15. březen 1939 – konec zpackaného českého pokusu o samostatný stát

Tomáš Krystlík

Počátkem března 1939 upozornil francouzský styčný důstojník československou zpravodajskou službu, že v nejbližší době dojde k německé invazi. Dne 8. 3. 1939 si to českoslovenští zpravodajci ověřili z vlastních zdrojů a 11. 3. ráno již znali přesné datum i celkové řešení: Protektorat Böhmen und Mähren a Slovenská republika. Téhož dne odpoledne informovali o všem vládu. Vláda informacím vojenské zpravodajské služby neuvěřila, protože vojenští zpravodajci již dvakrát totálně selhali - nic netušili o přípravách k anšlusu Rakouska a v květnu 1938 na základě falešných informací, jejichž pravost si neověřili, vyvolali mobilizaci a tím málem i válku s Německem.

Během zbývajících dní do okupace zbytku českých zemí se nikdo nepokusil o zničení vojenského materiálu a výzbroje, vše bez jediné výjimky padlo do rukou Němců, i prototypy nových typů tanků a výrobní dokumentace k nim, např. LT-38. Ba ani přípravy ke zničení se nepodnikly, údajně chrabří junáci, kteří před několika měsíci chtěli nebojácně bránit republiku před stejným nepřítelem, vše předali neporušené Wehrmachtu. Nikdo z důstojníků se nevzepřel, aby byť na nejnižším velitelském stupni armády nařídil zničení vojenské výzbroje; nenapadlo to ani řadové vojáky, všechny před několika měsíci údajně tak chtivé boje. Připomeňme vichistické loďstvo, které se samo potopilo, aby nepadlo do Hitlerových rukou.

Když československý štábní kapitán Otto Wagner předložil za války československé vojenské prokuratuře ve Velké Británii podnět ke zkoumání trestní odpovědnosti vysokých československých vojenských důstojníků za zhanobení cti čs. vojska tím, že se nepokusili v březnu 1939 zničit výzbroj a výstroj, byl Františkem Moravcem zřejmě na pokyn Beneše, určitě však s jeho vědomím, spolu s dalšími 28 umlčen, vyloučen z československé zahraniční armády a válku museli dobojovat po boku Svobodných Francouzů.

Když Neville Chamberlain vystupoval po návratu z Mnichova v Londýně z letadla, nedržel triumfálně nad sebou mnichovskou dohodu, nýbrž den po ní v Mnichově podepsané britsko-německé prohlášení o tom, že obě země nepovedou mezi sebou války, že budou konzultovat jakékoliv otázky týkající se obou zemí a pokračovat v úsilí při odstraňování možných zdrojů různic a tím přispět k zajištění míru v Evropě. V souladu se zněním tohoto prohlášení připomnělo Německo 28. 2. 1939 formální nótou Londýnu a další nótou i Paříži své pochybnosti o životaschopnosti Č-SR, které vyjádřilo již na mnichovské konferenci. Britská, ani francouzská vláda na nótu nereagovaly a tak se Hitler 13. 3. 1939 znovu obrátil nótou k britské vládě. Tentokrát Chamberlain svou konzultační povinnost splnil a odpověděl, že Velká Británie se „do záležitostí bezprostředně se týkajících jiných zemí“ nehodlá vměšovat. Tuto odpověď předal britský vyslanec v Berlíně Nevile Henderson ministru zahraničí Joachimu von Ribbentrop 14. 3. 1939 pozdě večer. Německá vláda však měla informaci o postoji Britů již dříve od své odposlouchávací služby.

Dvě polské divize se začaly 4. 3. 1939 stahovat k československým hranicím a byly 12. 3. připraveny k vpádu do těšínské části Československa a Beskyd. Od 13. 3. byla připravena polská armáda i na hranicích podkarpatskoruských. 11. 3. se vydala z kasáren maďarská armáda a zaujala pozice na hranicích východního Slovenska s Podkarpatskou Rusí, 13. 3. byli povoláni do zbraně záložníci a maďarský rozhlas hlásil, že 15. 3. se armáda vydá na pochod „osvobodit své rusínské bratry“. Maďarské vojsko 14. 3. 1939 dobylo i přes ozbrojený odpor československé armády Mukačevo a obsadilo ho.

Rozchod se Slováky začal ještě v posledních měsících trvání první republiky. V červnu 1938 zveřejnila ľudová strana k 20. výročí podepsání pittsburské dohody nový návrh autonomie pro Slovensko, který vycházel z Hodžova návrhu federalizace státu předloženého vládě v roce 1937. Beneš místo federalizace či autonomie slíbil reprezentantům strany ľudové administrativní a personální ústupky. S nimi se Slováci již nehodlali spokojit. Jako další eventuální možnosti Slováci zvažovali trojfederaci z českých zemí, Slovenska a Polska, slovensko-polskou unii, společný stát z českých zemí, Slovenska a Maďarska, unii tvořenou Slovenskem a Maďarskem, samostatný slovenský stát v rámci Německé říše, Slovensko jako samostatný neutrální stát garantovaný velmocemi, nebo slovenský stát pod německým protektorátem. Vedení strany ľudové však upřednostňovalo federativní společný stát s Čechy s právem Slováků na sebeurčení, což vyplývalo i z manifestu zveřejněného v Žilině 7. 10. 1938. Češi zřejmě otřeseni ztrátou území přiznali Slovensku a Podkarpatské Rusi autonomii, poslední ji měla nenaplněnou, na papíře již od mírových smluv v Paříži, vytvoření slovenské vlády a vlády Podkarpatské Rusi.

