Václav Fiala
Záznam z Debatního klubu, publikovaný na našich
internetových stránkách, vyvolal značnou pozornost a na druhé straně rovněž
rozpaky, a tak jsme položili protagonistovi akce – česko-německému spisovateli
a znalci historie obou národů Tomáši Krystlíkovi - další otázky. Jak to bylo se
vztahem ke germánské říši, kterou Češi obzvláště rádi napadali a plenili? Není
slovanství jen naše upjatá chiméra? Po mariánském sloupu pak je podle Krystlíka
zapotřebí vztyčit sochu Radeckému a pak vyhnaným po druhé světové válce…
Odkud se bere česká tendence zákony a nařízení obcházet a
porušovat?
V druhé polovině 19. století prosazovali národní buditelé,
že rakouské mocnářství je vláda cizáků nad Čechy definovanými používáním
českého jazyka, zpod které je třeba se osvobodit. Lze proti nim bojovat i
ignorováním jejich státních reglements, tedy zákonů a nařízení, takže státní a
obecní majetek se může poškozovat, tedy i odcizovat. Češi ve své horlivosti
zapomněli, že v obou případech se jedná o majetek, který spoluvytvořili, takže
i jejich. Za první republiky se tento nešvar nestačil odstranit, zpívávalo se
na slova Viktora Dyka: „Nade Hradem, pode Hradem, kradu, kradeš, krade, kradem,
na to je ta republika, od tatíčka Masaryka.“ Za války to bylo riskantní, hrozil
koncentrák, takže se zvyk obnovil v plné síle za poválečného a bolševického
všeobecného nedostatku a pokračuje dodnes, např. v tunelování. A zákony se
obcházejí opět v hojné míře po přestávce vyvolané válkou a komunistickým obdobím
od roku 1989, dá se říci, že se v této disciplíně Češi vyžívají, příklady si
jistě najde každý čtenář sám.
Proč je v české společnosti na rozdíl od jiných
společenství, národů tak rozšířeno egalitářství a závist?
I na to je jednoduchá odpověď. Národní buditelé sugerovali
Čechům, že všichni pocházejí ze skromných poměrů, z malých čistých chaloupek.
Oboje pravda nebyla, byla to jejich romantická představa. Výsledkem bylo, že
když česky mluvící v 19. století dosáhl většího majetku, pokládala to většina
českého národa za cosi nepatřičného, když takové ekonomické úrovně nedosáhla
většina z nich, za něco, co se protiví češství. Podle odhadu z roku 2007 činil
v roce 1911 kapitálový podíl Čechů v průmyslu jen jednu pětinu místo tří
čtvrtin při třetinovém podílu německého obyvatelstva v českých zemích! Dodnes
se většina Čechů dívá na bohatší soukmenovce s podezřením, že svého majetku
nabyli nekalým způsobem.
Byli a jsou Germáni odvěkými agresivními nepřáteli Slovanů,
jak tvrdil Palacký?
Pokud vezmeme všechny historicky doložené větší ozbrojené
výpady přes hranice Království českého, zjistíme, že více jich směřovala z
království ven než dovnitř. S tímto faktem se musí vyrovnat každý sám. Navíc
mezinárodní křížové výpravy pronikaly do Království českého přes hraniční hory
z dnešního Německa a Rakouska, takže lehce vznikla legenda o agresivitě Němců.
Existovala snaha česky mluvící poněmčit?
To chtěli učinit až Němci za protektorátu. Málokdo ale tuší,
že kdyby spor mezi králi v 17. století, bitvu na Bílé hoře vyhrály české stavy,
čeština by pravděpodobně během tří generací vlivem protestantských farářů
zanikla, protože se pro nedostatek českých farářů rekrutovali z německých zemí
a na rozdíl od římskokatolických kázali německy. Dá se tvrdit, že češtinu
zachránili jezuité, Balbín a spol., a pak habsburský dvůr. Rakouské císařství
nebylo žádným žalářem národů, jak se tvrdí – neznalo pojem národnostních
menšin, pouze národů – a do konce své existence nezvedlo úřední, tedy státní
jazyk. Úřadům bylo ponecháno na vůli, v jakém jazyce říše budou mezi sebou
komunikovat, podání úřadům a soudům byla zásadně vyřizována v jazyce, ve kterém
byla podána.
