Policejní pitomci opět střílejí jako na Divokém východě

Tomáš Krystlík

V Praze před úřadem vlády nezastavil osobní vůz policajtům. Ti se ho jali pronásledovat, jelo se po dálnici do Plzně i 200km rychlostí (k čemu byly policii ony superrychlé VW-passaty se 250 km/h?), dvě policejní auta se srazila a zůstala nepojízdná (čeští policajti nedovedou jezdit vysokou rychlostí), za peníze daňových poplatníků byl zapojen i vrtulník, střílelo se. Měl snad vrtulník pronásledované auto zlikvidovat střelami vzduch-země? Řidič dopaden v Plzni péčí střílejících hrdinů Policie ČR, až se jim od bambitek kouřilo, s prostřeleným krkem, operován www.lidovky.cz/policie-pronasledovala-ujizdejici-auto-z-prahy-az-do-plzne-po2-/zpravy-domov.aspx?c=A140111_192557_ln_domov_hm

Daňový poplatník by se nyní měl ptát své vlády: Co bylo z hlediska obyvatel Česka hlediska přínosnější? Nechat ho jet, protože když ho nebudu pronásledovat, tak po čase klidně někde zastaví, nebo zdemolovat dvě policejní auta, vyplýtvat peníze za nasazení zcela zbytečné helikoptéry, způsobit ujíždějícímu těžké zranění a přitom potenciálně ohrozit všechny ostatní na trase pronásledování? Jestliže lucemburská zdravotní pojišťovna dotyčného řidiče bude zkoumat zavinění „úrazu“ řidiče, což s jistotou učiní, tak zaplatí veškerou léčbu a pracovní neschopnost dotyčného řidiče český stát, tedy daňoví poplatníci, neboť již nyní je evidentní, že policejní akce byla neadekvátní.

Být ministrem vnitra, tak bych všechny zúčastněné policajty svlékl z uniformy a demitoval bych do posouzení své viny z titulu jejich nejvyššího nadřízeného.

Nová navrhovaná česká vláda i se svým poradenským zázemím jsou samí hlupáci

Tomáš Krystlík

Tiskem proběhla zpráva o záměru nové vládní koalice zdanit zabavovat lidem majetky, na které si nemohli vydělat; např. http://zpravy.ihned.cz/cesko/c1-61527040-sef-danaru-vime-o-podezrelem-majetku-ale-nemuzeme-na-nej.

Takový návrh je v českém státě známém nedostupností práva cosi děsivého – zbytnělý nástroj moci státu-vladaře nad svými poddanými. Znelíbíš-li se státu, zabavíme Ti majetek! To však je již běžná státní praxe i bez litery onoho nově připravovaného zákonného opatření, viz obstavení účtů vydavatelství guidemedia etc a pana Lukáše Beera za vydání knihy Hitlerových projevů.

Vládní koalice slibuje zabavovat lidem statky, na které si nevydělali, a to cestou nové 100% daně na majetek, u kterého dotyčný neprokáže původ finančních prostředků k jeho nabytí. Tedy každý, kdo se znelíbí českému státu nebo nositelům státní moci, ho bude zbaven. Ať se pak pokusí ho ve státě s veleznámou nedostupností práva vydobýt zpět!

Jsem jen zvědav, jak si potom v praxi berní úřady poradí se změtí různých soukromých zápůjček, směnek, hypoték, bydlišť mimo ČR a podobně, když je o nich známo, že jejich úředníci nejsou schopni kontrolovat velké podniky a jediné, na které si troufnou, rozuměj: jsou schopni svými intelektovými schopnostmi zkontrolovat, jsou pouze drobní živnostníci a malé firmy.

Symptomy hlouposti českých žurnalistů, nýbrž i berňáků vyhřezly již v cause Gérarda Depardieu, francouzského herce, který se stal ruským občanem, aby unikl daňové povinnosti ve Francii. Česká média s úsměškem referovala, jak se mu podařilo obejít francouzský daňový systém, a nikdo kompetentní z české daňové zprávy tento daňový problém obyvatelstvu Česka nepřiblížil. Činím tedy já.