Přímý spor se Slovenskem (Slovenskou krajinou) začal v lednu 1939, kdy se Slováci dožadovali snížení svého příspěvku do státního (federálního) rozpočtu z 16 % na 12 % (české země 80, Slovensko 16 a Podkarpatská Rus 4 %), jak tomu bylo za první republiky. 1. 3. 1939 navíc odmítla federální vláda slovenské požadavky na rozdělení pluků na české a slovenské a na povyšování slovenských důstojníků a rotmistrů jako nepřijatelné. Pražská federální vláda, zřejmě podrážděná předcházejícím jednáním Ferdinanda Ďurčanského a Mikuláše Pružinského v Berlíně bez jejího svolení a skutečností, že z jednání ani ex post jí nepodali zprávu, a rozhovorem Jozefa Tisa a Karola Sidora s německými emisary Arthurem von Seyss-Inquart a Hammerschmiedem 7. 3. v Bratislavě si vynutila u prezidenta Emila Háchy protiakci. V noci z 9. na 10. 3. 1939 Hácha celou autonomní slovenskou vládu odvolal, tj. jejího předsedu Jozefa Tisa a tři ministry, a vojenský velitel v Banské Bystrici vyhlásil 10. 3. 1939 na Slovensku stanné právo. Bylo zatčeno kolem dvou set politických činitelů. 11. 3. jmenoval prezident Hácha novou, prozatímní slovenskou vládu v čele s Karolem Sidorem. Ďurčanský utekl do Vídně.

Německý ministr pro zvláštní úkoly Wilhelm Keppler pozval sesazeného Jozefa Tisa k rozhovoru s Hitlerem. Tiso dvakrát odmítl, ale po třetím pozvání, již ověřeném německým konzulem, se odebral z Bánovců nad Bebravou do Bratislavy. Političtí představitelé Slovenska rozhodli, že má pozvání přijmout, ale zdůraznili, že každé rozhodnutí je i nadále v kompetenci Snemu Slovenskej krajiny (Sněmu Slovenské země). S tímto pověřením Tiso odjel 13. 3. do Vídně a pak letadlem do Berlína. Týž den Hitler Tisovi oznámil, že se rozhodl zlikvidovat zbytek českých zemí, že jeho zájmy končí na Karpatech a je ochoten uznat a zaručit Slovákům nezávislost, jinak je ponechá svému osudu, což znamená napospas Maďarsku. V ten okamžik předložil Joachim von Ribbentrop telegram se zprávou o soustředění se maďarských vojsk u slovenských hranic. Hitler zdůraznil, že se Tiso musí ihned rozhodnout. Ten však nátlaku odolal, požádal o telefonické spojení a spojil se s Háchou, aby povolil svolat Snem Slovenskej krajiny. Hácha vyhověl a svolal jej na následující den. Němci nabízeli Tisovi použití vysílačů německých rozhlasových stanic k vyhlášení slovenské samostatnosti, ale ten odmítl, držel se instrukcí. Týž den ministr zahraničních věcí František Chvalkovský požádal ústně a den poté, 14. 3., písemně o přijetí Háchy Hitlerem ve v nejbližším možném termínu. Ke stejnému kroku radil Háchovi i Basil Newton, britský vyslanec v Praze. Kladné vyřízení přišlo z Berlína ve stejný den. Týž den v poledne Snem Slovenskej krajiny nezávislost odhlasoval, předsedou vlády a prezidentem se stal Jozef Tiso a Karol Sidor ministrem vnitra. Přes všechno slovenské úsilí o zrovnoprávnění ve státě a protičeské akce nelze Slovákům vytýkat, že rozbili Česko-Slovenskou republiku, k vyhlášení samostatného státu byli donuceni Německem. Hitler vzal slovenský stát v ochranu.

O průběhu jednání Háchy v Berlíně vypovídají dokumenty Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku, díl XXI, paměti Hitlerova tlumočníka Paula Ottona Schmidta, oficiální protokol legačního rady Walthera Hewela z jednání Háchy s Hitlerem a Akta k německé zahraniční politice 1918-1945 (a to i ve vydání po válce spojenci cenzurovaném) cosi zcela odlišného, než líčí čeští historici. Již v berlínském hotelu Adlon, kde byl prezident s dcerou (zastávala úlohu první dámy – Hácha byl vdovec) ubytován, prohlásil vůči ministru zahraničí Joachimu von Ribbentrop ještě před svým setkáním s Hitlerem, že přijel, aby „vložil osud českých zemí do rukou vůdce“. Schmidt napsal: „Přesto té noci nedošlo k bouřlivým scénám mezi Háchou a Hitlerem, jak tehdy i později psal zahraniční tisk“. Podle dokumentů norimberského vojenského tribunálu (IMT) Hácha zahájil jednání s Hitlerem slovy: „Excelence, nevíte, jak vás obdivuji. Přečetl jsem všechna vaše díla a zajistil jsem si, abych mohl vyslechnout téměř všechny vaše projevy.“ Hácha pak ve svém projevu dále řekl, že celý systém (Masaryka a Beneše) mu „byl ostatně tak cizí, že po zvratu (po ustavení republiky v roce 1918) jsem si kladl otázku, zda vlastně Československo coby samostatný stát bylo šťastným řešením.“ K tomu dodal, že „pro Slovensko slzy ronit nebude“. V Hewelově protokolu se praví, že Hácha byl spíše poddajný než rozrušený, Hitlerovi se představil jako vídeňský c. k. správní soudce, který si kladl otázku po účelnosti Československa coby samostatného státu.

Ve stejný den, 14. 3., vyhlásila samostatnost země i vláda Karpatské Ukrajiny (Podkarpatské Rusi). Předseda její vlády Augustin Vološin požádal Německo stejně jako Tiso o ochranu nového státu, Hitler mu ji ale neposkytl. Do druhého dne, do večera 15. 3., obsadila maďarská vojska celé podkarpatskoruské území.

