Konrad Henlein

Tomáš Krystlík

Soudě podle diskusních příspěvků k blogspotu o Grundplanungu O.A., že většina čtenářů zastává lživý výklad českých historiku o Henleinovi a SdP, je nevyšší čas předložit jim pravdivější fakta. Pro zajímavost: nikdo dosud nezpracoval Henleinovu biografii.
Konrad Henlein dodnes platí pro Čechy za přívržence německého nacionálního socialismu hned od počátku a za rozbíječe Československa, jeho spolupracovníci ho považovali za slabého a přáteli ovlivnitelného šéfa. Konrad Henlein, zakladatel Sudetoněmecké vlastenecké fronty, z níž se pak překvapivě stala silná Sudetoněmecká strana, po připojení československého území k Německu župní vedoucí v Říšské župě Sudety, mistr politického přežívání, britský špion, možná i homosexuál, působí dodnes dojmem jednoho z málo výrazných funkcionářů.

Čeští dějepisci jej považují od počátku za Hitlerova pochopa, zakukleného nacionálního socialistu, fanatického přívržence připojení pohraničních oblastí k Říši, vrcholného představitele německé páté kolony v ČSR, a zcela odmítají rozlišovat jednotlivá stadia jeho postoje vůči československému státu.

V roce 1970 vyšly deníky protivníka Hitlera, majora německého Abwehru (německé vojenské rozvědky a kontrarozvědky) Helmutha Groscurtha, a naznačily, že v tradičním jednorozměrném nazírání na Henleina cosi nesouhlasí. Z Groscurthových záznamů plyne, že Henlein nijak neusiloval o připojení Sudet k Říši, ba obával se Hitlerovy agresivní politiky.

To mezitím svým způsobem potvrdili i britští historikové, kteří našli v dokumentech z pozůstalosti britského plukovníka letectva Malcolma Christieho, bývalého nejlépe informovaného britského špiona v Berlíně, doklady o skryté spolupráci Henleina s britskou rozvědkou. Historik Donald Cameron z těchto dokumentů vyvodil, že Henleinovi ani v roce 1938 nešlo o rozbití Československa, nýbrž o možnost, stát se prvním německy hovořícím ministerským předsedou ČSR, který by vystupoval vůči Německu jako partner a nikoliv jako Hitlerův pochop vůči ČSR.

Při posledních československých parlamentních volbách v roce 1935 Henleinova Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei, SdP) vyhrála volby a stala se vůbec nejsilnější politickou stranou v celém Československu. Navzdory drtivému a jednoznačnému volebnímu výsledku jej prezident nemohl pověřit sestavením vlády, protože se nenašel nikdo z politických aktérů, který by se odvážil s ním spolupracovat a tím se vystavit nedozírným útokům české šovinistické veřejnosti.

Klišé o Henleinovi v posledních desetiletích značně narušily také rozsáhlé práce dvou německých historiků mladé generace Ralfa Gebela a Volkera Zimmermanna o sudetoněmecké regionální politice v období nacionálního socialismu.

Henleinův životopis je příběh německo–českého antihrdiny – matka Hedvika, rozená Dvořáčková, byla Češka. Konrad Henlein uměl česky na úrovni češtiny z domácnosti. Byl absolventem obchodní akademie, bankovním úředníkem, později vedoucím Německého tělovýchovného svazu (Deutscher Turnverband), v němž pěstoval nový druh kamarádství, trampství zkříženého se skautingem (Wandervogel) a sudetoněmecké vlastenecké uvědomění. Usiloval o autonomii sudetských Němců v rámci ČSR, nebyl velkoněmecký nacionalista. Pro postavení politického vůdce byl v mnohém směru nevhodný, ale měl charisma a byl dostatečně chytrý a obratný, aby přestál útoky vůči své osobě od řady protivníků ve straně, od Gestapa, Sicherheitsdienstu a SS, kteří jej chtěli za všech okolností odstranit.

Exkurs. Německá neuniformovaná Bezpečnostní policie (Sicherheitspolizei, Sipo) měla dvě složky: Kriminální policii (Kriminalpolizei, Kripo) a Tajnou státní policii (Geheime Staatspolizei, Gestapo). Uniformovaná policie byla nazývána Pořádkovou (Ordnungspolizei, Orpo). Sicherheitsdienst (SD, Bezpečnostní služba) měl za úkol politické zpravodajství, Abwehr byla špionážní a protišpionážní služba Wehrmachtu (podle názvu doslovně: Kontrarozvědka). Mezi SD a Abwehrem panovala řevnivost.

