Redakce Parlamentních listů se mě zeptala

1. Určitá část české společnosti stále poměřuje dnešní život tím, jak se jí žilo před Listopadem 89. Zejména lidé nad 50 let upozorňují na jevy jako korupce, nemožnost vymoci právo či bezpečnost. Dle sociologů na ně spíše dolehly jevy jako nejistota v zaměstnání zejména kolem ekonomické krize, zadluženost a exekuce, nízké mzdy či výdaje spojené s výchovou dětí. Kde je původ toho, že mnozí lidé zvláště mimo Prahu nepovažují tento režim za svůj? Idealizují si režim minulý? Je povědomí o době před Listopadem 89 dostatečné?

Že si lidé minulost lakují na růžovo, je jev psychologům známý. Až do roku 1989 bylo v českých zemí zvykem neměnit pokud možno zaměstnání často, považovalo se to za znak sociálního ukotvení. Že se dnes před každým otevírá pravděpodobnost častých změn pracovních míst či dokonce profese, je okolnost, na kterou si obyvatelstvo Česka dosud nezvyklo, zejména mu v tom brání zažitá neochota se stěhovat za prací, která se stala v poválečných letech v západní Evropě běžnou věcí. Korupce, nevymahatelnost práva, snížení bezpečnosti obyvatel – první spočívá v české mentalitě, druhé v neschopnosti Čechů si vládnout, třetí má na svědomí přechod z policejního státu ke státu svobodnějšímu. Příčiny zadluženosti obyvatel nutno hledat ve finanční negramotnosti českých obyvatel, v 90. létech se nikdo nestaral o to, aby se alespoň orientovali v pojmech jako je míra umořování a úrok, dodnes banky zcela nesmyslně půjčují na koupi bytu 100 % jeho ceny. Vzdělávat obyvatelstvo v takových obecných věcech jako jsou základy finančnictví, politické vzdělávání a podobně je v západních zemích úkolem různých politických nadací nebo přímo ústavů politického vzdělávání, které v ČR nejsou. Přebujelost exekucí je dokladem naprostého selhání právního systému českého státu. Nízké mzdy jsou především dány menší produktivitou práce, tedy menším množstvím umu vloženým do produktu než na Západě, takže se prodá za nižší cenu. Z bývalých komunistických zemí mají vyšší produktivitu práce než ČR Slovinsko a Slovensko. Vychovávat děti není levné nikde, protože vede ke snížení životní úrovně výpadkem nebo snížením příjmu jednoho z rodičů. Že venkovské a mimopražské obyvatelstvo má k panujícímu režimu méně vřelý vztah než Pražané, je dáno menšími zkušenostmi, nižším vzděláním, nižším všeobecným rozhledem. Povědomí ve společnosti o komunistické éře je nedostatečné, neproběhl národní diskurs o ní, navíc lidé zapomínají, novým generacím není dostatečně připomínána a hlavně: nikdo za ni formálně nenese odpovědnost, jen soudruzi z SSSR, neboť na prstech jedné ruky lze spočítat odsuzující rozsudky nad českými komunisty a jejich pochopy. Stačilo, aby u soudů dostali jen mírné tresty, protože zlo a provinění by bylo tak pojmenováno. To se nestalo.

2. Novinářka Saša Uhlová strávila půl roku manuální prací v místech, kde čeští pracovníci berou mzdy blížící se minimální mzdě. Popsala mizerné nejen platové podmínky zaměstnanců v supermarketech, prádelnách či v potravinářských závodech. Mluvila i o nevyhovujících pracovních podmínkách: Lidé si někdy nemohli ani dojít na toaletu. Popsala nejchudší české zaměstnance jako ubité a vyčerpané. Nemají podle ní čas na volnočasové aktivity, nemají čas sledovat zprávy, těžko platí svým dětem školní potřeby. Jde o přehnané líčení, nebo žije podstatná část českých lidí skutečně tak bídně?

Přede mnou leží leták Kauflandu, který hledá skladníky za nástupní plat 25 500 CZK, nedávno byly prodejny Lidlu polepeny plakáty, že hledají prodavače za nástupní plat jen nevýznamně nižší. Jsou to první vlaštovky signalizující, že se začínají zvedat platy. Pro skladníka se nepožaduje mít vzdělání, takže co brání komukoli vzít toto místo? Že bude muset dojíždět do práce? To na Západě dělá naprostá většina lidí a nikdo se nad tím nepozastavuje.