Československá armáda selhala v okamžiku, kdy Wehrmacht obsazoval Ostravu o den dříve než zbytek českých zemí, 14. 3. 1939 odpoledne. Z obavy před zabráním dalšího území Polskem postupoval Wehrmacht dále směrem na Frýdek-Místek. Generál Alois Vicherek k tomu napsal: „Byl jsem ještě chvíli u štábu (generálního), kde jsem se dále dozvěděl, že již minulý den (14. 3. 1939) Němci obsadili Ostravu. Vyslovil jsem velké podivení nad tím, že nikde nedošlo k brannému odporu, když přece každá stráž musí v podobném případě použít zbraně. Od nikoho jsem nedostal žádnou odpověď. Rozrušen jsem odešel na MNO.“ (Ve Frýdku-Místku se nakonec jeden vojenský útvar postavil Wehrmachtu na odpor.) Rozkaz k nečinnosti čs. armády byl vydán až o den později.

Poslední hodiny českého státu nejsou ničím, na co by mohli být Češi hrdi. Čeští fašisté v uniformách obsadili budovu parlamentu. Bizarní scenérii v okolí Rudolfina podtrhovala nákladní auta plná židovských kultovních předmětů z vyrabovaných synagog, jimž velel karlínský holič Rovný. České fašistické úderky v té době přebíraly a demolovaly židovské obchody, firmy, kanceláře a ordinace. Státní moc proti tomu vůbec nic nepodnikla. Do rukou Sicherheitsdienstu a gestapa padly kompletní policejní kartotéky policejních ředitelství v Praze, v Brně a Moravské Ostravě a další důležité doklady z ministerstva vnitra. Nic z toho nebylo zničeno, Němci tak získali dokonalý přehled o potenciálních protivnících. O německých protivnících německého nacionálního socialismu v českých zemích gestapo a SD vedly a neustále doplňovaly tzv. kartotéku M, která jim umožnila ve spolupráci s českou policií zahájit již 16. 3. 1939 prověřování a zatýkání těchto osob. Do konce května 1939 bylo lustrováno odhadem 5800 - 6400 osob, z nichž asi 1500 skončilo v koncentračních táborech.

www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-15-brezen-1939-konec-zpackaneho-ceskeho-pokusu-o-samostatny-stat-311510

www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Hacha-podle-nekterych-vyznal-Hitlerovi-obdiv-Publicista-k-vyroci-pripomnel-o-cem-se-moc-nemluvi-311516

TGM - vzor nevhodný k následování

Tomáš Krystlík

Čekal jsem, že při příležitosti výročí narození Tomáše Masaryka se vynoří vzpomínkové a oslavné články, ale ono nic. Předkládám tedy jiný pohled na prvního československého prezidenta, než je obvyklé.

Zastánce bolševiků

V květnu 1917 přibyl TGM do Ruska coby britský špion už ne se srbským cestovním pasem, nýbrž britským znějícím na jméno Thomas George Marsden. Byl zde i v době převzetí moci bolševiky a do svého odjezdu z Ruska nikdy nezpochybnil legitimitu sovětské moci. V Kyjevě v únoru 1918 prohlásil: „Řekl jsem spojencům otevřeně: Nebojím se vítězství bolševiků. Bolševická vláda je demokratická, socialistická.“ Historik Josef Pekař pak o něm napsal, že byl od počátku ruské revoluce „horlivým obhájcem bolševické revoluce všude tam, kde bolševici přístupu a sluchu neměli“. V témže roce cestou z Ruska přes Tokio do USA, kde hodlal zajistit lodě pro přepravu čs. legií z Vladivostoku na francouzskou frontu a uznání své, jak ji lživě nazýval, Česko-Slovenské národní rady v Paříži – její oficiální název byl od počátku až do konce její existence Národní rada zemí českých - navrhl ve svém memorandu, aby spojenci uznali sovětskou vládu. Jeho probolševický postoj způsobil, že USA odmítly uznat Národní radu zemí českých v čele s Masarykem a tak TGM v červenci 1918 zcela oportunisticky otočil o 180 stupňů a najednou nejen souhlasil s ozbrojeným vystoupením československých legií v Rusku proti bolševikům, nýbrž začal doporučovat spojeneckou vojenskou intervenci v Rusku, aby koncem srpna 1918 spojence k tomu už přímo vyzýval. Faktem je, že v jistém období po převzetí moci bolševiky byly čs. legie na Rusi jediným vycvičeným vojenským tělesem disponujícím navíc těžkými zbraněmi, které mohlo bez větší námahy potřít ruské bolševiky, takže po příjezdu do Prahy TGM oprávněně československé vládě tvrdil, že s pomocí československých vojáků mohl tehdy zachránit Rusko před bolševismem. Ovšem, kdyby chtěl.

Lhář

Během války otiskly The New York Times  zprávu, že dcera Masaryka Alice byla popravena v rakouské vojenské věznici. Když se Masaryk dověděl, že vláda ještě neutrálních USA na základě této informace intervenovala prostřednictvím svého vyslanectví ve Vídni, které docílilo, že Rakousko-Uhersko bylo ochotno propustit Alici a dovolit jí spolu s matkou odjezd do USA, ihned telegrafoval Emanuelu Voskovi, šéfovi své soukromé špionážní agentury v USA, že jeho manželka a Alice nesmějí v žádném případě přijet do Ameriky: „Wife and Alice not to America. Masaryk.“ Mělo to své důvody. Britové v roce 1916 vydali a rozšířili pamflet s názvem Rakouský terorismus v Čechách s předmluvou od TGM, kde psal, že rakouský císař nařídil masové věšení a střílení, že rozsudky smrti nad civilisty v Rakousku dosáhly od počátku války 4000 a 956 z těchto obětí jsou Češi. Velkou část k smrti odsouzených prý tvořily ženy, počet popravených vojáků prý dosáhl dalších několika tisíc. Ve skutečnosti byli popraveni čtyři čeští civilisté za distribuci propagačních letáků, žádná žena nebyla odsouzena k trestu smrti, po amnestii politických provinilců bylo propuštěno z vězení téměř tisíc Čechů včetně odsouzenců k smrti. Masaryk zde také zcela nepravdivě tvrdil, že „rakouská vláda většinu poslanců (Říšské rady ve Vídni) uvěznila“. Masaryk dobře věděl, že příjezd dcery a manželky do USA by ho v očích západní veřejnosti usvědčil jako lháře.

