Tomáš Krystlík
V lednu 1968, po odvolání Antonína Novotného z nejvyšší
partajní funkce, zbývalo ho sesadit z prezidentského stolce, což bolševici z
čistě formálních důvodů po partajní linii
nemohli, k tomu bylo potřeba Národní shromáždění. Jak se zbavit
Novotného rychle bez nutnosti delšího přesvědčování každého poslance po
partajní linii jeho strany, aby odhlasoval zbavení prezidenta úřadu, když to
SSSR potřeboval rychle? Někoho z bolševiků napadlo využít hlas lidu obdobně
jako 50. letech v procesu s Miladou Horákovou, kdy celé kolektivy pro ni žádaly
potrestání nejvyšší. K tomu ale bylo nutné vyřadit na čas cenzuru, aby
nepřekážela v rychlosti zveřejňování požadavků lidu po sesazení prezidenta,
které by se rychle přenesly i na poslance zákonodárného shromáždění bez nutnosti
na ně působit po stranické linii. Předpoklad vyšel, nicméně A. Novotný nakonec,
nevyčkav ortelu Národního shromáždění, abdikoval 22. 3. 1968 sám. Docílivše
kýženého odstoupení Novotného ze státních funkcí, se soudruzi pokusili opět
zavést cenzurní zásahy, jenže zjistili, že nejsou s to tak učinit bez represí –
lidu i členům komunistické partaje (ne všem) se bezcenzurní stav zalíbil. Tedy
svobodu československému lidu nadělil ÚV KSČ, nikoliv, že si lid ji vynutil
sám. Další události jsou dosud v povědomí, není však známo, proč měl být
Antonín Novotný vlastně odstraněn.
V roce 1961 se rozhodl Sovětský svaz pro útočnou
strategii Varšavského paktu vůči Západu, čímž neobyčejně vzrostla strategická
úloha Československa, sousedícího s Rakouskem a SRN coby nástupiště
vojsk. Na rozdíl od Polska, NDR a Maďarska v něm sovětská vojska dislokována
nebyla a přesun sovětských vojsk do ČSSR před útokem by neušel západním
rozvědkám, Západ by tak byl předem varován. Při dislokaci sovětských vojsk
v Československu by přesuny sovětských vojsk a vojenského materiálu
tam a zpět už nebudily větší pozornost. Jenže Antonín Novotný požadavek
rozmístit na území Československa sovětské vojenské jednotky třikrát odmítl.
Jak k tomu došlo? Stav československé armády
v polovině 60. let činil zhruba sto padesát tisíc mužů, a to již bylo
na pokraji hospodářské únosností. SSSR však požadoval v souvislosti
se svou útočnou doktrínou proti západní Evropě, aby za mobilizace bylo
povoláno do zbraně přibližně 10 % mužské populace. Jenom příprava nutných
rezerv pro takovou mobilizaci in spe by vyžadovala astronomické finanční
částky. Československo usilovalo v letech 1960 až 1965 o snížení
vojenských výdajů, což velení Varšavské smlouvy, tedy hlavně SSSR vytrvale
odmítal, ale byl ochoten souhlasit s nižším podílem československé účasti
ve Varšavské smlouvě, pokud ovšem ČSSR umístí sovětská vojska na svém
území.
V jednom však musela československá vláda ustoupit,
a to v otázce umístění raketových nosičů jaderných zbraní a poté
i jaderných hlavic na svém území. Začátkem 60. let dostaly armády
Československa, Maďarska a Polska operačně taktické raketové systémy typu
R-11M/8K11 (R-170, dolet 170 km, označení dle kódu NATO SCUD A,
v Československé lidové armádě od r. 1961) a taktické raketové
systémy 2K6 Luna (R-30, dolet 30 km, v kódu NATO Frog 3, v ČSLA
od r. 1962). Stejné zbraně obdržely také bulharské a rumunské armádní
síly. Raketové nosiče i bez hlavic byly pod sovětskou kontrolou,
představitelé satelitních států sovětského bloku neměli na jejich případné
nasazení žádný vliv.