V době zákazu nacionalistických sudetoněmeckých stran, Německé nacionálně socialistické dělnické strany (Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei, DNSAP) a Německé nacionální (národní) strany (Deutsche Nationalpartei, DNP) na podzim roku 1933 vystoupil Henlein, tehdy už celostátní vedoucí Německého tělovýchovného svazu, byť mimo něj neznámý, a veřejnou výzvou založil novou organizaci, shora zmíněnou Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu (Sudetendeutsche Heimatfront, SHF). Leccos nasvědčuje tomu, že Henlein vystoupil ve smyslu usnesení odstupujících funkcionářů obou zakázaných stran. Ale Henlein tehdy prohlašoval, že tak učinil zcela na základě vlastního rozhodnutí, a spojení s oněmi funkcionáři popíral. S ním tak činilo celé vedení nové Fronty. Tehdejší německý vyslanec v Praze Walter Koch konstatoval, že Henlein „údajně z vlastní iniciativy, ve skutečnosti nastrčený Svazem kamarádství“, založil Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu, která „měla být sběrnou nádrží pro masy náležející k rozpuštěným stranám (tj. DNSAP, DNP)“.

Vůdce DNSAP Hans Krebs, který se uchýlil do Říše, aby ušel dalšímu věznění, si příliš pozdě uvědomil, že svým souhlasem s ustavením Henleina do čela udělal kardinální chybu, protože Henleinova Sudetoněmecká vlastenecká fronta (SHF), v roce 1935 přeměněná kvůli nadcházejícím volbám na Sudetoněmeckou stranu (Sudetendeutsche Partei, SdP), nehodlala sledovat říšskou politiku a dokonce prohloubila odstup vůči sudetoněmeckým nacistům uprchlým z ČSR do Říše. Henlein obratně využil zákonného tříletého zákazu pracovní činnosti funkcionářů zakázaných stran v ČSR k vyloučení nacistů z jakékoliv spolupráce s SdP. Na vedoucí posty v SdP prosadil své přátele a poradce ze Svazu kamarádství pro národní a sociálně politické vzdělání (Kameradschaftsbund für volks- und sozialpolitische Bildung, KB), spolku pravicových intelektuálů, odmítajících nacionální socialismus a vyznávajících představu stavovského státu podle učení vídeňského profesora Othmara Spanna.

Spannovi přívrženci a žáci vyznávali kulturní nacionalismus, stavovský politický řád, organickou jednotu národního tělesa, ale zároveň autonomii jednotlivce, vůdčí úlohu německého národa, ale nikoliv jeho sjednocení v jedné říši, nýbrž zdůrazňovali význam a autonomii jednotlivých německých kmenů, z nichž jedním je i kmen sudetoněmecký, který si má v Československu vybudovat podmínky pro svůj život a rozkvět. Popírali tedy velkoněmeckou ideologii.

Spannova ideologie Henleinovi dobře vyhovovala, zdůvodňovala různorodost různých německých kmenů, tedy i Sudetoněmců, jejich existenci jako národního kmenu, který má tak opodstatnění stát se stavem, tedy jedním ze základních kamenů společnosti. Nebyla ani trochu nakloněna říšským cílům jednotného velkoněmeckého státu a jednotné společnosti. Vedení SHF, později Sudetoněmecké strany, sestávalo s výjimkou K. H. Franka coby národního socialisty z přívrženců Spannova učení; zasazovalo se o bohatou a na základě vnitřního kulturního, duchovního formování členěnou společnost, usilovalo o německou hegemonii v německých sídelních územích v ČSR, nikoliv o německou říši v celé střední Evropě. Podle Spannových teorií měla vyvstat vedoucí vrstva státu z „přísné volby a systematické výchovy“.

Bylo-li na základě výše uvedeného Henleinovou maximou sudetoněmectví a nikoliv (velko)němectví, tak neměl logicky jinou možnost než hledat naplnění v rámci Československé republiky, včetně politických kompromisů s cílem tuto republiku přeformovat na demokratickém základě. Pro zajímavost: Henleinovo zemské vlastenectví se vztahovalo na Sudety, Frankovo na české země jako celek.

Je známa celá řada výroků, kde Henlein vystupuje jako rozhodný zastánce sudetoněmecké existence v Československé republice, ovšem v republice s jiným národnostním režimem. Sudetoněmecká vlastenecká fronta (SHF) v roce 1934 proklamovala jako cíl autonomii Sudetoněmců v rámci Československa, schválila „překonání stranických rozporů, vytvoření sudetoněmecké národní pospolitosti a odstranění sociální bídy s použitím myšlenky stavovského členění a aktivního spoluutváření státu jako rovní mezi rovnými, po důkladné výchově národa k věcné, reálné politice.“

Hlavní vedení SHF 24. 9. 1934 znovu jednoznačně potvrdilo autonomistické cíle, když pro nejbližší budoucnost stanovilo: „V návaznosti na programové prohlášení bude okamžitě zahájena školicí činnost a konání malých shromáždění, především školení funkcionářů. S konečnou platností skoncovat s velkoněmeckou idejí. Vymýtit představu, že by sudetoněmecké území mohlo být Hitlerem dobyto z Německa.“

