Jak čeští historici lžou - Historie.cs

Tomáš Krystlík

Názorně to lze předvést na jednom listopadovém dílu pořadu České televize Historie.cs o Češích ve Wehrmachtu (http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/213452801400032).

První ukázka mezi 4:09 - 5:12: Pan František Emmert tvrdí, že podle Generalplanu Ost se měla polovina Čechů vystěhovat na východ, druhá poněmčit.

Komentář: Pan František Emmert zřejmě neví, o čem mluví. Generalplan Ost je uměle vytvořený soubor šesti dokumentů, z nichž dva se nedochovaly a neví se, co v nich přesně bylo, jen jeden z nich nese název Generalplan Ost. Týkají se vystěhovávání židovského a polského obyvatelstva z Povartí, Západního Pruska (Svobodné město Gdaňsk a polský koridor), z Generálního Gouvernement na východ, ne však českého obyvatelstva. Dokument s názvem Generalplan Ost popisuje 39 sídelních oblastí v západní části SSSR včetně jejich správní organizace pro až 5,65 mil. přesídlenců. Vystěhovávání Čechů se Generalplan Ost netýkal.

O osudu Čechů rozhodl Hitler na poradě 23. 9. 1940 v Berlíně a své rozhodnutí do konce války neodvolal. V zápisu z porady najdeme: „Germanizace prostoru. To Vůdce z historických a rasově politických důvodů považuje pro větší část národa Čechů za možné, pokud zároveň s tím bude rasově neupotřebitelná a protiříšsky smýšlející část Čechů vyloučena... Na to však počítá s obdobím sta let.“

Pan Emmert podává divákům, kteří o problematice v naprosté většině nic nevědí, o pár minut dále, mezi 9:29 - 11:03 další nepravdu, že kdo optoval pro ČSR, tomu hrozilo vystěhování do vnitrozemí. Podle něj na Hlučínsku, ale i na severní Moravě a ve Slezsku neoptoval prakticky nikdo z obavy před vystěhováním.

Komentář: Nejdříve uvedeme na pravou míru páně Emmertovo tvrzení o tom, kdo všechno podle smlouvy mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce (č. 300/1938 Sb. z. a n.) obdržel bez ohledu na národnost německé občanství:

§ 1 - Českoslovenští státní občané, kteří měli 10. října 1938 své bydliště v některé obci připojené k Německé říši, nabývají s účinkem od 10. října 1938 německé státní příslušnosti, pozbývajíce zároveň československého státního občanství, jestliže (a) se narodili před 1. lednem 1910 na území připojeném k Německé říši nebo (b) pozbyli německé státní příslušnosti dnem 10. ledna 1920 nebo (c) jsou dětmi nebo vnuky osoby, u které jsou splněny podmínky písmena a) nebo b) nebo (d) jsou manželkami osob, u kterých jsou splněny podmínky písmena a), b) nebo c).

Pasus sub (b) se týká obyvatel Hlučínska, kterým bylo říšská státní příslušnost vrácena, neboť byli proti své vůli v roce 1920 připojeni k ČSR.

Následují dva paragrafy se týkají se opce a vypovídání:

§ 2 - Německá vláda může do 10. července 1939 žádati, aby osoby neněmecké národnosti, které podle ustanovení této smlouvy zůstávají československými státními občany a od 1. ledna 1910 se přistěhovaly na území připojené k Německé říši, jakož i jejich potomci, kteří jsou československými státními občany, opustili Německou říši ve lhůtě 3 měsíců. Československá vláda přijme tyto osoby na své území. Československá vláda může do 10. července 1939 žádati, aby osoby německé národnosti, které v době, kdy tato smlouva nabude účinnosti, jsou československými státními občany a od 1. ledna 1910 se přistěhovaly na nynější území Československé republiky, jakož i jejich potomci, opustili Československou republiku ve lhůtě 3 měsíců. Tyto osoby tím pozbývají československého státního občanství; německá vláda je přijme na své území. To neplatí o osobách, které nabyly československého státního občanství po 30. lednu 1933 a až do té doby byly německými nebo rakouskými státními příslušníky.

§ 3 - Osoby neněmecké národnosti, které podle ustanovení § 1 nabývají německé státní příslušnosti, mohou do 29. března 1939 optovati pro československé státní občanství.

Podle §2 hrozilo vystěhování pouze osobám, které neobdržely říšskou státní příslušnost a usadily se v odstoupených územích po roce 1909. Tyto osoby nemajíce přidělené německé občanství přirozeně optovat pro československou státní příslušnost nemohly, protože ji již měly.

