Tomáš Krystlík
S názorem na pětidílný seriál České televize Česko-německé
století uvedeným ve www.reflex.cz/clanek/komentare/91698/ceska-televize-konecne-zabodovala-serial-cesko-nemecke-stoleti-resi-stare-tragedie-s-nadhledem.html?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu
lze rámcově souhlasit. Proti předchozím obdobným TV-pořadům neprezentuje Němce
českých zemí jen coby zavilé a od nepaměti nepřátele holubičího českého národa,
nýbrž naznačuje, že byli Čechům povahově vlivem soužití po mnohé generace blízcí,
ba nejbližší.
Seriál režiséra a scénáristy Jiřího Fiedora tedy
československé Němce nevykresluje jako přistěhovalce, kolonisty, lumpy, vrahy, nevypráví
pouze, jak Čechům ubližovali, což činily předchozí televizní pořady s obdobnou
tématikou, snaží se, a to je nutné ocenit, o neutrální pohled na celou etapu
jejich vzájemného soužití s Čechy ve 20. století. Kdo se chce podívat, tak
všech pět dílů je v https://www.ceskatelevize.cz/porady/11687509867-cesko-nemecke-stoleti/dily/. Ale jak to bývá, ne vše se povede
beze zbytku, bez vad na kráse, které jdou na vrub zejména scénáristovi a
režiséru panu Jiřímu Fiedorovi a odborným poradcům seriálu, historikům Matějovi
Spurnému a Liboru Svobodovi. Proč dopustili, aby se v seriálu objevovaly nepravdy,
které se neshodují s historickými fakty? Předvedu to na dvou namátkově
vybraných příkladech.
Narátor v komentáři k filmovým záběrům tvrdí, že Beneš v
roce 1943 docílil souhlas Velké Británie, USA a SSSR s odsunem československých
Němců. To je vyslovená nepravda, lež českých historiků. SSSR se sice ústně stavěl
pozitivně k Benešovým úmyslům vyhnat ze země německé obyvatelstvo, Velká
Británie a USA svůj souhlas k tomu nikdy neudělily. Ani po válce ne, protože na konferenci v Postupumi jen "uznaly, že transfer musí být proveden a dokončen", což není souhlas.
Beneš podle svého
vlastního tvrzení dostal svolení s
transferem od amerického prezidenta
Roosevelta při své návštěvě v USA v roce 1943. O Benešových rozhovorech s Rooseveltem ale neexistují písemné
záznamy, ztratily se, americké ministerstvo zahraničí o nějakém souhlasu svého
prezidenta v tomto smyslu nic neví. Jediným svědkem Rooseveltova údajného souhlasu
je Beneš sám.
2. 7. 1942 psal Anthony Eden
v memorandu svým kolegům v britské vládě: „Rovněž žádám své protějšky, aby
obecně přistoupili na poválečný transfer německých menšin ze střední a
jihovýchodní Evropy do Německa v případech, kdy se to bude jevit jako nezbytné
a žádoucí.“ Kabinet svolil. To vydávají čeští historici za britský souhlas s
tranferem československých Němců, byť to nepředstavuje souhlas s vyháněním Němců z ČSR! Britské vládě
se po návštěvě Beneše u Roosevelta v USA doneslo, že se Beneš v soukromých
rozhovorech vyjadřuje, že má k vyhnání Němců z ČSR již souhlas Londýna, Moskvy
a Washingtonu. Dala proto svému vyslanectví v USA pokyn, aby informovalo
americké ministerstvo zahraničí o pravém stavu věcí a připomnělo, „že vláda
Jeho Veličenstva se necítí povinována podporovat vysídlení veškerého
sudetoněmeckého obyvatelstva nebo nějakého určitého počtu sudetských Němců.
Souhlasila pouze se všeobecným principem poválečného transferu.“ Čeští
historici se dodnes drží Benešova výkladu, tedy lžou.
Stanovisko vlády USA z z 31.
