Tomáš Krystlík
Aby článek nebyl dlouhý,
omezíme se pouze na jednání oněch obou exulantů od dubna 1918 a tak uvedeme na
správnou míru neúplná tvrzení v článku Zdeňka Čecha (www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Kdyz-profesor-Amerikan-konecne-u-Wilsona-prosadil-ceskoslovenskou-vec-S-historickym-publicistou-Zdenkem-Cechem-o-klicovych-krocich-ke-vzniku-statu-550149)
V Tokiu, kam přibyl Masaryk z Vladivostoku
– do Ruska byl vyslán coby britský špión s britským cestovním pasem na jméno
Thomas George Marsden místo původního srbského – požádal ho vyslanec USA, aby
pro prezidenta Spojených států Woodrowa Wilsona sepsal důvěrné memorandum o
stavu Ruska a bolševismu. V Masarykově „důvěrném“ tokijském memorandu z 10. 4.
1918, určené prezidentu Wilsonovi, bylo Masarykem rozdané beze všeho (!) i
diplomatům spojeneckých zemí, se psalo, že by spojenci měli uznat bolševickou
vládu v Rusku, což vyvolalo značný politický skandál a nepěkně se pak
Masarykovi vymstilo v USA, kam posléze přijel. I Milan R. Štefánik se na něj kvůli
obsahu memoranda velmi rozkatil. Tajemník ministra zahraničí Lansinga
Breckinridge Long se ve dvou dopisech ze 17. a 20. 4. 1918 obrátil k sekretáři
pokladu, ministrovi, pod kterého spadala celní správa USA, aby celní úředník
Masarykovi cestujícímu s britským pasem na jméno Marsden z Jokohamy do
Vancouveru „poskytl výsadu volného vstupu (z Kanady) na území Spojených států“.
V prvním dopise Long psal, že Masaryk chce navštívit Washington D. C. „v zájmu
ruské bolševické vlády“, v druhém, kde oznamoval, že přibyde i se svým sluhou
Josefem Husou se srbským pasem, označil Masaryka přímo za „člena bolševické
vlády v Rusku“ [Kalina]. Ve Spojených státech Masaryk přidal k požadavku
politického uznání bolševické vlády v Rusku i poskytnutí ekonomické pomoci
bolševikům ze strany USA (!) [Kalvoda 1995].
Probolševický
postoj Masaryka k sovětskému režimu, o kterém se česká historiografie raději
nezmiňuje, dokumentuje i jeho memorandum z 25. 6. 1918 zaslané přes americké
ministerstvo zahraničí Georgiji V. Čičerinovi, bolševickému lidovému komisaři
zahraničí: „V interview… vysvětlujete své nepřátelské chování k
česko-slovenskému vojsku na Rusi tím, že prý bylo protirevolučním již od doby
ukrajinské Centrální rady kyjevské a že dokonce kulo pikle proti vládě
sovětů… Byl jsem v Rusku od května r. 1917 až do března r. 1918. Organizoval
jsem to vojsko. Znám každou podrobnost jeho života za tu dobu. S plným uvědoměním
všech okolností musím prohlásit, že Vaše tvrzení je nesprávné a že jste na
omylu… Mohu dokázat nevyvratitelnými dokumenty, že jsem odmítl každý plán,
namířený proti Vaší vládě, mně navržený Vašimi politickými protivníky… Mohu
dále dokázat, že jsem donedávna doporučoval státníkům Dohody, aby s Vaší vládou
byli zadobře. My, Čecho-Slováci, milujeme Rusko a přejeme si, aby bylo silnou
a svobodnou demokracií.“ [Kalvoda 1998] První
světovou válku nazýval Masaryk světovou revolucí (jeho paměti mají titul Světová
revoluce) a sám se označoval hrdě za revolucionáře. Následkem toho považoval
ruské bolševiky zcela nesmyslně za své spolurevolucionáře.