Z §3 plyne, že osoby, které se při československých sčítáních lidu hlásily k německé národnosti, optovat pro československé státní občanství nesměly. Tedy Sudetoněmci v odstoupených územích se nemohli přidělené říšské státní příslušnosti zbavit. Osob československé národnosti s přidělenou říšskou státní příslušnosti, které neoptovaly pro ČSR, později pro protektorát, bylo alespoň 194 000. Muži z nich schopní vojenské služby museli pak narukovat do německých ozbrojených sil.

Zbývá objasnit, proč Slezané, tedy i Hlučíňané, a Moravané ze severní Moravy prakticky nevyužili možnosti opce pro ČSR. To má svůj důvod v zemském patriotismu, který zakládá lásku k domovu. Pro Slezany, zčásti i pro Moravany, zejména ze severu - na rozdíl od Čechů z Čech - je jejich vlastí Slezsko, Hlučínsko, Morava, nikoliv celek českých země nebo tehdy dokonce Československá republika. Češi zemské vlastenectví necítí, pro ně je vlastí celý stát, jehož obyvatelstvu se v novodobých dějinách snažili vnutit český jazyk. To je značný rozdíl proti Slezanům, kterým je jedno, kdo jakým jazykem ve Slezsku hovoří.

Mezi 11:49 - 12:12 opakuje pan Emmert svůj výmysl o obdobné hrozbě nuceného vystěhování optantů, tentokráte německých ze zbytkové ČSR, což je podle § 2 oné smlouvy (viz výše) taktéž naprostý nesmysl.

Mezi 15:50 - 17:49 další český historik Viktor Grossmann velkolepě dezinterpretuje Německý národnostní soupis, Deutsche Volksliste, který se uplatnil v polských územích válkou připadlých Německu a u slezských horníků v okupované Francii a Belgii.

Komentář: Především se lidé z bývalého polského záboru československého Těšínska nezapisovali do jednotlivých oddělení Německého národnostního soupisu, nýbrž je do nich zapisovaly německé úřady. Pan Grossmann zcela zatajil, že do oddělení I (Abteilung I) Deutsche Volksliste byli zařazováni lidé před válkou aktivně podporující a prosazující němectví v různých německých organizacích a to bez ohledu na svůj německý původ. Do Deutsche Volksliste, Abteilung II úřady zapisovaly lidi pasivní vůči prosazování němectví, ale německé řeči a kultury. Osoby z oddělení I a II obdržely německou státní příslušnost ihned a směly vykonávat úřad, osoby z oddělení II směly ale vstoupit do NSDAP až po určité čekatelské lhůtě. Do oddělení III (DVL III) připadly polonizované osoby zpravidla již německy nehovořící, ale neprotivící se němectví, osoby cizího původu, které uzavřely sňatek s Němcem, osoby hovořící slovanským jazykem, ale německého původu (deutschstämmig), tedy Kašubové, Mazurové, Slezané. Všechny za podmínky, že před válkou nebyly členy polských politických organizací. Obdržely poté, co byl 12. výnosem 25. 4. 1943 změněn zákon o říšském občanství, německou státní příslušnost na odvolání (deutsche Staatsangehörigkeit auf Widerruf), přičemž maximální lhůta pro odvolání německého občanství ze strany státu byla deset let. A muži schopní vojenské služby museli rukovat. Do DVL IV byly zařazeny osoby, které podlehly polonizaci a aktivně podporovaly polskost členstvím v předválečných polských politických organizacích a samy na sebe nahlížely jako na Poláky, dále osoby zcela neněmeckého původu, které podporovaly politiku Třetí říše. Po 25. 4. 1943 byly zařazeny jako čekatelé na německou státní příslušnost na odvolání. Část z nich ji do konce války obdržela.

Kdo z Čechů se po polském záboru Těšínska přihlásil ke slezské nebo polské národnosti, což byly podmínka, aby nebyli vyhnáni z polského záboru Těšínska v říjnu 1938 (teoreticky si mohli zvolit i národnost německou) připadl do oddělení III Deutsche Volksliste. Nikdo nemohl optovat pro protektorát, možnost opce neexistovala. Takových osob v polském záboru Těšínska s původně českou (československou) národností bylo asi 93 000.

Mužům-volkslistářům z oddělení IV (někdy i III) úřady nepříliš důvěřovaly, měly obavu, že by mohli narušovat morálku mužstva v bojových útvarech, takže rukovali k nebojovým, strážním útvarům. (Stejně se zacházelo s Čechy v protektorátu, kteří si změnili národnost na německou.) Jenže strážní oddíly patřily pod SS. Do bojových útvarů byli nasazováni teprve ke konci války, kdy byla nouze o rekruty. Proto většina německých bojových praporů vzniklých v roce 1945 byla tvořena téměř výhradně Poláky z německého záboru Polska.

