Tomáš Krystlík
V interview v Parlamentních listech (https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Nemecko-by-nam-melo-byt-vzorem-vyzyva-dama-usilujici-o-smireni-Meli-bychom-se-vratit-ke-krestanskym-hodnotam-ktere-nas-spojuji-591262)
se novinářka zeptala: „Je podle vás stejně důležité si připomenout, že loni
uběhlo 80 let od vyhnání Čechů ze Sudet, stejně jako to, že příští rok uplyne
75 let od vyhnání Němců z Československa?“
Nezabývejme se úrovní znalostí dotyčné novinářky, vyhnání
Čechů ze Sudet je blud sdílený celou českou společností. Když se po více než
sedm desetiletí v českých sdělovacích prostředcích, ve školách za vehementní
podpory historiků a politiků lživě líčí, jak Němci po odstoupení pohraničí v
roce 1938 odtud Čechy vyhnali, zanechá to nutně v myšlení Čechů stopy. Pokud si
sami nezjednají pravdivé informace, věří, že vyhnáni byli, protože celonárodní
diskurs k tomu dodnes neproběhl.
Skutečnost byla následující. Z říšskoněmecké ani ze
sudetoněmecké strany nebylo plánováno ani organizováno vysídlení neněmeckého
obyvatelstva z pohraničních území předaných Německu v říjnu 1938. Stěhování
Čechů probíhalo spontánně. Československé centrální úřady od 1. 10. 1938
naléhavě žádaly své podřízené úřady v odstupovaných územích, aby zabránily
stěhování civilního obyvatelstva do vnitrozemí. Důvody pro to byly dva:
nepřipravenost československého státu najednou přijmout přestěhovalce z oněch
území a dále snaha udržet v odstoupených národnostně silně smíšených uzemích
české obyvatelstvo pro jeho účast v chystaném plebiscitu, který se nakonec
nekonal.
Češi, kteří se do německého pohraničí během první republiky
přistěhovali v souvislosti s počešťováním a se správními a hospodářskými zásahy
směřujícími nepřímo taktéž k čechizaci sudetoněmeckého obyvatelstva, věděli sami
velmi dobře, že tam nebudou mít co pohledávat, když je tam československý stát
a pod nátlakem počeštěné firmy už nebudou potřebovat a vydržovat. Přesto je
podivuhodné, že z odhadem 743 tisíc Čechů v pohraničí jich tam po odstoupení
Německu 513 až 600 tisíc zůstalo. Úředníci, státní zaměstnanci a vojáci byli
přeloženi do vnitrozemí.
Veřejnou zakázku za první republiky mohly dostat jen firmy s
většinových českým osazenstvem i v obcích, ve kterých nebyl třeba ani jediný
Čech, nebo v nich Češi měli nevýznamný percentuální podíl! Nejdříve bylo
nepsaným zvykem, pak se prováděcím zákonem zajistilo, že afiliace podniků v
pohraničí musejí mít národností složení zaměstnanců stejné jako je národnostní
složení obyvatel v obci sídla firmy. Pokud měla firma sídlo například v Praze,
tak její afiliace v Chebu, Liberci nebo ve Varsdorfu musely mít alespoň 95 %
českého osazenstva! To znamenalo místní německé zaměstnace propustit a nabrat
Čechy.
Československý stát po mnichovské konferenci evakuoval
(dobový termín) státní zaměstnance a úředníky sám. Zemědělci, kteří získali
půdu navýsost nespravedlivými nacionalistickými machinacemi československé
pozemkové reformy na úkor jinojazyčného místního obyvatelstva jen kvůli tomu,
že byli Češi – často se chovali vůči místním německy hovořícím jako
kolonizátoři vůči domorodému obyvatelstvu – věděli, že bez podpory státu
nebudou zřejmě rádi viděni. Hodně Čechů raději opustilo svá bydliště
preventivně: hlavně čeští nacionalisté, zejména členové obranných jednot,
činovníci tělovýchovného spolku Sokol a většina bývalých legionářů.
Že Češi nebyli vyháněni, mimoděk potvrzuje Zpráva státního
reálného gymnasia v Ústí nad Labem za školní rok 1945/1946, ve které popisuje
ředitel, jenž v něm působil již před válkou, události ze září 1938 takto:
„Nejprve odcházelo žactvo; v polovině září 1938 byly již třídy více než
poloprázdné (v době, kdy nebylo pohraničí Německu ještě odstoupeno!). Ke konci
září byli všichni členové profesorského sboru přeloženi do vnitrozemských
ústavů, z větší části do Prahy, avšak počátkem října bylo jim nařízeno,
aby se vrátili do Ústí nad Labem pro případ, kdyby snad došlo
k plebiscitu.“ [Churaň, Výroční zpráva státního reálného gymnasia v Ústí
nad Labem] Z toho plyne, že rodiče tudíž i žáci tohoto ústavu se sami od sebe
stěhovali do vnitrozemí a učitelé coby státní zaměstnanci byli překládáni
tamtéž. Zajímavé je, jak se čeští učitelé mohli – navzdory vyhánění ze Sudet –
na pokyn československého státu beze všeho vracet do svého bydliště ležícího
již v jiném státu!
