Tomáš Krystlík
Hubert Ripka v záznamu svého
rozhovoru se sovětským vyslancem ve Velké Británii Alexandrem J. Bogomolovem
dne 4. 6. 1942 píše: „Vykládal jsem pak Bogomolovi... že se chceme zbavit, a to
jednou pro vždy, těch sociálních vrstev českých Němců, které vždy byly nositelem
pangermanismu od minulého století až po Hitlera, to znamená celá německá
buržoasie, německá inteligence, značná část nacionalistických německých
sedláků, ale i jistá část nacismu propadlých dělníků musí ven. Překvapilo mě,
že Bogomolov s tím velmi živě souhlasil. Na konec rozpravy o této věci řekl, že
i v této věci můžeme si být úplně jisti porozuměním a podporou sovětské vlády,
ale že o tom můžeme jednat později, až to bude aktuální.“
Stejný měsíc získává Beneš od
Vjačeslava Molotova souhlas sovětské vlády s myšlenkou odsunu.
2. 7. 1942 píše Anthony Eden ve
svém memorandu svým kolegům v britské vládě: „Rovněž žádám své protějšky, aby
obecně přistoupili na poválečný transfer německých menšin ze střední a
jihovýchodní Evropy do Německa v případech, kdy se to bude jevit jako nezbytné
a žádoucí.“ Kabinet svůj souhlas udělil.
Podle Jaromíra Smutného považuje
Beneš světovou válku za jedinečnou a už nikdy neopakovatelnou příležitost k
„vyřešení životní otázky našeho státu“. 18. 9. 1942 mu tlumočí britský vyslanec
u čs. vlády Phillip B. Nichols, že britská vláda uznává nutnost transferu, o
čemž informovala i Wenzela Jaksche, a že čs. hranice mají být takové, aby
Československo bylo vojensky a hospodářsky zajištěné - na tomto základě budou
jednat s čs. exilem o hranicích. I nadále se tedy britská vláda nezavázala k
obnově ČSR v hranicích z roku 1937. Nichols Benešovi při této příležitosti též
sděluje: „Žádný Angličan by však nedovedl pochopit, že Němci mají být z
Československa vystěhováni, ale přitom celé území jimi obývané že by mělo býti
Československu ponecháno." Beneš se k tomu vyjádřil podle poznámek
kancléře Smutného následovně: „Jen bláhovec a naivní člověk se může domnívat,
že se svět smíří s tím, abychom vyhodili tři a půl milionu lidí a celé území
jimi obývané ve státu zůstalo. Proto chce za (1) vypudit Němce, ne všechny,
nýbrž takové množství, které bude možné bez velké újmy státního území; za (2)
ponechat republice takové množství, které unese a které se ztratí; za (3)
rozmístit Němce pak tak, aby, kdyby zase jednou i ten zbytek se chtěl odtrhnout
jako za Henleina, aby nám to neuškodilo – to značí usadit je za linií pevností;
za (4) dát za tento transfer území co nejmenší, nejméně užitečné a ještě udělat
to ve formě výměny území za něco v Kladsku."
V březnu 1943 si před svou cestou
do USA Beneš nechává znovu potvrdit od sovětského vyslance v Londýně stanovisko
sovětské vlády k odsunu a v USA dosahuje souhlasu Roosevelta s vyhnáním Němců.
Tedy v polovině roku 1943 sice
československá politika dosáhla rámcového souhlasu všech tří velmocí s
principem odsunu Němců, ale žádná z nich neměla přesnější představu o způsobu
jeho realizace, ani neurčila počet a rozsah osob podléhajících odsunu. U
západních panovalo přesvědčení, že odsunuta bude pouze část německého
obyvatelstva, především aktivní nacisté, tedy jejich souhlas se týkal jen
částečného odsunu. Požadavek vyhánění Maďarů nebyl až do návštěvy Beneše v
Moskvě v prosinci 1943 vznesen. Po podepsání československo-sovětské smlouvy to
byl z mocností jedině Sovětský svaz, který byl ochoten povolit Československu
vyhnat neslovanské menšiny v takovém rozsahu, že by to znamenalo likvidaci
oněch menšin v ČSR.
