Bída české žurnalistiky

Tomáš Krystlík

Čtenáře obvykle zajímají statistiky o příjmech v jiných zemích, což novinářům vhodně slouží k formování názoru obyvatelstva, zda jsou obyvatelé Česka na tom dobře nebo hůře oproti druhým. Indicií, že jde o záměr vyvolat v českých čtenářích nespokojenost s vlastním osudem, k vyvolávání závisti, jsou vždy připojené přepočty částek do korun a to i v případě eur. Zásadním nedostatkem takových zpráv ale je, že čeští žurnalisté nechápou rozdíly mezi statistickými metodami, vlivy, které ovlivňují výchozí data, nepokoušejí se o objasnění příčin, proč je ten či onen údaj zcela proti předpokladům zcela nelogicky příliš vysoký nebo nízký, protože toho nejsou schopni.

První věc, která se musí příjemcům informací (čtenářům, divákům, posluchačům) neustále zdůrazňovat, je, že při průměrné mzdě, průměrném platu, příjmu, majetku a podobně se v EU vychází z mediánového, nikoliv z aritmetického průměru. Ukážeme na příkladu. Mějme 10 lidí, z nichž pět má měsíčně 19 000 Kč hrubého, čtyři mají 21 000 měsíčně a jeden výjimečných 250 000. Aritmetický průměr (sečtením platů a vydělení součtu jejich počtem, tedy deseti) vyjde aritmetický průměr ve výši 42 900 Kč hrubého. Mediánový průměr nám ale říká, že 50 % lidí bere více a 50 % lidí méně než je mediánový průměr. Ve výše zmíněném případě je mediánovým průměrem 20 000 Kč. Značný rozdíl, že?

No a co pak říci na informaci pocházející z Českého statistického úřadu, že střední průměrná mediánová hodnota mzdy (platu) ve 3. kvartálu 2016 dosahovala 27 220 Kč, když to neznamená, že by 50 % zaměstnanců mělo více a 50 % zaměstnanců méně než činí mediánová mzda? ČSÚ totiž obdařuje veřejnost též poznámkou, že „zhruba dvě třetiny zaměstnanců mají mzdu nižší, než je celostátní průměr“, tedy že 27 220 není mediánový průměr hrubé výše platu (mzdy) za 3. kvartál 2016! Vysvětlení spočívá v tom, že pro výpočet jsou brány náklady na zaměstnance a ne jejich hrubé mzdy (platy), které nemá statistický úřad celostátně k dispozici. Jestliže je to podle metodiky EU přípustné, pak jsou všechny mediánové průměrné mzdy i v dalších státech EU zavádějící. České žurnalisty to neruší, cifry z ciziny vydávají za průměrné platy, hlavně že jsou o hodně vyšší.

Srovnání mezi státy není jednoduchou věcí, průzkum ve 20 státech eurozóny z let 2011 až 2014 byl vztažen k ročnímu hrubému příjmu domácnosti coby jednotce, tj. k lidem, kteří ji tvoří, libo zda jeden člověk (svobodný, rozvedený) nebo více lidí, například rodiče, děti, prarodiče. Není to tedy souhrn pouze jejich platů a mezd, nýbrž i důchodů a všech jiných příjmů. Na dílčích výsledcích demonstrujme, jak je nezbytná správná interpretace žurnalisty, aby obyvatelstvo z toho nebylo zmateno.

Podle onoho průzkumu činí německý roční průměrný mediánový hrubý příjem jedné domácnosti 104 000 €. Distribuce majetku domácností ve 20 státech eurozóny je, jak průzkum zjistil, ale značně nerovnoměrná: desetina z nich vlastní majetek téměř 500 000 €, kdežto druhá desetina z nich disponuje majetkem nižším než 1000 € (!). Což je nepoměr závratný. A kolik že majetku mají průměrně (medián) obyvatelé jednotlivých států? Němci 60 000 €, Řekové 65 000, Portugalci 70 000, Španělé 160 000 a Kypřané 170 000 €.

Postavte před poslední čísla českého novináře a požádejte jej, aby tuto disproporci vysvětlil. Má-li rozsáhlé všeobecné znalosti, zvládne to. Ale on je nemá, dovede maximálně papouškovat informace z internetu, který mu ale příčiny tohoto jevu jen velmi obtížně prozradí. Hrozí nebezpečí, že kvůli tomu, že neví jak disproporce ve jmění například mezi Portugalci (Portugalsko coby „chudobinec eurozóny“) a Němci vysvětlit, se rozhodne zprávu o onom statistickém šetření ignorovat, takže se ke čtenářům nedostane. Český žurnalista by musel odněkud vědět, že nejméně bydlí ve vlastních bytech a domech Švýcaři (nejsou v eurozóně) následováni Němci. Statisticky jen 40 % Němců vlastní nějakou nemovitost (bez ohledu, zda je využívána k vlastnímu bydlení nebo ne). V jižní části eurozóny je tomu naopak, zde převládá trend bydlet ve vlastním, takže zde v průměru má 70 % obyvatelstva vlastní nemovitost. To se ve výši majetku projeví, je-li nemovitost splacena (není-li, tak jen splaceným dílem). Další příčinou nižšího celkového průměrného majetku domácnosti v Německu může být skutečnost, že domácnosti z jižních zemí eurozóny mívají více členů, tedy i osob, které mají příjmy. Pro vysvětlení rozdílu přicházejí v úvahu i odlišné investiční zvyky Němců, kteří ještě dnes tradičně ukládají své přebytky do kapitálového životního pojištění a do stavebního spoření, přestože vynášejí stále méně. Obyvatelstvo jižní části eurozóny inklinuje, obdobně jako Američané, k riziku, tedy ke spekulacím na burze, z čehož při rozumném rozložení portfolia mohou kynout vyšší výnosy.

