Nekvalitní ústava - další důkaz toho, že si Češi nedovedou vládnout

Tomáš Krystlík

Již za doby zahřívání prezidentského stolce Havlem ústavní právníci upozorňovali, že kdyby se přešlo k přímé volbě prezidenta, musela by být ústava změněna, hlavně by měly být přesněji definovány práva a povinnosti prezidenta. Zdůvodňovalo se to tím, že přímo zvolený prezident by měl od svých voličů silnější mandát než při nepřímé volbě, což by ho svádělo dělat rozhodnutí bez parlamentu. Což značilo, aniž by to někdo explicitně řekl, že česká ústava je mizerná, protože připouští, že si prezident v podstatě může dělat, co chce.

Klaus to začal názorně předvádět, zejména vůči Evropě, a český stát nebyl s to to změnit. Nic neučinil ani s ukradeným perem v Chile. Proti Zemanovi, který svým počínáním směřuje republiku do běloruského modelu, se parlament přece jen po delší době trochu vzmužil a poštval vůči němu lékařské konsilium, které konstatovalo neuropatii vyvolanou údajně diabetem mellitem. Termín neuropatie nepadl, protože název by asi v Češích navozoval dojem duševní nenormálnosti, a už vůbec nebylo řečeno, že odumírání nervů v končetinách může být způsobeno dlouholetým alkoholismem. Nicméně Zemanovi bylo tím jasně dáno najevo, byť implicitně, že když se bude chovat jako utržený ze řetězu, že hrozí jeho odvolání ze zdravotních důvodů bránících mu vykonávat prezidentský úřad.

Hanbou ovšem je, že o Zemanových potížích, až na cukrovku, věděli z předvolební prezidentské kampaně všichni. Nikdo v parlamentu nevznesl požadavek zjištění Zemanova zdravotního stavu, když často zakopává, padá, téměř se nevysouká z osobního auta bez cizí pomoci. K tomu nemusí být člověk neurolog, aby věděl, že postrádá cit v palcích u nohy, které jsou důležitým čidlem pro rovnováhu trupu tím více, čím je člověk vyšší. Ztráta citu v palcích u nohy může být způsobena vícero důvody, nejčastější je však neuropatie.

Zeman a parlament dosud reagovali na Nečasovu abdikaci nestandardně a to takovým způsobem, že si toho začala všímat celá Evropa, které jsou jinak české události lhostejné. Zopakujme, jak mělo vypadal standardní řešení západoevropského typu. Nečas demituje, na jeho místo nastupuje 1. místopředseda vlády. Nestalo se. Prezident jmenuje někoho z koaličních (dosud vládnoucích) stran, aby sestavil vládu podle výsledku posledních parlamentních voleb. Nestalo se. Již zde měla zasáhnout poslanecká sněmovna a v případě, že by nebyl úspěšná, měla odhlasovat své rozpuštění. Nepokusila se ovlivnit prezidenta v tomto směru, ani se nerozpustila, protože poslanci by přišli o sinekury. Podle české ústavy neznamená abdikace premiéra pád cele vlády - tedy v žádném případě neměli ministři stáhnout ocas mezi nohy a vyklidit své posty ministrům dosud neschválené úřednické vlády, měli vládnout v demisi do schválení nové vlády parlamentem.

Nová vláda důvěru parlamentu nezískala a poslanecká sněmovna konečně pochopila, že jediným a ještě nejistým východiskem jsou nové volby s tím, že prezident může volby odsouvat a pak pověřit sestavením vlády osobnosti, u kterých je téměř jistota, že vlády, které by schválil parlament, téměř s jistotou nesestaví. Novými volbami též hrozí vznik nacionálně socialistického totalitního státu a jedinou pojistkou, nikoli však absolutní, je existence EU a členství ČR v ní.

Nic nového pod sluncem - již mezi válkami nedokázaly politické strany potlačit svá vzájemná ressentiments a v době, kdy toho bylo naléhavě třeba, se spojit pro blaho státu. Dnes se to jen v bleděmodrém opakuje. Že Češi si nedovedou vládnout, se stalo již před válkou axiomatem a trvá dodnes.