3. Objevily se hlasy, že podobné novinářské počiny, jako je ten od Saši Uhlové, burcují mládež proti kapitalismu, podkopávají naše demokratické zřízení a vyvolávají nostalgii po minulém režimu. V tom smyslu se vyjádřil třeba filozof Daniel Kroupa či novinář Pavel Šafr. Jak vyřešit konflikt mezi tím, že mnozí lidé jsou na tom v Česku opravdu bídně, a postoji typu „Takové články nahrávají komunistům“ či „Člověk má studovat a zlepšovat se, aby takto nedopadl...

Zajisté že to nahrává radikálnímu socialismu, zejména opatří-li redakce takové články bulvárními tituly. Články málokdo čte celé, takže vhodným umístěním tvrzení A na začátek a konec článku jsem s to zapůsobit na čtenáře navzdory tomu, že ve středu článku budu tvrdit B zcela negující A. Tedy titulem článku, jeho začátkem a koncem vyvolám příklon čtenářů ke komunismu, byť v textu ve středu článku budu tvrdit pravý opak. Mnoho lidí v ČR se má bídně, protože vlivem přebujelého úřednictva a složitých předpisů poskytování sociální pomoci je jakákoli pomoc potřebným ze strany státu, ve srovnání se zeměmi západní Evropy, velmi obtížná. Vzdělanost není zábranou příklonu ke komunismu.

4. Na serveru Ihned.cz se v souvislosti se články Uhlové objevila úvaha naznačující, že takto mizerně placení lidé si za své životy častokrát mohou sami. Je to tak, že současný systém není pro méně inteligentní, méně bystré, méně aktivní a méně snaživé? Platí, že kapitalismus každému spravedlivě dává, co si zaslouží? 

Nikoliv. Inteligence a vzdělání s tím mají jen velmi málo společného. Základem je být v pravý čas na pravém místě a nebýt tak hloupý, abych si svou další kariéru vlastní hloupostí pokazil. To platí i na Západě, všude. Kromě toho je vždy ve hře, jak říkají Němci: Vitamin B (B od slova Beziehungen = vztahy). V jakémkoli systému tedy nepanuje v tomto spravedlnost, stejné výchozí podmínky, jen prostě musí mít člověk štěstí. Jiná věc je, když se dotyčnému nechce stěhovat za prací. Pak je sám svého štěstí strůjcem, protože výhodná situace se nemusí opakovat.

5. Pravdou je, že české mzdy jsou oproti těm německým velmi nízké. Odbory a levice reagují kampaní „Konec levné práce“ a chtějí tlačit podnikatele, aby mzdy zvýšili. Pravice mluví o znalostní ekonomice s vyšší přidanou hodnotou, Andrej Babiš chce investovat. Co tedy dělat, aby lidé v Česku nepracovali za almužnu?

Proč platy a mzdy nejsou vyšší, jsem již zodpověděl v odpovědi na první otázku. Dalším faktorem, ne už tak silným jako produktivita práce, jsou slabé odbory. Vezměme oborové odbory nezachvácené extrémní levicí, například v Německu. Ty jednou za dva roky až pět let vybojují zaměstnancům v celém odvětví významné, ne pouze kosmetické zvýšení platů a mezd. V ČR nic takového není. Není pravda, že české mzdy jsou proti německým velmi nízké. Musí se vzít v úvahu velmi odlišná distribuce výdajů rodiny v ČR a v BRD – v Německu jsou nesrovnatelně dražší bytové nájmy, služby a pojistky, takže po jejich odečtení k vyskakování příliš prostředků nezbývá.

6. Častým argumentem lidí, kteří vzpomínají na minulý režim, je nedostatek národní suverenity. ,,Nikdy jsme neměli tolik míry svobody, suverenity, vlastního rozhodování jako nyní, když jsme členy Evropské unie," tvrdí nicméně někdejší místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček. Proč někdo vůbec srovnává dobu, kdy jsme byli prakticky jen satelitem SSSR, s dneškem? A pokud jde o tvrzení, že jsme kolonií Západu, protože nám nepatří ani český průmysl, ani banky... Můžeme si za to sami? Kde se stala po revoluci chyba?

