Tomáš Krystlík
připomíná méně známá fakta o vině Čechů vůči Němcům
ROZHOVOR Češi by se měli sudetským Němcům omlouvat stejně,
jako se odsunutí Němci omlouvali nám. ParlamentnímListům.cz to řekl
česko-německý spisovatel a novinář Tomáš Krystlík. Česká historiografie podle
něho zapírá, že před válkou tvořili Češi, Němci, Židé a další národnosti
společnou národní identitu. Připisovat podle Krystlíka všem tehdejším Němcům
vinu za nacistické zločiny je prý totéž jako připisovat všem Čechoslovákům vinu
za zločiny komunistického režimu.
Lidovec Daniel Herman jako první český ministr vystoupil v
neděli na sudetoněmeckém sjezdu v Norimberku. Svůj projev v němčině začal slovy
„milí krajané“ a během řeči též vyjádřil lítost nad násilnostmi na sudetských
Němcích ze strany Čechů během odsunu. Komunisté Hermana vyzvali k rezignaci,
řada dalších politiků ho ostře kritizuje. Jak na to nahlížet, bylo to správné
gesto? Nebo je vůbec potřebné 71 let po válce se k těmto věcem vracet a
omlouvat se? A máme se vůbec my za co omlouvat?
Bylo to nutné. Omlouvat by se Češi měli stejně, jako se již
vícekráte jim omluvili sudetští Němci. První a v podstatě i poslední se z české
strany omluvil za zvěrstva na sudetských Němcích generál Lev Prchala v 50.
letech, pak už jen polovičatě Václav Havel, protože svou omluvu později, aby
znovu dosáhl na křeslo prezidenta, desavuoval. Je nezbytné poválečné násilnosti
na československých Němcích neoznačovat za pouhé výstřelky (exces = výstřelek),
protože to nebyly ojedinělé události, jak se snaží veřejnosti namluvit čeští
historici a politici, nýbrž systematický záměr českého státu decimovat Sudetoněmce.
Obyvatelstvo českých zemí bylo na nadcházející mstu již předtím připravováno v
československém vysílání BBC. Pár příkladů. 3. 2. 1944 prohlašujel Beneš v
londýnském vysílání do Československa a v projevu ke Státní radě, že Čechy a
Morava se na konci války stanou jevištěm „mohutného povstání“, které „musí
znamenati u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky
konec opravdu krvavý a nelítostný“. Z BBC 3. 11. 1944 vyzývá ministr národní
obrany generál Sergěj Ingr: „Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový
pokřik husitů: bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnouti
po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce. A když nebude po ruce střelná zbraň, pak
jakákoliv, která bodne nebo zasáhne.“ Ony výzvy československé exilové vlády k
zabíjení směřovaly de facto proti ženám, dětem a starým lidem – muži byli na
frontě nebo v zajetí. Ministr spravedlnosti československé londýnské vlády
Jaroslav Stránský dne 28. 11. 1944 tvrdil, že „sudetoněmecké obyvatelstvo bude
drasticky redukováno i bez oficiálního transferu“. Předpokládal, že v zemi bude
panovat hlad, že Češi budou mít přednostní přístup k potravinám a očekával
velmi vysokou úmrtnost v Sudetech. Jeho slova prozrazují, že se pro německé
obyvatelstvo již tehdy chystaly příděly a koncentrační tábory. Byla to dobře
promyšlená metoda, protože se nedalo čekat, že v zemi bude po válce nedostatek
potravin; Wehrmacht zřídil v protektorátu velké zásoby potravin a stav dobytka
byl vyšší než v roce 1938. Po válce dostávalo Československo potravinovou pomoc
od UNRRA, a to pro 14 300 000 obyvatel, tedy přijímalo pomoc i pro
československé Němce.
Ministr Herman hovořil také o tom, že identitu Čech, Moravy
a Slezska po staletí utvářeli kromě Čechů také Němci, Židé, Romové a Poláci a
tragické události tyto svazky narušily nebo definitivně zničily. Do jaké míry z
historického hlediska platí tvrzení, že jsme společně s uvedenými národnostmi
tvořili společně českou identitu?
