Tomáš Krystlík
Sovětské velení zamýšlelo vysadit důstojníky Svobodovy armády s početnějšími skupinami mužstva k desantním úkolům na československém území, pak přišlo na nápad, že by celá Svobodova armáda mohla být vysazena nad československým územím, aby plnila zpravodajské úkoly, uskutečňovala sabotáže a teroristické akce. Byl nutný kompromis, z československé strany se zahájil tedy výběr dobrovolníků pro tyto akce. Heliodor Píka pak uvolnil 14 mužů pro sovětský zpravodajský výcvik a vysazení do ČSR. V této době měla Svobodova armáda v SSSR jen několik desítek vojáků, kteří nestačili odjet k britským jednotkám přes Střední východ. Teprve později byla doplněna uprchlíky z ČSR, v té době v naprosté většině uvězněných v táborech GULAGu.
První takový výsadek se uskutečnil v noci z 1. na 2. 9. 1941, kdy tři muži ze Svobodovy armády byli vysazeni u maďarského Miskolce, ačkoliv měli být shozeni u Prešova. Chybným místem dopadu nebyla skupina schopna plnit své úkoly. Druhá o čtyřech vojácích Svobodovy armády vyskočila 10. 9. 1941 u Dřínova na Moravě, navázala spojení s ON a PVVZ. Do konce října 1941 byli pochytáni a s nimi zatčeno 91 dalších osob. Výsadky z SSSR nebyly příliš úspěšné: z 33 parašutistů bylo 23 zatčeno, tři se zabili při seskoku, dva byli zastřeleni při zatýkání, jeden se dobrovolně přihlásil Gestapu, tři se stali konfidenty a jen jeden jediný zůstal delší dobu na svobodě. Výsadky z SSSR ustaly, aby byly obnoveny až březnu 1943.
První britský výsadek nad protektorátem se uskutečnil 4. 10. 1941.
Parašutista měl ÚVODu a ON předat vysílačku, 25. 10. 1941 byl ale zatčen a
vysílačky se zmocnilo Gestapo. Pro nepřízeň počasí byl další výsadek uskutečněn
až 29. 12. 1941, kdy byly vysazeny rovnou tři skupiny. První skupina, Silver A
pod velením Alfréda Bartoše, jenž byl pověřen také velením všem parašutistům v
protektorátu, instalovala v obci Ležáky vysílačku a odtamtud navázala spojení s
Londýnem. Kvůli snadnému zaměření ve venkovské aglomeraci s malým počtem budov k
prohledávání (osm budov plus jeden statek) bylo fatální chybou umístit
vysílačku v tak malé ani ne vesnici, nýbrž osadě. Opravdu byli parašutisté tak
mizerně vycvičeni? Nejdůležitějším úkolem Bartošovy skupiny bylo navázat
kontakt s agentem československé zpravodajské služby Paulem Thümmelem (A 54).
Ten ale už byl tou dobou pod policejním dohledem, Gestapo ho využívalo jako
volavku. Druhá skupina, Silver B, o svou vysílačku při přistání přišla
a nezdařilo se jí ani spojit se se skupinou Silver A. Třetí vysazená
skupina, Anthropoid, zaútočila po pěti (!) měsících pobytu v protektorátu na
Heydricha.
Za další čtyři měsíce byly nad protektorátem vysazeny další skupiny. Žádný
z jejich úkolů, počínajíc navázáním dalšího rádiového spojení s Londýnem a
sabotážemi, parašutisté nesplnili. Dva z nich zajalo Gestapo, dva zastřelilo,
dva těsně před dopadením spáchali sebevraždu, dva se dali k dispozici Gestapu a
čtyřem se podařilo spojit se se skupinou Alfréda Bartoše.
Celkem pět z dvaceti pěti z Anglie do té doby vysazených parašutistů (20
%) spolupracovalo s Gestapem. Parašutisté z Velké Británie neměli potravinové
lístky ani pracovní knížky, jen protektorátní občanské legitimace vystavené
jediným (!) úřadem Brně. Při každé trochu důkladnější prohlídce by byli
prozrazeni. Kdyby v protektorátu měli operovat jen krátce a ne měsíce, dalo by
se to akceptovat. Jakou naději měli na přežití s tak mizerným vybavením?