V Rusku za jeho pobytu otiskli Masarykovi v Russkich vědomostech 17. 10. 1917 článek, kde tvrdil, že Rakousko-Uhersko popravilo 30 000 - 40 000 lidí a že „všichni političtí vůdcové a poslanci v parlamentě, kteří byli Čechy, Italy aj., byli uvězněni a odsouzeni k smrti“. Údaj o popravených byl zcela nepravdivý a ze 107 českých poslanců ve Vídni byli jen dva, Karel Kramář a Alois Rašín, odsouzeni k smrti, ale tři měsíce před tímto Masarykovým lživým tvrzením omilostněni a propuštěni z vězení.

31. 8. 1918 předložil TGM ministru zahraničí USA Robertu Lansingovi dvacetistránkové memorandum s názvem Uznání Česko-Slovenské národní rady (opět předstíral, že Národní rada zemí českých se týká i Slovenska). Masaryk v něm velkolepě lhal. Uváděl, že národní rada byla založena v roce 1915 s plným souhlasem vedoucích českých politických stran. Ve skutečnosti bylo prohlášení Českého komitétu zahraničního z 15. 11. 1915 podepsáno jen exulanty Masarykem a Josefem Dürichem a zástupci českých a slovenských krajanů cizině, protože jiným předloženo nebylo. I kdyby bylo, tak Kramář a Rašín byli ve vězení a naprostá většina českých poslanců v rakouském parlamentu ve Vídni podpořila prohlášení loajality monarchii. Dále byla Česká družina v Rusku zorganizována místní českou kolonií a nikoliv národní radou v Paříži, jak TGM v memorandu psal. Dále TGM drze tvrdil, že František Josef I. nechal popravit kolem 30 000 až 60 000 osob – civilistů, přičemž jich bylo za války v celém Rakousku-Uhersku popraveno asi 1000, naprostá většina v Haliči.

TGM po návratu do Prahy v poselství Národnímu shromáždění 22. 12. 1918: „Území obývané Němci, je území naše a zůstane naším… My jsme vytvořili stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovat naše značné menšiny české v takzvaném německém území“. Přitom v územích s německou většinou žilo jen 5 - 6 % Čechů! O den později, 23. 12. 1918 pronesl v Německém zemském divadle v Praze (Stavovské) ke shromážděným německy mluvícím obyvatelům českých zemí: „Děkuji pražským Němcům za jejich důvěru, kterou mě poctívají. Buďte ujištěni, Němcům našeho obnoveného státu se dostane plné rovnoprávnosti… I já doufám a přeji si, aby dnešní večer byl jen prologem – smím-li se tak vyjádřit – k velkému dramatu, jež bychom my a Němci v naší společné vlasti mohli a směli sehrát“. V jedné z obou svých řečí pronesených během dvou dnů zcela očividně lhal.

TGM ve své knize Světová revoluce vydané v roce 1925 uvedl zcela vědomě vylhané údaje o počtech československých legionářů: v Rusku 92 000 v okamžiku střetu s bolševiky místo skutečných 51 309 (údaj československého generálního štábu), ve Francii 12 000 místo 9600 a v Itálii 24 000 místo 11 000.

Defraudant

Hlavním Masarykovým finančním zdrojem za války byly příjmy z prodeje zpravodajských informací svých a špionážní organizace Čechoameričana Emanuela Vosky Britům, sbírky, bazary a tzv. národní daň českých a slovenských krajanů v USA. Voska vybudoval pro Masaryka velmi účinnou soukromou zpravodajskou organizaci s informátory v neutrálních, spojeneckých i nepřátelských zemích (USA do roku 1917 byly neutrální, tedy její státní příslušníci se mohli pohybovat všude po obou stranách fronty). K tomu měl TGM příjem z docentury v King’s College při londýnské univerzitě a 2000 US $ měsíčně, které mu přítel a poradce amerického prezidenta Wilsona Charles Crane telegraficky posílal přes třetí osoby. (Tehdejší dolar měl kupní sílu dnešních asi 100 dolarů.)

Finanční požadavky Masaryka nebyly vůbec skromné. V prosinci 1914 požadoval, aby mu američtí Češi poslali 10 000 dolarů, v květnu 1915 chtěl už 50 000 dolarů, což České národní sdružení nesehnalo, takže do konce roku dostal jen 37 841 dolar. Teprve jeho požadavek na rok 1916 byl překročen. Jeho nároky se nedaly krýt jen ze sbírek Čechů v USA, z Craneovy podpory a z odměn od Britů za zpravodajské služby Voskovy organizace. V Americe tedy krajané organizovali v jeho prospěch dobročinné bazary – bazar v New Yorku vynesl 22 000, v Clevelandu 30 000, v Chicagu 400 000 (!), v Cedar Rapids 25 000, v Texasu 54 000 a v Omaze 70 000 dolarů čistého zisku. České národní sdružení v USA vyhlásilo ve prospěch Masaryka a jeho spolupracovníků tzv. národní daň, která vynesla zisk ve výši statisíců dolarů.