V EU, tedy i ve Francii, ČR a podobně, se daní podle následujícího systému. Občanství dotyčného v tom nehraje žádnou roli. Zjišťuje se, ve kterém státě se plátce daně zdržuje po alespoň 184 dní v roce. Tam pak také své příjmy z celého světa, pokud nepodléhají relativně nečetným výjimkám daným dvojstrannými mezinárodními smlouvami o zábraně dvojího zdanění, zdaní. Pokud pobyt 184 a více dní v roce není splněn, zjišťuje se, v kterém státě, tráví nejvíce času (aby v něm pak danil). Dá se předpokládat, že Depardieu nejvíce dní z roku pobývá, byť jako ruský státní příslušník, ve Francii, kde natáčí filmy, hraje. Česká média a daňová správa měly v této souvislosti sdělit obyvatelstvu, že ruské občanství mu je za těchto podmínek k ničemu. Neučinily tak.

Zpět k úmyslům nové koaliční vlády. Opatřím si bydliště ještě ve dvou cizích státech - EU nezná pojem trvalého bydliště – to je český (a slovenský) nesmyslný vynález – a budu tvrdit, že v jednom z nich trávím delší dobu než v ČR. Tím se dostanu z dosahu českého berňáku. Jenže to se nevztahuje na přiznávání daní v minulých letech. Kdo byl chytřejší, přešel již dávno na tuto metodu – smlouva o zábraně dvojího zdanění např. mezi BRD a ČSSR, která tyto záležitosti definuje, je podepsána ještě Bohumilem Chňoupkem za reálného socialismu. Stačí číst a chápat psané.

Nevěřím, že české daňové úřady jsou schopné jako německé, aby jako v případě jednoho známého německého tenisty, podnikly pátrání v Monte Carlu, zda dotyčný ve svém bydlu strávil většinu roku, aby se vyhl (vyšší) daňové povinnosti v Německu. Dokázali mu na základě spotřeby elektrické energie a účtů za telefonáty opak. Nebo si myslíte, že by zvládl český berňák něco podobného?

Horší věc je, že si tyto okolnosti čeští politici neuvědomují, ba ani si v tom nezjednali jasno. Nezbývá než uzavřít, že žurnalisté a vysocí politici nové vládní koalice jsou hlupáci. A české obyvatelstvo, protože se dodnes neobjevil v médiích blozích článek s podobným tématem, taktéž.

Chybně vycvičená policie ČR si zase hrála na kovboje

Tomáš Krystlík

Z článku www.ceskenoviny.cz/zpravy/policie-postrelila-muze-v-aute-ktery-na-jejich-pokyn-nezastavil/1026721 to vyplývá zcela jasně. Zastřílela si, aniž věděla, proč jim dotyčný nechtěl zastavit. Údajně na ně řidič najížděl, ovšem, na tom se mohou policajti mezi sebou následně domluvit.

Tedy mějme tento hypotetický případ: Jedu, z nějakého důvodu nezastavím českým policajtům, třeba si nejsem jist, zda jsou praví, a oni mě za to postřelí nebo zastřelí. Třeba jsem Čech z Republiky Jižní Afrika, abychom uvedli příklad.

Kde to jsme? Nejsou čeští policajti schopni místo střílení zorganizovat silniční uzávěru o pár kilometrů dál nebo dokonce takového řidiče po zvážení kladů a záporů různých řešení nechat ujet? Když použijí zbraň a zastřelí ho nebo ho odkáží do nehybnosti na invalidním vozíku, kde je odůvodnitelný přínos pro společnost? I kdyby byl vrah, tak se to nevyplatí, pokud má potomky a trest smrti neexistuje!

Už jen podle tohoto se Češi vůbec nehodí do EU.