Sečteme-li neoptovavší Čechy v územích odstoupených Německu a ty, kteří byli zapsáni do Deutsche Volksliste, Abteilung III dojdeme k počtu 287 000 osob. Z toho je polovička mužů a z nich necelá polovina byla odvedena do německých ozbrojených sil. Tedy za druhé světové války bylo ve Wehrmachtu a dalších složkách německých branných sil včetně SS alespoň 60 000 Čechů. To je mnohem více než se jich bilo v československých jednotkách na straně spojenců.

V čase mezi 42:09 - 42:32 pan Emmert tvrdí v souvislosti s důchody ze SRN, že v kontrastu k tomu: „české oběti nuceného nasazení v říši žádné odškodnění nedostaly“.

Komentář: To je drzost na kvadrát. Není prosím řeč o vězních v německých koncentračních táborech, nýbrž o nasazených na práci ve staré říši. Podmínky Čechů pracujících v Německu se nedají ani trochu srovnávat s krutými podmínkami tam pracujících Poláků, Ukrajinců a Rusů. S tou nuceností se to má následovně. V roce 1939 bylo vypravováno týdně až šest zvláštních vlaků se zájemci o práci v říši. Takový byl zájem. Bylo proč - v Německu byly platy dvoj- až trojnásobně vyšší a to při nižší cenové hladině životních nákladů. K tomu Češi dostávali odlučné, dny dovolené navíc strávené v dopravních prostředcích při cestě domů a zpět, nemuseli přispívat jako Němci na různé dobročinné organizace. Lístky měli stejné jako Němci, trávili volný čas jako Němci, což neměli příslušníci žádného jiného okupovaného národa v Evropě a to ani ne Holanďané, kteří jsou vlastně Němci hovořící Plattdeutsch. A za to dostali odškodnění od německého státu! Že je hanba nefackuje! Německo se nehodlalo přít a odškodnění jim přiřklo. Když začaly padat na německá města britské bomby, začaly nevýhody vyrovnávat výhody a nikdo z protektorátu v Německu najednou pracovat nechtěl. Platila ovšem všeobecná pracovní povinnost, ze které se dalo vyvléknout sebepoškozením se nebo sňatkem. Proto protektorát měl za války největší přírůstek obyvatelstva v Evropě.

Pan Emmert v časovém úseku 44:27 - 45:51 tvrdí, že kdo se nechal zapsat do DVL, tak až po jeho pravnuky včetně se „dědí“ německé občanství.

Komentář: Za prvé se do DVL nezapisovalo obyvatelstvo samo, nýbrž je tam zapisovaly úřady, za druhé museli mít německou státní příslušnost byť na odvolání, za třetí se „dědění občanství“ vztahuje na děti a vnuky, ale už ne na pravnuky. Existují i další omezení. Až do roku 1976 se německá státní příslušnost „dědila“ pouze po mužské linii, poté i po linii babička - matka (dcera babičky) - dítě (vnouče babičky). Vše za předpokladu, že žádný z předků v tomto řetězci dobrovolně nepřijal československou (českou) národnost. To bylo kritické v poválečných letech, zejména u Hlučíňanů, kteří až na výjimky nebyli odsunuti a žili do roku 1953 v ČSR bez vyjasněného statutu, kdy pak všem bylo přiděleno en bloc československé občanství. Kdo chtěl tehdy rodině přilepšit a vzal si proto v mezidobí 1945-1953 dobrovolně českou národnost, nemůže - ani jeho manželka, děti a vnoučata - uplatňovat národ na občanství SRN.

U Těšíňanů se situace vyřešila rychleji a to ještě před komunistickým pučem, protože v hornických partách bylo hodně volkslistářů z oddělení III a IV a československý stát si nemohl dovolit snížení těžebního výkonu nebo ochromení své těžby uhlí rozbitím rubačských part, jejich nejistotou nebo dokonce jejich odsunem. Zapsaní v odděleních I a II DVL byli odsunuti nebo našli spasení v polské části Těšínska tím, že se nechali polonizovat, což z polské strany probíhalo značně benevolentně - mnohdy stačilo, aby dotyčný dovedl odříkal polsky otčenáš.

Proč historici v tomto a dalších pořadech Historie.cs předkládají divákům nepravdy, má dvojí možné vysvětlení: (1) nemají dostatečné znalosti, (2) lžou ve jménu státního kánonu o dějinách českého státu. Je velmi nepravděpodobné, že by František Emmert, původním povoláním právník, příslušné paragrafy oné československo-německé smlouvy o občanství a opci přehlédl. Nakonec se v tomto pořadu drží pravdy jedině nehistorik, spisovatel Petr Gruber, který dokonce opravil ony dva historiky v roku zpětného přidělení československého občanství zbylým Němcům a Hlučíňanům. Moderátor Vladimír Kučera zřejmě nesmí nebo se obává vynucovat z historiků pravdu.