1. 1945 znělo: „Americká vláda se domnívá, že transfery takového druhu, o
jakých uvažuje nóta Vaší Excelence (Beneš), by se měly uskutečňovat na základě
patřičné mezinárodní dohody, jak řekla Vaše Excelence v projevu 8. 10. 1944, a
za mezinárodního dohledu. Americká vláda také souhlasí s československou
vládou v tom, že jakýkoli transfer by měl probíhat postupně s cílem usnadnit
spořádané přijímání transferovaných osob. Pokud taková mezinárodní dohoda
nebude dosažena, je americká vláda toho názoru, že by neměla být podniknuta
žádná jednostranná akce k transferu velkých skupin osob a na základě výše
uvedeného projevu se domnívá, že československá vláda nemá v úmyslu provést
takovou jednostrannou akci. Protože od chvíle, kdy tyto názory byly oznámeny
československé vládě, nenastal žádný důvod k jejich změně, státní departement
souhlasí s (britskými) pokyny navrženými vyslanci Nicholsovi, že rozhodnutí o
metodě a časovém rozvrhu repatriace říšských Němců, kteří jsou v současné době
v Československu, a o transferu německé menšiny v Československu musí být ponecháno
spojenecké Kontrolní radě v Německu.“ Beneš a jeho vláda bezprostředně po válce
učinili pravý opak.
Obdobně jako americká
reagovala 8. 3. 1945 i vláda britská prostřednictvím nóty: „V nótě (ze 17. 1.
1945) vláda Jeho Veličenstva potvrdila přijetí memoranda s názory
československé vlády na problém německé menšiny v Československu a prohlásila,
že pečlivě a s pochopením prostudovala návrhy v memorandu. Vláda Jeho
Veličenstva však dodala, že memorandum vznáší velmi závažné problémy
v souvislosti s celkovým uspořádáním Německa a že se necítí být oprávněna
poskytnout vyjádření, dokud tyto otázky neprodiskutuje se svými hlavními
spojenci. Proto zatím vláda Jeho Veličenstva nehodlá vyjadřovat svůj názor na
návrhy obsažené v memorandu československé vlády. Nyní mám tu čest
dodat, že ačkoli vláda Jeho Veličenstva má plné pochopení pro přání prezidenta
republiky přednést svému lidu prohlášení o této otázce a rozumí důvodům, proč
to chce učinit rychle, přeje si, aby bylo jasné, že zatím nedosáhla se svými
hlavními spojenci dohody o způsobu, jak by se měla vyřešit celá tato otázka,
jež ve spojení s budoucností Německa a Evropy po válce vyvolává závažné
problémy. Za těchto okolností vláda Jeho Veličenstva pociťuje potřebu požádat
Jeho Excelenci prezidenta, aby při jakýchkoli prohlášeních o navrhovaných
principech dal zcela jasně najevo, že jde o nástin programu, který zastává, a
záměr, který sleduje, že tento program předložil k posouzení hlavním spojencům,
že však zatím od nich neobdržel jejich souhlas.“ Přeloženo do běžné řeči se to
opět rovnalo zákazu.
Druhý příklad. Tvrzení narátora, že ČSR 2. 8. 1945 na žádost
velmocí z postupimské konference zastavila odsun německého obyvatelstva do doby,
než Kontrolní rada pro Německo stanoví pro řádný transfer organizační pokyny a
časové rozvrhy, je také lež. ČSR začala Němce českých zemí vyhánět hned 9. 5.
1945, ale protože Američané do své okupační zóny sudetské Němce nepřijímali
prakticky až do konce roku 1945 - vpouštěli jen Němce bez domova z východních
území Německé říše bez omezení denního limitu osob a Němce přistěhovavší se do
českých zemí za války v maximálním počtu 2000 osob denně – byli Němci českých
zemí vyháněni do sovětských okupačních zón v Německu a Rakousku. Rusové pak oznámili, že do svého okupačního pásma jen v
Německu převzali do 12. 12. 1945 z ČSR 773 840 Němců. Tak obrovské množství
nevyženete během necelých tří měsíců (od 9. 5. do 2. 8.), takže československý
stát pokračoval ve vyhánění i po tomto datu, byť světu lživě předstíral, že s
vyháněním přestal! Transfer podle podmínek Kontrolní rady pro Německo vydaných 20.
11. 1945 začal až v lednu 1946.
Systematickou vadou seriálu je skutečnost, že výpovědi
českých historiků, kteří do kamery tvrdí relativně často polopravdy a nepravdy,
nikdo nekoriguje. S něčím takovým se oba odborní poradci-historici a scénárista
nenamáhali.
Žádné komentáře:
Okomentovat