Oldřich Szaban
STO LET REPUBLIKY „K. u. K. Monarchie byla demokratičtějším státem než ČSR. Rakouské mocnářství jako právní stát (dodržování zákonů) překonávalo ČSR. C. k. úřady a soudy fungovaly o mnoho lépe než za republiky, nesrovnatelně lépe než dnes,“ domnívá se v rozhovoru pro PL.cz česko-německý spisovatel a žurnalista Tomáš Krystlík. Náš současný právní a politický systém dle něj „ohrožuje nemoudrý český styl vládnutí si, hlavně nepromyšlená a odporující si znění zákonů, neschopná a mstivá česká státní správa. Základním problémem je ale nevzdělaný a hloupý český elektorát, protože jen volbami se může něco v republice změnit“.
Před sto lety vznikla Československá republika a zároveň se rozpadlo Rakousko - Uhersko. Jak se Čechům vlastně v c. k. monarchii žilo? Byla skutečně žalářem národů, jak se u nás traduje?
Rakouské mocnářství žalářem národů nebylo, nemohlo být. Neznalo pojem národnostních menšin, úřední jazyk nebyl zaveden. Soudům a úřadům v celé monarchii bylo ponecháno na vůli, jakou řečí se budou mezi sebou dorozumívat, podání mohlo být v kterémkoli jazyce monarchie, a pak muselo být v něm i vedeno. Za první světové války bylo v roce 1915 přechodně nařízeno, že korespondence mezi rakouskými soudy musí být do konce války v němčině. Obce samy rozhodovaly o obecním jazyce, okres, země, mocnářství jim neměly do toho co mluvit.
Co se během trvání první Československé republiky oproti c. k. monarchii zlepšilo, zhoršilo nebo zůstalo stejné?
Okamžitě byl zaveden úřední jazyk, tzv. státní jazyk československý, tím musely soudy a úřady jednat mezi sebou. Podání v jiném jazyce, tzv. pomocném bylo povoleno nejdříve v okresech s 50 % národnostní menšinou, později s 20 %. Jenže to bylo vyhrazeno jen příslušníkům oné místní národnostní menšiny. Československý Maďar nebo karpatský Němec například v Chomutově se nesměl obrátit k úřadům v němčině jako místní Němec, i když nic jiného než maďarštinu nebo němčinu neovládal. Obce nesměly za první republiky rozhodovat o obcovací (jednací) řeči, všechno určovalo ministerstvo vnitra v Praze, a to i názvy pro novou ulici v nejzapadlejší vsi. Státní zaměstnanci (železničáři, pošťáci atd.) museli mluvit se zákazníky i mezi sebou pod trestem pouze ve státním jazyku československém, takže když v Komárnu na nádraží někdo požádal o jízdenku do Bratislavy maďarsky, nesměl železničář-slovenský Maďar za okénkem rozumět. Afiliace podniků po celé republice musely mít národnostní složení jako v podnikové centrále – byla-li v Praze, nesměla pobočka třeba v Liberci mít větší procento Němců, než byl podíl německého obyvatelstva v Praze, tedy více než 5 %. Podmínkou pro získání veřejných zakázek bylo mít většinu zaměstnanců československé národnosti, což znamenalo zbavit Němce českých zemí obživy a nabrat Čechy.
Z monarchie byly převzaty všechny zákony, které rychle měnilo nevolené a samozvané Revoluční národní shromáždění bez účasti menšin, dokonce i bez Slováků (Slováci byli většinou zastoupeni Čechy). Po parlamentních volbách v roce 1920, kdy byla alespoň na papíře na čas zaručena alespoň individuální demokracie (pro skupiny ČSR nikdy demokratická nebyla), se do čela státu rychle dostala tzv. Pětka složená z předsedů vládních stran, která svá rozhodnutí pak vždy vnutila poslancům a senátorům svých stran pomocí vázaných poslaneckých mandátů – při nástupu do funkce podepisovali poslanci nedatovanou žádost o zproštění vlastního mandátu, kterou odevzdávali své straně, a ta doplnila jen datum odstoupení, když dotyčný poslanec neuposlechl pokynu předsedy strany, jak má hlasovat. V roce 1923 byl vydán zákon na ochranu republiky, který deklasoval až do konce meziválečného československého státu fatálním způsobem demokracii v zemi. Zmocňovací zákony (svolení parlamentu, že vláda může rozhodovat bez jeho předchozího svolení) se staly běžným jevem v druhé polovině 20. let, aby pak od poloviny roku 1933 platily prakticky neustále až do konce republiky. Bylo to naprosté popření demokracie v jakékoli podobě.