Masaryk s Voskou se stali zpravodajskými profesionály, nikdy nezveřejňovali své příjmy a výdaje až na jeden jediný účet ve výši 19 956 US $ za činnost Voskovy organizace mezi 23. 12. 1915 a 14. 6. 1916. Masaryk a Voska pečlivě dbali, aby původ peněz nebyl vysledovatelný, prali je přes nastrčené osoby a organizace. Masaryk 28. 5. 1918, když byl dotázán na shromáždění Čechů a Slováků v Chicagu na původ financí: „Revoluce, při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti, a ne pro rozumné lidi.“ Nikdy své příjmy z války nevyúčtoval. Jaký to diametrální rozdíl oproti jeho kolegovi, poslanci vídeňské Říšské rady Josefu Dürichovi, který po návratu z Ruska vrátil Karlu Kramářovi, Antonínu Švehlovi a Karlu Mattušovi 15 000 korun (uvádí se i 30 000), které mu dali v roce 1915, aby mohl odjet do ciziny, a 120 000 korun, které obdržel od Kramáře a Švehly na pomoc ruským utečencům. TGM, Edvard Beneš, Emanuel Voska ani Milan Rastislav Štefánik nikdy nevrátili, co za války dostali, a to ani po odečtení výdajů. V ženevském prohlášení poslanců a delegátů Národní rady pražské z 31. 10. 1918 si Beneš nechal podpisy všech přítomných paušálně schválit dodatečně všechny akce pařížské exilové Národní rady zemí českých za války. Na jeho žádost byla do prohlášení vsunuta pasáž, v níž signatáři schvalují „politiku a veškerou činnost, jak vojenskou, tak diplomatickou, Národní rady česko-slovenské (jejíž oficiální název až do konce byl Národní rada zemí českých, o slovenské části nebyla nikdy v oficiálním názvu řeč), přeměnivší se v prozatímní vládu zemí československých, s dočasným sídlem v Paříži, jakož i závazky, jež jménem československého národa se spojenci a spřátelenými mocnostmi učinila. Současně vyslovujeme jí vděčnost za veliké služby, jež našemu národu prokázala“. Tím byla cesta k pozdějšímu zpochybnění činů Masaryka, Beneše a Štefánika za války preventivně zahrazena.

Zločinec zpoza psacího stolu

Vyhlídky na možné uzavření míru v zimě 1916 – 1917 po nezměrných lidských obětech bez viditelných válečných úspěchů vyvolaly přímo děs u českých bojovníků za „osvobození“, neboť ohrožovaly zásadně jejich plány. Plnou intenzitou tedy rozjeli Masaryk s Benešem přes Národní radu zemí českých ve Francii tiskovou kampaň proti rakouským mírovým snahám a německé mírové návrhy se snažili vydávat za podvod. Vybudovali si totiž díky finanční podpoře amerických krajanů, vlastní tisk s časopisy Nation Tchèque, revue L’Europe Nouvelle, s Denisovým Monde Slave; v Londýně vydával Seton-Watson, též ve službách „české“ věci, The New Europe. Tato periodika šířila patřičně zabarvené zprávy z Rakouska i ze světové politiky, pokud se týkaly zápasu české emigrace, do všech metropolí dohodových, neutrálních i amerických zemí, podporovány Masarykovými, Štefánikovými a dalšími vědeckými, politickými, společenskými a osobními kontakty. To podstatně zvýšilo dosah a působnost české emigrační propagandy. Pro spolupráci byli získáni významní redaktoři a žurnalisté nebo i vydavatelé novin a časopisů jako v Paříži Le Temps, Journal des Débats, Le Matin, v Londýně Observer a Spectator. Placeni byli z peněz vybraných mezi krajany v USA a z výdělků Voskovy a Masarykovy špionážní organizace. Návrhy císaře Karla I. byly západními politiky shledány jako skutečně možný základ uzavření míru. Proti tomu nasadili Masaryk a Beneš všechny páky v tisku i v osobních stycích. Také z ruské fronty se naši Češi dověděli o další „hrozbě“, tj. že i tam musejí vážně počítat s brzkými mírovými jednáními a uzavřením míru. Nový rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Agenor Maria Gołuchowski jednal v Ženevě s ruskými politiky o předání východní Haliče Rusku za jeho souhlas se samostatným Polskem, tedy s postoupením polského území přičleněného k Rusku novému Polsku. Česká emigrace za sebou všechny mosty spálila a i veřejně se přiznávala k tomu, že stojí na straně těch sil v Evropě, které chtějí prodloužit válku až do konečného vítězství, ať to stojí, co to stojí. Edvard Beneš později napsal: „Aby nedošlo k předčasnému konci, a tím k málo trvalému míru, za to jsme museli vší silou bojovat, i když nás to uvrhlo do tragických konfliktů s naším svědomím. Věděli jsme, že můžeme dosáhnout našich národních cílů, jen když bude válka trvat tak dlouho, dokud nepřipravíme naše vítězství“. Přeloženo do běžného jazyka: Válka nesmí skončit dříve, dokud spojenci neznají samostatné Československo. K tomu došlo až 2. 9. 1918. Beneš se tak přiznal se ke spoluvině na dalších horách mrtvol jen kvůli vzniku českého státu.

Zametač stop a odrovnávač nepohodlných osob

S nepravdivou Masarykovou propagandou za války nesouhlasili mnozí svobodomyslní Češi žijící v zahraničí. Když Masaryka usvědčil ve svém časopisu ze lži František Iška, vydavatel a redaktor chicagského Vesmíru, který nemohl pochopit diametrální rozdíl mezi Masarykovými názory těsně před válkou a během ní, zejména co se týkalo zachování Rakouska-Uherska, tak Emanuel Voska neváhal vyslat své lidi s pravými rakouskými pasy do Prahy a Vídně, kde nechali vyrobit podvržené stvrzenky „usvědčující“ svobodomyslného Išku, před válkou obdivovatele Masaryka, že je placeným rakouským agentem.