Všechny postkomunistické země tendují k nacionalismu. Proč se tak děje, se sociologové dosud dohadují. Pan Libor Rouček říká naprostou pravdu, byť se to mnohým Čechům líbit nebude. Srovnávání tehdejších a dnešních poměrů plyne z faktu, že se dotyční dosud dostatečně nepřizpůsobili, nenaučili se novým pravidlům a necítí se v dnešním systému dobře. Že ČR je kolonií Západu je lživá moskevská propaganda usilující o zničení nebo alespoň oslabení EU. Tvrzení, že „nám nepatří český průmysl ani banky“ lze celkem lehce vyvrátit, protože podniky a banky byly sice založeny kapitálem ze zahraničí, ale nikoliv jako pobočky mateřských zahraničních firem v ČR, nýbrž jako české podniky. Otázka nakolik si za to můžeme sami, je zajímavější. Nikdo přece Čechům nebránil začít podnikat počínajíc rokem 1990 v západní Evropě i v ČR, budovat velké podniky a konkurovat západním firmám. Kolika Čechům se tak zdařilo? Zřejmě se opakuje problém s českou mentalitou působící dnes možná i přes podvědomí, která byla vyvolána obrodiči za národního obrození v 19. století – „všichni Češi pocházejí z chudičkých poměrů, z malých chaloupek, takže velkopodnikání je něco nečeského a nepřístojného“ – a způsobila, že v roce 1918 bylo v německých rukách 75 – 80 % veškerého průmyslu českých zemí! Což je nepřímo doloženo i tím, že na vyšehradském Slavíně leží pouze jeden průmyslník: František Křižík. Ke konkrétním chybám po roce 1989: ekonomické změny předcházely změnám v právním systému a nebylo vráceno, co bylo ukradeno, počínajíc arizací.

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Krystlik-Cesi-nejsou-schopni-si-sami-vladnout-Venkovane-maji-nizke-vzdelani-Prumysl-tu-vybudovali-Nemci-505310

Polsko, užitečný idiot ISIS

Jakub Bierzyński

Jakub Bierzyński

Ve válce s terorismem Polsko prohrává, byť na našich ulicích nevybuchla ani jedna bomba, a útoky fanatických islamistů již několik let hýbou Evropou. Navzdory tomu, že představují menšinu mezi všemi teroristickými útoky na našem kontinentu přitahují nejvíce pozornost veřejnosti. (V roce 2016 bylo Europolem evidováno 147 nevydařených, zmařených i povedených teroristických útoků, 13 z nich měli na svědomí islamisté, 99 je přisuzováno separatistům.) Děje se tak z několika důvodů. Především, je to práce „cizích“. Za naprostou většinou atentátů nebo pokusů o teroristický útok v Evropě stojí lokální nacionalisté, případně separatisté, na které jsme si již stihli zvyknout. Oni jsou navíc „lidé jako my“, hovořící stejným jazykem, žijící v sousedství, čímž nevznikají silné emoce spojené s pocitem ohrožení od „cizích“. Je snazší přijmout známé zlo od domácích, než zlo od lidí, s nimiž nemáme nic společného. Usnadňuje to dělení na „my“ a „oni“. Nakonec je vždy snadnější stigmatizovat všechny cizince dle etnické nebo náboženské příslušnosti.

Z pohledu průměrného člověka je soused kladoucí bombu úchylkou – vždyť přece ne každý irský katolík je terorista! Tvrdit opak by bylo stejně absurdní jako tvrdit, že je teroristou každý Syřan či muslim.

Dělení na „my“ a „oni“ má vede obvykle ke zmírňování hodnocení stejných zločinů vykonaných „našimi“ a k démonizování „cizích“. Jan, evropský nacionalista, představuje pro většinu z nás zlo, ale rozhořčení nad jeho teroristickým činem se omezuje pouze na jeho osobu. Pokud se však atentátník jmenuje Muhammad, pak jsou tím zlem odpovědni všichni muslimové. Když Jan odpálí bombu, myslíme si o něm, že je šílenec. Když to spáchá Muhammad, pak cítíme strach před zlem, které ztělesňuje, a začneme mít obavu před každém, kdo má snědší kůži. To je příčinou velké účinnosti teroru muslimských fanatiků v Evropě v myslích obyvatel.