Henlein 6. 10. 1934 v rozhovoru s deníkem Večer tvrdě odsoudil fašismus, nacismus, bezbřehý liberalismus, panslavismus, pangermanismus, restauraci Habsburků, a zasazoval se za jednotu československého státu: „Ten, kdo poruší loyalitu ve vztahu k státu, nebo u koho se zjistí, že spolupracuje s cizí organisací proti zájmu státu, bude nemilosrdně vyloučen… jest nesmyslné mysleti si, že samospráva by znamenala sudetoněmecký parlament či něco jemu podobného.“


Na velkém shromáždění v České Lípě 21. 10. 1934 vystoupil Henlein s projevem, v němž se veřejně distancoval od nacionálního socialismu, zdůraznil svůj státotvorný postoj, kategoricky odmítl jakoukoli změnu rozsahu československého území, konstatoval nepřekonatelnou propast mezi svou stranou a nacionálními socialisty a prohlásil: „Navzdory zavržení liberalismu se nikdy nevzdáme liberality, to znamená bezvýhradného respektování práv osobnosti jako zásadního postoje při určování vztahů lidí obecně a vztahů mezi občany státu a úřady zvlášť. Ze všeho nejméně jsme ale ochotni zavrhnouti sebevědomé a zodpovědně jednající individuum jako konkrétního nositele společenského vývoje. Z tohoto konstatování vyplývají zásadní rozdíly, které nás odlišují od nacionálního socialismu.“ K. H. Frank jako jediný nacionální socialista z vedení SHF žádal onu pasáž distancující se od německého národního socialismu z Henleinova projevu vyškrtnout, ale neuspěl.

Vedoucí pozice ve straně zaujímali bývalí členové KB, ale v celé řadě místních skupin byli v čele bývalí řadoví členové DNSAP, na které se tříletý zákaz politické činnosti nevztahoval. Po volbách v roce 1935 se pokusil Henlein bývalé členy DNSAP v SdP neutralizovat jejich cíleným rozptýlením ve stranických strukturách. Záměr se mu nezdařil.

V prosinci 1935 přibyl Henlein jako host vysoce váženého Royal Institute of International Affairs (Královského institutu mezinárodních záležitostí) k přednášce o sudetoněmeckém problému do londýnského Chatam Housu. Jeho přednáška byla Brity posouzena jako skvělá. Kromě analýzy tehdejší situace v Československu v ní Henlein kritizoval německé velikášství, nedostatečné porozumění Němců vůči neněmeckým problémům a vyslovil se proti pangermanismu. Též zkritizoval Čechy za jejich chybné zacházení s národnostními menšinami, za jejich panslavistické tendence a postavil se záporně ke vzniku národních států v Evropě po první světové válce. Za svou londýnskou přednášku byl napaden říšskoněmeckým tiskem. Völkischer Beobachter po něm požadoval, aby se napříště nezabýval zahraniční politikou, především tehdy, týká-li se všeněmeckých záležitostí. Podle onoho listu vzbudil Henleinův postoj v Německu velkou nelibost, nejvíce prý říšské Němce pobouřil závěr jeho přednášky, kdy se explicitně distancoval od německého nacionálního socialismu.

Sudetoněmecká strana pak zřídila v Londýně své zastupitelství, do jehož čela se později postavil Walter Brand, který tak na čas unikl vnitrostranickému náporu nacistů v SdP. Staral se o publicitu sudetoněmeckých záležitostí nejen ve Velké Británii, nýbrž organizoval přednášky sudetoněmeckých politiků ve Francii, Švýcarsku, Švédsku a v Maďarsku. K dispozici měl publikace a materiály v místních jazycích.

Henleinovy výroky po připojení Sudet k Německé říši, odporující jeho dřívějším projevům, je nutno brát jako účelové, neboť byl v ohrožení ze strany Heydricha, SD a nacistů. Nejsou důkazem jeho příklonu k německému nacionálnímu socialismu v době předcházející jeho osudovému listu německému ministru zahraničí z listopadu 1937 a už vůbec ne jeho snahy o secesi Sudet od ČSR. Hitler totiž v té době nabízel ČSR dobré sousedské vztahy a v menšinové otázce, podobně jako v armádě či zahraniční politice, přenechával hlavní pozice tradičním konzervativcům, například Karlu Ernstovi Haushoferovi. Ten prosazoval pro ČSR model autonomie menšin a ještě na konci roku 1936 o ní tajně jednal s Benešem jeho syn Albrecht s Maxem Karlem von Trauttmansdorff z pověření samotného Hitlera. V roce 1937 Hitler ony umírněné aktivity zastavil a vydal se v otázce německé menšiny v ČSR radikálnější cestou.