Úvaha přednovoroční

Tomáš Krystlík

Jak bývá téměř českým folklórem, tak si všichni stěžují na všechno. Jde o to oddělit, co jsou nářky oprávněné, a které si lidé zavinili sami. Téměř každý si vzpomene na celou řadu příkladů, kdy jsou někteří neoprávněně zvýhodněni a jiným se děje křivda. Pokud si odmyslíme typická česká vysvětlení, k čemu se dopídíme? Srovnávat máme s čím – s minulostí, jejími zvyky a obyčeji.

Souvislost vzdělanosti s úspěchem dnes není tak těsná, jak bývala. Odvíjela se od vzdělanosti kněží, pak farářů k lidem studovaným, v českých poměrech zavrhujících v posledních stoletích víru se úcta transformovala podle objemu absorbovaných vědomostí k lékařům. Rozdíl v mezi postavením lékaře a jiných profesí je v české společnosti dodnes patrné na rozdíl od společností západních. Nová doba též předkládá coby všeobecné měřítko úspěšnosti manažery prosperujících podniků. Jenže, podle tohoto měřítka je úspěšnější ten, kdo zvýší firmě zisky absolutně, ne relativně. Přičemž, jak to obvykle v ekonomice bývá, nelze postihnout příčiny jeho úspěchu coby manažera. Pro to neexistují metody a ani celistvější výčet jednotlivých schopností to způsobujících.

Podle mne jsou dva obory lidské činnosti, které se nedají naučit – žurnalistika a management. Pro obě činnosti chybějí standardizované odhady úspěšnosti adeptů. Jinými slovy: tyto činnosti se nedají cíleně vystudovat. V novinařině je to jasné – buď člověk se na to nějakým způsobem hodí, nebo ne. Otřesná úroveň české novinářské profese to přímo podtrhuje. U manažerů se to takto jednoduše neprojevuje, protože zda bude úspěšný, rozhoduje též dlouhá řada objektivních, na jeho umu nezávislých okolností. Zde se lehce může stát a též se stává, že hloupý manažer je vynášen do nebes a schopný zatracován. Jenže to přineslo 20. století průnikem amerických kritérií úspěšnosti do evropské společnosti.

Specielním fenoménem z přelomu století jsou encyklopedické znalosti rychle dostupné v internetu. Zatímco žurnalistům většinou pomáhají, u manažerů nastávají okamžiky, kdy se musejí rozhodnout ve zlomku sekundy, aniž si zjednají informace z internetu. Zde naopak v rozhodování pomáhá jejich všeobecná vzdělanost a povědomost o souvisejících problémech, která u většiny manažerů je velmi chabá. Tedy všeobecně vzdělaný člověk má předpoklad rozhodnout v takové situaci lépe než vyškolený manažer.

Chceme-li posuzovat morálku, musíme se zabývat českou společností odděleně, protože má specifika jinde neplatící. Českou zásadou dodnes dodržovanou je, že okrást konkrétního bližního se považuje jaksi za nepatřičné. Pokud okradeným je stát, kraj, obec, tak to nikomu nevadí. Obcházet zákony je běžné a považují se za jakýsi kavalírský delikt, pokud nenastoupí závist posuzovatele. Podle všude přítomného rovnostářského přesvědčení české společnosti, která vychází z bludů obrozenectví, je každý, kdo nabyl majetku, vyššího než je obvyklé, nepoctivec. Kdy se tato nastavení české společnosti změní, je ve hvězdách, ale potrvá to jistě několik generací.

Jisté je, že k tomu nepřispívá úpadek parlamentní demokracie vyvolaný prezidentem-diktátorem, který vyšel ze svobodných voleb chytře zmanipulovaných strašidlem nepotrestaných českých zločinů vůči Němcům českých zemí.

Mezinárodní právo a mnichovská dohoda

Tomáš Krystlík

Naveden četbou sudetoněmeckých "revanšistických" publikací, v tomto případě knihou Reinharda Pozorného Wir suchten die Freiheit, k existenci článku 86 versailleské smlouvy, považuji za nutné doplnit o něj mezinárodně právní důvody konání mnichovské konference. 

