„Přeceňuje se jeho význam vojenský i pro konec války. Nic
neovlivnilo, jen zahynula řada civilních osob. Válka by v Praze a kolem Prahy
skončila tak jako tak a navíc prakticky ve stejný okamžik jako s Pražským
povstáním, avšak bez zbytečných civilních obětí,“ uvádí o Pražském povstání
publicista a spisovatel Tomáš Krystlík. Vysvětluje i proč si myslí, že pokud by
nás osvobodili Američané, prezidentu Benešovi by hrozilo, že by musel abdikovat
i s vládou a vypsat volby. Označuje za nepravdu rozšířené tvrzení, že dohoda o
demarkační linii byla sjednána na konferenci v Jaltě, že tamtéž se rozhodlo, že
ČSR připadne do sféry sovětského vlivu či že transfer československých Němců
schválili spojenci.
Jaký je hlavní smysl připomínání konce druhé světové války?
Aby se neopakovaly ony hekatomby mrtvých, zraněných,
zbavených majetku, státní příslušnosti, cti, domova.
Co si myslíte o čím dál častějším přístupu k hodnocení druhé
světové války, že všechnu tuto hrůzu způsobili jacísi „nelidé“, nacisté, a
nikoli příslušníci jednoho velkého, kulturního a civilizačně velmi vyspělého
státu, který si tehdy vsugeroval, že může všechno, neboť je „über alles“?
Každý národ nebo sociální skupina, mají-li příležitost,
mohou svého postavení zneužít a také zneužívají. Jak ukázaly pokusy amerického
profesora psychologie Philipa Zimbarda a dalších se studenty, velmi lehce lze
je k tomu svést. Všechny překvapila snadnost, jakou se dali přemluvit nejen k vědomému
fyzickému mučení svých studentských kolegů, nýbrž i ke stupňování jejich
strádání, jejich bolesti.
Bývalý prezident Václav Klaus k letošnímu výročí uvedl, že
viníci této hrůzné války, respektive jejich potomci, se už oklepali a začínají
ji vykládat novátorsky. Její příčinu a svou vlastní vinu zamlčují. Zdá se jim,
že přišel čas konstruovat novou budoucnost, do které se události druhé světové
války nehodí. Dal byste mu za pravdu? Je v zájmu nějaké budoucnosti přepsat
realitu největšího válečného konfliktu v dějinách?
Nejde o „oklepání“, „konstrukci nové budoucnosti“, ani o
„novátorský výklad“, to jsou páně Klausovy bludy, nesmysly. Pár jedinců jen
usiluje zjevit ostatním pravdu o minulosti. Tento trend se začíná větší měrou
projevovat teprve dnes, protože vítězní spojenci udělali vše, co bylo v jejich
silách, aby svou spoluvinu za vznik druhé světové války a za holocaust svalili
výhradně na bedra Němců, aby se nikdo nedověděl, jak se podíleli na vypuknutí
druhé světové války, jak ignorovali šoa, ač o jeho průběhu a rozsahu byli
informováni. Jediný státník, který chtěl židům pomoci, byl W. Churchill, ale
jeho snahy paralyzoval jeho vlastní vládní kabinet v čele se zuřivým
židobijcem, ministrem zahraničí R. A. Edenem. Dalším radikálním antisemitou,
který ovlivňoval v této věci celé počínání vlády USA via prezident F. D.
Roosevelt, byla jeho manželka Eleanor. Nutno se zmínit, že ve Velké Británii a
zejména v USA byl antisemitismus obyvatelstva již před válkou značně rozšířen. Laskavou
spojeneckou péčí jsou nejen zmanipulované nálezy IMT (International Military
Tribunal at Nuremberg, Mezinárodní vojenský soudní dvůr v Norimberku, 20. 11.
1945 – 1. 10. 1946), nýbrž i zcenzurována ADAP říšského ministerstva zahraničí
(Akten zur deutschen auswärtigen Politik, Akta k německé zahraniční politice)
vydaná přímo západními spojenci v 50. letech ve SRN. „Správný“, tj. spojenecký
výklad německé historie byl ve SRN do budoucnosti preventivně zajištěn článkem
7, odstavcem 1 Předávací smlouvy (Vertrag zur Regelung aus Krieg und Besatzung
entstandener Fragen, Smlouva k urovnání otázek vzniklých z války a obsazení,
tzv. Überleitungsvertrag), který od 5. 5. 1955 zavazoval Spolkovou republiku
Německo, že „německé soudy a úřady musí nakládat… se všemi rozsudky a
rozhodnutími soudů okupačních mocností, tedy i norimberského tribunálu, coby
pravomocnými a právně účinnými ve všech ohledech“. Povinnosti plynoucí z článku
7, odst. 1 Předávací smlouvy byly převzaty německou stranou 12. 9. 1990 při
podpisu Smlouvy dva plus čtyři (Vertrag über die abschließende Regelung in
Bezug auf Deutschland, Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu,
Zwei-plus-Vier-Vertrag), která je nezrušila. Jinými slovy všechny německé
školní učebnice dějepisu, úřední texty, projevy členů vlády a ústavních
činitelů se musely a nadále musejí tímto ustanovením, tedy západními spojenci
určenými „pravdami“ dodnes řídit.
