Tomáš Krystlík
Kolem roku 1997 jsem překračoval přechod Rittsteig – Svatá
Kateřina u Nýrska, maje s sebou v autě mladého Rakušana bydlícího v Bavorsku,
který v Česku ještě nikdy nebyl. Když jsme projížděli obcí Svatá Kateřina mezi
opuštěnými a zdevastovanými kravíny postavenými za bolševismu – před válkou měla
obec kolem 600 obyvatel, dnes 14 (!) domů, ostatní srovnány se zemí – spadla mu
čelist, měl pocit, že se ocitl v nějaké velmi zanedbané části Balkánu. Já již
jsem byl na tento pohled zvyklý, takže mne stav vesnic v pohraničí nevyváděl z
míry.
Oproti jiným obcím již tehdy dávalo množství satelitních antén
na nýrských domech vzdálených asi 8 km od Svaté Katřiny unisono zaměřených jedním směrem, na
19,2° východně tušit, že televizní diváci se zřejmě přiučili němčině a dívají
se na německé programy. Oproti dalším obcím směrem do vnitrozemí Čech, Plzni a
Praze, mají nýrské domy často květiny v okenních truhlících, jasný příznak, že
kulturní vliv a zvyky se nešíří přeskakováním území. Až téměř do Plzně je
patrné, že tráva, lebeda a kopřivy v silničních příkopech jsou na rozdíl od
přilehlých pozemků sekány. Za Plzní ku Praze nastává obrat: příkopy nesekány,
plné umělohmotných pytlíků a láhví, zejména patrné na dálnici do Prahy.
Trasa přes Nýrsko a Klatovy do Prahy je dost výjimečná – hranice
protektorátu a českého živlu probíhala jen pár kilometrů před téměř prakticky zcela
německým Nýrskem. Jinde v pohraničí, v čistě německých bývalých sídelních územích
relativně vzdálených od bývalých hranic protektorátu je situace nesrovnatelně
tristnější.
Úplný šok mi loni přivedl příjezd do ČR ze Selbu do Aše,
kudy jsem vjížděl republiky poprvé v životě. Blíže se k přechodu, dávaly domy
na německé straně tušit, že se blížím k městu, které kdysi mělo v dolní části
svého náměstí státní hranici. I když jsem věděl, že bolševici náměstí srovnali
zcela se zemí, bylo překročení hranice šok a nedůstojnost sama: kasina, bordely,
benzínové pumpy – nic jiného.
Dnes vnímám jaksi pouze koutkem oka rozdíly před německou
(rakouskou) hranicí a za ní. Letos jsem byl překvapen stavem silniček a
čistotou lesů na německé straně Šumavy, protože bezprostředně před přejezdem ze
Strážného (Kunžvartu) do Philippsreutu a pokračováním na Haidmühle jsem
projížděl její českou částí přes České Žleby (před válkou cca 1800 obyvatel, dnes 59).
Moji předci kdysi přede mnou coby malým hochem utrousili, že
mezi válkami byly německé a české vesnice od sebe k rozeznání na první pohled –
podle panujícího (ne)pořádku. Zajímavé je, že v ryze českých územích, kde
rodiny žijí již po staletí, například ve východních Čechách směrem k Litomyšli,
je například patrná péče o předzahrádky mezi chodníkem a silnicí, o které
pečují majitelé přilehlých stavení, aniž by to byly jejich a v obcích je čisto.
Inu, obyvatelstvo je zde většinou původní, nepřistěhovavší se.
Uvědomují si Češi, že vylidnění pohraničí po druhé světové
válce vyhnáním Němců českých zemí bylo největší v Evropě? Že překonalo
vylidnění nejvíce postižených polských, jugoslávských a sovětských území
následkem války?
Žádné komentáře:
Okomentovat