Pokud půjdeme v čase ještě dál, jak by to srovnání dopadlo?
K. u. K. Monarchie byla demokratičtějším státem než ČSR. Rakouské mocnářství jako právní stát (dodržování zákonů) překonávalo ČSR. C. k. úřady a soudy fungovaly o mnoho lépe než za republiky, nesrovnatelně lépe než dnes.
Jak se máme dnes? Je pravda, že je to nejlépe v dějinách, a že si toho moc nevážíme?
Ze srovnání všech režimů na území ČR od začátku 20. století a životní úrovně to jednoznačně vyplývá.
První republika skončila za dvacet let, po takzvaném Vítězném únoru v roce 1948 přišel rok 1968, 21 let poté listopad 1989. Od něj za rok uplyne 30 let a náš současný ústavní a politický systém zatím drží. Je něco, co ho ohrožuje?
Ohrožuje jej nemoudrý český styl vládnutí si, hlavně nepromyšlená a odporující si znění zákonů, neschopná a mstivá česká státní správa. Základním problémem je ale nevzdělaný a hloupý český elektorát, protože jen volbami se může něco v republice změnit.
Za sto let státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme byli pod vlivem SSSR. Nyní jsme součástí EU. V čem je nastavení našeho vztahu k EU (a podoba EU) v pořádku a v čem je nutná změna?
EU je od přijetí postkomunistických států pokusem o ochranu menších národních skupin nebo států, proti je ohrožujícím větším státům, mocnostem, snahou vytvořit jakési zaštiťující nové Rakousko-Uhersko proti agresivním hrozbám ruského impéria s tím, že Francie s Německem byly svázány jako první už v Montánní unii. Každá konfederace jako EU, in spe federace, vyžaduje předání určitých pravomocí střešnímu svazu. Tomu se vyhnout nelze a je to žádoucí. Alternativa k tomu není. Vystoupení z EU sice možné je, ale pak by Češi začali doslova strádat a trpět hlady, protože nejsou svou produkcí konkurovat EU a české výrobky by byly zatíženy clem. Ruská federace se zřejmě spokojí s přátelsky nakloněnou ČR v pásmu jí obklopujících nárazníkových států obdobně, jak tomu bylo za sovětských časů.
Hodně se zabýváte česko-německými vztahy, které byly v minulosti hodně komplikované. Nyní žijeme v mírové koexistenci, německé podniky zainvestovaly naši mírovou obnovu. Máme ale dvojaký vztah k německé kancléřce Merkelové kvůli migraci. Jak se naše vztahy budou vyvíjet dál?
První, co se dá zcela vyloučit, je, že by se Česko stalo další spolkovou zemí BRD. Němci považují Čechy po staletích vzájemného soužití za poslovanštěné soukmenovce, leč po záporných zkušenostech s integrací Německé demokratické republiky trvající již po tři desetiletí, na něco takového, jako je připojení ČR, ani ve snu nepomyslí. ČR bude spolehlivou montovnou do doby, než se nalezne obdobně spolehlivě montující obyvatelstvo někde jinde za přijatelné náklady včetně dopravy, nebo do doby, kdy investice vzhledem ke kolísání kursu české koruny vůči euru a k výši transakčních nákladů se stanou z hlediska jejich výnosnosti riskantními. Pak montovny odtáhnou z Česka či se objem zahraničních investic v ČR radikálně sníží. To by nastalo i po vystoupení ČR z EU.
Český dvojaký vztah ke kancléřce Merkelové kvůli migrantům, kladení jí za vinu přijetí cca 890 000 uprchlíků v roce 2015, je uměle vyvolaný ruskou propagandou zaměřenou vůči EU, Evropě a Západu vůbec. Udržuje se tím v ČR negativní postoj k Německu a EU, posiluje se xenofobie za stavu, kdy Česko ještě ani nezačalo uprchlíky přijímat.
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Rakouske-mocnarstvi-bylo-demokratictejsi-nez-cela-CSR-o-dnesku-ani-nemluve-Zakladni-problem-tu-jsou-nevzdelani-volici-Sto-let-samostatnosti-ocima-spisovatele-Krystlika-555867
Žádné komentáře:
Okomentovat