 předávací smlouvy z roku 1954 „nezpochybnitelnou pravdou“, demonstrujme na tzv. Hoßbachově protokolu. První z několika tajných Hitlerových řečí, kterou pronesl 5. 11. 1937 na konferenci nejvyšších velitelů třech branných složek Německa o vyzbrojování Německa a zásobování surovinami, kde měl zjevit své agresivní válečné cíle, zaznamenal v hlavních rysech, neboť nedovedl stenografovat a konference byla supertajná jen se šesti účastníky, Hitlerův adjutant z Wehrmachtu plukovník Friedrich Hoßbach a v rukopisném originálu předložil pak své memorandum vrchním velitelům, kteří je po přečtení vrátili do archivu. V norimberském procesu se ono memorandum ale objevilo ve strojopisu jako hlavní přitěžující indicie vůči obžalovaným představitelům složek německých branných sil dokazující, že jejich nejvyšší velení vědělo předem o Hitlerových válečných úmyslech. Hoßbach, ač byl ve spojeneckém zajetí, jako svědek předvolán nebyl, vypověděl však v zajateckém táboře po předložení strojopisného přepisu, že „in summa odpovídá jeho rukopisnému originálu“. Tedy vcelku, nikoliv v detailech. Hitlerův adjutant z Luftwaffe Nicolaus von Below v roce 1980 napsal, že strojopisná kopie předložená tribunálu byla delší než rukopisný originál. Hermann Göring u norimberského tribunálu v roce 1946 poukázal na skutečnost, že formulace v předloženém strojem psaném memorandu „neodpovídají stylu vyjadřování vůdce“. Velkoadmirál Erich Raeder zpochybnil podle Hitlerových řečnických obratů před soudem věrohodnost textu strojopisné kopie a žádal předložit Hoßbachův originální rukopisný pamětní záznam. Soud jeho požadavek zamítl a taktéž odmítl výslech Friedricha Hoßbacha soudem. Následkem onoho výše zmíněného článku předávací smlouvy převzatého do 2 plus 4-smlouvy z roku 1990 se s nejvyšší pravděpodobností spojenci upravená kopie, obsahující kromě pravdy i nepravdy a vynechávající některé Hitlerovy výroky, stala z moci úřední pravdou pravdoucí.

Německé dějiny po druhé světové válce spojenci dezinterpretovali mnohdy i přímo. K tajné řeči Hitlera z 22. 8. 1939 existovalo sedm záznamů, žádný těsnopisný a některé z nich podsouvaly Hitlerovi značně vulgární výroky. Hitler měl v něm generalitu seznámit s tím, že diplomatická vyjednání s Polskem jsou jen zástěrkou pro jeho dobytí Polska a že je jeho úmyslem napadnout Francii a Velkou Británii. První strojopisný záznam, než byl předložen norimberskému soudu, byl americkým žalobcem Sidney S. Aldermanem rozdán ještě před projednáváním tribunálem ve 250 kopiích žurnalistům. Jenže obsahoval tolik nehorázných tvrzení podsouvaných Hitlerovi, že byl tribunálem jako důkazní prostředek zamítnut: „Válečným cílem není jen dobytí určitých linií, nýbrž fyzické zničení nepřítele... Polsko bude zbaveno obyvatelstva a osídleno Němci... Obávám se jen, že Chamberlain nebo jiný sviňák přijde v posledním momentě s nějakými návrhy a změnami stanoviska. Poletí se schodů. Třebaže mu budu muset před očima fotografů nakopat do břicha... Zda tomu svět uvěří, je mi u prdele...“ Autor tohoto zápisu k tomu zaznamenal, že Hermann Göring pak po Hitlerově projevu vyskočil na stůl a divoce na něm tančil. (Göring ale, jak známo, patřil v nejvyšším německém nacionálně socialistickém vedení s Ernstem von Weizsäcker a Konstantinem von Neurath k nejvýznačnějším holubicím, chtěl zachovat mír.) Alderman označil rozdání kopií tohoto soudem neuznaného záznamu Hitlerovy řeči tisku jako technickou chybu, za nedopatření. Britové ale převzali tento záznam odmítnutý tribunálem a zařadili jej jako důkaz zločinnosti národně socialistického vedení Německa do svého oficiálního sborníku Documents on British Foreign Policy (Dokumenty britské zahraniční politiky). Odtud se lži rozšířily do světa. 

Soud pak sáhl po dalším zápisu oné Hitlerovy řeči, který by psán přibližně z jedné poloviny na jednom, pak na druhém stroji, papír neměl hlavičku, byl bez data pořízení, evidenčního čísla, označení stupně utajení, nebyl podepsán. Obhájce Raedera Walter Siemers dokázal, že první polovina tohoto zápisu byla psána na stejném papíru a na stejném psacím stroji jako soudem zavržený první záznam. Soud to ignoroval a záznam přitěžující nejvyššímu velení německých branných sil přiřadil k důkazům.

Další záznam oné Hitlerovy řeči pořídil generáladmirál Hermann Boehm. Ten byl obhájcem Raedera vyslechnut a učinil před ním místopřísežné prohlášení o pravdivosti jím uvedených skutečností, kde bod po bodu vyvrátil Hitlerovy výroky v prvním i druhém zápisu - že je nevyřkl nebo takovou formulaci nepoužil. Podle něj Hitler řekl, že kvůli popouzení Polska Velkou Británií proti Německu nebudou asi diplomatická vyjednávání o Danzigu a dopravním koridoru úspěšná, že pak je jeho cílem zničit polské vojenské síly, přičemž pravděpodobnost následné války s Francií a Velkou Británií není velká. Nic o zničení Polska včetně jeho obyvatelstva, ani o „sviňácích“ Hitler podle něj nepronesl. Zajímavá je i další věc. Záznam Boehmova výslechu společně s jeho místopřísežným prohlášením odevzdal Siemers tribunálu jako důkaz obhajoby, byl soudem zaregistrován pod označením „Raeder Nr. 129“ v denním protokolu norimberského tribunálu, ve vydaném doslovném záznamu z procesu chybí.