Proč má ČR dražší a horší potraviny?

Tomáš Krystlík

 

V poslední době se ve sdělovacích prostředcích množí hypotézy, proč jsou v ČR potraviny dražší než například v Polsku a v Německu a současně i méně kvalitní. Skoro vždy se vysvětlují odlišné ceny rozdíly ve výši daně z přidané hodnoty (DPH): v Polsku (5 %, nyní dočasně na některé potraviny 0 %), v ČR (15 %), v Německu (7 %). Jenže to je omyl, rozdílné ceny se nedají vysvětlit sazbami DPH. Čím také vysvětlit, že prodávané potraviny v Polsku a v Německu jsou nejen levnější nýbrž i kvalitnější? Logicky by měly být levnější potraviny kvalitativně horší. Též by se mělo najít vysvětlení skutečnosti, že jakýkoliv úkon počínaje výrobou až po konečný prodej zákazníkovi je v Německu zákonitě o dost nákladnější než tentýž v ČR a přitom potraviny v Německu jsou levnější než v ČR! Ne sice o tolik jako potraviny v Polsku, ale přece.

 

Vysvětlení je nasnadě, ale nikomu se do něho nechce, protože z toho nevychází český národ jako skvělý a následováníhodný. Jazykově česká společnost si totiž lepší kvalitu potravin v minulosti, zejména však v posledních třech desetiletích, kdy k tomu měla ničím neomezenou příležitost, nikdy nevynutila, nevyžadovala ji a dodnes o ni neusiluje. Pro vysvětlení, proč tomu tak bylo a je, musíme do minulosti.

 

Josef Jungmann v roce 1806 vyloučil z českého národa všechny, kteří po většinu dne nemluví česky, především tedy šlechtu a vzdělance - vyšší vzdělání bylo tehdy latinské nebo německé a šlechta byla většinou vzdělaná - a takto definovaný český národ tvořily pouze málo vzdělané, chudé vrstvy obyvatelstva, v podstatě plebs. Z ekonomických důvodů se neohlíželi na kvalitu jídla, jejich cílem bylo pouze se nasytit. A tak vyloučením vrstev z českého národa, které měly prostředky si opatřovat kvalitní jídlo, ale nemluvily většinu času česky, se de facto u jazykových Čechů nevyvinula dostatečná schopnost odlišovat kvalitní potraviny a jídla od podřadných. Během vícero desetiletí jazykové segregace se vyvinuly i neblahé české stravovací stereotypy panující dodnes, zejména tendence se levně najíst k prasknutí. To potvrzují i dnešní průzkumy trhu, kdy Češi z každých vydaných 10 CZK za potraviny utratí plných šest z nich za jídlo dočasně zlevněné v různých nabídkových akcích, což je podíl na Západě naprosto nevídaný! Z téhož implicitně plyne, že tlak českého zákazníka na kvalitu potravin bude zanedbatelný, nicotný, neb Čech s oblibou konzumuje levné, logicky i kvalitativně podřadnější potraviny. V Česku nemůže tedy dojít k něčemu podobnému jako na Západě, že rozezlení zákazníci, pokud kvalita nabízeného výrobku jedním řetězcem (prodejcem, výrobcem) klesne pod zákaznictvem akceptovatelnou mez, hbitě přeběhnou ke konkurenčnímu prodejci (výrobci). V ČR to ani nejde, protože přeběhnout není ke komu.