Je pravděpodobné, že Tomáše Masaryka nechaly rakouské úřady po vypuknutí války odjet do ciziny za protislužbu, že Masaryk bude dodávat cenné informace, že bude v zahraničí fungovat jako informátor, jinými slovy jej zverbovaly pro špionáž. V každém případě TGM slíbil rukou dáním bývalému ministerskému předsedovi Ernestu von Körber, že v cizině nebude pracovat proti Rakousku. Sotva bylo počátkem listopadu 1918 sjednáno příměří, přijel Voska se svou zpravodajskou skupinou do Vídně a zcela protiprávně odvezl z policejního archivu vídeňského ministerstva vnitra všechny spisy ve třech plně naložených železničních vagonech do Prahy, kde je prohledaly desítky historiků a úředníků. V únoru 1919 pak Voskovi lidé ilegálně vyvezli autem do ČSR soukromé dokumenty habsburské rodiny. Aby se vyhnuli celní prohlídce ze strany rakouských financů, přejeli hranici bez zastavení vysokou rychlostí. Zavinili pohraniční incident, stříleli po nich. Ukradené spisy z policejního archivu muselo Československo s omluvou později Rakousku vrátit. Je však téměř jisté, že veškeré materiály kompromitující Masaryka a Beneše byly v Praze odstraněny, zřejmě zničeny. Ostatní, týkající se politicky činných lidí, byly ofotografovány a pak používány k nátlakům vůči nim, pokud se stali Masarykovi nebo Benešovi (Hradu) nepohodlnými. Kromě toho všechna Masarykova memoranda z první světové války zůstala tajná až do skončení druhé světové války.

Dost čs. ministrů a politiků od počátku nevidělo rádo snahy TGM o větší vliv na řízení státu a o pravomoci nad ústavní rámec a podávali mu, tedy Kanceláři presidenta republiky (KPR), co nejméně informací. Nejdříve si KPR jako protitah představovala, že za ministry a politiky vyšle své pracovníky, kteří se z nich po způsobu žurnalistů snažit potřebné informace vylákají, ale ukázalo se, že je mnohem účinnější získat pro tuto činnost, za peníze i na základě osobních sympatií, řadu novinářů a dalších osob, protože politici si před nimi dávali méně pozor, co říkají, zejména pokud to byla neoficiální sdělení. To byl základ ohromné a vysoce efektivní zpravodajské sítě Hradu propojené s obdobnou tajnou informační sítí Benešova ministerstva zahraničí. Vymyslela se účinná metoda rychlého, spolehlivého a diskrétního doručování přes četné i v noci volně přístupné schránky pro podávání inzerátů při redakcích a vydavatelstvích prohradních novin. S dopisy s adresou „President Masaryk, Hrad“ ráno spěchali redakční poslíčci na Hrad. Masaryk tedy řídil stát za vydatné pomoci rozsáhlé sítě informátorů, udání shromažďovala a prezidentu předávala Kancelář prezidenta republiky, která měla v rukách také Voskou ukradený vídeňský policejní archiv z doby mocnářství. Kdo si příliš vyskakoval, byl jí lustrován, a našel-li se o něm záznam, byl také rychle usazen. Neoficiální hlavou udavačské sítě Hradu byl Karel Čapek. Když KPR neměla proti někomu kompromitující materiály, vyrobily se pomluvy a ty se nechaly šířit tiskem. Např. Hrad přes prostředníka vystupujícího jako soukromý podnikatel zaplatil v červnu 1926 letákové noviny Minuta (demokratických rozhovorů)  šířené přes kameloty, které útočily proti fašismu, ale hlavně proti Jiřímu Stříbrnému, což byl jejich účel.

Jak bylo zmíněno v titulku, TGM není vzor vhodný k následování. Veřejnost by se konečně měla začít ptát českých historiků, proč takové skutečnosti zamlčovali a dodnes je zatajují.

www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-TGM-vzor-nevhodny-k-nasledovani-306686

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Masaryk-lhal-pral-penize-a-prodluzoval-valku-Drsne-hodnoceni-1-prezidenta-306673

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Masaryk-lhal-pral-penize-a-prodluzoval-valku-Drsne-hodnoceni-1-prezidenta-306673/diskuse

http://www.parlamentnilisty.cz/profily/PhDr-Miloslav-Ransdorf-CSc-3263/clanek/Komu-vadi-Masaryk-31033





 