Pro evidenci nově vytvořeného Ústavu pro péči o uprchlíky,
kde se všichni přestěhovalci do vnitrozemí (s výjimkou přeložených státních
zaměstnanců) museli povinně registrovat a udat důvody, uváděli dotázaní české
národnosti jako popud k opuštění bydliště „skutečné potíže politické (11,92 %),
skutečné potíže hospodářské (16,41 %), skutečné potíže kulturní (1,26 %), obavy
před potížemi politickými (19,56 %), obavy před potížemi hospodářskými (17,33
%), obavy před potížemi kulturními (2,40 %), touhu žít mezi občany české
národnosti a ideové důvody (11,82 %), touhu žít v ČSR (7,21 %), jiné
důvody (8,37 %), důvod neuvedli nebo uvedli nedostatečně (3,71 %)“ [Šíma].
Násilí ze strany místního obyvatelstva jako příčina odchodu se ve výčtu
nevyskytuje! Velmi podrobně píšící autor Jaroslav Šíma uvádí ve svém díle vydaného
po válce v roce 1945 jako pronásledování Čechů ze strany Němců pouze
následující: „22. září jsem byl zatčen, vyslýchán v Drážďanech, pak propuštěn.“
„Vypovězen, byl jsem členem SOS (Stráž obrany státu).“ „Byl jsem pronásledován,
že jsem pracoval v národních otázkách.“ „Byl jsem ohrožován na životě a byla
mně vytlučena všechna okna mého bytu.“ „Byl jsem funkcionář Sokola, skrýval
jsem se, neboť jsme byli zatýkáni, pak jsem utekl.“ [Šíma] Víc nic.
Skutečným důvodem přestěhování byla v naprosté většině případů
ztráta zaměstnání, obživy a zejména panika části českého obyvatelstva
z toho, co by se mohlo stát, nebude-li je již československý stát v
německých sídelních územích chránit. To poslední prozrazuje, že předchozí
chování jejich a československého státu nebylo v pořádku. Data uváděná Šímou to
potvrzují. Uvádí, že potíže vedoucí k přestěhování a obavy před nimi
udávali hlavně zaměstnanci ve vyšších službách, tj. v kancelářích, v obchodu,
technici. Dále předáci a funkcionáři Sokola a menšinářských organizací,
příslušníci svobodných povolání a dělníci. Kromě ztráty obživy a potíží nebo
obav před nimi následkem předchozího kolonizátorsko nacionalistického chování
se hlavně u dělníků též jednalo o strach z politického pronásledování za
členství v českých socialistických stranách a v KSČ. Nejvíce potíží vedoucích k
přesídlení udávali exponenti prosazování českého živlu v pohraničí na úkor
německého [Šíma].
I část sudetoněmeckého obyvatelstva se ze Sudet stěhovala do
vnitrozemí. Byli to především židé, dále aktivní sudetoněmečtí sociální
demokraté z DSAP a komunisté německé národnosti (KSČ byla pro všechny, tedy i
pro sudetské Němce). V Opavě, Liberci či Karlových Varech je po odstoupení
území Německu musely německá policie a zásahová komanda Gestapa brát preventivně
do vazby, aby je ochránily proti násilí a lynčování ze strany soukmenovců,
místních nacionálních socialistů a členů Sudetoněmecké strany [Zimmermann]. Na
druhé straně je též zatýkaly a posílaly do koncentračních táborů.
Usedlé české obyvatelstvo s konvenční obživou, ať v českých
obcích, které připadly v roce 1938 Říši, nebo roztroušené mezi Němci v
pohraničí, v naprosté většině ve svých domovech zůstalo. Německé úřady Čechy ze
Sudet nevyháněly, jejich majetky nezabavovaly. Vyskytly se sice případy, kdy
radikální síly SdP a Dobrovolné ochranné služby (Freiwilliger Schutzdienst, FS)
Čechy zatýkaly a konfiskovaly majetek, ale to rychle zarazil Karl H. Frank svým
nařízením, že takové věci jsou výhradně v kompetenci Gestapa [Zimmermann].