Malý exkurs do roku 1917: Masaryk chtěl v
létě 1917 po únorové revoluci dostat československé legie z Ruska do Francie,
na západní bojiště. Později, po bolševickém převratu ho nic ho neplnilo větší
hrůzou než představa československé armády pochodující na Petrohrad a cestou
přebírající moc. Nechtěl za žádnou cenu vystoupit proti svým bolševickým
„spolurevolucionářům“. Je totiž velmi pravděpodobné, že československé legie by
byly bývaly Petrohrad dobyly, udržely a skončily tak s celým bolševismem v
Rusku hned v počátku. Nevycvičení a špatně vyzbrojení a početně slabí bolševici
(asi 5000 mužů), kteří měli těžké zbraně jen na lodi Auroře, se nemohli ani
trochu měřit s československou armádou, sestávající ze dvou divizí s přibližně
40 000 dobře vycvičených vojáků vyzbrojených děly a podléhajících zkušeným
carským důstojníkům [Kalvoda 1998]. Masaryk o třináct měsíců později tvrdil
československé vládě, že s pomocí československých vojáků-legionářů mohl
zachránit Rusko před bolševismem [Boj o směr vývoje československého státu].
Woodrow Wilson si dal s přijetím Masaryka,
přes všechna naléhání jejich společného přítele Charlese Cranea, téměř
půldruhého měsíce čas. Wilson schválil 24. 6. 1918 memorandum svého ministra
zahraničí Roberta Lansinga, ve kterém se navrhovalo, aby se USA bez výhrad
vyslovily pro samostatné Polsko, Čechy a jihoslovanský stát. 27. 6. 1918
podepsal dokument, ve kterém USA souhlasily s rozčleněním rakouské monarchie za
předpokladu, že bude z nových nástupnických samostatných států vytvořena
federace nebo alespoň sjednána dohoda mezi nimi k užitku všeho obyvatelstva
monarchie [Kalina]. O podmínce federace nebo konfederace s ostatními
nástupnickými státy pro vznik samostatného československého státu čeští historici
mlčí.
Současně ale Spojené státy odmítly (!)
uznat Národní radu zemí českých v čele s Masarykem a to kvůli jeho
probolševickému postoji a zastávání se sovětské vlády. (Masaryk s Benešem
záměrně používali chybný název rady, protože se nazývala až do konce své
existence Národní rada zemí českých, Conseil National des Pays Tchèque.) Masaryk
tedy zcela oportunisticky otočil o 180 stupňů a v pozdravu z 21. 7. a v rozkazu
z 1. 8. 1918 československému vojsku na Rusi najednou nejen souhlasil
s jeho ozbrojeným vystoupením proti bolševikům, proti kterému dosud vždy (!) byl,
nýbrž začal doporučovat i spojeneckou intervenci v Rusku, aby koncem srpna
spojence k tomu už přímo (!) vyzýval [Kalvoda 1995, 1998]. USA nakonec Národní
radu zemí českých a Čechoslováky coby bojující spojenecký národ uznaly 3. 9.
1918 (někdy se udává datum 2. 9.) jako poslední, po francouzském uznání z 1. 7.
(podle jiných zdrojů již 29. 6.) a britském z 9. 8. 1918. Masaryk později,
v prosinci 1918, prozradil československé ministerské radě své pocity:
„Jíti s bolševiky jsme nemohli, byli bychom to na Západě prohráli
naprosto.“ [Peroutka] Ani slůvkem se nezmínil, že bolševiky během války po většinu doby podporoval. Prohlášení
nezávislosti československého národa prozatímní vládou československou, jehož
autorem byl Masaryk, bylo vydáno z 18. 10. 1918 ve Washingtonu.
Masarykovi se totiž podařilo rozptýlit Wilsonovy obavy z
rozpadu Rakouska-Uherska lživým prohlášením, že jakmile národy monarchie získají nezávislost, spojí se
do středoevropské unie [Fejtö]. To ale neměl Masaryk nikdy v úmyslu. Ve
Filadelfii se 23.–26. 10. sešlo 72 zástupců dvanácti středoevropských národů na
konferenci o Demokratické unii střední Evropy a zplodilo deklaraci, kterou
Masaryk jako první podepsaný předal Wilsonovi. Tím to vše také skončilo
[Kalvoda 1998].