Důsledkem atentátu na Heydricha bylo zlikvidování většiny parašutistů
vyslaných exilovou vládou v Londýně. Další výsadek se uskutečnil 24. 10. 1942
pod krycím názvem Antimon. Parašutisté měli pokračovat ve zpravodajství pro
exilovou vládu a navázat kontakty se zbytky ÚVODu. Jejich vysílačka udržovala
rádiové spojení s Londýnem od poloviny listopadu 1942 do 12. 1. 1943 a
odvysílala asi dvacet depeší, většinu z nich s nepříliš závažnými sděleními.
Skupina navázala spojení s posledním člověkem, jenž unikl ze zátahu vůči
ÚVODu, s Vladimírem Krajinou. Hlásila, že ÚVOD byl zcela rozbit, že vysílat
další parašutisty nemá žádný smysl, dokud nebude vybudována nová organizace.
Výsadek Antimon navázal spojení i s komunistickou podzemní organizací
v Čelákovicích, která jim zabavila vysílačky a vydala parašutisty Gestapu.
S pochytanými odbojáři a parašutisty již zacházela německá moc diametrálně
jinak než před a bezprostředně po atentátu na Heydricha. Byli zatýkáni, ale
většinou je nepopravovali, ani je nepopohnali před soudy, zřejmě aby se
předešlo rozsudkům smrti a nestali se z nich hrdinové-mučedníci. Všeobecný
pokyn pro zacházení s agenty-parašutisty vydal ještě Heydrich. Zněl takto:
„Jakmile se podaří zajmout agenta, pak primárním cílem je zachovat rádiové
spojení, které agent už navázal, anebo s pomocí dovezených přístrojů má
ještě navázat. Takovým způsobem lze případně řídit, a tudíž zneškodňovat
vysazování dalších agentů.“
Dva výsadky, které měly převzít štafetu po předchozích parašutistech, byly
u Mnichova sestřeleny. Ve vysílání parašutistů z Velké Británie nastala
delší pauza. Na jaře 1944 dorazil do protektorátu větší počet parašutistů v
devíti výsadcích. Tato vlna nejspíš souvisela se zpravodajskou přípravou
spojenecké invaze ve Francii. 3. 4. 1944 přibyla do protektorátu skupina
Calcium, jejíž vysílačka navázala spojení Rady tří s exilovou vládou, a po
posílení dalším výsadkem vysílala do dubna 1945. Skupina Barium, která
seskočila spolu s Calciem, pracovala s vysílačkou určenou pro severočeskou ON.
Gestapo ji zaměřilo již 19. 4. 1944, podařilo se mu dešifrovat její depeše a až
do října 1944 její zprávy odposlouchávalo. V říjnu 1944 Gestapo velkou část
spolupracovníků Baria zatklo, v lednu 1945 dopadlo i vedoucího skupiny, dva
parašutisté spáchali sebevraždu.
Ani s dalšími třemi skupinami, které do protektorátu seskočily v noci na
9. 4. 1944, neměl Londýn štěstí. Sodium bylo zlikvidováno zanedlouho po
seskoku, skupina Sulphur a její vysílačka pracovala od 16. 5. 1944 pro Gestapo,
třetí skupina, Chalk, vysílala jen asi týden. V půli května byli její členové
zadrženi, tři z nich začali spolupracovat, a až do ledna 1945 vysílali zprávy
sestavované Gestapem.
Výsadky Carbon (zvaný též Magnesium) a Clay (též Aluminium), vysazené v
noci na 13. 4. 1944, byly úspěšnější. Carbon se sice musel obejít bez rádiového
spojení, protože vysílačka byla zničena při přistání, a také záhy přišel o dva
muže. Počátkem roku 1945 se mu však podařilo kontakt s Londýnem obnovit.