Spannistické vedení SdP se 16.–19. 3. 1936 zúčastnilo utajené konference Svazu pro společenskovědní vzdělání a výchovu (Bund für gesellschaftswissenschaftliche Bildung und Erziehung) v Heilbrunnu u Solnohradu (Salzburg) s říšskoněmeckými a rakouskými tradicionalisty, tedy s konzervativními nacionalisty. Hlavním tématem bylo vybudování federativní střední Evropy mimo Německou říši, bez národně socialistické ideologie a myšlenky velkoněmectví, udržet rozdílnost německých národnostních skupin (kmenů), například německého rakušanství, sudetoněmectví, nesplynout s ideou velkoněmectví. Cílem bylo vytvoření opravdové říše (wirkliches nebo wahres Reich), která by snížila riziko, že „mateřský národ, to jest říšští Němci, se soustředí na ryze státně národnostní úlohy nebo na čistě imperialistická mocenská řešení říšských otázek.“ Spannismus byl jasně v opozici proti velkoněmecké ideologii a konference se důsledně vyvarovala kontaktu s nacionálními socialisty a s osobami jim blízko stojícími – proto byl pozván Hans Steinacher, ale už ne Hermann Raschhofer. Henlein byl pak během roku zvolen za vůdce Svazu německých národnostních skupin (Bund der deutschen Volksgruppen) a také s tímto pověřením začal svou propagandistickou činnost v cizině, zejména ve Velké Británii. Z českých historiků se o tomto zasedání zmiňuje pouze Václav Kural a mimoděk tím vyvrací dogma ostatních českých historiků, že Henlein byl od počátku stoupenec Hitlera.

Do roku 1935 přerostl počet členů SHF značně součet členů obou zrušených sudetoněmeckých nacionalistických stran. V dubnu 1935 byla SHF vládním výnosem přinucena stát se kvůli parlamentním volbám politickou stranou a přejmenovat se na Sudetoněmeckou stranu, SdP.

Po mimořádném volebním úspěchu v parlamentních volbách roku 1935 – SdP se stala absolutním vítězem v celé republice (sic) před stranou agrární – si Henlein bezpochyby představoval, že se stane čelným československým politikem a bude se podstatným způsobem podílet na přetvoření republiky ve stát národů v ní žijících, ale také na jejím zahraničněpolitickém přeorientování, jímž měla opustit zaměření na Malou dohodu, západní spojence, zejména pakt o přátelství a spolupráci se Sovětským svazem, a posílit vazby k Německu. Henlein ale nenašel mezi československými politickými stranami takovou, která by s ním o politické spolupráci jednala. U některých politiků takový zájem existoval, zejména u bankéře Jaroslava Preisse a agrárníka Rudolfa Berana, ale ani ti se rozhodujícího kroku neodvážili, protože tím by vyvolali nedozírný agresivní odpor českých nacionalistů a prakticky celé české společnosti, který by je hrozil přinejmenším politicky znemožnit. Báječný volební úspěch SdP byl tím vlastně zcela znehodnocen, zůstal bez praktických důsledků. Nacisté ve straně mohli z tohoto fiaska obviňovat stranické vedení, tedy Henleina a jeho Svaz kamarádství. Tím také zdůvodňovali svoje útoky a postupný převrat ve straně v letech 1936–1937, nicméně se v nejvyšším vedení SdP až do jejího zrušení v říjnu 1938 vyskytoval pouze jediný nacista – Karl Hermann Frank. V březnu 1937 začal Henlein požadovat autonomii pro sudetské Němce v rámci ČSR.

Dva faktory – odříznutí od jakéhokoliv vlivu v československé politice a vnitrostranický útok nacistů, který hrozil budoucím připojením k Říši – způsobily, že se československý autonomista Konrad Henlein z nutnosti vydal na cestu spolupráce s nacionálně socialistickou Třetí říší, spolupráce z jeho strany neupřímné. Kdyby tak neučinil, nemohl by hájit zájmy své vlasti, Sudet, které by po jeho odstranění z vedení SdP byly vydány na milost a nemilost Hitlerovi.

Čím více získávala SdP sudetoněmecké voličstvo, tím více běsnil Krebs a ostatní nacisté z vedení dřívější DNSAP v říšskoněmeckém exilu. Když Henlein začal jednat s Prahou a odmítal se podřídit nátlaku z Říše, projednali exulanti v Berlíně chování Henleina s SS, SD a Reinhardem Heydrichem a usnesli se, že je třeba Kohena – židovský kryptonym (sic) pro Konrada Henleina u SD, mimoděk dobře dokumentující vztah oněch obou říšských složek k němu – a jeho pomocníky z řad KB z politiky vyřadit. V květnu 1936 došel SD k závěru, že Spannovo učení, neslučitelné s nacionálním socialismem, a převaha KB v sudetoněmeckém táboře ohrožuje zahraničně politickou koncepci Říše, protože autonomistická orientace má za cíl pošvýcarštění Sudetoněmců (a Československa) a že vedení SdP z řad KB tedy odcizuje Sudetoněmce nacionálně socialistickému režimu a ideji velkoněmectví.

Volební propaganda SdP v parlamentních volbách v roce 1935 byla z větší části financována z Říše, na čemž se podílely Volksbund für das Deutschtum im Ausland (Národní svaz pro němectví v zahraničí), Auswärtiges Amt (německé ministerstvo zahraničí), Deutsche Arbeitsfront (Německá pracovní fronta) a Vierjahresplanbehörde (Úřad pro čtyřletý plán), čímž se via facti vytvořila závislost SdP na Německé říši. Ona finanční podpora se ale na veřejnosti nezdůrazňovala, říšské orgány se zatím nestaraly o ideologické otázky, domácí nacisté v SdP byli zatím zticha.