Masaryk předložil 31. 8. 1918 ministru
zahraničí USA Robertu Lansingovi dvacetistránkové memorandum s názvem
Uznání Česko-Slovenské národní rady a česko-slovenské armády. (Opět použil
neexistující název rady.) Není divu, že tento dokument byl po válce v ČSR
prohlášen za tajný, protože v něm Masaryk opět bezostyšně lhal. Pár příkladů.
Uváděl, že Národní rada byla založena v roce 1915 s plným souhlasem vedoucích
českých politických stran. Ve skutečnosti bylo prohlášení Českého komitétu
zahraničního z 15. 11. 1915 podepsáno jen Masarykem a Josefem Dürichem a
zástupci českých a slovenských krajanů v zahraničí zcela bez souhlasu českých
politických stran, protože o jeho iniciativě vůbec nic nevěděly. Česká družina
v Rusku (český vojenský útvar v carské armádě, podmínka vstupu byla ruská
státní příslušnost) byla organizována místní českou kolonií a nikoliv
Česko-Slovenskou národní radou, jak v memorandu psal Masaryk. Dále v memorandu
tvrdil, že císař František Josef I. nechal popravit kolem 30 až 60 tisíc
civilistů, přičemž jich bylo za války v celém Rakousku-Uhersku popraveno asi
tisícovka, naprostá většina v Haliči, v českých zemích jen čtyři (!) osoby
[Kalvoda 1998]. Propaganda se lživými informacemi bývá za války obvyklá,
nicméně Masarykovo lhaní musí udivovat, protože na pravdě, jak opakovaně
proklamoval, si velmi zakládal.
19. 10. 1918 požádal Masaryk americkou vládu
o půjčku pro Národní radu zemí českých jakožto de facto spoluválčící vládu.
Ministr zahraničí USA Robert Lansing však začal zjišťovat, kdo pověřil Masaryka
sjednat půjčku ve prospěch dosud neexistujícího státu. Beneš informoval
amerického vyslance v Paříži, že Česko-Slovenská národní rada (ve skutečnosti
Národní rada zemí českých), která byla založena v únoru 1916, její složení a federální
pravidla byly přijaty 6. 2. 1916 a pravomoce jejího předsedy, Masaryka, byly
stanoveny dekretem z 10. 2. 1916. Nic z toho nebyla pravda, vše byla lež, Beneš
si to vymyslel a příslušné listiny jednoduše zfalšoval. S vědomím Masaryka,
samozřejmě. Lansinga jako právníka zřejmě napadlo, že dokumenty předložené
Benešem mohou být podvržené, a proto 25. 10. požádal amerického vyslance v
Paříži, aby mu poslal jejich ověřené kopie. Nikým neověřené dokumenty dorazily
do Washingtonu až poté, co Národní výbor v Praze vyhlásil 28. 10. samostatnost
[Kalvoda 1998]. Beneš tato svá falza nikdy nezveřejnil.
Finanční
požadavky Masaryka a jeho spotřeba nebyly vůbec skromné. V prosinci 1914
požadoval, aby mu američtí Češi poslali 10 000 dolarů, v květnu 1915 chtěl už
50 000 dolarů, což České národní sdružení nesehnalo, takže do konce roku dostal
jen 37 841 dolar. (Pro představu: tehdejší kupní síla dolaru byla asi stokrát
vyšší než dnes.) Teprve jeho požadavek na rok 1916 byl překročen. Výtěžek z
amerických sbírek používal pouze Masaryk, aniž kdy někomu z toho složil účty,
navzdory tomu, že byly určeny i Dürichovi, tedy pro oba poslance Říšské rady t.
č. v zahraničí.
Jeho nároky se nedaly krýt jen ze sbírek
Čechů v USA, z Craneovy podpory a z odměn od Britů za zpravodajské služby
Voskovy organizace podřízené Masarykovi. V Americe tedy krajané organizovali v
jeho prospěch dobročinné bazary – bazar v New Yorku vynesl 22 000 US $, v
Clevelandu 30 000, v Chicagu 400 000 (!), v Cedar Rapids 25 000, v Texasu
54 000 a v Omaze 70 000 US $ čistého zisku. České národní sdružení v USA
vyhlásilo ve prospěch Masaryka a jeho spolupracovníků tzv. národní daň, která
vynesla zisk ve výši statisíců dolarů [Kalvoda 1998].