Proč byli česká šlechta a vzdělanci vyloučeni z národa?
Jungmann považoval po způsobu německého filozofa J. G.
Herdera za nejcennější na národu jeho jazyk a kmenové a národní zvyky. Zákonitě
tedy z českého vyloučil vzdělance a šlechtu, kteří převážně, zejména doma mezi
sebou, nemluvili česky. Důvod, proč česky nemluvili, byl prostý. Čeština byla v
podstatě koncem 18. století mrtvý jazyk, neměl termíny pro novější výrobní
postupy a nové materiály, nešlo v ní napsat v podstatě ani kuchyňský recept.
Proč tomu tak bylo? Kvůli nucené rekatolizaci po porážce na Bílé hoře odcházeli
ze země svobodní měšťané a šlechta přibližně z poloviny mluvící česky a druhá
německy, převážně vzdělanci. V zemi zbyli poddaní, tedy málo vzdělaní, kteří
nesměli opustit zemi, i kdyby chtěli, a museli rekatolizovat. Po třicetileté
válce zbylo v Království českém jen asi 25–30 procent obyvatelstva, které bylo
nutné doplnit přistěhovalectvím. Ale česky mluvící mimo království, kromě oněch
vyhnaných protestantů, nežili. Takže přicházelo obyvatelstvo cizojazyčné, často
z bezprostřední blízkosti a německy mluvící, dílem také vzdělané, takže o
neustálou modernizaci němčiny bylo postaráno. Čeština však zastarávala, stávala
se pomalu mrtvým jazykem, kterému chyběly moderní termíny. A nebyl nikdo, kdo
by ji udržoval na úrovni doby. Vyšší školství bylo tehdy latinské, od roku 1784
nařízením Josefa II. i německé. Proces vydupávání češtiny ze země vytvářením v
podstatě terminologicky umělého jazyka trval až do roku 1882, kdy byla pražská
univerzita rozdělena na českou a německou část. Češi svou energii, kterou mohli
vynaložit na své zkulturnění, utápěli skoro celé století v obnově jazyka. Kult
jazyka jako posvátného dědictví po předcích přežívá dodnes, stačí se podívat na
vyšehradský Slavín – jediný pochovaný, který nemá co společného s jazykem, je
František Křižík.
Říká se, že přísloví „zlaté české ručičky“ je
dezinterpretováno…
Ano, je. V 19. století začali přicházet z českých zemí do
rakouských zruční řemeslníci a rakouští Němci začali říkat die goldenen böhmischen
Hände, což se překládá jako zlaté české ručičky, jenže má to vadu na kráse.
Většina „českých“ řemeslníků byli Němci českých zemí. Logicky, protože řemesla
vnášeli do Čech Němci ze západu. Dezinterpretovat toto úsloví umožnil Jungmann,
který do svého pětidílného slovníku záměrně přeložil přídavné jméno böhmisch
stejně jako tschechisch, tedy jako český. Jenže tschechisch znamená jazykově
český, böhmisch znamená český bez ohledu na jazyk, což je vztaženo ke
Königreich Böhmen, tedy Království českému a ke všem jeho usedlým obyvatelům.
Takto byla Jungmannem a pak Palackým podsunuta česky mluvícím obyvatelům
království, že na něj mají výhradní právo a Němci českých zemí, byť zde žijí
staletí, jsou jen přistěhovalci a kolonisté.
Říkáte, že Čechům není nic svaté. Hovoří se o tom, že jsme
„Švejci“. To by ale znamenalo, že jsme pochytili étos rudého komisaře Haška...
Máme v sobě i část čehosi slovanského, přiléhavě
vyjádřitelného příslovím „Mouchy, snězte si mě!“, což znamená – i přeneseně –
válení se na peci prakticky bez vlastní aktivity, pití alkoholu a tesklivé
rozjímání a litování se. Ale kromě příležitostného litování se, jak nám,
Čechům, všichni ubližují, to v nás nehraje významnější roli. Mentalitou jsme
Němci s malými rozdíly: pracujeme jako Němci přesně, dokonce rychleji než
Němci, ale Němci dělají, i když nad nimi nestojí dozor, Čechům v této situaci
vypadne vše z ruky a přestanou dělat.