V Česku se v posledních letech výrazně posunul pohled na
osvobození země. Zatímco do roku 1989 se nemluvilo o osvobození západního území
americkou armádou, nyní je pomalu otázkou odvahy zmiňovat roli Rudé armády a
rok od roku se nekriticky zveličuje vojenská role Spojenců. Jak bychom měli na
přínos velmocí pro naše osvobození pohlížet bez ideologických brýlí?
Část republiky obsadila Rudá armáda, další část americké
vojsko. Nic více, nic méně. Otázkou je, co by se stalo, kdyby se Rusové dalšímu
postupu Američanů do českých zemí nebránili. Pokud by Američané směli
postupovat dál, tak by minimálně prakticky celé Čechy obsadili. To by pak mělo
svůj vliv na vnitropolitické poměry v ČSR. Navzdory tomu by se Československo
asi i tak stalo sovětským satelitem, protože SSSR si svými parašutisty již za
války vytvářel síť poválečných kolaborantů se sovětskou mocí. Cílem
partyzánských velitelů vysazených sovětskými letadly bylo získávat české
spolupracovníky hlavně z řad konfidentů Gestapa coby sovětskou pátou kolonu v
poválečné ČSR, nechával je podepisovat vázací listiny. Tím se vyhnuli
potrestání. Bojovat proti Němcům bylo pro partyzánské skupiny řízené
parašutisty z SSSR jen věcí druhořadou, pouhou zástěrkou pro vytváření sítě
agentů. Obdobně získával Sovětský svaz své agenty prostřednictvím osvětových
důstojníků ve Svobodově armádě v SSSR. Sám Ludvík Svoboda se ve svých pamětech
přiznal, že byl zverbován NKVD. Nakonec dalším zverbovaným sovětským agentem byl
pravděpodobně i sám prezident Edvard Beneš.
Před rokem vyvolalo u příležitosti 8. května velkou
pozornost vyjádření expremiéra Mirka Topolánka, který na sociálních sítích
uvedl: „V květnu 1945 osvobodila většinu naší země Rudá armáda. Osvobození byl
ale jen náš subjektivní pocit. Stalin neosvobozoval, Stalin dobýval a dobývaná
území držel. Na svobodu jsme čekali dalších 44 let“. Lze dát bývalému
premiérovi za pravdu?
Ano, naprosto.
Ve svém loňském textu Nepravdy o konci války píšete o
zveličování významu Pražského povstání. V čem je zveličeno?
Přeceňuje se jeho význam vojenský i pro konec války. Nic
neovlivnilo, jen zahynula řada civilních osob. Válka by v Praze a kolem Prahy
skončila tak jako tak a navíc prakticky ve stejný okamžik jako s Pražským povstáním,
avšak bez zbytečných civilních obětí.
Také ve zmiňovaném textu píšete, že pokud by Prahu
osvobodili Američané, prezidentu Benešovi by hrozilo, že by musel abdikovat.
Můžete vysvětlit proč?
18. 7. 1941, smluvně uznal Benešovu exilovou vládu za představitelku
ne pouze československého lidu, nýbrž rovnou i Československé republiky
Sovětský svaz. Plně tedy uznal prozatímní londýnskou exilovou vládu a pro
Beneše učinil důležité vyhlášení, že z hlediska Sovětského svazu Mnichovská
dohoda neexistuje. Tentýž den Beneš smlouvu podle příslušného dekretu
prezidenta republiky sám ratifikoval. Beneš pak obratem varoval západní
spojence, že nebudou-li neodkladně následovat sovětského příkladu, ponechají
poválečnou ČSR na pospas protizápadnímu komunistickému režimu. Prvního výsledku
se dočkal již za několik hodin - ve stejný den zrovnoprávnila britská vláda
československou s ostatními exilovými vládami v Londýně dopisem ministra
zahraničí Roberta Anthonyho Edena Janu Masarykovi, byť ji ještě neuznala za
představitelku Československa coby státu, a vzala na vědomí sdělení v Benešově
memorandu z 18. 4. 1941, že „prozatímnost československé vlády bude napříště
pojímána jako vnitřní věc československé demokracie, to znamená, že se dnešní
československá vláda hned po válce podrobí ustanovením demokratické
československé ústavy.“ Tak to v Benešově memorandu doslova stálo a bylo to
podmínkou britské vlády pro plné uznání Beneše a jeho exilové vlády. Tím se
československá vláda jednoznačně zavázala, že bezprostředně po válce abdikuje a
prezident s ní a podrobí se volbám, což po válce nedodržela. Eden dále
pokračoval: „Vláda Jeho Veličenstva se také nezavazuje, že uznává a bude
podporovat stanovení kterýchkoli hranic ve střední Evropě.“ Tedy neprohlásila
Mnichovskou smlouvu na neplatnou. USA uznaly dopisem F. D. Roosevelta z 30. 7.