Cílem je strach

Na rozdíl od atentátů v Evropě měly nehody na silnicích v minulém roce na svědomí kolem 26 000 obětí. Znamená to tedy, že zítra bude každý usedat za volant automobilu se strachem? Ne, protože to je strach, který má již osvojený a navíc věří, že se ho přece netýká.

Teror je ale něco nového a hrozivého. K tomu všemu i „dobře vypadá“ v televizi – krev obětí, výkřiky svědků, slzy rodin, to vše se velmi dobře „prodává“ přes obrazovky televizorů. A právě s tím teroristé počítají. Jejich změna taktiky zabíjení není náhodná. Bombu je potřeba vyrobit, ukrýt, převézt, nastražit a odpálit. Riziko je značné, stejně jako vynaložené náklady a úsilí. Nákladní automobily jsou sice horším vražedným nástrojem než bomby, jsou ale všude a nebudí podezření. A právě ta jejich všudypřítomnost a skutečnost, že vrah může sedět v kterémkoliv z nich, je nejvíce děsivá.

Oběti jsou pouze prostředkem, nikoliv cílem. Cílem je strach. Panika může paralyzovat celou společnost a ovlivňovat průběh klíčových politických procesů v zemi. Proč teroristé napadají náhodné oběti, aniž by si brali na mušku reálné nepřátele – policisty, vojáky, úředníky a představitele zemí, s kterými vedou válku? Protože útok na náhodně vybrané lidi vyvolává mnohem větší pocit nebezpečí. Pokud by byli při útocích zabiti pouze policisté či vojáci, většina z nás by se mohla ujišťovat myšlenkou: „Mě se to netýká, nenosím uniformu“. Cožpak si každý nepomyslí při spatření autonehody na obrazovce televizoru: „Ještě, že jezdím opatrně!“?

Kat i oběť jedno jsou

Každý teroristický čin spáchaný v Evropě je ve sdělovacích prostředcích neúměrně umocňován a jeho skutečný význam stále více a více zveličován. Hlavní sklizeň ale na našem kontinentu islámští teroristé nesklízejí, ale v Africe a na Blízkém východě, kde jejich rukou zemře každoročně více jak 30 000 lidí. Evropská média tato skutečnost příliš nezajímá, mluví se o tom velmi málo nebo vůbec. „Nás“ zajímá pouze „naše“ nebezpečí a „naše“ oběti.

Pro teroristy není nejdůležitější samotný teroristický čin nebo rozsah škod, ani počet obětí. Nejdůležitější je pro ně to, jak se k útoku postaví média, jakým způsobem ho ukáží a jaký vzkaz přejde jejich prostřednictvím k průměrnému evropskému voliči, protože strach voliče se projeví v rozhodnutích politiků. Propaganda teroru je tedy mnohem důležitější než teror sám, neboť poměrně malý počet obětí se mění v mohutnou politickou sílu, která mění Evropu.

Vlády většiny evropských zemí si to velmi dobře uvědomují. A většinou dělají všechno pro to, aby omezily účinky terorismu a snížily pocit nebezpečí. Uklidňují veřejné mínění a vyzývají lidi k jednotě. Některé se ale k problému staví jinak. Dělí společnost, eskalují napětí a strach, aby se mohly obklopit vystrašenými lidmi. Tak pracuje i propaganda vlády strany Práva a spravedlnost, která v praxi dává do jedné řady teroristy s uprchlíky, katy s oběťmi. Státní televize do omrzení toto jednoduché schéma opakuje. A není sama, konají tak i samotní čelní politici PiS s premiérkou Szydlo v čele. Ve vládních rozpravách se, kdykoliv přijde řeč na uprchlíky, nastoluje okamžitě otázka bezpečnosti. Ve svém slavném projevu před hlasováním Sejmu o vyslovení nedůvěry ministru obrany Antoniemu Macierewiczovi předsedkyně vlády Beata Szydlo volala: „Kam míříš Evropo? Povstaň z kolen!“, snažíc se tak vsugerovat všem, že liberální Evropa poklekla před terorismem. Tezi, že bezpečnost Poláků je nejdůležitějším důvodem pro nepřijímání uprchlíků, opakuje premiérka při každé příležitosti jako mantru. Tisková mluvčí PiS Beata Mazurek opakuje mýty o šaríja-zónách ve městech západní Evropy, kam nemá policie právo vstupu a kde je ohrožen každý křesťan. Podle názoru Jarosława Kaczyńského uprchlíci přenášejí parazity a mikroby nebezpečné pro polské obyvatele, pro jiné politiky současné vlády jako jsou Mariusz Blaszczak, Jarosław Gowin jsou civilizační hrozbou.