Hovořil jste o neagresivitě Germánů – znamená to, že již
kupec Sámo byl výbojnější než jeho „sousedé“? O husitech a jejich „spanilých
jízdách“ jistě není třeba mnoho hovořit, podívejme se jen přes hranice do Furth
im Waldu na slavnosti Skolení draka...
Nemluvil jsem o jejich neagresivitě, mýtus agresivity
Germánů byl jen východiskem pro srovnání četnosti ozbrojených výpadů z
Království českého a do něj za dobu jeho existence, to jest od prvních králů.
Počet výprav směrem ven z Regnum Bohemiæ je vyšší než opačným směrem. Když pro
tento jev nenajde historik vysvětlení, což se mu nepodaří, tak mýtus německé
agresivity ve srovnání s českou padá. Lidové tradiční představení Drachenstich
probíhá nejen v Brodu nad Lesy, nýbrž i na české straně hranice a připomíná rok
1431 s křížovou výpravou do Čech. Ale o pár desítek kilometrů dále velký
přístav na Dunaji na úpatí Šumavy, bavorský Deggendorf, nemá ve spojitosti s
husitstvím ani co uspořádat – inscenace, jak bylo město husity dokonce třikrát
po sobě vypáleno, není příliš vhodné téma pro lidové představení.
Můžeme podle vás vlastně ještě hovořit o Slovanech, když se
tu za třicetileté války nahromadila švédská a posléze snad ještě více při
napoleonských taženích a Slavkově především francouzská DNA? A to už nemluvím o
zvláště na Moravě se vyskytujícím jménu Tureček, což je prý údajně pozůstatek
dobyvatelů z Osmanské říše...
Nejen za a po třicetileté válce. Pojmy Slovan, Germán, Román
slouží jako rozlišovací usus podle užívaného jazyka. Co se týká původu
obyvatelstva českých zemí, je hypotéza o příchodu Slovanů do Čech,
mírumilovných zemědělců odněkud z východu nebo jihovýchodu, neudržitelná. Ve
střední Evropě ukazují výzkumy DNA i archeologické, že slovanské populace
vznikly z původního neslovanského obyvatelstva, které bylo jen poslovanštěno.
Vysvětluje se to teorií elit. Po Evropě se potulovaly malé skupinky slovanských
ozbrojenců, kteří víceméně vybili v určité lokalitě mužské obyvatelstvo a časem
zplodili s místními ženami děti. Původní obyvatelstvo převzalo jejich jazyk a
zvyky. I archeologicky je to podloženo rozsáhlými vykopávkami ze středního
Polska z nedávné doby, kdy nalezené předměty nesvědčí pro výměnu původního
obyvatelstva v lokalitě za slovanské – styl a zdobení předmětů původního
předslovanského obyvatelstva nebyly vystřídány slovanskými, nýbrž jen zčásti
převzaty k původně používaným. Navíc již před českým stavovským povstáním, v
druhé polovině 16. století, je doložena převaha nositelů německých příjmení v
Čechách nad českými. To sice není důkaz, jakým jazykem se v Království převážně
mluvilo, ale je to silná indicie.
Je tedy podle vás mariánský sloup pro tuto dobu vhodným
řešením?
Znovu vztyčení sloupu bylo projevem slušnosti po více než
jednom století zatemnění českých myslí – vzájemně si vysloveně lhaly, co
mariánský sloup znamená, a to včetně Tomáše Masaryka – mariánský sloup neměl a
nemá nic společného s porážkou povstání českých stavů v bitvě na Bílé hoře ani
s údajným, mimochodem zcela smyšleným utrpením národa v době temna. Aby se to
uvedlo alespoň ex post na pravou míru, je nutné české dějiny přepisovat, což se
neděje. Obdobně jako mariánský sloup čeká na novou instalaci socha Radeckého a
v budoucnu bude potřeba vytvořit pomník obětem vyhnání 1945–1947.
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Zlate-ceske-rucicky-Chyba-prekladu-Cesi-jsou-mentalitou-Nemci-Ale-kdyz-nad-nimi-nikdo-nestoji-Historik-Krystlik-o-ceskem-narodu-630692
Žádné komentáře:
Okomentovat