Válečný scénář Varšavské smlouvy byl založen na dvou
hlavních směrech předpokládaného pozemního útoku. Severní směr směřoval do
Porúří a přes státy Beneluxu k průlivu La Manche. Jaderné údery měly
paralyzovat severoněmecké přístavy. Nasazeny měly být sovětské jednotky
dislokované na území NDR, východoněmecké a polské divize. Jižní směr
postupu vycházel z Maďarska přes Rakousko k Mnichovu
a Frankfurtu nad Mohanem, přičemž se plánovaným průnikem izolovala
Itálie a seskupení NATO ve Středomoří. Též zde měly útočící sovětské
a maďarské divize projít pásmem jaderných výbuchů v severním Hesensku
a ve východní části Bavorska. ČSLA měla postupovat v prostoru mezi
oběma ofenzívními směry v síle patnácti až dvaceti divizí přes šumavské
hřebeny. Cílem byla pro ČSLA německo–francouzská hranice na Rýnu, přičemž bylo
zřejmé, že při svém postupu bude z velké částí zničena. V druhé fázi
operace měli být přeživší českoslovenští vojáci (pokud by nějací zbyli)
vystřídáni druhosledovými jednotkami sovětské armády, postupujícími za první
vlnou se zpožděním 70 hodin. Plán pro takové využití ČSLA byl schválen
Antonínem Novotným v roce 1964.
Podle tajných smluv o raketové výzbroji, jež
Československo se Sovětským svazem podepsalo 30. 8. 1961 a 23. 2.
1962, měly být v případě „mimořádných událostí“ pomocí „speciální
kompletační jednotky“ přivezeny do Československa jaderné hlavice, uskladněné
do té doby na sovětském území. Zkompletování jaderných náloží s raketovými
nosiči včetně jejich přepravy z SSSR se předpokládalo za 18 až 22
hodiny, takže by ČSLA proti vojskům NATO, která disponovala taktickými
jadernými prostředky již na stupni pluku, musela zahájit bojovou činnost bez
nich.
Dne 15. 12. 1965 podepsali sovětský a československý
ministr obrany tajnou Dohodu mezi vládou SSSR a vládou ČSSR
o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk. Její
podstatou bylo vybudování tří skladišť jaderných hlavic na československém
území, které by umožnilo zkrátit časový interval pro vybavení raket hlavicemi
na tři hodiny. Podle stavebních plánů oněch tří objektů pro odpalování raket
SCUD A a skladů jaderných hlavic měl mít každý z nich budovy pro
ubytování cca 170 vojáků, tedy celkově i s důstojníky by jich bylo na
československém území kolem šesti set. Výstavba oněch tří objektů, kterou zcela
financovala československá strana, měla být dokončena do konce roku 1967. To
se nestihlo a depa byla předána sovětským jednotkám až během roku
1969.
První tajemník ÚV KSČ a prezident ČSSR Antonín Novotný
souhlasil ve znění smlouvy z prosince 1965 s rozmístěním
strategických zbraní s jejich specializovanou obsluhou v počtu
nejvýše několika stovek sovětských vojáků, ne však s umístěním posádek
s konvenční výzbrojí a s mnohem větším kontingentem vojáků, jak
si mimo uzavřené smlouvy přál Sovětský svaz. Po posledním odmítnutí Novotného
během oficiální návštěvy Prahy 8. 12. 1967 odletěl Brežněv místo zpět do SSSR
do Bratislavy za Alexandrem Dubčekem, za s nejvyšší pravděpodobností
vyškoleným a „spícím“ sovětským agentem, v žargonu tajných služeb
tzv. krtkem. SSSR pak zařídil po stranické linii vystřídání Novotného (5. 1.
1968) v čele KSČ.
Politické uvolnění za Novotného vlády v Československu,
zejména pak po jeho svržení, bylo pro sovětské jestřáby vítanou záminkou, jak odstranit
anomálii, kdy v samém centru předpokládané konfrontace Varšavské smlouvy
a NATO leželo území sice patřící k sovětskému bloku, ale vojensky
Sovětským svazem nekontrolované. Brežněv ale nepočítal se slabostí svého
vyvolence. Alexander Dubček (13 let prožil v SSSR) místo toho, aby jednal
podle pokynů Brežněva a sovětského vedení, se nechal ovlivňovat svými
spolupracovníky, kteří moskevské plány chtěli zmařit, otálel se svolením
k umístění sovětských vojsk. V květnu 1968 v Moskvě Rusové
Dubčekovi svůj požadavek upřesnili na 10 až 12 tisíc vojáků Varšavského paktu
(prakticky pouze sovětské armády) na československém území. Následně
prodlužovala svůj pobyt v Československu i sovětská armáda, dlící tam
na spojovacím vojenském cvičení Varšavské smlouvy (27. 5. – 3. 8. 1968),
čekajíc, až si to Dubček rozmyslí a její pobyt odsouhlasí. Ten k tomu
nenašel odvahu, a tak sovětská armáda musela na pár týdnů zemi opustit.
Dubček nebyl schopen po uvolnění cenzury kontrolovat masy a média, ani ji
znovu nastolit, a tak s ním Moskva začala jednat jako s agentem,
který selhal a svůj úkol nesplnil.
Žádné komentáře:
Okomentovat