Historik Volker Zimmermann v roce 1995 zjistil, že v
souvislosti s připojením Sudet k Německu není doložen jakýkoliv pokyn SdP,
Wehrmachtu, Sicherheitsdienstu, Gestapa, ani německých státních a správních
úřadů, vybízející k vysídlení osob mimo Německou říši, nebo ho nařizující!
[Zimmermann]. Jedinou výjimkou byl případ českých železničářů z Nýřan u Plzně
(celkem i s rodinnými příslušníky 40 osob), obviněných, že poškodili místní
drážní telefonní kabel, a jednoho českého starosty za „podíl na
česko-komunistických provokacích proti německému elementu“, kteří byli
německými úřady vyzváni, aby se vystěhovali do ČSR, tedy nebyli vypovězeni
[Zimmermann]. Tedy jen 41 osoba! V české historiografické literatuře se ale
neochvějně dodnes uvádí, že ze Sudet bylo vyhnáno od 116 000 do 1 200 000
Čechů!
Fritz-Peter Habel udává, že německé úřady požádaly o
vystěhování asi 140 osob [Habel]. Nereálně vysoké údaje v české
historiografické literatuře o počtu Němci vynucených odchodů z odstoupených
území koriguje i Jan Benda na 600 až 800 vypovězených osob [Benda]. Benda však
vychází z nespolehlivých, neověřených, de facto neověřitelných situačních zpráv
okresních úřadů při nové hranici s Německou říší. Ty měly měly od podpisu
Mnichovské dohody až do konce česko-slovenského státu za povinnost pravidelně
odevzdávat tzv. situační zprávy, avšak nedisponovaly možností si informace a
svědectví osob odešlých z odstoupených území ověřovat, protože události se
odehrály na cizím státním území. Navíc tyto zprávy byly nutně zkresleny
představou, panující v českých myslích od obrození, že Češi nikdy neprchali
(navozuje to nestatečnost), nýbrž se vždy hrdinně bránili, tedy drželi
hraničářské pozice ve zněmčených územích dokud se dalo až do okamžiku, než byli
německou mocí za dramatických okolností vyhnáni, takže spasili jen svůj holý
život. O vypovězených osobách a jejich počtech by musely být nalezeny příslušné
záznamy v německých archivech. Nebyly.
Jan Benda se ve své monografii též zmiňuje, což nám poslouží
za příklad, o zprávě okresního úřadu v Českých Budějovicích z října 1938, ve
které se uvádělo, že z Prachatic (v německém záboru) byli německými úřady
vypovězeni s lhůtou 24 hodin 32 Češi s odůvodněním, že z Českých Budějovic (v
protektorátu) jsou vypovídáni Němci. Československé ministerstvo vnitra zde
tentokrát nařídilo vyšetřování, což nebylo nic lehkého, protože probíhalo v
cizím státě, a zjistilo, že německé úřady Čechy z Prachatic nevyhošťovaly a
dotyčných 32 osob nevyhostily [Benda].
Proč situační zprávy uvádějí četné případy násilí, nuceného
vystěhování Čechů, kdežto uprchlíci v dotaznících Ústavu pro péči pro uprchlíky
až na výjimky vůbec ne [Šíma], Benda nevysvětluje. Šímova publikace byla vydána
bezprostředně po válce v roce 1945, v době zjitřených emocí, takže údaje o
násilnostech, pokud by se vyskytly, by zcela určitě v onom sociologickém
pojednání byly uvedeny.
Pravděpodobné vysvětlení je nasnadě – situační zprávy o
poměrech a událostech v odstoupených územích byly z velké části složeny z
fám, ze zkreslených až vylhaných výpovědí nově příchozích okresním úřadům při
hranici s Německem. Tehdejší česká společnost, která se vysloveně obávala
asociace mezi prcháním a zbabělostí, takže zcela logicky musela podlehnout
překompenzaci, představě o předchozím „hrdinném bránění českého živlu a českých
pozic ve zněmčených nám urvaných územích“. Když masivnost migrace do vnitrozemí
byla neoddiskutovatelným faktem, musely být pak důvody vystěhování prezentovány
drasticky, aby nikomu nepřišlo na mysl, že Češi by mohli odněkud jen tak
(zbaběle) utéci. Romantické bludy imprimované do českých myslí národními
buditeli a dějepisci přinesly tak své pozdní ovoce.