Zcela. Jenže, to česká historiografie zapírá. Jednou
jedinkrát se k tomu, zřejmě v záchvatu upřímnosti, vyjádřil i režimní historik
Jan Křen: „Velké a klíčové problémy českých dějin, středověké tržní
hospodářství a města, novověká industrializace, nemluvě o sféře kulturní a
duchovní, jsou bez nich (Němců českých zemí a židů) nepochopitelné a zkreslené…
To všechno není jen pouhá odborně historická chyba, ale i závada mravní a
kulturní, jestliže nám, dnešním Čechům, připadlo cełé historické dědictví těch,
kteří už mezi námi nejsou – téměř každý kraj a průmysl i celý náš duchovní
život nese jejich stopu a kdekterý Čech má mezi svými předky Němce či žida…
Nevšímavost k Němcům a židům, která je pro (českou) oficiózní historickou
produkci charakteristická, je také nacionalismem a antisemitismem svého druhu.
Největší část našich dějin není přece jen nacionálně česká, ale je – aby se
užilo pojmu v běžné češtině ne běžného – bohemistická, Němci a židé jsou její
integrální částí.“
Ve stejný den, kdy Daniel Herman vystoupil na
Sudetoněmeckých dnech, se v Terezíně konala tradiční tryzna za oběti nacismu.
Předseda Senátu Milan Štěch ve svém terezínském projevu (oproti Hermanovi v
Německu) zdůraznil, že zločiny během odsunu byly dílem konkrétních jednotlivců,
zatímco nacistické zločiny za okupace byly součástí oficiální a promyšlené
německé politiky. Přesto byl Štěch zkritizován za protiněmeckou řeč. Nejde ale
o jasná historická fakta? Jak bychom všechny popsané události měli spravedlivě
hodnotit?
Pan Štěch opakuje oblíbenou českou nepravdu. Vyhánění
československých Němců v roce 1945 počínajíc 9. květnem 1945 nebylo až na
naprosté výjimky neorganizované, nebyl to „divoký odsun“, který způsobilo
vzedmutí hněvu českého lidu, tedy konkrétních jednotlivců, jak se nám snaží namluvit
historici a politici, protože přes 90 % vyhnaných Sudetoněmců bylo v roce 1945
vysídleno jednotkami československé armády. A jim i policii musel dát někdo
rozkazy. I jinak to nemohla být živelná lidová akce, protože se sudetští Němci
museli internovat, krmit a rozsáhle se musela organizovat a koordinovat
železniční doprava (po silnicích bylo vyhnáno malé množství Němců a dráhy
patřily státu). Čili vyhnání Němců z ČSR bylo taktéž „součástí oficiální a
promyšlené politiky“. Jenže české! (Slováci by si bývali své karpatské Němce
spíše raději ponechali.)
Federace židovských obcí a pražská židovská obec vydaly k
projevu Milana Štěcha prohlášení, ve kterém ho zkritizovaly jako protiněmecký s
nacionalistickým duchem. Při vší úctě, není poněkud paradoxní, když židovské
obce kritizují údajný antiněmecký nádech projevu, který hovořil o nacistických
zrůdnostech za války?
Není. Týká-li se tryzna obětí nacismu, tak je třeba
připomenout, že mezi nimi byli v hojné míře i sudetští Němci a Němci říšští.
Obecně, jakýkoliv pronesený projev nad oběťmi nacismu by neměl být
„protiněmecký“, nýbrž by měl směřovat „proti německému nacionálnímu
socialismu“. Když pan Štěch tvrdí, že „nacistické zločiny za okupace byly
součástí oficiální a promyšlené německé politiky“, tak dvojnásob. Jinak
připisuje Němcům vinu za nacionální socialismus, což by pak analogicky také
znamenalo, že Češi jako národ jsou do jednoho vinni za zločiny komunismu v
Československu.
Ještě silnější kritiku a rozepře vyvolal proslov šéfa
Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslava Vodičky. Dokonce ještě během
samotné terezínské tryzny ho nepřímo zkritizoval vrchní rabín Karol Sidon.
Vodička v projevu varoval před silnou migrační vlnou mladých mužů, kteří místo
boje za svobodu své vlasti přicházejí vytěžit náš sociální systém. Poslanci
Laudátovi z toho prý běhal mráz po zádech, někteří mluví o zneužití pietního
aktu. Co o tom soudíte?