Velká Británie a USA se k čs.
projektům vyhánění obyvatelstva vyslovovaly neurčitě. V březnu 1944 se
vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí, že je třeba, aby „čs. vláda nehnala
transfer do krajnosti“. V druhé polovině roku 1944 zpracovala čs. vláda
memorandum s požadavky vůči Německu adresované všem třem mocnostem. Požadovala
vystěhování vinných čs. Němců v počtu asi 1,25 milionu a nevinných v počtu
kolem 2 milionů, zbytek měl být přenárodněn. S tímto záměrem však tvrdě
narazila u britských vládních míst, která veřejnou proklamaci o takovém
potrestání nevinných považovala za nepřijatelnou. Proto v konečném znění
memoranda z 23. 11. 1944 byla tato formulace vypuštěna, byť základní princip si
čs. vláda zachovala: Po útěku Němců zbyde cca 2,5 milionu Němců, z nichž 1,5
milionu se odsune a zbytek se přenárodní (dobový termín: odnárodní). Memorandum
obsahovalo následující ustanovení. „Pouhá skutečnost, že menšinové obyvatelstvo
má v určitém okrsku početní většinu neopravňuje k nárokům na národní
suverenitu… Národ, který vlastnil tuto hranici od počátku svých dějin, se jí
nemůže zříci... Není úmyslem konfiskovat soukromý majetek transferovaných osob;
pokud se tak stane, propadne státu na základě trestu podle zákona. to budiž
provedeno na základě zákonného potrestání. Zpravidla bude dovoleno vzít sebou
movitý majetek s výjimkou zboží, jehož vývoz je všeobecně zakázán (např.
dobytek, stroje, různé měny, zlato, atd.)... Vyrovnání za zanechaný majetek,
cena kterého bude určena podle stanoveného standardu, odsunutí obdrží z
československých pohledávek vůči německému státu, Říšské bance nebo německým
státním příslušníkům, nebo se zaplatí z německých peněz, které se najdou na
československém území.“
Dne 31. 1. 1945 na toto memorandum
odpověděly Spojené státy s tím, že odsun čs. Němců je vázán na dohodu vítězných
mocností. Stejným způsobem odpověděla 8. 3. 1945 i britská vláda. Beneš naléhal
již v lednu 1945 na britskou odpověď, neboť chtěl vydat zákon o zbavení všech
čs. Němců československého občanství a zákon o zřízení úřadu pro odsun. Britské
ministerstvo zahraničí jej ale vyzvalo, aby takové zákony nevydával. K otázce
transferu mu sdělilo, aby jej „prezentoval jako svůj program, který předložil
velmocem, od kterých dosud neobdržel souhlas“.
Před svým odjezdem z Londýna
prohovořil Beneš otázku transferu obyvatelstva s Winstonem Churchillem a
Anthony Edenem, aniž kdokoliv z nich přes výslovný požadavek Beneše vyslovil s
odsunem souhlas. Na poslední schůzce, 22. 2. 1945, doporučil Churchill
Benešovi, aby ČSR nerozhodla o transferu německého obyvatelstva bez souhlasu
velmocí, tedy nejdříve získat souhlas Velké Británie, USA a SSSR a pak teprve
odsun provést. Což přeloženo do běžné, nediplomatické řeči se rovnalo zákazu.
Beneš hodlal získat oficiální schválení odsunu v Moskvě, což oznámil britskému
ministerstvu zahraničí. Molotov 21. 3. 1945 Benešovi znovu potvrdil souhlas
SSSR s vyhnáním, požadoval však, aby čs. vláda o tom s Brity jednala. Do konce
války Velká Británie a USA vyhánění Němců z ČSR neschválily. Ani na konferenci
v Postupimi, kde nutnost odsunu jen uznaly, tedy neschválily.
K překonání námitek
anglo-americké veřejnosti proti vyhánění používal Beneš přemrštěné počty
českých obětí nacismu. V roce 1944 při příležitosti svých 60. narozenin tvrdil,
že bylo zabito, uvězněno nebo deportováno půl milionu Čechů. Po roce, o svých
61. narozeninách, tvrdil zpravodaji Sunday
Times, že „zacházení, které museli od Němců vytrpět Češi a Slováci – více
než milion(!) jich bylo deportováno (do koncentračních táborů) – činí smíření
nemožným“. Beneš lhal stejně jako za první světové války. Podle oficiálních
údajů bylo bezprostředně po uzavření příměří v německých koncentrácích celkem
135 tisíc československých občanů, tedy nejen Čechů. Pro srovnání: milion a půl
Francouzů a 816 tisíc Poláků.
Žádné komentáře:
Okomentovat