Tomáš Krystlík
V článku http://respekt.ihned.cz/denni-menu/c1-63864190-stalin-usiloval-o-uzavreni-paktu-s-nemeckem-vic-nez-hitler je citováno z recenze o Ďáblově alianci (The Devils‘ Alliance: Hitler’s
Pact with Stalin, 1939-1941) od Rogera Moorhouse. Kniha pojednává o dvou rocích
trvání německo–sovětského paktu. Moorhouse tvrdí, že Stalin usiloval o uzavření
paktu s Německem víc než Hitler. Druhý chtěl jen dosáhnout, aby Rusko zůstalo
po napadení Polska neutrální. Doufal, že po podepsání Ribbentrop–Molotovova paktu
Británie a Francie do války s Německem nepůjdou. Dále se v recenzi Johna
Lukacse vzpomíná, že dodnes není zcela jasné pro nepřístupnost ruských archivů,
co vlastně Hitler napadením Sovětského svazu sledoval; jednou z domněnek je, že
vytvořením „nacisticko-eurasijského“ kolosu po dobytí Ruska by měl mnohem větší
šance porazit Británii s Amerikou za zády.
Očekával bych, že autor-profesionální historik popíše
přesněji motivy jak Hitlera, tak Stalina, než plyne z Lukacsovy recenze.
Nestalo se, takže zde pro české čtenáře většinou neznámá část historie.
Stalin pronesl 19. 8. 1939, pět dní před podpisem smlouvy
s Německem, k členům politbyra KSSS a čelným představitelům Komunistické
internacionály (Kominterny) zásadní projev pořízený francouzsky pro potřeby
Kominterny o dalším směřování SSSR zveřejněný až v roce 1994 v ruském překladu v
časopise Novyj mir:
„Pokud přijmeme návrh Německa na podepsání smlouvy o neútočení, Německo
samozřejmě zaútočí na Polsko a vojenský zásah Francie a Velké Británie se stane
nevyhnutelným. Západní Evropa bude vystavena vážným nepokojům a krizím. Za
těchto okolností můžeme doufat, že zůstaneme mimo válečné dění a vstoupíme do
války, až to bude pro nás výhodné.
Zkušenosti posledních dvaceti let nám ukazují, že v mírové době nedokáže
komunistické hnutí získat takové sympatie, aby se bolševické strany mohly
zmocnit vlády. Diktatura proletariátu se může prosadit pouze v důsledku většího
válečného konfliktu. Proto se nyní jasně rozhodneme. Musíme přijmout německý návrh,
a britskou a francouzskou misi odeslat zdvořile domů (ještě probíhající jednání o francouzsko–britsko–sovětském paktu proti
Německu v Moskvě). První výhoda, kterou
můžeme získat, je zničení Polska až po Varšavu, včetně ukrajinské Haliče.
Německo nám poskytne úplnou volnost jednání v Pobaltí a nebude ani nic
namítat proti návratu Besarábie do Sovětského svazu. Je připraveno přenechat
nám sféru vlivu v Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku. Nejistou zůstává orientace
Jugoslávie… Zároveň však musíme předvídat důsledky, k nimž by vedlo jak
vítězství, tak porážka Německa. V případě porážky se jeví sovětizace Německa
jako naprosto nevyhnutelná, vytvoří se tam komunistická vláda. Nesmíme však
zapomenout, že sovětizace Německa nebude snadná, neboť vyplyne z německé
porážky v krátké válce. Velká Británie a Francie jistě budou dostatečně silné,
aby se dokázaly zmocnit Berlína a následně zničily sovětské Německo. A my
nebudeme mít žádnou možnost přijít našim německým soudruhům na pomoc.
Náš úkol tedy spočívá v tom, aby Německo dokázalo odolávat delší dobu,
dokud dlouhá válka nevyčerpá Velkou Británii a Francii natolik, že již nebudou
schopny porazit sovětské Německo. Sovětský svaz se bude držet zásady neutrality
a poskytne dnešnímu Německu pomoc – dodá mu suroviny a potraviny. Je
samozřejmé, že naše pomoc musí být limitována, abychom tím neublížili naší ekonomice
a neoslabili naši armádu.