Páně Vodičkovo varování před migrační vlnou mladých mužů
nemá s uctěním památky obětí německého národního socialismu pranic co dělat.
Měl nebo neměl podle vás Jaroslav Vodička pravdu a do jaké
míry udělal správně, že o těchto věcech mluvil v Terezíně? Rabín Sidon
připomněl, že i Židé měli za války problém s emigrací do některých zemí, když
utíkali před Hitlerem…
Pan Vodička měl raději mlčet. Pan Sidon se naopak měl o oné
neochotě států přijímat politicky a rasově pronásledované z Německa a z jím
okupovaných zemí rozhovořit, protože česká veřejnost o tom málo ví. Napravuji.
V červenci 1938 se z popudu Franklina D. Roosevelta konala ve francouzském
lázeňském městečku Évian-les-Bains na břehu Ženevského jezera konference 32
států o možnostech vystěhovávání se odpůrců německého nacionálního socialismu a
židů z Německa. Židů se tehdy v Německu nacházelo 540 tisíc, a v přičleněném
Rakousku dalších 190 tisíc. Konference se zúčastnily téměř všechny státy
amerického kontinentu, Austrálie, Nový Zéland, z evropských nebyly pozvány
SSSR, Itálie, státy na východ a jihovýchod od Německa, Japonsko. Polsko a Rumunsko
obeslaly konferenci svými pozorovateli. Velká Británie imigraci uprchlíků z
Německa do Palestiny odmítla, zřejmě z obavy před reakcí arabských šejků a
možného ohrožení svých ropných zdrojů, dovolila jim ale v malém počtu
přistěhování do Keni. Francie byla ostře proti jejich vystěhování na
Madagaskar, protože si tam nepřála jakékoli německy mluvící obyvatelstvo.
Dominikánská republika slíbila přijmout 100 tisíc židů a politických uprchlíků,
ve skutečnosti jich pak přijala pouze 600. Spojené státy měly již v předchozích
letech přijmout 130 tisíc uprchlíků z Německa, ve skutečnosti jich přijaly
pouze 27 tisíc, z toho 80 až 85 % židů. V Évianu se USA zavázaly přijímat ročně
27 300 uprchlíků z Německa, tedy uvolily se ke kvótě, kterou měly plnit již v
předchozích letech. Belgie odmítla uprchlíky z Říše přijímat z obav před
zhoršením ekonomické situace, vznikem společenských otřesů a z nárůstu
antisemitismu, Švýcarsko prohlašovalo, že může být pouze tranzitní a nikoliv
cílovou zemí a zásadně odmítalo kohokoliv z uprchlíků, kdo přišel do země přes
třetí stát, a v lednu 1939 se vyjádřilo naprosto pregnantně, že není ochotno si
nechat Spříseženectvo „zažidovat“. Kanada chtěla přijmout pouze německé
židovské uprchlíky, kteří by měli s sebou prostředky pro koupi farmy. To bylo
obzvlášť frapantní, protože měsíc před konáním konference vstoupil pro židy v
platnost limit vývozu německé měny ve výši 10 říšských marek na osobu.
Austrálie si nepřála mít jakýkoliv rasový problém vzniklý židovskou imigrací a
požadavek odmítla. Po odstoupení československých území Německu se uvolila
Velká Británie přestěhovat dva tisíce židů uprchlých do československého
vnitrozemí do Austrálie a na Nový Zéland. ČSR jim uhradila cestu. Austrálie se
vzepřela, chtěla přijmout pouze uprchlíky ohrožené na životě, takže se po šesti
měsících vrátili zpět, do protektorátu. Později většina z nich zahynula. Ve
skutečnosti politických uprchlíků z Německa a židů nakonec v dalších letech
přijaly Spojené státy celkem 130 tisíc, Velká Británie 50 tisíc, Austrálie za
velmi přísných podmínek 6500, Mexiko, Argentina, Brazílie, Chile dohromady
dalších 85 tisíc, do Palestiny se dostalo 55 tisíc židů, z toho minimálně asi
12 tisíc ilegálně. I další latinskoamerické země jich přijaly menší množství.
15 tisíc židů našlo svůj nový domicil v Číně, v Šanghaji a okolí.
Žádné komentáře:
Okomentovat