Masaryk s Voskou se stali zpravodajskými
profesionály, nikdy nezveřejňovali své příjmy a výdaje až na jeden jediný účet
ve výši 19 956 US $ za činnost Voskovy organizace mezi 23. 12. 1915 a 14. 6.
1916. Srovnejte Voskovy výdaje za provoz soukromé zpravodajské služby se 68 až
84 lidmi za půl roku, i když uváděný počet lidí (údaje o jejich počtu se různí)
byl Voskou nadsazen, aby dostal od Britů více peněz do vlastní a Masarykovy kapsy,
s příjmy samotného TGM. Masaryk a Voska pečlivě dbali, aby původ peněz
nebyl vysledovatelný, prali je přes nastrčené osoby a organizace. Masaryk 28.
5. 1918, když byl dotázán na shromáždění Čechů a Slováků v Chicagu na původ
financí: „Revoluce, při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti, a ne pro
rozumné lidi.“ Nikdy své příjmy z války nevyúčtoval [Kalvoda 1998].
Jaký to diametrální rozdíl oproti jeho
kolegovi, poslanci vídeňské Říšské rady Josefu Dürichovi, který po návratu z
Ruska vrátil Karlu Kramářovi, Antonínu Švehlovi a Karlu Mattušovi 15 000 korun
(uvádí se i částka 30 000 – možná je to způsobeno záměnou 15 000
zlatých za koruny, což představuje právě 30 000 korun), které mu dali
v roce 1915, aby mohl odjet do ciziny, a 120 000 korun, které obdržel
od Kramáře a Švehly na pomoc ruským utečencům. Ačkoliv ho Masaryk a spol.
obviňovali z prospěchářství, byl jediný z českých exulantů, který splnil,
co ostatní jen hlásali, že totiž nelze brát peníze za práci pro národ. Masaryk,
Beneš, Voska ani Štefánik nikdy nevrátili, co za války dostali, a to ani po
odečtení výdajů [Kalvoda 1998]. V ženevském prohlášení poslanců a delegátů
Národní rady pražské z 31. 10. 1918 si Beneš nechal podpisy všech přítomných
dodatečně paušálně schválit všechny akce pařížské exilové Národní rady zemí
českých za války. Na jeho žádost byla do prohlášení vsunuta pasáž, v níž
signatáři schvalují „politiku a veškerou činnost, jak vojenskou, tak
diplomatickou, Národní rady česko-slovenské (Národní rada zemí českých, o
slovenské části nebyla nikdy v jejím názvu řeč), přeměnivší se
v prozatímní vládu zemí československých, s dočasným sídlem v Paříži,
jakož i závazky, jež jménem československého národa se spojenci
a spřátelenými mocnostmi učinila. Současně vyslovujeme jí vděčnost za veliké
služby, jež našemu národu prokázala.“ [Beneš, Kalvoda 1998] Tím byla cesta k
pozdějšímu zpochybnění činů Masaryka, Beneše a Štefánika za války preventivně
zahrazena.
Na závěr i oprava jednoho omylu pana Zdeňka
Čecha. Masaryk se svou ženou Charlottou nemluvil doma anglicky, nýbrž německy.
Zdroje:
Kalina, Antonín Svatopluk: Krví a železem dobyto
československé samostatnosti. Nákladem vlastním, Praha 1938
Kalvoda, Josef: Z bojů o zítřek /1/, /2/, /3/. Moravia
Publishing Inc, Toronto 1995, 1996/Dílo, Kladno 1998
Kalvoda, Josef: The Genesis of Czechoslovakia. East Europa
Monographs, Boulder, New York 1986; česky: Geneze Československa. Panevropa,
Praha 1998
Boj
o směr vývoje československého státu. ČSAV, Praha 1965
Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Díl I. až IV. Lidové
noviny, Praha 1991
Fejtö, François: Requiem pour un empire défunt. Histoire de
la destruction de l´Autriche-Hongrie. Lieu Commun, Paris 1994; česky: Rekviem
za mrtvou říši. O zkáze Rakouska-Uherska. Academia, Praha 1998
Beneš, Edvard: K budoucímu míru. O. Girgal, Praha 1919
Žádné komentáře:
Okomentovat