Cesta k Vítěznému únoru

Tomáš Krystlík V srpnu 1945 začal předseda vlády Zdeněk Fierlinger v naprosté tajnosti vyjednávat s SSSR o těžbě československého uranu. Nejdříve sám, pak ve fázi přípravy konkrétní smlouvy i s Benešem. Beneš si nepřál, aby celá produkce šla do SSSR. Fierlinger a Rusové byli přesvědčeni o opaku, protože dvě ze tří tehdejších významných nalezišť uranové rudy, v Kongu a v Kanadě, ležela mimo dosah Stalina. O smlouvě se diskutovalo pouze ve vládě, nikdo nepovažoval za nutné zpravit o tom Národní shromáždění a 23. 11. 1945 byla smlouva podepsána. Záležitost byla utajena i před členy KSČ. Ministři zachovali o této záležitosti naprostou mlčenlivost, dokonce i ve svých memoárech, s výjimkou Prokopa Drtiny. Ministrům mělo být tím pádem jasné, že tím jakékoliv pozdější vymanění státu z podřízenosti SSSR není reálné. Nejhorší bylo, že si to, napříč stranami, ani nepřáli. Vláda se 13. 2. 1948 usnesla, že ministr vnitra, komunista Václav Nosek, musí zrušit odvolání osmi nekomunistických velitelů Sboru národní bezpečnosti. Nosek tak odmítl učinit. Gottwald zase odmítl 20. 2. o tom ve vládě jednat, ministři národně socialističtí, lidovečtí a slovenské Demokratické strany podali demisi. Sociální demokraté se v té chvíli dosud nerozhodli. Odstupující ministři tří nekomunistických stran nedovedli počítat. Aby vláda padla, bylo podle ústavy potřeba demise nadpoloviční většiny ministrů. Vláda měla 26 členů, demitovalo 12. Sociální demokraté svolali hned předsednictvo, aby demise svých ministrů na návrh Václava Majera projednali, ale proti se ostře postavili Zdeněk Fierlinger a ministři Ludmila Jankovcová a František Tymeš. Ministři ale dali své mandáty k dispozici výkonnému výboru strany, který byl svolán na 23. 2. Ani zde Majer nepochodil. Praktické uskutečnění komunistického převzetí moci umožnil právě Beneš, který ministrům radil demitovat a ujišťoval je svou autoritou, že je nenechá padnout. Co z toho plyne, je jasné. František August píše, že v lednu 1948 nařídil Vjačeslav Molotov Pavlu Sudoplatovovi z MGB (Ministerstvo gosudarstvennoj bezopasnosti, ministerstvo státní bezpečnosti), aby odjel do Prahy a tajně vyřídil Benešovi, že musí předat moc ve státě Gottwaldovi a z úřadu důstojně odejít. Vůči Benešovi byla použita stvrzenka na 10 tisíc US $, podepsaná jeho tajemníkem, které mu poskytl NKVD na příkaz Stalina v říjnu 1938 před jeho odjezdem do Anglie. Převzetí peněz i přes třetí osobu se pokládá za vázací akt. Benešovi pohrozili skandálem. Demitovavší ministři třech nekomunistických stran Beneše špatně odhadli. Jakmile podali demisi, bylo řešení na Benešovi. Museli přece vědět, že prezident Beneš jako vrchní velitel v tomto sporu nepoužije armádu z obav, že by mohl vyvolat občanskou válku. Přitom odjezd prezidenta do jedné z vojenských posádek mimo hlavní město, odkud by řídil akci proti komunistům a proti vůli ministerstva národní obrany, bylo jediné možné řešení slibující úspěch. Lidové milice (cca 6500 milicionářů v Praze a dalších asi 9 až 12 tisíc v republice) by hravě rozprášila jedna obrněná divize, s pohotovostními sbory SNB by to bylo trochu obtížnější, ale i s nimi by si jedna obrněná divize poradila. Zvláštní vyslanec SSSR Valerijan Zorin hned po příletu do Prahy 19. 2. pospíchal z letiště navštívit Jana Masaryka a snažil se ho ovlivnit, aby se nepřidal k demitovavším ministrům. Odvaha a rozhodnost nebyly Masarykovou silnou stránkou, takže zůstal ležet v posteli, vydávaje se za nemocného. Týž den večer navštívil Zorin Václava Majera za stejným účelem. Majer mu to slíbil. František Tymeš a Václav Majer nakonec přece jen podali demisi (oficiálně byli zproštěni úřadu), protože je Gottwald, předvídající další Benešovy kroky, chtěl v nové vládě nahradit svými lidmi. Nyní nastala kýžená situace, kdy odstoupila nadpoloviční část vlády, tudíž celá československá vláda měla za povinnost odstoupit. Benešovou povinností, kdyby tak neučinila, bylo celou vládu rozpustit, nedoplňovat ji a někoho pověřit koaličními jednáními a sestavením nové vlády podle výsledků posledních parlamentních voleb, nebo vypsat nové volby. Beneš musel vědět, že doplněním stávající vlády o odstoupivší většinu ministrů v rozporu s výsledky voleb 1946 porušuje ústavu. Gottwald odmítl jednat se stranami odstoupivších ministrů a vládu doplnil, výsledky posledních parlamentních voleb ignoroval, protože do vlády jmenoval třináct komunistů. Na Slovensku provedl převrat Gustáv Husák již 23. 2., kdy bez zákonné opory zbavil funkce členy Sboru pověřenců za Demokratickou stranu a tím odčinil drtivou porážku Komunistické strany Slovenska (KSS) v parlamentních volbách 1946. Podle dostupných dokumentů patří tradované Gottwaldovo vyhrožování Rudou armádou připravenou vtrhnout do Československa do říše mýtů, i když vojenskou pomoc SSSR 19. 2. Zorin Gottwaldovi nabídl a ten ji odmítl, protože pohotovost sovětských vojsk vyhlášena nebyla, natož aby byla přisouvána v plné zbroji k československé hranici. Gottwald Benešovi pravděpodobně nehrozil ani občanskou válkou. Prezidentu republiky přišlo 5327 rezolucí pro komunistické řešení vládní krize a jen 150 proti němu. 25. 2. 1948 v 11 hodin prezident Beneš bez protestu Gottwaldův návrh na doplnění vlády podepsal. V dubnu 1948 to Gottwald vylíčil takto: „On (Edvard Beneš) má jednu dobrou stránku, že totiž ví, co je síla, a dovede ji ocenit realisticky.“ Benešův vztah ke Gottwaldovi zůstal až do smrti přátelský.

