Jak čelit deflaci

Tomáš Krystlík

Když Češi si dopřávají luxus vlastní měny, musí použít k odvrácení deflace a k vyvolání inflace jiné metody než Evropská centrální banka v případě jednotné měny. Deflace je opak zdražování následovaného s určitým odstupem zvyšováním platů, důchodů a podobně. Když česká vláda reagovala na nedostatek peněz ve státní pokladně zvýšením nepřímých daní (DPH) na základní potřeby, neuvědomila si, že nakonec vybere na DPH méně než před jejím zvýšením. Příčiny jsou jasné: lidé dobrovolně nebo nedobrovolně omezili svou spotřebu. Deflace ve svém důsledku by měla znamenat zlevňování zboží, snižování platů a důchodů.

ČNB zareagovala v rámci svých kompetencí, tj. péče o českou měnu, a znehodnotila korunu, doufajíc, že zdražením vyvolá inflaci. To ovšem bude platit teprve tehdy, zvýší-li se spotřeba. Stejného efektu by se dosáhlo, byť netradičně, kdyby vláda každému dospělému obyvateli státu dávala měsíčně po dobu alespoň 1,5 roku (doba, po kterou se ČNB bude snažit držet oslabenou korunu) dejme tomu nezdaněných 2000 Kč. Peníze ČNB tak jako tak nechává tisknout, tak je vlastně jedno, jakým způsobem se použijí, hlavně když se zvýší spotřeba. Jenže to by musela být k dispozici vláda rozumná, v parlamentu by museli sedět lidé vzdělaní a chápaví a vláda by tak musela učinit v těsné součinnosti s ČNB. To jsou předpoklady, které nelze v ČR splnit.

Jako vedlejší efekt onoho plošného rozdávání peněz by bylo usnadnění budoucího přechodu na systém záporné daně.