Na jaře 1936, když bylo jasné, že báječné volební vítězství SdP v parlamentních volbách v roce 1935 nevedlo ke zmírnění odnárodňovacího tlaku ze strany Čechů, přešli nacionální socialisté v SdP v čele s K. H. Frankem v tisku a na stranických schůzích do útoku proti spannistickému vedení. Situace se jevila, hlavně ve srovnání s účinností národně socialistického režimu v Německu, jako neúspěch stávajícího vedení SdP a jeho spannovské ideologie Svazu kamarádství.

V ideologické oblasti nacistům vadila spannistická představa národní pospolitosti coby „národního ducha“ s vůdčí rolí „duševní elity“, která jako „nejnacionalističtější skupina řídí stát“, kdežto obyčejný člověk je méně kvalitní, tudíž „méně nacionalistický“. Považovali tuto tezi za nebezpečné oslabení národní pospolitosti, ba za její podvracení uměle navozeným „třídním bojem shora“. Za obzvlášť škodlivé měli, že „duševní elita“ podrývá učení o rase coby podstatu němectví, rozděluje, štěpí a oslabuje německé (národní) hnutí, že Spannova koncepce „opravdového státu“ je v protikladu k národně socialistické říši. Sicherheitsdienst (SD) pokládal spannismus za „stejně ohavný jako židovství“ a vydal pro vlastní potřebu brožuru s názvem Der Spannkreis, Gefahren und Auswirkungen (Spannisté, nebezpečí a důsledky), v níž byl vyhodnocen a odsouzen vliv spannismu na Sudetoněmce. Zejména nebezpečnými podle oné brožury byly jejich ovlivnění „římským universalismem“ (římským katolicismem) a jeho účinek spočívající v odcizování Sudetoněmců nacionálně socialistickému Německu. Proto má být veden „ostrý úder proti Svazu kamarádství (KB) a jeho předákům, kteří stranu (SdP) ovládli a vyřadili lidi z DNSAP (z československé Německé nacionálně socialistické dělnické strany)“. O skutečnosti, že nacisté považovali spannisty, tj. celé nejvyšší vedení SdP s výjimkou K. H. Franka za své největší nepřátele hned po komunistech, necítí čeští historici potřebu se zmiňovat.

Zejména agilní v této věci byl okruh kolem časopisů Aufbruch, tzv. Aufbruchkreis (Aufbruch je v této souvislosti obtížně přeložitelný výraz, nejspíše jako „vyražení k akci“, „vyražení do útoku“), Bereitschaft (Pohotovost) a deníku Rumburger Zeitung (Rumburské noviny). Ony Rumburské noviny přitom úzce spolupracovaly s říšským Sicherheitsdienstem (SD). Předmětem jejich útoku bylo celé nejvyšší vedení SdP, tedy všichni bývalí členové KB (kromě nacisty K. H. Franka), především Heinrich Rutha, Walter Brand a Konrad Henlein. Tato akce byla iniciována nebo schválena z Říše, ale současně vycházela z osobních přesvědčení a potřeb rebelujících, hlavně Franka, jehož přímo vášnivé zasazování se o nacionální socialismus je známo už z raných porad vedení SHF v roce 1933. Síla nacistů značně vzrostla tím, že vypršely tři roky zákazu veřejné činnosti funkcionářů obou rozpuštěných stran, DNSAP a DNP, čímž se mohli bývalí funkcionáři těchto stran zcela legálně ucházet o stranické funkce v SdP.

Na podzim 1936 zorganizovali nacisté první čistku v SdP, kterou se snažili vytlačit a vyřadit spannisty ze strany nebo alespoň ze stranických funkcí. Zároveň se stupňoval tlak na SdP z Německa, zejména prostřednictvím zmíněného Národního svazu pro němectví v zahraničí (Volksbund für das Deutschtum im Ausland), který se dostal do podřízenosti SS, a Sudetoněmeckým dohledem (Sudetendeutsche Kontrollstelle) se sídlem v Drážďanech, který byl přímo orgánem Sicherheitsdienstu (SD).

V polovině září 1937 došlo k prvnímu skutečnému jednání s československou vládou, s premiérem Milanem Hodžou. Vypadalo to, že jednání by mohla vést ke strukturní proměně republiky. Henlein žádal ochranu a zajištění sudetské vlasti, včetně stanovení národnostních hranic, národnostní samosprávu a odčinění bezpráví utrpěného od počátku československé republiky. V říjnu 1937 měla jednání pokračovat s konkrétními výsledky.