Zároveň musíme vést aktivní komunistickou propagandistickou kampaň, a to
zvláště v britsko-francouzském bloku a hlavně ve Francii. Musíme se připravit
na válečný stav – komunisté budou muset přerušit legální činnost a přejít do
ilegality. Je jasné, že tato činnost si vyžádá mnoho obětí, ale naši
francouzští soudruzi na to nebudou hledět. Jejich úkolem bude v prve řadě
rozklížení a demoralizace armády a policie. Pokud se toto podaří, bude
budoucnost sovětského Německa zajištěna, a navíc se objeví možnost sovětizace
Francie.
K uskutečnění těchto plánů je nezbytné, aby válka trvala co nejdéle. K
tomuto cíli musíme zaměřit všechny síly, které v západní Evropě a na Balkáně
máme.
Prozkoumejme nyní druhou možnost, německé vítězství. Je třeba připustit,
že by pro nás mohlo znamenat vážné nebezpečí. Nebezpečí to je reálné, ale bylo
by chybou předpokládat, že je natolik bezprostřední a tak velké, jak bychom si
mohli představovat. Pokud Německo zvítězí, vyjde z války vyčerpané natolik, že
nebude nejméně deset let schopno zahájit válku proti Sovětskému svazu.
Jeho prioritou bude udržení kontroly nad poraženou Francií a Velkou
Británií a zabránění jejich obnově. Na druhé straně bude vítězné Německo
ovládat obrovská území a mnoho let bude plně vytíženo jejich využitím a
nastolením proněmeckých režimů. Je zřejmé, že se Německo bude snažit obrátit
proti nám, což vcelku naši bezpečnost posílí. Ve Francii zůstane komunistická
strana každopádně velice silná. Komunistická revoluce zde proběhne za všech
okolností a my budeme moci využít situace, přijít Francii na pomoc a učinit z
ní našeho spojence. Poté se všechny národy, jichž se vítězné Německo zmocní,
stanou našimi spojenci. Tím vzniknou podmínky pro nástup světové revoluce.
Soudruzi! Je to v zájmu Sovětského svazu, prvního státu dělníků, aby
vypukla válka mezi Německou říší a kapitalistickým britsko–francouzským blokem.
Musíme však udělat vše pro to, aby tato válka trvala co možná nejdéle, aby se
obě strany co nejvíce vyčerpaly. A to je ten hlavní důvod, pro která musíme
souhlasit s uzavřením smlouvy, kterou nám nabízí Německo. Musíme posílit
propagandu ve válčících zemích, abychom byli plně připraveni na konec této
války.“
24. 8. 1939, kolem 2:00 v noci Sovětský svaz
podepsal s Německem antidatovanou smlouvu o neútočení, neboť opatřenou datem 23. 8., nazývanou též pakt
Ribbentrop–Molotov nebo pakt Hitler–Stalin. S
jakým spěchem byla smlouva i tajný dodatek vyhotoveny, prozrazuje už vzhled
listin – nemají ani státní znaky, ani pečetě vlád nebo ministerstev
zahraničních věcí – a jsou téměř doslova shodné se zněním původních sovětských
návrhů z 20. 8. (Originál tajného dodatku byl poprvé předložen 23. 4. 1946
obhájcem Rudolfa Heße dr. Alfredem Seidlem v norimberském procesu;
pocházel z archivu ministerstva zahraničních věcí v Berlíně.) Stalin doufal, že
Hitler s takovou nepřímou podporou zaútočí proti Polsku. Devět dní po podpisu
smlouvy mu propočet vyšel.
