Je česká domněnka, že gestapáci z řad českých Němců byli krutější než gestapáci z Říše, mylná?

Tomáš Krystlík

V české společnosti je hluboce zakořeněné přesvědčení, že nejkrutější gestapáci byli sudetští Němci. Nicméně nová, ke konci roku 2018 ještě nedokončená studie historiků Jana Vajskebra a Jana Zumra z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) o úřednících Gestapa v protektorátu to nijak nepotvrzuje, ba nepřímo ji vyvrací. Ze 183 oběma historiky identifikovaných vyšších úředníků protektorátního Gestapa byla čtvrtina z Rakouska, ostatní pocházeli ze staré Říše a jen tři (sic) z českých zemí. Vysoký podíl úředníků Gestapa z Rakouska byl podle autorů této studie způsoben „naprůměrným počtem zaměstnanců úřadovny Gestapa ve Vídni“, z nichž část byla přeložena do protektorátu. Jan Zumr k nízkému podílu Němců českých zemí coby středních a vyšších úředníků v protektorátním Gestapu říká: „Není to tím, že by Němci z Říše nedůvěřovali českým Němcům. Primárně to souvisí s personální politikou uplatňovanou uvnitř Gestapa. To dělilo zaměstnance na úřední a neúřední síly. Úředníci se dělili ještě do několika skupin, pro nás byla důležitá skupina kriminálních úředníků z výkonné služby, která se dělila na střední a vedoucí. Střední výkonná služba začínala kriminálním asistentem, který byl na nejnižším stupni žebříčku úředníků Gestapa. Aby se člověk mohl stát asistentem, tak musel absolvovat dvanáctiměsíční školení, následně byl jmenován mimořádným kriminálním asistentem a až po pěti letech mohl být jmenován řádným kriminálním asistentem. Při dobrých služebních výkonech ta lhůta mohla být zkrácena, ale v praxi to znamenalo, že pokud se někdo ucházel o službu ve střední výkonné službě, nemohl, přestože nastoupil ke Gestapu už v březnu 1939, dosáhnout na vyšší hodnost než na kriminálního asistenta, to znamená, že stál na úplném dně hierarchie úředníků Gestapa. Pokud se člověk chtěl stát dokonce kriminálním komisařem, tedy úředníkem na nejnižší pozici ve vedoucí výkonné službě, a nepracoval předtím u policie, tak musel absolvovat 34měsíční školení a kurzy. Po absolvování devítiměsíčního kurzu pro kriminální komisaře v Berlíně byl jmenován kriminálním komisařem na zkoušku a po zkušební době, která byla minimálně šest měsíců, mohl být jmenován řádným kriminálním komisařem.“ [Černá]. Je tedy otázkou, kolik sudetských Němců mohlo mít zájem o absolvování dlouhé, šestileté doby k dosažení služební definitivy v období od odstoupení území Německu do vypuknutí války, která způsobila, že schopní vojenské služby pak byli povoláváni přednostně do Wehrmachtu, posléze i do Waffen-SS a Allgemeine SS. Potřeba vojáků na frontě byla tak naléhavá, že čas od času se personál služeben Gestapa početně redukoval a gestapáci byli posíláni na frontu.