Rusko zkouší, co vše mu projde

Tomáš Krystlík V záplavě zpráv o vyhrocování ukrajinské situace zapadlo, že Ruská federace začala zkoušet nový typ křižujících raket (cruise misilles) v kódu NATO SS 26 Stone, ve variantě Rusy označované jako R-500 Iskander-K, kde K je zkratka z krylataja, okřídlená, které hodlá umístit v kaliningradské exklávě u hranic s Polskem. Mobilní systém Iskander se skládá ze speciálního nákladního automobilu sloužícího též jako odpalovací rampa pro dvě rakety SS 26, které existují v různém provedení. Dosavadní verze doletí podle oficiálních údajů po relativně ploché balistické trajektorii do vzdálenosti 50 – 480 km a s apogeem kolem 50 km, což ztěžuje jejich odhalení protivníkovými radary, rychlostí 7560 – 9360 km/h. SS 26 snesou opakovaně přetížení až 30 G, tedy jsou schopny a uzpůsobeny prudce měnit směr letu, což ztěžuje jejich zničení. Jsou podezřelé, když mají palivo na krkolomné změny letové dráhy, že jejich dolet již v nekřídlaté verzi je větší než 500 km, což by se příčilo platné smlouvě o likvidaci všech raket s doletem od 500 až do 5500 km. O křídlaté variantě R-500 nejsou technické údaje k dispozici, z fotografií není k rozeznání, proč by se měly nazývat křídlaté – odpalovací rampa na zádi nákladního vozu podle zveřejněných fotografií nese cosi podobného dvěma odpalovacím rourám pro střely typu kaťuše. Český čtenář bude možná znejistěn, protože termín křižující rakety (cruise misilles) překládaly československé sdělovací prostředky jako rakety s plochou drahou letu. Byly okřídlené, létaly podzvukovou rychlostí v malých výškách, dle potřeby i 5 – 10 m nad terénem a podlétavaly protivníkovy radary. Zdůraznila se prostě jiná jejich charakteristická vlastnost než extrémní manévrovací schopnosti a možnost přiletět k cíli z jakéhokoli směru. Clou nové verze R-500 má spočívat v údajně oddělovací hlavici, která má nadále letět po nepředvídatelné dráze, kdy palubní počítač nepřetržitě mění letový kurs podle náhodného výběru, aby se hlavice vyhnula zničujícímu protiútoku. Jestliže má mít nosné plochy („křídlatá“), znamená to i prodloužení doletu o dalších až 100 km (záleží na výšce odpojení okřídlené hlavice a dalším režimu letu). Vicepremiér Ruské federace Dmitrij Rogozin se novou verzí SS 26 pochlubil a označil ji za „hrobaře amerického protiraketového štítu". Pokud budou vystřeleny z oblasti poblíž hranic kaliningradské enklávy s Polskem, kam je Ruská federace zamýšlí umístit, dosáhnou Berlína. Mohou nést jaderné nálože až do výbušného ekvivalentu 200 kilotun TNT. Přesnost zásahu předchozích verzí je 5 – 7 m. Je otázkou, zda NATO, zejména USA, zvládnou situaci neveřejnými jednáními a zákulisními nátlakovými prostředky vůči Rusku, nebo zda dojde k eskalaci v mezinárodních vztazích. www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Rusko-zkousi-co-vse-mu-projde-305722

Policie ČR opět dosvědčuje, že je chybně vycvičena

Tomáš Krystlík

Pod titulkem http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/ridice-v-kradenem-voze-zastavil-az-zataras-dva-policiste-zraneni/1042383 zveřejnila ČTK článek a video. Zatímco v článku se píše o zátarasu z policejního auta na Karlově náměstí v Praze, video ukazuje pět (!) policejních vozů jedoucích za vozem ukradeným a dva policejní vozy směřující k němu v protisměru, se kterými se pronásledovaný čelně střetl. Takže žádný zátaras. Další lží v článku je, že do „zátarasu“ narazil v plné rychlosti – videozáznam ukazuje cosi jiného.

Již název článku vyjadřuje po(d)vědomou snahu redaktora podat celou událost příznivěji. Terminus technicus zátaras navozuje dojem organizovaného policejního zastavení ujíždějícího navzdory nesmyslné bláznivé policejní honičce.

Otázkou je, co je pro společnost (stát) přínosnější. Relace jeden ukradený vůz versus tři zdemolované vozy by se dala ještě se skřípěním zubů akceptovat, pokud by se tím zamezilo větším škodám, ale nikoli taková divoká honička rušným centrem města s evidentním ohrožením lidských životů, zejména těch čekajících na tramvaj na refýži.

Policie ČR si musí uvědomit, že takové praktiky jsou nepřípustné. Praha je prošpikována TV-kamerami sledujícími kdeco – ostatně ono video v článku pochází z nich – že správným řešením je přerušit pronásledování nejvýše jedním hlídkovým vozem (k čemu jich bylo pět?) při vjezdu do oblastí, kde hrozí poranění pasantů a místo toho sledovat ukradený vůz TV-systémy až do místa, kde civilními policejními vozy před ukradeným zbrzdím dopravu a vzadu za ním jedoucími uzavřu uměle vytvořenou kolonu zezadu. To nakonec v nouzi mohu učinit i třemi hlídkovými policejními vozy bez zapnutých sirén a majáků, které nadiriguji podle TV-kamer před ujíždějící vůz, a další tři pošlu za něj. Podle videozáznamu z článku měla Policie ČR bezprostředně v akci sedm vozů, tedy to chtělo je jen správně využít. Navíc si pronásledovaný řidič před vjezdem do uzávěry myslí, že již není pronásledován, neslyší policejní sirény, nevidí záblesky majáků ve zpětném zrcátku, jede tedy běžnou rychlostí, čímž jako velící důstojník vyloučím vyšší riziko zranění nezúčastněných.