Pohledy na vyhnání

Tomáš Krystlík

Češi zastávají názor, že odsunutí Němců českých zemí bylo následkem předchozích příkoří německé okupace. Nebylo. Byla to výslednice téměř staleté nacionalistické tužby českého národa definovaného jazykově, když Palacký v roce 1848 prohlásil, že nárok na české země mají pouze jazykoví Češi, a další, byť tam žijí dlouhá staletí, nikoliv. Příčinná souvislost s terorem okupace zde není. Co zavinila německá nacionálně socialistická státní moc, případně jednotlivci, nesmí být vztaženo na všechny spoluobčany pouze proto, že mluvili německy.

Prohlašují-li Němci českých zemí a jejich potomci, že vyhnání z ČSR byla genocida, mají pravdu. Všem známým definicím genocidy vyhnání z ČSR vyhovuje.

Vyhánění z ČSR bylo plně a okamžitě od počátku pod vedením československých státních orgánů, vlády, armády a policie, i když čeští historikové hovoří o výsledku vzedmutého hněvu českého civilního obyvatelstva minimálně do konce roku 1945. To je vyslovená lež, protože civilní obyvatelstvo nezorganizuje, ani kdyby chtělo, odsun milionu osob – jen do září 1945 kolem tři čtvrtě milionu. To vyžaduje velké množství logistiky – hlavně zajištění lokomotiv a vagonů pro vlakové transporty.

Odsun Němců z ČSR nebyl spojenci předem ani poté schválen, postupimská konference nevyplodila nic, co by i vzdáleně připomínalo mezinárodní smlouvu. Spojenci tam jen „uznali“, že odsun má být dokončen. Tedy, že již byl někým započat – československou vládou.

Na rozdíl od toho byla a je mnichovská dohoda mezinárodní smlouvou. Její neplatnost od samého počátku dodnes neuznala Velká Británie a SRN. Stejný postoj jako Britové zaujaly USA.

V srpnu 1950 se Němci českých zemí vzdali pomsty a odplaty, za to, co se jim po válce stalo, zavázali se usilovat o sjednocenou Evropu. Od té doby se mnozí sudetoněmečtí činitelé a politici mnohokrát omluvili za příkoří učiněná českému obyvatelstvu během okupace, ale z české strany to byli pouze dva: Lev Prchala a Václav Havel, který pak svou omluvu odvolal. Ke slovům politování v česko–německé deklaraci z roku 1997, které tam nejsou z upřímné pokory české strany, nýbrž jen proto, aby deklarace mohla být vůbec podepsána, se nikdo z české veřejnosti nepřipojil.

Čeští historici vyčítají sudetoněmecké straně, že dějiny příkoří na nich v jejich interpretaci začínají v podstatě až rokem 1945 a neobsahují zločiny německých okupantů na českém národě. K tomu nutno dodat, jak vzpomenuto výše, že ony zločiny nemají příčinnou souvislost s jejich vyhnáním. Sudetoněmci by mohli vzpomenout příkoří činěná jim státotvorným československým národem za první republiky, ale nečiní tak.

Češi navíc vůbec nerozumějí sudetoněmeckému požadavku práva na vlast, domnívají se, že chtějí pro sebe přinejmenším celé Sudety. Vůbec nevědí, že pojem vlasti je v německém pojetí mnohem užší – určité okolí, údolí, shluk obcí, určitá obec nebo její část, ba i jedna ulice. A pod právem na vlast si představují českým státem přiznané právo tam žít.