Tomáš Krystlík
Od každých voleb se očekává jistá změna společenského
klimatu, politiky a stylu vládnutí. Co z toho lze v Česku očekávat? Odpověď
zní: nic! Ke změnám nedojde, obyvatelstvo země se bude dále brodit všude
přítomnou korupcí, obklopeno rozkrádáním z obecního a státního majetku bez
jakýchkoli zábran.
„Jak to, že k ničemu“, mohou se ptát optimisté, „vždyť stačí
dosadit do parlamentu, vlády a do partají nezkorumpované lidi, kteří přivodí
kýženou změnu.“ Odtažmo od toho, zda by se dalo dohromady tolik schopných čestných
lidí ochotných nastoupit do vysoké politiky, je tato představa nereálná.
Korupční vazby do české společnosti natolik penetrovaly, že oni čestní,
povolaní do politiky budou za rok zkorumpováni a ti, kteří se nepodvolili,
budou z ní vytlačeni. Má snad někdo jiný reálný odhad?
Zbývá jen otázka, co je tohoto stavu příčinou. Ať to
rozebíráme z jakékoli strany, jsou to vady české společnosti, které jsou tak
zakořeněné, zažrané Čechům pod kůží, že změnu je možné očekávat až za několik
generací. Nejsou to chybné vzorce chování z doby komunismu, vše se odvíjí již
od 19. století. Palackého doktrína z roku 1848, že české země patří výhradně
česky mluvícím obyvatelům společně s aktivitami národních buditelů se promítla
ještě před poslední třetinou 19. století do přesvědčení, že rakouský stát,
kterého byly české země součástí, není jejich, že se jedná o vládu cizáků nad
Čechy. Tedy, že je dovoleno takovému státu škodit, neuznávat jeho zákony a
nakonec i ničit, zcizovat jeho majetek, což promítnuto do místních poměrů
znamenalo majetek obecní. Málokomu docházelo, že si tím škodí také sami sobě,
protože je to i jejich majetek. Za dvacet let první republiky se Češi se svým
státem nestačili identifikovat a přestat s rozkrádáním (Viktor Dyk: „Kradu,
kradeš, krade, kradem pod tím pražským hradem, na to je ta republika tatíčka
Masaryka!“) a další režimy k nápravě neposkytovaly příliš příležitosti, spíše
naopak. Se svým státem se tedy mohli naplno začít identifikovat až po roce
1990. Jenže, co se nestalo: zákony a předpisy se i nadále obcházejí, krade se
ze státního, obecního. Kdo nevěří, ať se podívá na poměry na českých silnicích,
kde se neustále uplatňuje neúcta k vlastnímu českému silničnímu zákonu. (Ono je
to složitější, protože podle okolností se v českých řidičích snoubí vlastní
neukázněnost a ignorace zákonných předpisů s jejich rigidním vyžadováním od
druhých.)
Druhý faktor, který působí dodnes, je společenský status
úřednictva z rakouského mocnářství zdeformovaný poměry v první republice.
Úřednictvo mocnářství požívalo společenskou úctu - projevovalo se to i v
květnatých titulech úředníků, které se přenášely i na jejich manželky a to i v
meziválečné republice (např. „paní vrchní tajná ministerská radová“). Jenže
rakouští úředníci v českých zemích, ač ovládali češtinu, byli většinou
anacionalističtí a nový stát je po roce 1918 z jejich míst vytlačil. Vznikla
velká potřeba nového úřednictva z řad jazykových Čechů. Avšak tolik Čechů s
předepsaným vzděláním a praxí nebylo a tak se na místa začali dosazovat
nevzdělanci. I velký přítel Čechů britský diplomat Bruce Lockhart, který se
naučil perfektně česky, říkával, že „Češi jsou synové kočích a služek“. Nu, a
podle toho to také vypadalo. Noví úředníci byli zákonitě náchylnější korupci a
ke zdůrazňování svého společenského statutu než staří. Když se stačili jakž
takž zapracovat a zvyknout si na své postavení, přišla první čistka za druhé
republiky 1938-39. Německá okupační moc příliš do personálních záležitostí
českého úřednictva nezasahovala, další čistka přišla v roce 1945, 1948, 1970,
1990. V ČR se nyní čistky v řadách úředníků konají v souladu s termíny voleb -
nový přednosta úřadu (ministr) vyhází osazenstvo a dosadí si vlastní lidi,
kteří většinou požadovanou činnost neumějí a ani se ji nestačí za legislativní
periodu naučit. Jediné, co ovládají, je pocit nadřazenosti nad lidmi, kteří se
k úřadu obrací. K tomu je úředník náchylný vždy, nezná-li dostatečně materii, o
které má rozhodovat. Také čeští úředníci dosud nepochopili, že jsou v úřadě
kvůli lidem a ne naopak.