 První důvod. V článku 19 prvního dílu versailleské smlouvy se praví a v saint-germainské a trianonské mírové smlouvě se to opakuje: „Shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohroziti světový mír.“ A právě zachování oněch částí mírových smluv, na jejichž základě vzniklo Československo v daném rozsahu, v roce 1938 kvůli soužití národností v československém státě mír ohrožovalo.

  

  Druhý důvod. Ve versailleské smlouvě je též článek 86, kde se píše: „Stát československý… přijímá ustanovení, která tyto mocnosti (tzv. čelné mocnosti Společnosti národů) budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem  Společnosti národů zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese území. Statut čelných mocností ve Společnosti národů měly mezi válkami Francie, Velká Británie a Itálie - USA mírové smlouvy, tedy ani stanovy Společnosti národů, neratifikovaly. Všechny čelné mocnosti byly tudíž i účastníky mnichovské konference a po ní dozíraly na průběh odstupování území. Pro vídeňskou arbitráž delegovaly své pravomoce na Itálii.

Třetím právním důvodem byla existence bilaterální, tzv. arbitrážní smlouvy mezi Československem a Německem z roku 1925, podepsaná v Locarnu. Smlouva byla součástí přílohy E locarnské smlouvy (rýnského garančního paktu) a zavazovala oba státy v článku I takto: „Všechny spory mezi Československem a Německem, ať jsou jakékoli povahy, při nichž by strany byly ve sporu o nějaký právní nárok a které by nemohly být přátelsky rozřešeny obvyklou diplomatickou cestou, budou předloženy k rozsouzení buď rozhodčímu soudu nebo Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti.“ Německo sice v roce 1936 locarnskou smlouvu vypovědělo, nicméně si pospíšilo obratem ujistit ČSR a Polsko, že ony bilaterální arbitrážní smlouvy platí i nadále.

Spojenecké smlouvy s Francií a SSSR teoreticky poskytovaly ochranu před vojenským napadením, ale ne před změnou státních hranic.

Zůstává otázkou, nakolik si nestabilitu českého státu Češi uvědomovali. Lze celkem lehce nahlédnout, že tyto okolnosti jim již tehdy byly sdělovacími prostředky zatajovány a dodnes jsou českými historiky zamlčovány. Stačí si jen pročíst příslušná historická pojednání o první republice. Podle všeho si tyto skutečnosti neuvědomovala naprostá většina meziválečných politiků a ostatní z nich o tom mlčeli. Jedinými z politiků, kteří své obavy dali najevo, byli ministerští předsedové Vlastimil Tusar a Milan Hodža. Hodža nikdy nebyl přesvědčen o životaschopnosti Československa jako samostatného státu, Tusar připomínal možné budoucí obtíže, nebude-li soužití s menšinami ve státě vyhovovat. O omezeních československého státu mezinárodními smlouvami museli vědět minimálně i vysocí úředníci ministerstva zahraničí, Beneš a Masaryk. Jenže ti mlčeli.

Souhlas s odstoupením okresů s více 50 % německého obyvatelstva oznámil Beneš a ministr zahraničí Kamil Krofta Francii a Velké Británii nótami z 21. 9. 1938 večer, nová československá vláda sice pak 25. 9. protestovala proti znění badgodersberských požadavků, ale původní souhlas s odstoupením území s více než 50 % německého obyvatelstva neodvolala, takže účast zástupců ČSR na mnichovské konferenci byla zbytná, byť Chamberlain na ní dvakrát trval, ale ostatní zúčastněné země ji zamítly.

Nestabilita československých hranic vyplývající z mezinárodních smluv je dodnes jednou z nejvíce utajovaných skutečností z historie novodobého českého státu. Má to svou logiku. Kdyby to bylo všeobecně známo, tak by se již pátá generace Čechů musela ptát, čím byla způsobena ona mimořádná hloupost meziválečných českých politiků, a proč tyto hrozby neeliminovali slušným zacházením s menšinami v československém státě.