Nedostatečné znalosti a nedostatečné kritické myšlení českých žurnalistů se projevují i jinde, zejména je to patrné při zpracování zpráv z ciziny. Dodnes nejsou schopni při příležitosti migračního náporu do Evropy pochopit rozdíly lišící status azylanta, status subsidiárního uprchlíka a osob, kterým azyl ani status subsidiárního uprchlíka nebyl přiznán. Ve finanční podpoře uprchlíků nejsou schopni rozlišit, jaké sumy běženci vlastně dostávají, takže se můžeme dočíst o báječně vysokém kapesném, protože vůbec netuší, že ti, kteří bydlí mimo ubytovny, kde se vyvařuje, dostávají v Německu vedle kapesného i peníze na jídlo a vaří si sami. K tomu například v některých okresech v Bavorsku, dostávají do ruky i nájemné pro ubytování v penzionu nebo v bytě, místo aby úřad je převáděl pronájemci přímo. Výše sociální podpory je rozlišena podle toho, zda jde o jednotlivce nebo rodinnou jednotku. Když jde o manžele, tak ti při vlastním stravování nedostávají podporu pro jednotlivce ve dvojnásobné výši, nýbrž nižší, totéž platí pro jejich děti. To českým novinářským neumětelům zcela uniká. Dokázali napsat i takový nesmysl, že v rakouském Traiskirchenu dostává dospělý uprchlík k jídlu a ubytování kapesné 30 € denně, což přesahuje celou rakouskou měsíční sociální podporu na bydlení, jídlo, ošacení a vše ostatní ve výši 838 €.

Zdaleka nejhorší v této oblasti je vytváření dojmu, že Německo, coby země s největším počtem migrantů nebude schopna se jich zbavit, až pominou podmínky, kvůli nimž jim byl udělen azyl, nebo až v jejich mateřských zemích ustanou války. Zde se české veřejnosti často předkládají vylhaná sdělení, mající zřejmě za účel vyvolat v Česku nálady proti EU. Poslužme si článkem s titulem „Německo: 99,9 % vetřelců v zemi zůstane“, ve kterém se praví: „V rozporu s prohlášeními německé vlády, že ,uprchlíci´ se vrátí domů, ,jakmile bude v jejich zemích mír,´ ukazují nové statistiky, že jen jednomu z tisíce vetřelců, kterým byl poskytnut „azyl,“ úřady odmítnou právo na trvalý pobyt… Vyšetřování odhalilo nejnovější údaje Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMF) podle nichž v 99 % případů platí, že jakmile byl člověk uznán za ,uprchlíka,´ může už v Německu zůstat natrvalo. Podle Ženevských konvencí jsou azyl a ochrana uprchlíkům poskytovány na omezenou dobu tří let“.

Nahlédněme do zdroje v onom článku uvedeného: (www.welt.de/politik/deutschland/article161740112/Fast-alle-Fluechtlinge-duerfen-dauerhaft-bleiben.html) a nalezneme, že podle ustanovení německého integračního zákona z července 2016 se všem, tj. jak osobám s právem azylu, tak subsidiárním uprchlíkům, (kterým byl azyl odmítnut, ale nemohou být z humanitárních důvodů vráceni do výchozích zemí), může být jejich status kdykoliv přezkoumán, zda je i nadále oprávněný, což se zpravidla děje podle integračního zákona nejpozději každé tři roky. Azyl byl v roce 2016 přidělen 256 316 migrantům, odňat 240 (zejména Iráčanům, jejichž domovy osvobodila od IS irácká armáda – byli posláni zpět). Uznaní azylem mají po třech létech podle integračního zákona i nadále právo na trvalé povolení svého pobytu v Německu, jenže až po splnění následujících podmínek: musejí ovládat řeč, být hospodářsky integrovaní (mít dostatečný vlastní příjem, byt), nebýt odkázáni na sociální dávky a nebýt v EU odsouzeni. Nesplní-li tyto podmínky, a trvají-li i nadále příčiny, kvůli nimž jim byla udělena azylová ochrana, mohou si požádat za stejných předpokladů o povolení trvalého pobytu po dalších dvou letech (tzv. pravidlo 3 + 2). Subsidiární uprchlíci jsou posíláni do svých mateřských zemí neprodleně poté, jakmile je to z humanitárního hlediska únosné, ale i oni mohou splnit výše uvedené podmínky a ucházet se o povolení pobytu v Německu. To je dokumentováno na případu statisíců hlavně Bosňanů a Kosovanů přijatých v Německu následkem válek v bývalé Jugoslávii v 90. létech minulého století – naprostá většina z nich byla vyexpedována zpět.

Informace z originálního zdroje se tedy diametrálně liší od sdělení v české verzi článku o tomtéž. Pomiňme podružnosti, že český žurnalista ani netuší, že Ženevská konvence o uprchlících z roku 1951 (č. 208/1993 Sb.) byla jen jedna, a že veřejnou informaci Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky není třeba „vyšetřováním odhalovat“.

Co může být příčinou takového dezinformačního jevu? Je jich zřejmě několik. Standardní český žurnalista (1) je nevzdělaný člověk a žurnalismus se nedá naučit ve škole ani v praxi, k němu je třeba široké všeobecné vzdělání a talent, (2) je neschopný kritického myšlení, (3) je ovlivněn protievropskou, antiamerickou nebo jinou propagandou, (4) propagandu sám šíří ve službách cizího státu dobrovolně nebo z donucení. Na závěr konstatujme, že příčiny se mohou prolínat.


http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Bida-ceske-zurnalistiky-475304