Zákonitě se vynořuje hypotéza, kterou zatím nikdo nezformuloval: zda oni kruťasové u protektorátního Gestapa v českém povědomí nebyli vlastně vídeňští Němci znalí češtiny (rakouští neboli alpští Němci začali sami sebe označovat za Rakušany teprve po skončení druhé světové války), protože před repatriací po vzniku ČSR bývala Vídeň podle počtu tam žijících Čechů největším českým městem na světě, větší než Praha. A právě z takové Vídně byl do protektorátu v roce 1939 přeložen velký počet úředníků Gestapa. Byť část z nich byla po určitém čase zase stažena, zbytek i nadále tvořil čtvrtinu vyšších úředníků Gestapa v protektorátu. Jan Zumr ještě dodává, „že v protektorátu na rozdíl od jiných oblastí nacistického Německa ale nebyli jednotliví úředníci vyměňováni tak často a zůstávali zde mnohdy po celou dobu války. To si vysvětluji tím, že bylo potřeba dobře znát české prostředí a když už ho někdo poznal, tak ho neposílali pryč.“ [Černá] Pokud k rotaci úředníků Gestapa v protektorátu nedocházelo tak často jako v ostatních okupovaných zemích, tak k žádoucím „znalostem českého prostředí“ musela patřit i schopnost domluvit se česky. Jak bylo řečeno, byla hlavním personálním zdrojem protektorátních úředníků Gestapa z Rakouska jejich služebna ve Vídni, takže je pravděpodobné, že do protektorátu byli záměrně překládáni především ti z nich, kteří ovládali alespoň částečně češtinu. A vyslýchaní Češi, nerozeznávajíce vídeňské dialekty nebo vídeňský akcent, je považovali za sudetské Němce, se kterými však oni neměli nic do činění vyjma toho, že s nimi a s Čechy před rokem 1918 sdíleli společný státní útvar, Rakouské císařství.

Literatura:

Černá, Aneta: Nemáš ženu a děti? Na povýšení zapomeň! Unikátní sonda do života velitelů gestapa. 2. 12. 2018. https://www.info.cz/magazin/nemas-zenu-a-deti-na-povyseni-zapomen-unikatni-sonda-do-zivota-velitelu-gestapa-38430.html




http://www.historieblog.cz/2019/01/komentar-je-ceska-domnenka-ze-gestapaci-z-rad-ceskych-nemcu-byli-krutejsi-nez-gestapaci-z-rise-mylna/

Rozdíl v mentalitě

Tomáš Krystlík

Můj známý z Bratislavy v jednom svém e-mailu podotkl v určité souvislosti, že prodavačky z bývalé Německé demokratické republiky podle něj předčily svou neochotou dokonce i sovětské. Inu, poznal jsem obé z vlastní zkušenosti a rozhodl jsem se při nebližší návštěvě bývalé NDR si všimnout současného stavu.

Ano, návštěvníci z ČSSR představovali za bolševické éry pro východní Němce potencionální nebezpečí, že skoupí mnohdy ne vždy dostatkové zboží, takže se na místní nedostane - slovanské zákazníky odbývaly, odmítaly jim určité zboží prodávat. Zejména nápadné to bylo v přilehlém Sasku. Hlavně se to týkalo masných výrobků, které proti českým byly nesrovnatelně lepší s odpovídající neokradenou kvalitou. Byly prodáváné u pultu, takže byla možnost jejich prodej odmítnout nebo prodat menší množství, než člověk chtěl. I piva byla v Sasku chutnější - tehdy české pivovary kapacitně nestačily piva vystavovat, tedy je podtržená, nedobré chuti a kalná dodávaly do obchodů - takže jsem je začal kupovat a vozit si je domů. Odlišné pivní láhve, které nešly v ČSSR vrátit, mi mimoděk dopomohly k privilegiím východoněmeckého domorodce. Bez ohledu na to, že jsme mezi sebou občas prohodili nějakou tu větu v češtině, dostali jsme v obchodě vždy vše, co jsme chtěli, nikdo nám zboží u pultu neodmítl, když nás předtím viděl vracet nebo dokonce osobně převzal od nás zálohované pivní láhve. Nejhorší zážitek nás však čekal na Rujáně, kde nás, zaslechnuvše češtinu, v jedné restauraci naprosto ignorovali, a to navzdory tříleté dceři a tomu, že moje matka hovořila německy bez přízvuku. Nicméně v následující restauraci v jiném městě bylo vše bez problémů a pro dceru přinesli s úsměvem a bez vyzvání ke stolu i dětskou židličku.

Kýžená příležitost ke zjištění dnešního stavu nastala jeden pátek v jenom saském městu. Vlezl jsem do LIDLu, a než jsem se s vozíkem ocitl u pokladny, objevila se proti mně prodavačka táhnoucí za sebou zboží k doplnění regálů. Uvolnil jsem ji cestu a ona s úsměvem poděkovala. Potud stejné chování jako na jihu Německa, v bývalé BRD. Platě u pokladny, popřála mi prodavačka za kasou hezký víkend. Přání jsem opětoval. I zde stejné jako v jižním Německu. I prodavač za pokladnou v další prodejně, v ALDI mi s úsměvem popřál hezký konec týdne.