 

Ze stejných českých statistických průzkumů také plyne, že zboží nezlevněné až do svého budoucího zlevnění tzv. „hlídá regály“, za normální cenu se v mezidobí v podstatě neprodává nebo velmi málo. Je to jev vyskytující se i na Západě, ale zřídka, protože i nezlevněné zboží se tam prodává vlivem nákupních zvyklostí stále a prodejce dbá z konkurenčních důvodů na velkou šíři nabídky. Výše uvedený jev vyvolává u managementů českých řetězců prodávajících potraviny, což jsou vesměs české firmy, byť stejného názvu jako zahraniční, jen byly v ČR založeny financemi ze zahraničí, zcela neblahou tendenci vyřazovat zboží, které se po určité období málo prodává, navždy (!) ze sortimentu, tedy zužovat pestrost výběru zboží. Jelikož tak činí všechny české řetězce, nemusejí se obávat podstatně větší šíře nabídky u konkurence, která by jim mohla odlákat zákaznictvo. Tímto postupem se též petrifikuje zásada českého zákazníka „co neznám, to to nežeru!“

 

Posledních pár let nevěřícně zírám do reklamních letáků českých řetězců, které často nabízejí zboží vyráběné za bolševismu, a to včetně tehdejšího balení, což je naprostý úpadek stravovací kultury! České společnosti evidentně zcela chybějí jedinci typu Jindřicha Vaňhy, kteří by se snažili o nápravu a usměrnění českých stravovacích zvyklostí. Alespoň částečně by napomohla změnit tento stav praxe známá ze Západu nabízející zákazníkům v obchodech často a opakovaně zdarma ochutnávky méně běžných druhů potravin. Jenže to by řetězce nejdříve něco stálo, byť v celkovém efektu zanedbatelně málo, ale větším problémem je, co si počít s českou povahou, aby hned první ochutnávači si nenahrnuli vše z talířů nebo podnosů do pusy, zdarma tak nepojedli a na další se nedostalo. Nebo aby tohoto jevu nezneužil samotný personál, který by vzorky odcizil a svedl to pak na zákazníky.

 

Svou roli hrají i neblahé návyky, stereotypy z posledních dvou století: Češi nejedí nebo jedí málo ryby, zeleninu (tu obligatorně rozvaří a saláty trestuhodně připravují s vodou, cukrem, kvasným octem a solí), zvěřinu a jehněčí, aby na Vánoce se doslova přežírali kapry, ale pak aby se se po celý rok rybám snad s výjimkou nevalných rybích prstů vyhýbali.

 

Příčiny dnešních vysokých cen potravin se dají odvodit pouze z české mentality, tendencí co nejsnadněji splnit požadavek dostatečného zisku a českou absencí zábran k okrádání bližního svého, pokud kradoucí kradeného osobně nezná. Nezapomeňte, že navzdory stejným názvům firem známých ze zahraničí jsou to ryze české podniky, jejichž management tvoří z cca 99 % Češi. Zatímco managementy na Západě se snaží maximalizovat zisk podniku co největším obratem, v Česku vytvářejí managementy zisk mnohem snadnější cestou, co nejvyšší marží. Bezuzdné zvyšování marže obdobně jako v ČR nepřipadá na Západě jako metoda maximalizace zisku v úvahu, protože to nedovolí tamější konkurenční prostředí. Neustálé nucení výrobců potravin českými řetězci k co nejnižším cenám - prodejní ceny mimo slevové akce jsou domluveny kartelovými smlouvami mezi nimi, byť oficiálně neexistují, ale český protimonopolní úřad je naprosto neschopný plnit své poslání - spolehlivě vede k postupné degradaci kvality jakéhokoli výrobku, což Češi svou chorobnou zálibou nákupu zlevněného zboží nejsou s to ani vnímat, natož na to přiměřeně reagovat jako zákazníci na Západě. Přeběhnutí zákaznictva ke konkurenci není v ČR možné, protože všechny řetězce se sídlem v ČR činí naprosto totéž – snaží se prodávat zboží s co nejvyšší marží bez ohledu na kvalitu.

 

Následkem toho se kvalita potravin a jídel v ČR v posledních dvou desetiletích ustálila na nejnižší možné úrovni. Stav se bude i nadále zhoršovat vlivem upadajícího povědomí Čechů, pamětníci budou vymírat a většina bude čím dál více zapomínat, jak mají kvalitní jídla nebo potraviny vlastně chutnat.

https://www.blisty.cz/art/111041-proc-ma-cr-drazsi-a-horsi-potraviny.html