Třetí faktor. Korupce ve státní správě není specialitou
českého státu po roce 1993. Již za první republiky byla korupce na nejvyšší
úrovni minimálně stejně rozšířena jako dnes, avšak na nízké úrovni, například
dárky ošetřujícím lékařům, nebyla. Korupce na nízké úrovni je důsledek
dlouholeté éry nedostatku - zde by se dala klást vina bolševickému režimu.
Lobby bylo za první republiky hodně, stejně jako dnes: dřevařská (dopravní
náklady z poslední slovenské železniční stanice byly poloviční než z první
podkarpatskoruské o pár kilometrů dál), pícninová (pro armádní koně, takže
důsledkem toho byla armáda byla nedostatečně pancéřovaná a motorizovaná),
betonářská (pevnosti), lihová, cukrovarnická a podobně. Tajné finanční fondy
Beneše a Masaryka se staraly i o vhodné řízení státu, stát se řídil i
informacemi od rozsáhlé udavačské sítě Hradu a ministerstva zahraničí. Odpůrci
Hradu byli umlčováni dokumenty z ukradeného říšského (vídeňského) policejního
archivu (dva plné železniční vagony). Ten sice musela ČSR Rakousku vrátit, ale
po vyhodnocení dokumentů a jejich překopírovaní.
Čtvrtý faktor: český sklon k represi a k pozitivnímu výkladu
práva se vyvinuly za první republiky, kdy se hledalo, jak by Češi, coby menšina
v mnohonárodnostním státě, co nejlépe mohli obejít mezinárodní smlouvu o
ochraně menšin a využít vnitrostátní zákony proti národním minoritám. Úřady a
pojišťovny dnes rozdávají penále na každém kroku, zdravotní pojišťovny zákeřně
čekají, až penále dostoupí alespoň 150 % dlužného pojistného. Proč tak neučiní
po druhé nebo třetí neuhrazené pojistné splátce bez penále? Stejně jim to
vyhodí na stůl počítač. I za opožděné odevzdání přiznání daně ze mzdy následuje
penále. V Německu se strhne jako penále za rok opožděného přiznání daně 4 % z
částky, kterou má berní úřad vracet daňovému poplatníkovi, za další roky po
dalších 4 %. Pozitivní výklad práva, tj. přesné lpění na liteře zákona odrazuje
soudce od vynášení rozsudku podle práva zvykového, protože jejich rozsudky
smete nadřízený soud s nevzdělanými soudci se stolu.
Něco se dá omezit zákony o financování politických stran a o
kariérním postupu úředníků. Tzv. přílepky k zákonům by se daly zlikvidovat
zákonným ustanovením, že když se v předloze zákona změní byť jediná čárka,
vrací se zákon k přepracování navrhovateli. Jenže nevyřešena zůstane i nadále
skutečnost, že Češi nedovedou psát zákony a produkují paskvily nebo naopak
zákony šité určitým zájmovým skupinám na míru. Na změnu čeká i mizerně napsaná
ústava českého státu. V žádném případě se nesmí volební systém do parlamentu
změnit z poměrného na většinový, protože v českých poměrech kvůli mentalitě Čechů
velmi hrozí totalitní forma státu.
Takže, ať dopadnou parlamentní volby jakkoliv, nic
podstatného se nezmění. Že si Češi dokáží vládnout, se dá očekávat minimálně až
za dvě tři generace. Pokud vůbec.
Žádné komentáře:
Okomentovat