Během roku 1937 proběhly další dvě vlny stranické očisty od spannistů, poslední z nich v říjnu. (Říšským nacistům to později ale nestačilo, po připojení Sudet k Říši nepřevzali automaticky členy SdP za členy NSDAP; tito museli o členství v NSDAP žádat a vyhověno bylo jen menší části.) Snaha nacistů dostat se do vedení SdP a vytlačit z něho bývalé členy KB způsobila Henleinovi velké nesnáze.

Československá policie v té době nevědomky velmi pomohla říšským snahám o ovládnutí SdP – v říjnu 1937 zatkla nejbližšího poradce Henleinova a zakladatele KB Heinricha Ruthu pro podezření z homosexuality (v ČSR mezi válkami trestná), aniž měla zdání, jak velice se to SD hodilo. Sicherheitsdienst ale zdání měl, a velké, neboť příslušné udání pocházelo od něho. Rutha si 5. 11. 1937 ve vyšetřovací vazbě v České Lípě vzal život.

Henlein se musel pod tlakem okolností vzdát i svého úzkého spolupracovníka z řad KB Waltera Branda, kterého poslal do Londýna vykonávat funkci sudetoněmeckého vyslance. K. H. Frank, důvěrník jak Abwehru, tak SD, se stal zástupcem Henleina v čele strany.

21. 10. 1937 se SS, zkratka ze Schutzstaffel, v němčině femininum, česky Ochranný oddíl, postarala o svržení Henleinova největšího přívržence a ochránce Hanse Steinachera, vedoucího Národního svazu pro němectví v zahraničí (Volksbund für das Deutschtum im Ausland, VDA), poslala ho na nucenou dovolenou.

Do SdP během roku 1937 vstoupilo 126 077 nových členů, současně však vystoupilo nebo bylo vyloučeno z SdP 30 270 stávajících členů (i nacistů), což dokresluje intenzitu sporů. Henlein si dokázal spočítat, že asi dlouho nezůstane v čele SdP, pokud okamžitě nezačne jednat.

I další vnitrostátní události přispěly k následnému Henleinově osudovému kroku podstatným dílem. 17. 10. 1937 vyhlásil československý ministerský předseda Milan Hodža konání již vícekráte posunutých komunálních voleb na 22. 11. 1937, přičemž vláda zakázala předvolební veřejné akce. Týž den se Henleinův zástupce v SdP K. H. Frank obořil ve své řeči na krajském sjezdu SdP v Teplicích-Šanově (Teplitz-Schönau, dnes Teplice) na prezidenta Beneše, policie rozehnala účastníky sjezdu obušky a poslance československého Národního shromáždění K. H. Franka zbila. První rána pocházela od policisty. Henlein jen s námahou udržel spolustraníky na uzdě slibem, že předloží Benešovi ultimátum, ve kterém bude žádat, aby vyhlásil okamžitou autonomii pro sudetské Němce. Text ultimáta ale někdo poslal bez Henleinova vědomí do Německa, takže jeho text byl v Říši zveřejněn dříve, než jej Beneš četl. Vznikl mylný dojem, že Henlein spolupracuje s Německou říší proti Československu. Následkem toho s ním Beneš a Hodža odmítli jednat, chystané komunální volby byly odloženy.

19. 11. 1937 tedy Henlein zahájil taktiku „útěku vpřed“, učinil krok, který seriózní historici považují za zlomový. Poslal rozsáhlý, desetistránkový dopis německému ministru zahraničí Konstantinu von Neurath. Podrobně v něm vylíčil problémy a nesnáze německy mluvícího obyvatelstva v ČSR, popsal metody čechizace německých sídelních území, české ničení ekonomické a sociální existenční základny Sudetoněmců od konce první světové války, důsledky české kulturní a školské politiky, pozemkové reformy a před rokem vydaného zákona na obranu státu. Nezapomněl zdůraznit, že on a jeho strana (SdP) získali v posledních parlamentních volbách 70 % hlasů německy hovořícího obyvatelstva, čímž se cítí oprávněn hovořit za německou menšinu v ČSR. Dále Henlein v dopise dovodil, že ze zákona na obranu republiky vyplývající vojenská správa a v podstatě neomezená vojenská a státní moc nad sudetskými územími znemožňuje reálně a smysluplně se zasazovat o autonomii. Dále v dopise Henlein popsal svůj osobní přerod ze sudetoněmeckého vlastence v národního socialistu, líčil, jak sudetoněmecké hnutí bylo od svého počátku nacionálně socialistické, což se muselo skrývat. Henleinovo osobní přihlášení se a sudetoněmeckého hnutí od samého počátku k nacionálnímu socialismu bylo vymyšlené, pravda to nebyla. Dopis končil prosbou o poskytnutí „zásadních konzultací“ s říšským vedením a vedením německých národnostních skupin v zahraničí v otázkách politiky Sudetoněmecké strany a o předložení dopisu Hitlerovi. V dopise není ani zmínka o připojení Sudet k Říši ani náznak prosby o německou intervenci.