O čem se čeští dějepisci nezmiňují, je skutečnost, že české
obyvatelstvo ve vnitrozemí se k přestěhovalcům z odstoupených území velmi často
chovalo značně nepřátelsky (!). Vytýkalo jim, že se po dvě desetiletí nevhodně
chovali k tamním Němcům, takže ztrátu území vlastně tím zavinili sami. Všude panovala
obava, že nově příchozí zatíží rozpočet té nebo které obce ve zbytkové ČSR,
upadnou-li do hmotné nouze, protože panoval princip domovského práva – obec,
která jim domovské právo udělí, je pak povinna kdykoliv a odkudkoliv je
převzít, ubytovat a živit na vlastní náklady a to včetně jejich rodin.
Na tehdejších českých novinových zprávách je velmi nápadné,
jak málo Čechů hovořilo o tom, že byli napadeni nebo nuceni k vystěhování.
V naprosté většině případů vypovídali o útěku, vystěhování se z obav před
útokem, tedy nikoliv v důsledku násilí [Zimmermann]. České deníky té doby byly
přeplněny komentáři o křivdách, které se Čechům staly odstoupením pohraničí, a
to v takovém množství, že noviny fakticky rezignovaly na svůj hlavní účel, na
zpravodajství. Za tohoto stavu národního lkaní by žádná událost dokumentující
příkoří, násilí, vynucené vystěhování Čechů z odstoupených území Německu,
nezapadla, byla by zveličena a pohotově podána čtenářům jako velekřivda na
Češích.
Nová německá státní moc majetek Čechů nevyvlastňovala. Ke
ztrátě bytového zařízení a movitého majetku docházelo většinou překotným útěkem
převážně u osob, které se důsledků svého dřívějšího jednání vůči
sudetoněmeckému obyvatelstvu. Migranti měli možnost řádně se vystěhovat, avšak
speditérské firmy nebyly tehdy s to zvládnout poptávku. Movitý majetek si
migranti mohli vzít s sebou, nemovitý i nadále spravovat z ČSR, později z
protektorátu. K tomu dostávali několikrát za rok propustky, aby mohli překročit
protektorání hranici a o svůj majetek pečovat. Nestarali-li se o něj, byla na
něj uvalena nucená správa (Treuhand) a ujali se jej správci z moci úřední
(Treuhänder). Ti pak výnosy z nemovitostí zasílali českým majitelům do
protektorátu po celou dobu války (!), pokud se nejednalo o arizovaný, židovský
majetek. Že vám to čeští historici zatajili!
Později, od léta 1939, bylo v rozmezí přibližně dvou let asi
500–600 osob požádáno, v některých případech i německé státní příslušnosti (ty
vypovězeny nebo vystěhovány být nesměly!), aby se vystěhovaly do protektorátu,
nebo byly do něj přímo vypovězeny. Tuto praxi zcela zarazili říšský protektor
von Neurath a K. H. Frank v roce 1941, takže zůstalo jen u oněch cca 600 osob.
Postupem války a rukováním německých státních příslušníků ze
Sudet na frontu, začal panovat nedostatek pracovních sil, což mělo za následek,
že ke konci války bydlelo a pracovalo v územích odstoupených v roce 1938
Německu odhadem alepoň o 100 tisíc Čechůn (!) více než před jejich odstoupením!
Že i toto vám čeští dějepisci zatajili! (Nešlo o totální nasazení jednotlivých
ročníků – ty nesměly být umísťovány v odstoupených územích.)
Pokud někoho ze čtenářů i přesto napadne, že přece existují
výpovědi potvrzující, že Češi byli z pohraničí Němci vyháněni, nechť si najde a
prolistuje stovky fotografií z té doby zobrazujích, jak Češi na valnících,
nákladních autech a vlaky opouštějí své domovy a podle nich dokáže, že se tak
dělo za ozbrojené asistence Wehrmachtu či německé policie – tedy vynuceně. Ale
to nelze.
Tak proč se dodnes opakují dokolečka lži o vyhánění Čechů ze
Sudet?
Zdroje:
Benda, Jan: Útěky a vyhánění z pohraniční českých zemí
1938–1939. Karolinum, Praha 2013
Habel, Fritz-Peter: Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte
Geschichte. Langen–Müller, München 2003
Churaň, Milan: 1938: Češi v Sudetech.
www.go-east-mission.net/dateien/cz/214_251109.pdf
Šíma, Jaroslav: Českoslovenští přestěhovalci v letech
1938–1945. Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče. Societas,
Praha 1945
Výroční zpráva státního reálného gymnasia v Ústí nad Labem
za školní roky 1945–46 a 1946–47. Ústí nad Labem 1947
Zimmermann, Volker: Die Sudetendeutschen im NS-Staat.
Klartext, Essen 1999; česky: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika
a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938–1945). Prostor, Argo,
Praha 2001
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Je-na-case-opustit-blud-o-vyhaneni-Cechu-ze-Sudet-591987
Žádné komentáře:
Okomentovat