To mě přimělo ke srovnání s českými prodavačkami. Navzdory tomu, že jsem již několikráte uvolňoval cestu prodavačce se zbožím pro doplnění do regálů, nezaznamenal jsem zatím v ČR poděkování, natož úsměv. To se asi v českém prostředí pokládá za cosi nepatřičného. Rozhodl jsem se pro porovnání zvyků panujících v obou státech k vlastní iniciativě. Vždy, když se mi podaří v Česku nakupovat v pátek, tak zásadně popřeji prodavačkám hezký víkend. Každé. Zatím ani jednou se mi nedostalo protipřání ve formě slůvka „nápodobně“. Stačilo by mně i „děkuji“. Kasírky buď mé přání ignorují, nebo se na mne koukají, jako kdybych spadl s Marsu! Zřejmě to spočívá v české povaze. Zřídka se mi poštěstí jet ráno pražským metrem, ale tolik nasraných ksichtů člověk v Německu nepotká snad ani za rok. Přitom úsměv nikoho nic nestojí!

I další český obyčej, opět odpozorovaný z krámů, je pro mne záhadou. Bon z automatu na vrácené láhve odečítá od účtu pokladní v obou státech přečtením barcodu. V Německu pak bon pokladní hází zásadně do koše, v Česku pečlivě přeškrtne barcode na bonu fixkou a schová si ho napíchnutím na trn. Nepochopitelné! Vždyť je hračkou k ceně vrácených láhví dodat do barcodu identifikační znak, který znemožní opakovanému odečtení obnosu za vrácené láhve! Navíc automat může dodávat všem pokladnám v obchodě pro kontrolu on-line informace o vydaných bonech. Čím to vysvětlit? Zřejmě zažitým českým zvykem vše kontrolovat do nejmenšího detailu, i když to nemá žádný smysl. To zřejmě souvisí s českou posedlostí vše reglementovat a pořádek udržovat represemi. Jenže to už je jiná kapitola.

Čeští vynálezci světu

Tomáš Krystlík

se sebevědomě nazývá website https://vlast.cz/rubriky/cesti-vynalezci-svetu/ a uvádí řadu příkladů. Pojďme se na ně podívat.

Zatímco Ernstu Machovi a Gregoru Mendelovi články přiznávají, že to byli německy mluvící obyvatelé Českého království, tedy Němci českých zemí, u jiných to zřetelné už není. Jsou vydáváni za Čechy.

Erich Roučka, tzv. moravský Edison uváděný jako Čech, se rozhodl v roce 1959 emigrovat do SRN, byl tedy ve spojitosti s rokem, kdy se tak stalo (oficiální vystěhování), a svým křestním jménem Němec českých zemí. František Josef Gerstner (křestní jméno počeštěno), realizátor koněspřežky Budějovice - Linec je vydáván za Čecha navzdory tomu, že jeho otec byl Němec českých zemí a matka též. Jacob Christoph Rad, vynálezce kostkového cukru nebyl v žádném případě Čech, byl to Švýcar nebo alpský Němec, Češi z něj udělali Jakuba Kryštofa Rada a chlubí se tím, že Češi vynalezli kostkový cukr. Viktor Kaplan, vynálezce turbíny stejného jména, vydáváný za Čecha, byl alpský Němec, v českých zemích jen po určitou dobu pracoval. Karl Klietsch vynálezce moderního postupu v hlubotisku byl Čechy přejmenován na Karla Klíče navzdory tomu, že se jednalo o Němce českých zemí. Josef Ressel, byť se narodil v Čechách, byl Slovinec. Divím se, že si Češi ještě nepřisvojili Rilkeho, Kafku, Freuda, Porscheho a Ledwinku.

Lepší ukázku kompenzace českého národního komplexu méněcennosti snad nenajdete.