Navzdory Henleinovu dopisu německému ministru zahraničí sledovalo vedení SdP i nadále politiku odlišnou od říšské, nacionálně socialistické. Svědčí o tom událost z prosince 1937 a ledna 1938, kdy se SdP setkala s rakouskou vládou ve snaze domluvit vzájemnou spolupráci proti hrozícímu připojení k Říši. Vídeň navrhla konferenci o společné taktice v Tyrolsku, SdP s tím souhlasila, ale po zásahu z Berlína, kterému se to doneslo, z toho sešlo.
Po svém vydání se na pospas politice Říše dopisem Neurathovi, ve kterém se přihlásil k německému národnímu socialismu, se Henlein snažil kompenzovat nejhorší důsledky své porážky a to pomocí Velké Británie a jejích tajných služeb. Svůj autonomistický koncept pro německy hovořící obyvatelstvo neopustil, doufal stále v dohodu s Prahou, nic mu nenahánělo větší hrůzu než eventualita násilného Hitlerova řešení, které by devastovalo jeho vlast, Sudety, jako první.

Podruhé pozván odjel v červenci 1936 do Londýna, kde přednáškami šířil v britské politické veřejnosti pochopení pro sudetoněmecký problém a hledal kontakt k britským politikům. Dokonce zapřisáhlý odpůrce Němců a nepřítel Německa, hlavní poradce britské vlády sir Robert Vansittart nalezl zcela překvapivě v Henleinových názorech zalíbení a zprostředkoval setkání Henleina s plukovníkem letectva (group captain) Malcolmem Christiem, do jehož kompetence patřila špionáž proti Německu. Někteří zahraniční historici se domnívají, že to bylo opačně: Henlein byl britský špion pod řízením M. Christieho již předtím, než byl podruhé pozván do Londýna, a to způsobilo, že zarytý nepřítel Němectva R. Vansittart si jej oblíbil. Vansittartova přízeň vůči Henleinovi byla pro mnohé Angličany a československého vyslance v Londýně Jana Masaryka zcela nepochopitelná. O této okolnosti se z českých dějepisců zmiňuje pouze Antonín Klimek. Nicméně i on se snaží zlehčit závažnost Henleinovy špionáže ve prospěch Velké Británie.

Malcolm Christie předával Vansittartovi o Hitlerových plánech nejpreciznější informace – o několik tříd přesnější, než měla Británie kdykoliv předtím. Jejich dodavatelem byl Henlein. O této Henleinově činnosti se dověděl (nebo byl jejím iniciátorem, která možnost je pravdivá, dodnes nevíme) šéf Abwehru Říšského ministerstva války (Reichskriegsministerium) a organizátor tajného odboje ve vedení Wehrmachtu, anglofil, admirál Wilhelm Canaris, Henleinův přítel již z doby, kdy Henlein s Abwehrem spolupracoval jako nasazený provokatér. Canaris, skrytý odpůrce národně socialistického režimu, jej v Berlíně chránil, neboť Henlein platil pro svůj autonomistický koncept Sudet za nepřítele nacionálně socialistické Německé říše. Henleina a jeho kontakt k britské tajné službě potřeboval kvůli skupině protiválečně naladěných vojáků a diplomatů, která zoufale hledala možnost, jak Hitlera v jeho expanzivním úsilí hrozícím válkou zastavit. Canarisův intimus, vedoucí oddělení Abwehru major Helmuth Groscurth, dostal pokyn nespouštět z Henleina oči a držet ho v požadovaném kursu.

Henlein správně zvětřil změnu situace a v polovině září 1938 za kritické vnitrostátní situace z Československa uprchl, aby 1. 10. 1938 s německými jednotkami a Führerem A. Hitlerem vjel do „osvobozených“ Sudet. Přitom nezapomněl spálit mosty za svou kamarádsky svazáckou minulostí v Kameradschaftsbundu s výjimkou spojení s Canarisem, které mu i nadále poskytovalo ochranu Wehrmachtu v mocenském boji.

Po připojení Sudet k Říši se také vrátili všichni političtí exulanti z Říše, kovaní a spolehliví sudetští nacisté z DNSAP a DNP, aby se pokusili si s Henleinem vyrovnat účty, tedy odstranit ho a získat zase politickou moc. Podařilo se jim to jen zčásti, neboť Hitler si Henleina jako symbolickou postavu sudetských Němců vysoce cenil a jmenoval jej župním vedoucím nové Říšské župy Sudety. Zdálo se, že Henlein je nenapadnutelný. K enormnímu posílení jeho moci přispěla náhoda. Reformátoři z říšského ministerstva vnitra ve snaze odstranit věčné kompetenční spory mezi NSDAP, SS a státním aparátem ve staré Říši, si zvolili Sudety pro svůj experiment s novou říšskou reformou a soustředili do rukou Henleina veškeré kompetenční pravomoci, státní i stranické, s výjimkou policie.