Skupina Clay odeslala do Velké Británie velký počet rádiových depeší, vysílala
až do února 1945. Výsadek Clay při své činnosti narazil na organizaci, za níž
se skrývalo Gestapo a která mu dodávala podvržené zprávy pro exilovou vládu.
Pro Gestapo nebyl žádný problém zničit větší část skupiny, kterou zorganizoval
Clay, neudělalo to však.
Skupina Potash vysazená 5. 5. 1944 byla hned po seskoku rozprášena, jeden
její příslušník se dal do služeb Gestapa. Totéž se poštěstilo Gestapu v případě
skupiny Glucinium, vysazené 4. 7. 1944, která při seskoku přišla o vysílačku.
Skupina Spelter, která přistála společně s Potashem, mohla svou vlastní úlohu,
zpravodajskou činnost, zahájit až po shození nové vysílačky. Další výsadek
Wolfram, který přistál 19. 9. 1944 v Beskydech, spolupracoval s oddílem Rady
tří Beta a s partyzány.
Další skupina, která seskočila z 21. na 22. 12. 1944, byla zadržena hned
po přistání. Zároveň dorazila posila pro Calcium. Jako oficiální spojka s R 3 a
později s ČNR následoval počátkem roku 1945 štábní kapitán Jaromír Nechanský s
vysílačkou, jehož stanici 21. 3. 1945 posílil další parašutista, který měl
přímé spojení se spojeneckou leteckou základnou v Brindisi. Ten však nemohl být
na rozdíl od Nechanského převezen do Prahy, neboť pražský odboj nebyl s to
obstarat mu byt.
Souhrnně lze konstatovat, že prakticky po dva roky, od ledna 1943 až do
posledních dnů roku 1944 neměl protektorát s exilovou vládou v Londýně
rádiové spojení. Za pomoci agentů a konfidentů se Gestapu v podstatě trvale
dařilo odhalovat celé odbojové skupiny. Používalo k tomu jak západní, tak
východní parašutisty. Koncem roku 1944 a začátkem 1945 se Gestapo ještě jednou
pokusilo dostat podle osvědčené metody pod kontrolu všechny odbojové skupiny.
Jeho agenti Jaroslav Nachtmann a Antonín Vohradník svolali odbojové skupiny ke
společné schůzce do jednoho pražského dominikánského kostela. Tam rozdali
formuláře, na nichž měly jednotlivé skupiny informovat o své činnosti. Na druhé
schůzce zástupci skupin tyto zprávy skutečně odevzdali. Pro nedůvěřivé
organizace si dalo Gestapo prostřednictvím spolupracujících parašutistů
potvrdit svou autenticitu heslem odvysílaným v londýnském rozhlase. Na Moravě
postupovalo podle stejného receptu, rovněž nechalo své agenty autorizovat
Londýnem.
Výsadkáři z Velké Británie měli za úkol
dopravovat do protektorátu sabotážní materiál, předat ho odbojovým skupinám,
a pak jako instruktoři pro destrukce vyškolit domácí odbojáře. Další
skupiny výsadkářů byly vysazeny do protektorátu s vysílačkami, aby zřídily
rádiové spojení s Londýnem. Parašutistické výsadky s výjimkou atentátu na
Heydricha své úkoly vesměs (!) nesplnily. Příčinami byly různé ztráty materiálu
při seskoku, hrubá nekázeň parašutistů, udávání z řad obyvatelstva, spolupráce
některých parašutistů s Gestapem.
Bez vědomí československé exilové vlády
vysadili Britové ke konci války do Sudet několik výsadků tvořených zřejmě
Sudetoněmci. O ty se zatím žádný český dějepisec nezajímal. Karel Pacner
spočítal, že západní spojenci vysadili bez oněch britských výsadků do Sudet celkem
78 parašutistů, Rusové shodili na československé území asi 850 výsadkářů, z toho
asi 410 československých občanů, na jejichž přesný počet a úkoly si budeme
muset počkat, až se otevřou archívy Ruské federace.
Žádné komentáře:
Okomentovat