1941 československou vládu v Londýně, ale pouze jako provizorní a výslovně
poukázaly na to, že to neznamená uznání příštích československých hranic, ani
Benešova postavení coby prezidenta. V otázce předválečných hranic a neplatnosti
Mnichovské dohody se od samého počátku připojily ke stanovisku britskému. V
americkém aide-mémoire se pak uvádělo: „Vztah mezi dvěma vládami neznamená
závazek ze strany americké vlády s ohledem na hranice území Československa nebo
na právní plynulost československé vlády vedené dr. Benešem.“ Kdyby ČSR
osvobodila anglo–americká vojska (zřejmě by stačilo obsadit jen hlavní město),
v praxi Američané, musel by Beneš po příjezdu do vlasti s celou vládou, jak
slíbil, abdikovat a vypsat volby. Dalším důsledkem obsazení Československa
západními spojenci by bylo obtížné obnovení předválečných hranic, protože
zejména britská vláda se v této věci nehodlala vázat, což důrazně několikrát
předtím učinila. Mohlo by se tedy stát, že všechny národy, které před válkou
žily v ČSR (Češi, Slováci, Němci, Poláci, Moravští Charváti, Maďaři, Rusíni, Rumuni)
by si mohly svobodně zvolit, zda chtějí s Čechy být ve stejném státě, nebo
nechtějí, a ve kterém státě pak chtějí žít. Tím by se Československo
pravděpodobně rozpadlo.
Jaké další nepravdy se podle vás objevují o konci války v
českých zemích?
Že dohoda o demarkační linii byla sjednána na konferenci v
Jaltě, že tamtéž se rozhodlo, že ČSR připadne do sféry sovětského vlivu. Nic z
toho se tam neprojednalo, jediná věc, kdy se v Jaltě o ČSR mluvilo, byla
zmínka, že Rudá armáda by se mohla v druhé polovině dubna 1945 dostat přibližně
na linii Vltava–Labe, nikdo tehdy nepočítal s tak rychlým pronikáním Američanů
do středu Evropy. A potom je tu kardinální česká lež, že transfer
československých Němců schválili spojenci. Skutečností je, že proti vůli USA a
Velké Británie začali Češi s vyháněním již 9. 5. 1945 a postupimská konference
jim nic takového, ani dodatečně, neschválila.
Ruská federace si letos nemůže připomenout vítězství ve
Velké vlastenecké válce vojenskou přehlídkou na Rudém náměstí. Její nepřátelé
tvrdí, že to je jediné, co mohou Rusové ze své historie slavit. Je z tohoto
pohledu zrušení letošní přehlídky citelnou ranou pro udržování tradic a
povědomosti o hrdinství a chrabrosti národa?
Že přehlídka nebude, bude Rusům určitě líto. Ale žádnou
ranou pro jejich pocit nadřazenosti nad ostatními to nebude, najdou si hned
jinou pohádku o své skvělosti. Jen jestli mezitím nedojde ke státnímu bankrotu
Ruské federace vlivem nízkých cen ropy. Aby Rusko vyváželo ropu se ziskem,
potřebuje cenu vyšší než 70 USD/barel.
Je načase viníkům odpustit a nahlížet už na tehdejší
události s křesťanskou smířlivostí, nebo naopak připomínat zrůdnost tehdejší
ideologie jako varování před novými ideologiemi?
Musí se neustále připomínat zrůdnost německého národního
socialismu a internacionálního socialismu (komunismu). K tomu ale také patřili
od svého začátku a dodnes patří nejen čeští komunisté, nýbrž i čeští národní
socialisté, protože sdílejí stejnou ideologii s německými nacionálními
socialisty.
Oldřich Szaban
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Ceske-lzi-Prazske-povstani-bylo-zbytecne-Partyzani-verbovali-lidi-Gestapa-Benes-Asi-agent-SSSR-rika-Tomas-Krystlik-623716
Žádné komentáře:
Okomentovat