Tím Henlein disponoval mocí jako žádný jiný říšský župní vedoucí (Gauleiter). Dokonce ji používal proti všemu, co přicházelo z říšského centra. Ale to mu nemohlo dlouho procházet, sudetské nacistické politické špičky čekaly na svou příležitost. Mělo ho varovat, že Führer nepřipustil samostatnou existenci SdP vedle NSDAP, nýbrž SdP do říšské NSDAP vtělil. Síť intrik kolem Henleina se začala stahovat. Především Heydrich, o kterém se Henlein podle svědectví jemu přiděleného důstojníka Abwehru Helmutha Groscurtha vyjadřoval v soukromí jako o zločinci, nechával SD shromažďovat přitěžující materiál proti němu a jeho spolupracovníkům z řad KB, který by ho zasáhl na nejcitlivějším místě, v oblasti, ve které byl již vyšetřován československou policií – v jeho kontaktech s bývalými členy KB označenými za homosexuály. Heydrich byl ve svých intrikách proti Henleinovi a řadě jeho spolupracovníků důsledný. Trvale se pokoušel stavět je za pomoci zpráv SD do nepříznivého světla, a tím ovlivňovat mimo jiné Himmlera.

V lednu 1939 začala velká čistka Sicherheitsdienstu mezi bývalými členy Kameradschaftsbundu (Svazu kamarádství, KB) vedená Heydrichem. 31 osob, většinou Henleinových přátel z KB, se přiznalo k homosexualitě. Výslechy byly vedeny tak, aby se dalo z homosexuality obvinit co nejvíce osob z bývalých členů KB. Vše vyvrcholilo v tzv. drážďanských procesech, kde kolem tří stovek členů SdP v NSDAP a v Hitlerjugend (HJ), hlavně bývalých členů KB, bylo obviněno z homosexuality, odsouzeno k trestům na svobodě nebo veřejně znemožněno. Všem účastníkům drážďanských procesů, i členům NSDAP, a to nejen obžalovaným, bylo již tehdy jasné, že v procesech nejde o trestný čin homosexuality, nýbrž o politické cíle, o jejich vyloučení z politického života. Heydrich se postaral o velkou publicitu těchto afér, včetně vynesených vysokých trestů. Byla to nepřímá obžaloba Henleina, poselství, že příštím cílem stranické čistky bude on.

Heydrichův útok v roce 1939 směřoval zejména proti nejbližším spolupracovníkům Henleina Walteru Brandovi, Wilhelmu Sebekovskému a Walteru Becherovi. Walter Brand se mu pokusil vyhnout dobrovolným přihlášením se do armády, ale 1. 7. 1939 byl i tam zatčen, držen ve vyšetřovací vazbě v Drážďanech a pak odsouzen ve výše zmíněném zmanipulovaném procesu pro údajnou homosexualitu k 14 měsícům vězení nepodmíněně. V červenci 1940 byl předčasně propuštěn z vězení a ihned zavřen do koncentráku; pak v různých koncentračních táborech strávil coby vězeň celou válku. Druzí dva učinili stejně, ale odsouzeni a zavřeni nebyli, strávili válku na frontě.

Heydrich byl nejzarputilejší a nejaktivnější odpůrce Svazu kamarádství, o čemž svědčí i jeho slova ze 4. 2. 1942: „Jak víte, jsem tím nejrozhodnějším odpůrcem stavovského systému v Říši. Jsem nejrozhodnějším odpůrcem Spannových teorií, celého stavovského členění: neboť stavovská idea Othmara Spanna, kterou právě v sudetském prostoru velmi výrazně zastával a propagoval Kameradschaftsbund, tahle idea stavovského členění má stále za cíl odpolitizovat německého člověka anebo člověka vůbec, a tudíž dát pak církvi možnost, aby tomuto nepolitickému člověku, stavovsky žijícímu jen pro svůj obor, pro své povolání, dala na církevní půdě volný průchod jeho činnosti podle jeho vlastních sklonů i všem věcem zaměstnávajícím jeho mysl. V důsledku toho jsem za všechen německý element úhlavním nepřítelem stavovského členění podle Othmara Spanna.“

Henlein se pokusil alespoň některých svých přátel u Hitlera zastat, ale vzdor tomu, že Hitler prakticky ve všem Henleina podporoval, zůstal v otázce obvinění z homosexuality neoblomný. Od tohoto okamžiku se Henlein začal čím dál více podřizovat vůli stranického vedení, později dokonce bez příčiny vyhodil i své osvědčené spolupracovníky. (Na rozdíl od K. H. Franka, který svůj odpor proti vedení NSDAP stupňoval.) Přesto měl Henlein ještě přátele a pomocníky, kteří byli k němu loajálnější než on k nim. Snažili se ho vypiplat, dosáhli jistých úspěchů proti protivníkům, ale triumf se nedostavil – Henlein byl již zlomený muž, pouze už přežíval. Bez vůle se upnul k nacistickému systému a oportunisticky přispíval k jeho zločinům i pošetilým, naprosto nerealistickým plánům obrany v posledních dnech války, a skončil sebevraždou v zajateckém americkém táboře v Plzni v květnu 1945, podřezav si žíly skly z brýlí.