Výsledek? Více než 20 % Poláků si myslí, že uprchlík je totéž co terorista. To by lépe nevymysleli ani nejlepší propagandisté ISIS. Díky PiS si nyní myslí pět miliónů obyvatel Evropy, a to jen v jedné zemi, že náš kontinent obchází 2,5 miliónů zakladatelů nové teroristické říše. Jen těžko si lze představit větší propagandistický úspěch Islámského státu.

Skutečná otrava

Skutečným cílem islámských teroristů nejsou obyčejní lidé, ale Evropská unie jako instituce. Ne náhodný chodec, ale celá západní civilizace, která je založena na hodnotách, které teroristé nenávidí. Polská pravice se těchto hodnot zříká, zobrazuje liberální demokracii jako slabou a hnijící, neschopnou čelit výzvám přicházejícím zvenčí. Zbavujeme se svobody výměnou za příslib bezpečnosti. A spolu se svobodou se zbavujeme i racionalismu, tolerance, otevřenosti a akceptace různorodosti.

V rozesívání nenávisti mezi liberálními Evropany mají tedy muslimští fanatici cenného spojence – polské nacionalisty. Počet jejich rasových útoků je dle OMZR (polského Střediska monitorování rasových a xenofobních útoků) od 20 do 100 každý den! Islamisté nás opravdu otrávili jedem. Jedem nenávisti.

Zájmy jsou totožné

Pokud jde o ničení struktur Evropské unie, zájmy PiS i ISIS se k sobě blíží. Výsledkem promyšlené a důsledné propagandy PiS je dnes pro Poláky to, že většina z nich je ochotna opustit Evropskou unii, pokud by podmínkou pro setrvání Polska v EU bylo přijímání uprchlíků. Tento další velký úspěch teroristů je shodou okolností i velikým úspěchem Jarosława Kaczyńského. Polsko se stalo první zemí EU, která je připravena opustit její struktury v důsledku islámských aktivit. Uprchlíky k destabilizaci politické situace v Evropě používají teroristé již dlouho. Právě proto útočí na civilní obyvatelstvo, proto lze počítat na Blízkém východě oběti jejich teroristických útoků na tisíce. Uprchlíci, kteří jsou oběti války a teroru, jsou pro teroristy tou správnou „bombou“. Masový útěk dvou miliónů uprchlíků do Evropy má pro teroristy význam zbraně hromadného ničení, kterou lze ničit struktury EU.

Polská vláda, která odmítá v této otázce alespoň symbolickou solidaritu s ostatními členy EU, tak uskutečňuje scénář teroristů, který je založen na konfliktech mezi členy EU a následném rozbití evropské unijní jednoty. PiS tento, pro EU zásadní konflikt, neřeší na politické úrovni, kde lze jít cestou jednání, nýbrž v rovině nejsilnějších sociálních emocí. Kaczyński hraje tuto hru, protože se mu politicky vyplácí. Každý úspěšný teroristický útok v Evropě se kladně promítne do preferencí jeho strany, která tak získává další podporu.

Takto se sešly extrémní a zdánlivě protichůdné zájmy polské vlády, jejího politického pozadí, tedy národní katolické pravice a islámských náboženských fanatiků. Polská pravice hraje vabank, což může pro nás všechny skončit fatálně. Při její, věřme, že neúmyslné podpoře, mohou islamisté dosáhnout v Polsku své první velké vítězství. Nejen účinným zastrašením, nýbrž především tím, že budou zničeny základní hodnoty naší kultury a přehradí se cesta k dalšímu rozvoji naší země.

Válka s terorem pokračuje, ale Polsko v této válce prohrává, byť v ulicích našich měst nevybuchla jediná bomba.

Wyborcza.pl

(přeložil Rudolf Flégr)