Ve smlouvě z 23. 8. se SSSR a Německá říše zavazovaly, že
se nenapadnou, nebudou se spolčovat s jinými silami proti druhé smluvní straně,
v případě napadení jedné strany se druhá smluvní strana nepřipojí k nepřátelské
straně, ani jí neposkytne pomoc, že budou ve stálém kontaktu a budou
konzultovat. V tajném dodatku ke smlouvě, jehož pouhá existence bez ohledu na
jeho obsah již odporuje mezinárodnímu právu, se psalo: „(1) V případě nového územního a politického uspořádání oblastí
náležejících k baltským státům (k Finsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě) bude
severní hranice Litvy tvořit rozhraní mezi sférami vlivu Německa a SSSR. V této
souvislosti obě strany uznávají zájem Litvy na území Vilna. (2) V případě
nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k polskému státu
bude rozhraní sfér vlivu mezi Německem a SSSR tvořit zhruba linie řek Narev,
Visla a San. Otázka, zda zájem obou stran bude vyžadovat udržení nezávislého
polského státu a jakými hranicemi má být tento stát vymezen, bude moci být
definitivně vyřešena teprve v průběhu dalšího politického vývoje. V každém
případě budou obě vlády řešit tuto otázku přátelskou dohodou. (3) Pokud se týče
jihovýchodní Evropy, zdůraznila sovětská strana svůj zájem na Besarábii.
Německá strana potvrdila svůj naprostý politický nezájem o tyto oblasti“. Spoluvina
SSSR na vypuknutí německo–polského válečného konfliktu, ze kterého se vyvinula
druhá světová válka, je z výše uvedeného zřejmá.
Stalinovy motivy pro podpis takové smlouvy nemají nic
společného se závazkem vzájemného nezaútočení, protože mu muselo být známo, že
Německo takové akce v dohledné době schopno není, ba ani Japonsko
z východu ne. Rusové se ještě v září 1939 začali dožadovat Litvy, takže
von Ribbentrop s Molotovem podepsal 28. 9. 1939 v Moskvě dodatečnou změnu
tajného doplňovacího protokolu z 23. 8. s tím, že území litevského státu spadá
do zájmové oblasti SSSR výměnou za připadnutí vojvodství Lublin, části
varšavského vojvodství do zájmové sféry Německa a za zarovnání hranice mezi
Východním Pruskem a Litvou na úkor litevského území.
Hitler zcela evidentně nepočítal s válkou proti Velké
Británii a Francii. Kromě jiného to dosvědčuje množství rezervní výstroje a
výzbroje. V okamžiku přepadení Polska mělo Německo – posuzováno podle spotřeby
v polském tažení – výzbroj a výstroj jen na šest týdnů vedení války proti jedné
zemi. To také implicitně dosvědčují minimálně dvě desítky pokusů přes různé
prostředníky uzavřít s Velkou Británií mír; s posledním návrhem odletěl do
Skotska sám Rudolf Heß.
Hitler věděl, že Churchill se snaží do války zatáhnout
USA, protože Velká Británie nebyla s to bez Spojených států porazit Německo a
Německo nemělo prostředky na dobytí Velké Británie. Až by se Britům podařilo
přímo zatáhnout do války USA, vyvstal by pro Německo v budoucnu problém „války
na dvou frontách“ – na jedné straně angloamerické ozbrojené síly, na straně
druhé sovětské. Stalin totiž na přelomu září a října 1940 podepsal strategickou
direktivu Rudé armádě, která byla uvedena formulací o budoucím střetu na dvou
frontách „s Německem na západě a Japonskem na Dálném východě“. A od listopadové
návštěvy sovětského ministra zahraničí Molotova v Berlíně, která poté
následovala, byly Hitlerovi známy nové strategické plány SSSR v Evropě: volnou
ruku pro SSSR v povodí Dunaje počínaje Bratislavou, v Rumunsku, Maďarsku,
Bulharsku, v Turecku s jeho úžinami, v Íránu, Řecku, Jugoslávii, v oblasti
výstupních úžin z Baltského moře a na Špicberkách. Dále Molotov požadoval, aby
Německo vyklidilo polské území až k linii ruských hranic z roku 1914, tj.
včetně Varšavy.
Hitler se zřejmě rozhodl využít období, kdy USA se ještě
do evropské války přímo nezapojily, a odstranit potenciální nebezpečí z
východu, Sovětský svaz. Písemně doloženo to však není, ale je to pravděpodobné a dobře to zapadá do
jeho snah uzavřít s Churchillem mír, do nutnosti čelit sovětským strategickým
požadavkům a nakonec i všeobecným strategickým úvahám. Proč mu jeho záměr
nevyšel, je již jiná otázka.
Žádné komentáře:
Okomentovat